Obranná deregulace. Konečně?

Evropská byrokratická frustrace

Všichni známe ten frustrující pocit, když sledujeme, jak se svět řítí kupředu, zatímco Evropa vede další „důkladnou debatu“ a vydává další „hluboké znepokojení“. Válka na Ukrajině nám ukázala, že historie neskončila a že mír na našem kontinentu není (a vlastně nikdy nebyl) samozřejmostí. Co hůř, ukázala nám, v jakém stavu se nachází naše vlastní schopnost bránit se. Ten obraz byl a někde ještě zůstává trestní. Spící obr, svázaný řadou vlastních pravidel. Obr, který si v dobré víře a v touze po “dokonalém, spravedlivém a ekologickém” světě sám ukoval okovy, které mu teď brání se pohnout.

Jedním z našich největších nepřátel je tak paradoxně náš vlastní byrokratický moloch. Je to systém, který jsme po desetiletí budovali pro mírové časy, systém jako kdyby posedlý procesem na úkor výsledku, systém, kde prevence sebemenšího rizika má přednost před schopností čelit existenční hrozbě.

Tento systém, naše vlastní dílo, je hlavním důvodem, proč kontinent se 450 miliony obyvatel a jednou z největších ekonomik světa nedokáže rychle vyrobit dostatek munice pro zemi bojující o přežití. Zemí, která se navíc nachází na naše prahu.

Diagnóza je zdrcující a potvrzují ji všichni, kdo mají odvahu se podívat pravdě do očí. Zpráva Maria Draghiho o konkurenceschopnosti je jedním velkým obviněním z přeregulovanosti, která dusí naši ekonomiku. Strategický kompas EU varoval, že je třeba se připravit na hrozby. Jak ale chcete rychle stavět nové továrny, když schválení povolení pro stavbu trvá v některých zemích i několik let kvůli zdlouhavým procesům a různým povolením? Jak chcete vyrábět moderní zbraně, když nařízení o chemických látkách jako REACH, navržené pro ochranu zdraví, nepočítalo se scénářem, kdy bude nutné masivně zvýšit produkci výbušnin a strategických materiálů?

A pak je tu ESG. Rámec pro udržitelné investice, myšlený jako nástroj pro boj s klimatickou změnou, se v rukou finančního sektoru stal v podstatě bičem na náš vlastní obranný průmysl. Banky a investiční fondy, ve strachu z poškození reputace, začaly plošně odmítat financovat firmy, které vyrábějí cokoli, co jen vzdáleně připomíná zbraň.

Ne proto, že by jim to zákon explicitně nařizoval, ale protože chyběla právní jistota. Vytvořili jsme tak absurdní situaci. Stát, který má zajistit bezpečnost, nemohl pomoci průmyslu získat kapitál, protože firmy zajišťující tuto bezpečnost byly považovány za „neudržitelné“. Byla to dokonalá ukázka autoimunitní reakce, kdy hodnotový systém napadá vlastní obranný mechanismus.

A pod tím vším leží politická DNA evropské obrany. Mezivládní spolupráce, kde jednomyslnost vede k paralýze a národní zájmy triumfují nad společnou potřebou. Tím se kruh uzavřel. Pomalé rozhodování vedlo k nízké poptávce, nízká poptávka k nízkým výrobním kapacitám. A když poptávka konečně přišla, nebylo možné ji uspokojit, protože regulační a finanční překážky bránily rychlému nárůstu výroby.

Právě do tohoto gordického uzlu se nyní Evropská komise snaží seknout svým balíčkem „Defence Readiness Omnibus“. A konečně to vypadá, že nepůjde jen o dalších z řady dokumentů, které se sice dobře čtou, ale v praktické rovině mají mizivý dopad. Toto je sada konkrétních, technicky propracovaných legislativních návrhů. Je to první vážný pokus přestřihnout dráty, které nás drží na místě.

Operace Omnibus

Komise zřejmě konečně pochopila, že nestačí jen politické deklarace. Je potřeba měnit stávající pravidla. Balíček proto cílí na tři hlavní fronty - finance, čas a byrokracii. Vychází z toho, co navrhovala Bílá kniha k obraně. Její cíle a smysl jsem v březnu popisoval zde.

Peníze a zlomení “ESG kletby”
Bez masivních investic, odhadovaných na 800 miliard eur, se nikam nepohneme. Klíčem je mobilizace soukromého kapitálu, který dosud stál stranou. Komise proto přichází s elegantním řešením.

Prvním bodem je nařízení v přenesené působnosti č. C(2025) 3801. V něm nařízení se nahrazuje vágní a subjektivní pojem „kontroverzní zbraně“ za právně přesný termín „zakázané zbraně“. Co to v praxi znamená? Investor se už nemusí bát, zda je houfnice nebo systém protivzdušné obrany „kontroverzní“. Nově jsou ze udržitelných finančních benchmarků vyloučeny pouze zbraně explicitně zakázané mezinárodními úmluvami, jako je Ottawská úmluva (protipěchotní miny) nebo Úmluva o zákazu použití kazetové munice, podepsaná v roce 2008 v Oslu. Tento krok dává finančnímu sektoru právní jistotu.

Druhým je sdělení Komise C(2025) 3800. Toto je politické a komunikační krytí. Komise v něm hlasitě a jasně prohlašuje, že udržitelný finanční rámec je vůči obrannému sektoru neutrální a že firmy nemají být vylučovány jen na základě toho, jaké procento jejich tržeb pochází z obrany. Vyzývá k individuálnímu posuzování (case-by-case), což má prolomit ledy a přimět banky, aby začaly s obranným průmyslem zase mluvit.

