Tři příběhy

1.       Aveline; opatství Panny Marie Pomocné; Provence; Francie

Na začátku stojí tři osamělé postavy na scéně. Ani jedna možná není reálná, totéž se ale dá napsat i o scéně samotné. V dnešní době už je realita natolik rozmlžená, že nesejde na tom, jestli kdy nějaká z osob děje existovala. I nereálné postavy ale mohou tvořit dějiny. Mohou psát historii své vlastní alternativní reality a dotýkat se tak skutečnosti samé. Pro vyváženost, která bývá občas vyžadovaná, aby heslo: papežštější než papež zůstalo zachováno i pro další generace, bude jedna z postav žena. Nemusí být. Ale byla by škoda nevyužít prolnutí Venuší, od té willendorfské, přes mélskou až po postmoderní, popartovou Venuši, vytištěnou v Číně na tričko, prodávané ve slevové akci na Temu. Žena nesmí chybět, možná spíš kvůli chemii mezi postavami než pro všeobecné blaho, rovnost, svornost a sesterství.

Scéna je dost prázdná, dokud na ni cudně postává jen jedna figura, takže přidejme dva muže. Mírná asymetrie zvyšuje napětí a převaha testosteronu možná slibuje thriller. Snad i erotický, který by mohl něco vydělat, pokud by se mu naordinovalo skvělé promo. Je ovšem otázkou, jestli lze příslib erotična vykřesat z příběhu, který je zatím utopený ve tmě. Reflektory ozařují jen jednu postavu.

Světla.

Potřebujeme nasvítit prostor, protože v dnešní době žádný dobrý film nedisponuje přirozenou barevností. Můžeme zvolit chladnou nebo teplou paletu, převahu modré, zelinkavé a šedé, která navodí atmosféru gotického hororu i severského krimi s psychologickou zápletkou, ve které jde především o vztah dvou ambiciózních jedinců na antidepresivech a hledání sériového vraha. Nebo naopak zvolíme paletu, ve které hluboké, žluté tóny vyvolávají dojem vzpomínky na poslední léto v Normandii, rezaté pihy na rameni opálené dívky ze sousedství a pohledu na zvlněné vřesoviště, kterým se vině cesta k majáku. Pro začátek možná zvolíme hodně bílé a kontrastní černé, všechno bude nasvícené velice ostře, tak moc, že čtenáře donutíme mhouřit oči. Světlo ranního slunce kdesi v Itálii, paprsky, odrážející se od vápence, protkaného drobnými úlomky silurských lastur. Světlo, které slibuje nesnesitelně horký, letní den, plný vůní, které ovšem nemůžeme zprostředkovat, protože to dokázal jen Marcel Pagnol. Zatím necháme světlo rozehrávat tanec fazet prachových úlomků, vířících v prostoru a na kapkách, které po ranní zálivce ulpěly na listech.

Zvuk.

Zbývá nám ozvučit jednotlivé obrazy. Zvuk by měl přehlušit otáčení stránek nebo skoro nezřetelné cvaknutí čtečky. Nemusí být moc ostrý a není nutné používat hudbu. Morricone, který by rozvíjel první, křehké tóny a vrstvil by je na základní osnovu vzrůstajícího motivu, ten už umřel. Obejdeme se bez scénické hudby, ale nebráním se tomu, aby některá z postav nepustila svůj oblíbený playlist na Spotify. Vyjde to levněji a můžeme střídat styly. Hlavně najít takové skladby, na které už se nevztahují autorská práva. Za umění už není třeba platit a bezpečně mrtví autoři nám zajistí klid na práci.

A teď… kdoule.

Nic nevypadá půvabněji než stříbřitě ochmýřená, nezralá kdoule, zachycená na větvi mezi svěžími lístky. Zvlášť když se na jím povrchu odráží to ostré, ranní světlo. Ještě nevoní, ale až přijde její čas, rozline se okolo plodu éterická, nasládlá vůně, plná vzpomínek na předchozí plody, obtěžkávající nevysoký, rozložitý strom. Kdoule je úchvatná svou nepravidelností, promáčklinami na povrchu a skvrnkami, které mění její jednolitou barevnost. Je nerovná a trochu zmuchlaná, zbytečná, nepříliš využitelná, protože se nedá tak snadno konzumovat. Přesto ji zahradníci vysazují znovu a znovu, jako vzpomínku na staré dobré časy, obsahující bruselskou krajku, kostní porcelán, korzety a pinče. Kdoule je nepraktické ovoce, které si babičky vkládaly do prádelníku mezi spodní prádlo s nohavičkou a háčkované rukavice. A v její nepraktičnosti se ukrývá dotek aristokratické nostalgie. Kdoule je vlastně historickým artefaktem, neužitečnou vzpomínkou, obsahující vitamín C. Kdoule přímo vybízí k tomu, aby se k ní vznesla ruka a jemně ji polaskala, potěžkala v dlani a zachytila její teplo. Aby prsty promnuly bílé chmýří a přejely po lesklých ploškách, do kterých se vpily ranní paprsky.

