Kam vkročí noha ruského vojáka?

Výrok Vladimira Putina, „Kam vkročí noha ruského vojáka, to je naše,“ není pouhým rétorickým obratem. Není to náhodné uklouznutí ani prázdná fráze určená pro domácí publikum. Je to konečné a upřímné vyjádření ideologie, která po staletí formovala ruskou státnost a nyní opět naplno ukazuje svou tvář. Tento výrok strhává poslední tenkou masku údajné „ochrany krajanů“ nebo „obnovování historické spravedlnosti“ a odhaluje surové jádro celého projektu. Doktrínu, podle níž fyzická přítomnost vojenské síly sama o sobě vytváří právo na území.

Abychom plně pochopili, co tato slova znamenají, nestačí sledovat denní zprávy. Musíme se ponořit do hlubin historie, do filozofických základů a systematických lží, které tvoří páteř moderního ruského imperialismu. Svět, který jsme znali, kde rovnost států a nedotknutelnost hranic byly, alespoň v teorii, základními pilíři mezinárodního řádu, je pryč. Čelíme světu, kde historické mýty slouží jako ospravedlnění pro tanky a rakety. V tomto článku se pokusím popsat tuto ideologii, odhalit její kořeny a ukázat, proč je dnešní válka na Ukrajině (zřejmě) nevyhnutelným důsledkem nepochopené a záměrně falšované minulosti.

Genetický kód impéria

Pokud chceme pochopit, proč se současné Rusko chová tak, jak se chová, nemůžeme začít rokem 2014, ani údajně nepřípustným rozšiřováním NATO. To jsou pouhé symptomy, nikoli příčina nemoci. Kořeny ruského imperialismu jsou mnohem hlubší. Musíme se vrátit o více než 500 let zpět, do doby Moskevského knížectví, které položilo základy moderní ruské státnosti. Právě zde se zrodila ústřední idea, genetický kód budoucího impéria: doktrína „sbírání ruských zemí“ (sobiranie russkich zemel').

Tato myšlenka je založena na jednoduchém, ale mocném mýtu. Po rozpadu Kyjevské Rusi v důsledku mongolské invaze ve 13. století se prý Moskva stala jejím jediným legitimním dědicem. Všechny ostatní východoslovanské země, tedy území dnešní Ukrajiny a Běloruska, byly prohlášeny za pouhá „ztracená“ území, která jen dočasně upadla pod cizí, tedy polský a litevský, vliv a nyní čekají na své nevyhnutelné „znovusjednocení“ s “matkou Rusi”. Tento narativ účinně přerámoval vojenskou expanzi. Z aktu agrese se stal spravedlivý a posvátný akt “nápravy historické křivdy”. Jakýkoli odpor proti moskevské expanzi byl od té chvíle interpretován jako zrada společné věci, jako nepřirozené odtržení od kořenů.

Tento pohled se stal jádrem ruské imperiální identity a byl explicitně formulován již v 19. století carem Mikulášem I. Jeho slavná maxima, pronesená po svévolném obsazení Dálného východu ruským kapitánem, zněla: „Kde byla jednou vztyčena ruská vlajka, tam už nikdy nesmí být spuštěna.“ Tento princip údajné trvalosti a nezvratnosti ruské přítomnosti ukazuje, že současné události nejsou odchylkou, ale pokračováním dlouhodobé historické trajektorie, která je hluboce zakořeněna v ruském politickém myšlení a vnímání sebe sama.

Fantomové končetiny impéria

Logickým důsledkem této historické doktríny je popření samotné existence Ukrajiny a Běloruska jako svébytných a suverénních národů. Z pohledu ruské imperiální ideologie nejsou tyto země legitimními státy s vlastní historií. Jsou vnímány jako historické anomálie, umělé útvary, které vznikly pouze v důsledku cizího vměšování, a v podstatě jako fantomové údy, které byly násilně amputovány od ruského těla. Tento postoj byl kodifikován v 19. století v oficiální carské teorii „trojjediného ruského národa“ (triedinyj russkij narod).

Tato doktrína, která byla po desetiletí vtloukána do hlav obyvatel impéria, definovala „Velkorusy“ (Rusy), „Malorusy“ (Ukrajince) a „Bělorusy“ jako pouhé tři větve jediného, hierarchicky uspořádaného ruského národa. V této hierarchii, samozřejmě, zaujímal ruský jazyk a kultura nadřazené, dominantní postavení, zatímco ukrajinština a běloruština byly poníženy na úroveň pouhých „dialektů“ nebo „nářečí“ (narečija).

