Nejsilnější synchronicita za poslední rok - kouzlo Divine festivalu 2025

Dnes chci sdílet něco velmi magického. Akci, na které jsem neměla být.

Divine festival kolem mne krouží už třetím rokem. V podobě lidí, lektorů, pořadatelů, často blízkých přátel. Přesto jsem se k němu fyzicky přiblížila teprve letos.

Moje představa víkendu byla velmi líná, velmi rodinná, velmi usedlá. Nikam nejet, s nikým se nevidět. Jen uklízet, čistit, dodělávám, třídit, sdílet, být.

V tomto období vrcholného světla se ale probouzí mé, chcete-li, vyšší já, které mě čaplo a nepustilo.

Zničehonic napsali lidé okolo mě, že se mohu přidat jako dobrovolník či spolupracovník. Vnitřní Brbla stále nesouhlasil s vidinou “volného” víkendu. Nic se mi nechtělo. Příležitost ve mně neprobudila vůbec žádnou vášeň, žádný oheň, žádný trigger.

Zároveň si ale určitá vyvinutá část mého vědomí říkala “Je to možné? Aby se mi to dělo takto lehce?” “Kam to až povede?”

Nu a vyšší já ji láskyplně pohladila a řeklo: “Podívej se sama. Zavolej.”

Zvedla jsem tedy telefon a zavolala člověku, který protestuje i proti společné rodinné procházce v sobotu dopoledne.

“Stala se taková věc, že mám příležitost jet na Divine. Moc se mi nechce a asi máš jiné plány, taky tě do toho nechci hodit. Tak jen sonduju, jak to vypadá a jestli je nějaká šance, že by to šlo a já mohla jet.”

Odpověď mi vyrazila dech.

“Jeď. Žádný problém. Budu o víkendu s dětmi.”

Trochu nevěřícně jsem se ujišťovala. Opravdu to neva? Opravdu to zvládne? Je s tím fakt stopro v pohodě?

“Jasně, užij si to.”

Mysli začínaly docházet brblací argumenty. Měla ještě v záloze dva. Prvním byla doprava.

Je to daleko, vlak je drahý, musela bys táhnout krosnu na zádech celou cestu, to ti za to nestojí. Jet sama autem a řídit tři hodiny ve vedru, na to nemáš energii.

Souhlasila jsem. Ledaže by mě někdo vzal.

Znovu jsem uvedla telefon a za 10 minut měla místo v autě.

Začínalo mi docházet, že letos OPRAVDU jedu na Divine.

No, ale stan s sebou rozhodně tahat nebudu!

“Můžeš spát u mě.”

“Mám náhradní stan.”

“Je tam stan pro dobrovolníky.”

Uf ….

Takže hned tři střechy nad hlavou… Raději jsem spala dvě noci pod hvězdami a létala svobodně nad světem.

Děkuji, děkuji, děkuji.

Nakonec byl pro mě Divine festival božským požehnáním ze všech stran. Nejen (hlavně) úžasnými lidmi, ale hlavně příležitostmi se zapojit.

Stavěla jsem potní chýši (a stala se dobrovolníkem), asistovala kamarádce při programu (a byla chvíli lektorkou), hlídala stánek, tančila, odpočívala, cvičila jógu, otvírala hlas a naslouchala moudrosti mayského staršího o předcích z hvězd, která mi otevřela kanál k intuitivní ceremonii a šamanské cestě za zvuku bubnu, kterou jsem vykonala v samotě, pod hvězdami, v koutě areálu, a spojila se s předky z nebes.

Otevřela se mi další rovina požehnání a růstu rodinného stromů, za což jsem nesmírně vděčná. Je to už 3 dny po festivalu, ale stále mi dojíždí a teprve dochází spousta věcí, které postupně integruji.

Děkuji svému vedení, že je zvyklé na moje protesty a umí je ignorovat, když jde o něco tak krásného, kouzelného a pro můj další vývoj velmi důležitého.

Čtenářům přeji, aby se i jejich kanál otevřel a mohli zažít něco takového.