…

Přivřela blaženě oči, i když je přivírat nemusela. Ostré nasvícení jí nevadilo. Ale chtěla mhouřit oči, protože si připadala roztomile, skoro dětsky. Přitáhla se až ke kdouli a přivoněla. Pro ten daný okamžik, přesně jen pro něj byla úplná, celistvá a přítomná. Teprve tady si uvědomila, jak málo lidé chtějí existovat v přítomnosti, v té chvíli, která se odehrává právě teď. Ani ona neuměla žít přesně tou fází daného okamžiku, který představoval její nyní. I ona se vracela ke vzpomínkám nebo plánovala budoucnost, zaplňovala ji obavami, plány, třeba malými a banálními plány, ale přece jen nějakými. Vnímání přítomnosti se musela několik let učit. Ne týdnů nebo měsíců, ale roků. Žít přítomností bylo těžší než odnaučit se kouřit nebo pít. Závislost na vzpomínkách a plánování je nejsilnější návyk, jaký lidstvo má, to jí došlo, když se konečně vymanila a začala každý den života skládat z malých „teď“.

Jako každý všední den vstala ve tři hodiny přesně. Nevadilo jí vstávat do tmy, oblékala se vždycky stejným tempem, mimo jiné se naučila nechvátat. Už nebylo kam a proč. Jednotlivé části oblečení si nandávala vědomě, vnímala strukturu materiálu i pocit, jaký zanechávaly šaty na kůži. Když se myla, dokázala si uvědomovat každou kapku vody, slitou v dlaních. Časem dokonce rozpoznala i sotva patrné změny ve složení vody, kterou se umývala. Nebyla to sugesce, šlo o výsledek pečlivého soustředění se na proces ranní hygieny. Na vodu samotnou. Vždycky byla pozorná a snažila se analyzovat všechno kolem sebe, ale v posledních letech se její analytické schopnosti prohloubily a proměnily v intuitivní vnímání všeho, co ji obklopovalo. Dokonce i změn vzduchu nebo prachových částic, kroužících prostorem. Nebylo to otevření třetího oka, ale tisíce očí, chapadel, detektorů, které jí dávaly zpětnou vazbu na svět, v němž se pohybovala. Získala mnohem vytříbenější sluch a přestala používat brýle. Odložila všechno, co filtrovalo skutečnost. Nikdy nebyla agrární typ, většinu pokojových rostlin dokázala umořit do několika měsíců. Teprve tady zjistila, jak hluboký a silný je její vztah k půdě. Stejně překvapená byla svým okouzlením z těžké, fyzické práce. Její život se dělil do jednotlivých přítomností, přesně odřezávaných pevným, neměnným rozvrhem. Postupně se tak propojila s určeným rytmem, že mu přizpůsobila i vyměšování a podle její periody by se daly doladit atomové hodiny.

Na počátku se bála, že ji ta striktní určenost všeho, od oblečení po poslední myšlenku zbaví svobody, individuality, a nakonec i schopnosti myslet. Ve skutečnosti se její schopnost myslet rozšířila a získala hloubku i výšku. Dříve měla potíže se soustředěním, teď se dokázala soustředit třeba na jediné slovo, které sledovala, myslela na něj, v duchu je vyslovovala a zhmotňovala jeho význam a všechny ostatní myšlenky potlačila na desítky dlouhých minut nehybné, skoro děsivé soustředěnosti. Občas se přistihla při tom, že počítá jednotlivá slova čtené knihy a na konci každé stránky zrekapituluje počet substantiv. Nespěchala. Už nemusela pospíchat. Měla veškerý čas k dispozici, proto, aby mohla realizovat každé prožité teď.

Nescházel jí ani styk s novými lidmi, kteří by do její pravidelnosti přinášeli nové podněty. Naopak, těch nových přicházelo pořád relativně dost. Vídala je, nadšené, přesvědčené, natěšené a okouzlené. Učila je a oni doslova hltali její slova. Prožívali euforii a snili o tom, že zůstanou navždycky, že se zdokonalí natolik, aby našli svůj vlastní vnitřní grál. A pak prostě odešli… Chápala je. Nezazlívala jim, že nevydrželi. Ostatně, i ona si prošla několika krizemi a jedním odchodem. Jenže tam venku snila o tom, že vstává do tmy a sahá po prvním kousku připraveného oblečení. Vrátila se a zůstala. Nutně potřebovala řád.

