Cesta k porozumění začíná zvědavostí
V jedné z mých bývalých prací jsme se nepohodli. I když je to už nějaký ten rok zpátky, často se k té situaci v myšlenkách vracím. Nejspíš proto, že mi vlastně dodnes není úplně jasné kde nastal problém a v čem jsme si přestali rozumět, ale hlavně taky proto že je pro mě ta situace skvělým zdrojem poučení.
Tenhle konflikt pro mě tehdy nebyl jednoduchý. Po hádce s mým tehdejším nadřízeným jsem si prošla několika fázemi:
Fáze 1: Chyba je jen na druhé straně
Ze začátku jsem cítila křivdu a přesvědčení, že jsem v právu. Byla jsem na druhou stranu naštvaná, nechápala jsem, proč se ke mně chovají tak, jak se chovali. Měla jsem pocit, že já jsem ta, kdo vidí celou situaci správně. Že jsem neudělala nic špatně. A že to oni přece vůbec nic nechápou!
Tenhle postoj je, myslím, naprosto normální a přirozený. Dává nám pocit jistoty, pomáhá nám udržet si sebeobraz dobrého člověka, který to myslí dobře a jedná správně. Je to způsob, jak si chráníme vlastní integritu. Jenže je asi jasné, že to nemůže být celá pravda. Vždycky je to složitější.
Fáze 2: Chyba je jen na mé straně
Po nějaké době se moje naštvání začalo obracet opačným směrem. Začala jsem přemýšlet o tom, kde jsem udělala chybu. A tak jsem se přehoupla do druhého extrému, že jsem to vlastně všechno pokazila já. Že pravdu měla druhá strana a já jsem nekomunikovala dost jasně, neudělala jsem, co bylo potřeba, a že prostě možná svoji práci vůbec nedělám dobře.
Tahle fáze pro mě byla hodně náročná. Začala jsem pochybovat o sobě, o svých schopnostech i o tom, jestli se na svou práci vůbec hodím. I když je tohle trochu moje specifikum, myslím si, že podobné pocity dost možná taky znáte. Často se po prvotní vlně obrany dostaneme do pochybování sami o sobě. Věřím, že je to zdravá snaha převzít odpovědnost, ale samozřejmě ani tento postoj není celá pravda a i když si v této fázi můžeme zvědomit vlastní chyby a nastavit si kroky pro svůj růst do budoucna, rozhodně by nebylo zdravé v tomto postoji dlouhodobě zůstávat.
Fáze 3: Hledání rovnováhy
Až s delším odstupem, když už emoce trochu vyprchaly, jsem začala přemýšlet jinak. Došlo mi, že svět není černobílý a že nemůže být chyba jen na jedné straně. Začala jsem přemýšlet o tom, co všechno v té situaci hrálo roli. Co jsem tehdy prožívala já, v jaké situaci jsem byla? A co se asi dělo druhé straně, jaký byl její kontext? Co asi vedlo k tomu, že jsme se ocitli v konfliktu na opačných stranách stolu?
Možná už se nikdy nedozvím, co přesně se tam odehrálo. Ale je celkem jisté, že i druhá strana měla ke svým výhradám relevantní důvody. A že konflikt z jejího pohledu dával smysl, i když z mého ne.
⸻
A proč to celé vlastně píšu?
Tahle zkušenost je pro mě krásný modelový příklad, ve kterém nacházím poučení, které se dá aplikovat na spoustu jiných situací, nejen v práci. Je na něm totiž krásně vidět, že každá situace má tolik pravd a úhlů pohledu, kolik lidí se jí účastní. Každý si neseme svůj příběh. A každý vnímáme situace jinak. A já se na to od té doby snažím více myslet, ať už řeším cokoli (ne nutně jen konflikty). Přijde mi hodnotné a zajímavé se zamyslet nad tím, co se asi děje u toho druhého, jaké jsou jeho pohnutky. A jak danou situaci vnímá, jak asi vypadá z jeho úhlu pohledu?
Představte si třeba, že pracujete s člověkem, který se podle vás chová toxicky. Jeho chování neodpovídá očekávání a má negativní dopad na tým. Možná ho začnete vnímat jako „problémového člověka“. Ale co když z jeho pohledu dává takové chování smysl? Co když dělá to nejlepší, co ze své pozice, situace nebo pohledu na svět umí? A my jen nevidíme celý obrázek.
Věřím totiž, že většina lidí nedělá svou práci schválně špatně. A málokdo se nám snaží záměrně ublížit. I když to tak může na první pohled vypadat.
⸻
Co konkrétně si tedy z téhle zkušenosti odnáším?
1. Že první reakce není špatně
Reagovat na začátku naštváním, obranou a pocitem, že jsme v právu, jako to bylo u mě, je úplně přirozené. Jsme lidi. A není potřeba se za to lynčovat nebo si to vyčítat. Důležité je si to uvědomit. Možná to nebude hned, protože málokdo z nás je takový zenový mistr, aby na fleku zvládl uklidnit svoje emoce. Ale i s odstupem, když emoce opadnou a pokud to jde, je hodnotné se ke konkrétnímu člověku a konfliktu vrátit a už v klidu bez emocí ho dořešit.
2. Že potřebujeme pochopit sami sebe
Ve chvíli, kdy se dostaneme z velkých negativních emocí je dobré se před další komunikací s druhou stranou zorientovat také sami v sobě. Přemýšlejme o tom jaká je naše situace, co nás vede k našemu aktuálnímu chodání a postoji? Kde jsme možná opravdu udělali chybu? Když si uděláme jasno sami o sobě a o našem náhledu na věc, můžeme se o tyto informace podělit i s druhou stranou. Díky tomu bude i ona schopna lépe porozumět, co se děje v našem světě a proč spolu nesouhlasíme.
3. Že porozumění začíná zvědavostí
Když se dostaneme z emocí, je dobré se zkusit podívat na věc očima druhé strany. Co asi prožívá? Co vedlo k tomu, že má takový postoj? A pokud se podaří znovu s druhou stranou spojit a diskuzi opět otevřít nebojme se více zajímat a ptát, jaká je její aktuální situace. Co se u ní dělo před konfliktem? Co způsobilo negativní emoce? Čeho vlastně chtěla konfliktem dosáhnout? Co se snaží vyřešit? Jak celou situaci vnímá ze svého úhlu pohledu? Co ji trápí?
Pokud se nám podaří zjistit okolnosti, zájmy, potřeby a problémy druhé strany a zároveň nasdílet ty naše, věřím, že máme velkou šanci spoustu konfliktů nakonec v klidu vyřešit. A pokud se to nepodaří, může nám to pomoct odhalit, že máme prostě jiný náhled na svět, a že možná další spolupráce nedává smysl, protože by to dlouhodobě nefungovalo.
⸻
A co vy?
Stalo se vám někdy něco podobného? Jak jste reagovali?
Jaké jsou vaše tipy a triky, jak zvládat konflikty nebo složité situace v práci (nebo i mimo ni)?
Budu ráda, když se podělíte – buď do komentářů, nebo mi klidně napište soukromě. Protože věřím, že když o těchto věcech mluvíme nahlas, pomáháme tím sobě i ostatním.