Tato teorie nebyla jen akademickým cvičením. Byla nástrojem systematické a brutální rusifikace. Jejími praktickými projevy byly například Valujevův oběžník z roku 1863, který s arogantní jistotou prohlašoval, že „samostatný maloruský jazyk nikdy neexistoval, neexistuje a existovat nemůže“, a zejména Emžský dekret z roku 1876. Tento carský dekret zcela zakázal tisk knih, hudby a divadelních her v ukrajinském jazyce. Nešlo o nic menšího než o pokus o kulturní genocidu, o snahu vymazat celý národ z mapy tím, že mu bude odepřen jeho hlas.

Tento politický narativ je navíc v moderním Rusku posílen “metafyzickým základem”, který poskytl filozof Ivan Iljin, jehož dílo zažívá pod Putinovým režimem renesanci. Iljinův koncept Ruska jako „živoucího organismu“ povyšuje stát na mystické, nedělitelné tělo s posvátným posláním (viz sborník Iljinových děl Národní Rusko, rusky Nacional’naja Rossija) . Z tohoto pohledu není nezávislá Ukrajina suverénním státem, ale „odříznutou končetinou“ tohoto těla. Myšlenka její suverenity se tak stává nejen politickým problémem, ale přímo patologickým jevem, nepřirozeným zásahem, který ospravedlňuje jakýkoli, i ten nejnásilnější, pokus o „znovusjednocení“.

Zbraň jménem historie

Aby tento imperiální projekt mohl fungovat, musela být historie přepsána. Rusko systematicky konstruuje a šíří zjednodušený a záměrně zmanipulovaný historický narativ, který ho staví do role spravedlivého hrdiny a jeho západní sousedy, zejména Polsko a Litvu, do role historických padouchů a věčných intrikánů. Tento narativ slouží jedinému účelu, ospravedlnit imperiální ambice jako akty „osvobození“ nebo „sjednocení“.

Klíčovým prvkem této historické manipulace je vytvoření přímé a nepřerušené linie od Kyjevské Rusi k moderní Moskvě. Tento narativ záměrně vymazává staletí odlišného politického a kulturního vývoje, kterým prošly ukrajinské a běloruské země v rámci Polsko-litevské unie. Celé toto období, klíčové pro formování jejich národní identity, je prezentováno jako historická odchylka, jako období temna a „cizí okupace“.

V tomto narativu je Polsko-litevská unie vykreslována jako cizí, „polská katolická“ mocnost, která „utlačovala“ pravoslavný „ruský“ lid. Tento historický mýtus byl použit k ospravedlnění dělení Polska v 18. století a dodnes slouží k popření evropských historických vazeb Ukrajiny a Běloruska, k jejich mentálnímu vytržení z evropského kontextu a násilnému přitažení zpět do ruské sféry vlivu.

Moderním manifestem tohoto přístupu je esej Vladimíra Putina „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ z července 2021. Tento text není historickou analýzou, je to politický pamflet a de facto vyhlášení války. Putin v něm explicitně popírá historickou legitimitu Ukrajiny, nazývá ji umělým výtvorem na „historických ruských zemích“ a tvrdí, že její suverenita je možná pouze „v partnerství s Ruskem“. Tímto způsobem se historická lež stává přímým a otevřeným ospravedlněním pro současnou agresi.

Zapomenutá republika a realita historie

Skutečná historie Litvy, Ukrajiny a Běloruska je však v příkrém rozporu s tímto ruským narativem. Po staletí se jejich vývoj ubíral jiným směrem, orientovaným na střední Evropu, a to díky jejich účasti v unikátním státním útvaru, multietnické a politicky svébytné Polsko-litevské unii. Tento stát měl zcela odlišnou politickou DNA než moskevské carství. Zatímco v Rusku se upevňovala neomezená autokracie, Polsko-litevská unie rozvíjela kulturu „šlechtické demokracie“ (tzv. szlachta), se silným parlamentem (Sejmem) a volenou monarchií. Byl to svět založený na smluvních právech, privilegiích a psaných právních kodexech, jako byly slavné Litevské statuty, nikoli na bezpodmínečné loajalitě k absolutnímu vládci.

Je naprosto klíčové si uvědomit, že elity ukrajinských a běloruských zemí (tehdy nazývaných „rusínské“, anglicky Ruthenian) nebyly pasivními oběťmi, ale aktivními účastníky tohoto systému. Jejich historická zkušenost byla formována evropským republikanismem a právními tradicemi, což vytvořilo politické dědictví zásadně odlišné od toho ruského.

