Jeden million třídenní operace

“Kyjev za tři dny,” byla teze, kterou ruská propaganda opakovala bez přestání osm let, než Rusko se svoji armádou provedlo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Ze tří dnů byl první týden. Pak druhý. Pak měsíc, vytlačení ruské armády z Kyjevské a Černihivské oblasti. Pak z toho byl rok. Rusové vytlačení z Charkovské oblasti a pravého břehu Chersonské. A už to trvá skoro tři a půl roku a masomlýnek nepolevuje. Dnes “slavíme” první milion.

Milion okupantů, kteří byli zabiti, zraněni, zmrzačeni. Milion okupantů, kteří mají navždy zničené životy. Milion okupantů, který se podílel na vraždách, znásilněních, únosech a rovnání měst a vesnic se zemí. To je ta druhá armáda světa, o které ruská propaganda tolik básnila? Tohle je to neporazitelné Rusko, kterému se nikdo nemůže postavit.

Kde však po tom jubileu jsme? Tuto otázku se v posledních týdnech pokládám a říkám si, jak to nakonec celé dopadne. Rusové zahájili další vlnu ofenzívy, která s větší či menší intezitou trvá už rok a půl. Rok a půl bojů, statisíce mrtvých a zraněných. Kvůli čemu vlastně? Čím se fašistické Rusko vlastně může pochlubit? Dobytím Avdijivky, ve které skoro nikdo nežil? Dobytím Vuhledaru, ze kterého nezůstalo nic než trosky? Pádem Torecku, který byl fakticky srovnaný se zemí? To jsou ty úspěchy?

Kde jsou ty velké plány na rychlé dobytí Pokrovsku a Myrnohradu? Kde je “nárazníkové pásmo” v Charkovské oblasti, které Rusko ohlásilo loni na jaře? Několik nižších tisíc kilometrů čtvrvečních, jejíž většinu tvoří pole, zničena infrastrukturu a neobyvatelná vesnice a města, která v podstatě nelze obnovit. A která také nikdo obnovovat nebude. Stačí se podívat na to, jak dopadl takový Severodoněck nebo Mariupol, který je jednou velkou Potěmkinovou vesnicí nasáklou Čečenci a Uzbeky.

Počáteční ticho evropských kolaborantů a obhájců appeasementu vystřílat hlasitý křik, že tuto válku nelze vyhrát vojenskou cestou, že je nutné diplomatické jednání. Různí Orbánové, Ficové, Blahové, Okamurové a další zbabělci zvedli hlavy a žádali něco, co od začátku nemělo jakoukoli šanci na úspěch. Viděli jsme to po jednání s Istanbulu, viděli jsme to v průběhu celé války. Ruská rétorika se neměnila, jen hrála na pudy těch, co projevovali slabost a snažila se nabalit na tento proud co nejvíc lidí.

A potom přišel Trump. Člověk, který do světa hlásal, jak domluví mír za 24 hodin, protože přece má dobré vztahy s Vladimírem Putinem, který ho respektuje. Jenže z 24 hodin nakonec byly týdny. Pak 100 dnů a nyní pozorujeme už čtvrté dva týdny na to, aby se Trump rozhodl, jestli náhodou na fašistické Rusko neuvalit přísnější sankce.

Všichni ti slaboši a zrádci ale nakonec dostali to, po čem tak dlouho volali. Jednání, respektivě jeho imitaci. Jak se totiž dalo předpokládat, tak v upřímnost jakýchkoli ruských kroků se nedalo a nedá věřit. Rusko nevěří v to, že tuto válku může prohrát. Právě naopak. Věří, že se mu podaří zlomit ukrajinský odpor.