Třetím je úprava fondu InvestEU (C(2025) 3802). Jde o praktický krok, který zjednodušuje pravidla pro investice do obrany v rámci tohoto klíčového unijního programu, a to i pro firmy s částečným vlastnictvím mimo EU, což je realistické uznání reality globálních dodavatelských řetězců.

Čas a byrokracie
Zde jsou návrhy nejradikálnější a jdou přímo proti desetiletím zkostnatělých procesů.

Nařízení o zrychleném povolovací řízení (2025/0172). Toto je možná nejdůležitější část celého balíčku. Zavádí zrychlený povolovací režim pro strategické obranné projekty (výstavba, rozšíření kapacit). Každý členský stát musí určit tzv. „jednotné kontaktní místo“ a hlavně se zavádí pevná lhůta 60 dní pro schválení projektu. Pokud úřad nerozhodne včas, povolení se automaticky považuje za udělené. Je to konec nekonečného čekání na razítka, které blokovalo výstavbu nových továren.

Směrnice o zadávání zakázek a transferech (2025/0177). Tento návrh mění pravidla hry hned na dvou oblastech. V oblasti veřejných zakázek se zdvojnásobují finanční limity pro uplatňování složitých pravidel (ze 443 tis. na 900 tis. eur pro dodávky a služby), což ulevuje menším kontraktům, a prodlužuje se maximální délka rámcových smluv ze 7 na 10 let, což dává průmyslu tolik potřebnou dlouhodobou jistotu.

V oblasti transferů v rámci EU návrh radikálně zjednodušuje přesun vojenského materiálu mezi členskými státy. Rozšiřuje se počet případů, kdy není nutné žádat o licenci, například pro projekty financované z EU (jako EDF) nebo pro transfery mezi certifikovanými společnostmi. Tím se konečně začíná budovat skutečný jednotný trh pro obranu.

Pragmatismus a adaptace na realitu
Balíček zasahuje také do pravidel, která nejsou primárně obranná, ale která obranný průmysl brzdí.

Například nařízení 2025/0176. Navrhované znění je ukázkou pragmatismu. Jednak vyzývá členské státy, aby aktivněji využívaly stávající obranné výjimky v environmentální legislativě (např. v nařízení REACH). Nejde o rušení ochrany přírody, ale o připomenutí, že zákony již nyní obsahují flexibilitu pro případy „převažujícího veřejného zájmu“, a obrana státu jím bezpochyby je.

A co je možná nejvíce inovativní, dělá pravidla Evropského obranného fondu (EDF) flexibilnějšími tak, aby bylo možné financovat i testování vybavení přímo na Ukrajině. To umožňuje našim výrobcům získávat neocenitelnou zpětnou vazbu z reálného bojiště a inovovat mnohem rychleji než v laboratorních podmínkách. Je to přímá lekce z probíhající války, která má potenciál radikálně zkrátit inovační cyklus a zvýšit kvalitu a efektivitu evropských zbraní.

Méně Ameriky, více Evropy?

Co tedy tento soubor opatření znamená v širším geopolitickém kontextu? Důsledky jsou zásadní a dvojí.

Pro Ukrajinu je to naděje na rychlejší a spolehlivější dodávky zbraní a munice z Evropy. Už to nejsou jen politické sliby a nekonečné summity, ale konkrétní nástroje, jak tyto sliby naplnit. Pokud se podaří tento plán implementovat, evropský obranný průmysl se stane mnohem výkonnějším motorem podpory pro Kyjev a pomůže mu v jeho boji za svobodu.

Pro strategickou autonomii Evropy je to krok existenčního významu (byť samozřejmě se stále existujícím limitem mezivládní spolupráce). Všichni sledujeme politickou situaci ve Spojených státech a slyšíme hlasy volající po omezení amerického angažmá ve světě. Možnost, že stávající americká administrativa výrazně omezí svou podporu pro evropskou bezpečnost, je více než reálná.

Navrhovaný balík opatření je tak přímou odpovědí na tuto hrozbu. Je to pokus vybudovat silný „Evropský pilíř v NATO“, jak o něm mluví Strategický kompas. A potenciálně možná to bude základ pro nějakou formu evropské obranné unie.

Nejde však o to, abychom se od Ameriky odvrátili (pokud se tedy ona neodvrátí od nás). Jde o to, abychom se stali silnějším, schopnějším a soběstačnějším partnerem, který se dokáže postarat sám o sebe. Jen taková Evropa může být pro Washington relevantním spojencem a jen taková Evropa může zajistit svou bezpečnost, ať už v Bílém domě sedí kdokoli. Nesmíme totiž zapomínat, že v Americe volby nikdo nerušil a za tři roky může situace vypadat naprosto odlišně.

Ačkoli jsem byl dříve spíše skeptikem, v posledních letech jsem došel k závěru, že naše obrana není možnost, ale v zásadě nutnost, abychom byli připraveni na každé nebezpečí, které může přijít. Nejde o hrozbu pro transatlantickou vazbu, je to ve své podstatě snaha o její záchranu.

Samozřejmě, nesmíme propadat naivnímu optimismu, některé dokumenty čekají na schválení, které se nebude mít dlouhého trvání (vzhledem k urgentní potřebě navyšovat zbrojní kapacity). Balík balík je přiznáním, že se svět změnil a my se musíme změnit s ním. Úspěch bude záviset na politické vůli členských států a Evropského parlamentu tyto návrhy rychle přijmout a implementovat. Ale směr je nastaven. Už se nemůžeme schovávat za výmluvy. Už nemůžeme svádět naši slabost na „zlý Brusel“. Máme na stole konkrétní plán, jak se z této slabosti vymanit. Otázka už nezní, zda chceme silnější Evropu. Otázka zní, jsme konečně připraveni pro to něco udělat?

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!