Oficiálním jazykem Litevského velkoknížectví byla po staletí rusínština, předchůdce moderní ukrajinštiny a běloruštiny (a někteří by řekli, že šlo o staroběloruštinu). Polsko-litevská unie byla navíc po dlouhou dobu multikonfesním státem, kde vedle sebe v relativní toleranci existovala různá náboženství, včetně pravoslaví, katolicismu, protestantismu, judaismu i islámu. Tato historická zkušenost, tak odlišná od ruské, nabízí silný protipól mýtu o jediném, nedělitelném a autokratickém ruském světě. Právě tuto paměť a tuto identitu se ruský imperialismus snaží po staletí vymazat.

Ruský svět: Staré impérium v novém kabátě

Koncept „Ruského světa“ (Russkiy Mir), o kterém jsem tu již nejednou psal, je mistrovským dílem moderní politické technologie a zároveň dokonalou ukázkou toho, jak se staré, zdánlivě překonané imperiální myšlenky mohou přerodit do nové, ještě nebezpečnější podoby.

Na první pohled se může zdát, že jde o neškodnou kulturní iniciativu, snahu o podporu ruského jazyka a kultury ve světě, o udržování vazeb s diasporou. To je však jen zdánlivě neškodná slupka, pod níž se skrývá propracovaný geopolitický a mocenský nástroj. „Ruský svět“ není konceptem kulturním, ale teritoriálním. Není to myšlenka o sounáležitosti, ale o nadvládě. Je to staré imperiální víno v nových, moderně vypadajících lahvích. Abychom pochopili jeho skutečnou podstatu, musíme odhalit, odkud toto víno pochází a jaké jsou jeho dvě hlavní přísady: jedna je carská, druhá sovětská.

„Ruský svět“ je v první řadě přímým ideologickým potomkem carské doktríny „trojjediného ruského národa“ z 19. století. Sdílí s ní naprosto klíčový předpoklad, tj. popření existence ukrajinského a běloruského národa jako svébytných historických subjektů. Obě doktríny vycházejí z mýtu o jediném ruském národě, který byl údajně uměle rozdělen vnějšími silami (Polskem, Rakouskem-Uherskem, Západem) a který je třeba znovu sjednotit pod vedením Moskvy.

Zatímco carský model byl založen na pevné etnické hierarchii (Velkorusové, Malorusové, Bělorusové) a na pravoslaví jako státní ideologii, moderní „Ruský svět“ je mnohem flexibilnější a tím i účinnější. Jeho hranice neurčuje etnický původ ani náboženství v úzkém smyslu slova, ale primárně ruský jazyk a společná, Kremlem definovaná historická paměť. To je zásadní posun.

Umožňuje totiž Moskvě nárokovat si vliv nejen na Ukrajince a Bělorusy, ale na jakéhokoli ruskojazyčného člověka kdekoli na světě, ať už je jeho občanství jakékoli. „Krajanem“ se tak stává nejen etnický Rus v Lotyšsku, ale i rusky mluvící občan Kazachstánu nebo Německa. Vytváří se tak koncept „diasporové říše“ bez pevných hranic, jejíž limity určuje pouze dosah ruského jazyka a ruské propagandy.

Zároveň „Ruský svět“ plně přebírá carskou metodu historického revizionismu. Stejně jako carská historiografie, i on vymazává alternativní dějiny a prezentuje staletí existence ukrajinských a běloruských zemí v rámci Polsko-litevské unie jako období temna a cizího útlaku. Tím je popřena jejich evropská identita a historie a jsou násilně vtahovány zpět do ruského historického narativu. „Ruský svět“ je tedy v podstatě Trojjediný národ verze 2.0, aktualizovaný pro informační věk a globální svět.

Pokud carský imperialismus poskytl „Ruskému světu“ jeho kulturní a etnický obsah, sovětský model mu dodal jeho geopolitickou a intervenční logiku. Současná ruská zahraniční politika je v podstatě aplikací Brežněvovy doktríny na postsovětský prostor. Tato doktrína, zformulovaná po invazi do Československa v roce 1968, byla založena na konceptu „omezené suverenity“. Tvrdila, že pokud v některé socialistické zemi hrozí odklon od socialistického kurzu, mají ostatní socialistické státy (tedy Sovětský svaz, tedy Rusko jako jeho předchůdce i nástupce) právo a povinnost vojensky zasáhnout, protože suverenita jednotlivého státu je podřízena zájmům celého „socialistického tábora“.