Ne náhodou ukrajinský ministr zahraničí Palysa prezentoval spojencům mapu ruských střednědobých plánů, podle kterých Putin věří v dobytí minimálně poloviny Ukrajiny. Kam se najednou poděly řeči o čtyřech nových oblastech a o tom, že Rusko “pouze chrání svá území”? V něco takového samozřejmě mohl věřit pouze naivní člověk, anebo někdo, kdo Rusům dobytí Ukrajiny přeje, protože má pocit, že z toho bude těžit.

A zatímco před Trumpovým příchodem byl Západ v otázce podpory Ukrajiny jednotný, při dnešní “jubileu” ani nevíme, na které straně Spojené státy vlastně stojí. Neschopnost vyjádřit jasné stanovisko k ruskému vraždění civilistů, neschopnost Ukrajině více pomoct a nedostatek vůle uvalit další sankce proti Kremlu, to je doména dnešní zahraniční politiky Bílého domu. Korunu tomu dnes nasadil Marco Rubio, který Rusům popřál ke svátku Dne Ruska. 

Putin samozřejmě tuhle slabost vycítil, co víc, on přímo napomáhal tomu, aby se tato slabost, arogance a ignorace dostala k moci. Po tři roky Rusové pouze naznačovali, že od svých maximalistických požadavků nesleví. Ale s příchodem nové administrativy, která jim v mnohem vychází vstříc, znovu explicitně požadují, aby NATO odešlo k hranicím z roku 1997.

Orbánové i naši komunisti dostali to, po čem tak dlouho volali. Dostali “jednání”. Dostali “diplomatickou cestu”, která naprosto předvídatelně nevede vůbec k ničemu, snad jen k většímu vraždění civilistů. Co hůř, Kellogg, člověk, jehož dcera Ukrajině přímo pomáhá, a který se zdál jedním z mála lidí s proukrajinskými postoji v nové adminsitativě, přistupuje na ruský narativ o tom, že “ruské obavy z rozšíření NATO jsou oprávněné”.

Tohle je pozice USA v den, kdy vidíme milion vyřazených ruských vojáků? O čem se to vůbec bavíme? Proč se má NATO ohlížet na od reality odtržené ruské požadavky? Aliance Rusům nikdy nedala důvod si myslet, že na něj chce zaútočit. Snažili jsme se s nimi jednat. Snažili jsme se s nimi sblížit. Namísto toho Rusko dál plivalo na jakékoli návrhy na spolupráci a napadalo okolní země.

A já se ptám, od kdy v NATO přestal platit princip otevřených dveří? Od kdy jsme přistoupili na myšlenku, že nesvobodný režim má mít právo určovat svobodným národům, jakou budoucnost si chtějí vybrat? Proč zavíráme dveře těm, kteří projevují upřímnou vůli být v jednom společenství svobodných národů? Od kdy mají slaboši určovat ostatním, že mají taky přijmout slabošskou, až kolaborantskou pozici a páchat bezpečnostní sebevraždu?

Tohle opravdu řešíme při milionu vyřazených okupantech a jejich neschopnosti dobýt cokoli, co je větší než zapadlé městečko na Donbase, kde žije zlomek lidí, kteří buď nemůžou odejít nebo to jsou kolaboranti? Opravdu chceme za takových okolností vytahovat bílé vlajky? Tohle není svět, ve kterém jsem vyrůstal. A není to svět, ve kterém bych chtěl žít. 

Náš osud nemají určovat nesvobodné režimy, národy a místní kolaboranti a propagátoři appeasementu. Vidíme, že Rusko představuje hrozbu, ale jen špatná politika, nerozhodnost a slabost Rusku dávají do rukou “karty”, které by jinak nemělo.

Při tomto jubileu se máme bavit o tom, jak dosáhnout situace, ve které Rusko nebude schopnost válčit. Ne se třást strachy, co přijde dál. Je to nedůstojné vůči předkům, co bojovali za svobodu, je to neupřímné vůči Ukrajincům, kteří představují hráz před ruskou hordou a je to extrémně nezodpovědné vůči generaci našich dětí a vnuků. A musí to skončit.

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!