Tento model je strukturálně identický s logikou „Ruského světa“. Vyměňte „socialistický tábor“ za „Ruský svět“ a „hrozbu kontrarevoluce“ za „hrozbu NATO“, „barevnou revoluci“ nebo „útlak ruskojazyčného obyvatelstva“, a získáte identickou rovnici, která ospravedlňuje vměšování do vnitřních záležitostí suverénních států. Rusko se stejně jako Sovětský svaz pasuje do role ochránce nadnárodního prostoru, jehož zájmy definuje samo a které jsou nadřazeny suverenitě jeho sousedů. Stejně jako Brežněvův Sovětský svaz, i Putinovo Rusko si nárokuje právo určovat, jakou zahraniční politiku smí vést jeho sousedé, jaká spojenectví smí uzavírat a jakou jazykovou a kulturní politiku smí provádět.

„Ruský svět“ je tedy hybridní doktrínou, která si bere to nejhorší z obou imperiálních modelů. Z carismu přebírá historické mýty a etno-kulturní nároky, které popírají samotnou existenci sousedních národů. Ze sovětského období si bere geopolitickou logiku omezené suverenity a právo na vojenskou intervenci k ochraně své sféry vlivu.

A právě zde se dostáváme k propojení této ideologie s doktrínou „performativní suverenity“, jejímž nejzřetelnějším projevem je Putinův výrok. „Ruský svět“ definuje prostor, na který si Rusko činí nárok. „Performativní suverenita“ poskytuje metodu, jak tento nárok realizovat. Pokud je určité území součástí „Ruského světa“, pak vkročení nohy ruského vojáka na toto území není aktem agrese, ale aktem „obnovení spravedlnosti“, „ochrany“ a de facto výkonem svrchovanosti.

A tak se dostáváme zpět k výroku, kterým jsme začali. Slova „Kam vkročí noha ruského vojáka, to je naše“ jsou konečnou a logickou tečkou za celým tímto ideologickým vývojem. Je to moment, kdy padají všechny masky. Už se nemluví o kultuře, jazyku nebo historii. Už se nemluví ani o ochraně krajanů. Mluví se o surovém, primitivním a ryze vlastnickém nároku. Krok vojáka není symbolem, který vytváří „Rusko“ jako prostor, je to nástroj, který zabírá půdu, aby se stala „naší“. Je to esence imperialismu, destilovaná do jediné, děsivě upřímné věty, která odhaluje, že za všemi složitými teoriemi a historickými konstrukcemi se skrývá prostá a brutální logika síly.

Přerušená kontinuita a iluze devadesátých let

Současná ruská agrese není anomálií, ale logickým pokračováním staleté imperiální politiky, která byla jen na krátkou dobu přerušena chaosem devadesátých let. Rozpad Sovětského svazu nebyl pro ruskou politickou elitu a velkou část společnosti koncem impéria, ale jeho největší geopolitickou katastrofou a národním ponížením (jak uvedl sám Putin). Devadesátá léta nebyla obdobím budování demokracie, ale obdobím imperiální slabosti, kdy Rusko jednoduše nemělo sílu prosazovat své historické nároky.

Tato dekáda ponížení vytvořila silný společenský “resentiment”, pocit existenční zášti vůči Západu, který byl zároveň modelem i příčinou frustrace. Vznikla tak masivní poptávka po obnovení statusu „velké mocnosti“ (deržavnosť), kterou by se ostatní báli a respektovali ji, i za cenu ztráty osobního blahobytu. Vladimir Putin na tuto poptávku geniálně odpověděl. On imperiální myšlenku nevynalezl; on pouze zručně využil existující resentiment, oprášil staré historické narativy a dal společnosti to, co si žádala, tedy pocit obnovené hrdosti a velikosti, byť zaplacený krví a izolací.

Pauza devadesátých let skončila. Historický konflikt mezi dvěma neslučitelnými vizemi východní Evropy, jednou založenou na impériu a sférách vlivu, a druhou na národní suverenitě a evropské identitě, je opět v plném proudu. Pochopení hloubky a kontinuity ruského imperiálního myšlení není akademickým cvičením. Je to nezbytná podmínka pro formulaci účinné a dlouhodobé strategie, jak této hrozbě čelit. Protože dokud nebude tento historický mýtus poražen, skutečný a trvalý mír v našem sousedství zůstane pouhou iluzí.

P.S. Putinův výrok na botě ruského vojáka jako kdyby kopíroval výroky nacistického Německa: “Kam vkročil německý voják, nikdo jiný nevkročí”

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!