Ruka, svírající nezralý plod kdoule, povolila sevření a hlava se pomalu obrátila k arkádám, které vypadaly, jako vytvořené z krajky, ne z bílého vápence. Teprve po chvíli viděla, jak se mezi vinutými sloupky míhají rozevláté šaty. Zvedla konev, donesla ji ke kamenné lavici, a ještě jednou pohlédla na půvabně zakřivenou kdouloň. Nízký stromek se ale po chvíli stal minulostí, zatímco teď otevíralo dveře nevelké kanceláře v prvním patře.

„Posaď se.“ Ta slova nemusela zaznít, stačilo gesto.

Židle, stejně stará a bytelná jako všechen ostatní nábytek v místnosti, vrzla a maličko zapraskala, když na ni dosedla tíha lidského těla. Potom na dost dlouhou dobu nastalo ticho. Ne trapné ani tíživé. Obě ženy byly zvyklé mlčet, někdy už dokonce zapomínaly mluvit, nepotřebovaly si většinou sdělovat nic, co by stálo za delší rozhovor. Teď se ale jedna z nich odhodlávala k prvním slovům, která musela být vyřčena.

„Krátce, měla jsem telefon. Závažný a nikterak dlouhý. Žádali, aby ses ujala jistého úkolu. Byli struční a naléhaví.“

Znovu to ticho, tentokrát méně hluboké.

„Nemůžu odejít. Nesmím… Jsem vázaná místem. Nemůžeš mě pustit tam… ven,“ zašeptala a přivírala oči, jako by jí každé vyřčené slovo činilo nepřekonatelné potíže.

„To jsem jim sdělila.“

„Děkuji.“

„Řekla jsem jim, že bych tě mohla pustit ven jen na žádost diecézního biskupa, a to ne na víc než na tři dny.“

„Děkuji.“ Pokusila se polknout slinu, kterou neměla, takže polkla jen vzduch. Olízla si suché rty a mírně sklonila hlavu. Neviděla to zaváhání, ale cítila ho, věděla, že je to poslední poděkování, které v tomto rozhovoru řekne. Vnímala velice dobře pohyb ruky i to, jak posouvá před sklopené oči list, tak oslnivě bílý list, na kterém se shlukovala do jedné rozmazané šmouhy latinská slova. Pozorné oči si všimly především slova, označujícího délku trvání tohoto rozhodnutí.

„Obešli mě. Tady má kompetence končí, nemám jak protestovat proti rozhodnutí Stolce, nemám způsob, jak se odvolat. Promiň,“ znělo jakoby z velké dálky.

„Rok…“ unavená víčka se na okamžik zavřela. „Rok nevydržím. Nezvládnu žít rok mimo mateřinec. Nechci.“

„Jsem povinna apelovat na tvou poslušnost, kterou jsi vázaná…“

„Řádu a bohu.“

„A církvi. Tohle,“ bílá ruka poklepala na list, „je rozhodnutí církve, které musíš respektovat stejně jako já. Věř, že se mi to neříká snadno. Naopak. Je mi líto, že pro tebe nemohu nic jiného udělat.“

„Zabije mě to.“

„Nezabije. Splníš úkol a vrátíš se. Rozhodně dřív než za rok.“

„Nemám dokončenou práci.“

„Dokončí ji jiná sestra.“

„Je to moje práce.“

„Neargumentuj jako dítě, víš, že to nebude nic platné.“

Obě zmlkly. Byly zvyklé mlčet, to jim bylo vlastní, dokonce tak, že občas zapomínaly mluvit. Orientovaly se v situacích, které nepotřebovaly slova, četly je stejně dobře, jako latinský text, který ležel na stole. Stejně jako jejich předchůdkyně už devět století mlčely, pracovaly, vzdělávaly se, naslouchaly tichu, které formovalo jejich povahy. Nepotřebovaly se zajímat o dobu, která plynula vně kláštera, odešly z ní, obrátily se zády k civilizaci, ne proto, aby ji odvrhly, ale proto, aby ji plně pochopily. Při svém vzdělání chápaly opravdu dost. Někdy až příliš. Nesnily, byly dokonale racionální a ukotvené v přítomnosti. I když znaly minulost, neupínaly se k ní, věděly dobře, že žádná doba nebyla ta dobrá. A o budoucnosti nesnily, protože na snění byly příliš realistické. Možná díky bílému, rozevlátému hábitu vypadaly jako andělé, ale v tom jednoduchém oblečení neexistovala žádná romantika. Mělo jim jen připomínat fakt, že si zvolily realitu před iracionalitou konzumu a změn módních trendů. V jejich poslání nebylo nic andělského. Ta, která zvládla postulát i noviciát, aniž se zhroutila, ztratila ideály nebo selhala, byla připravená na zvládnutí čehokoli. I kruté reality každodennosti.

„Doufala jsem, že všechno skončilo, že mě nechají být,“ zašeptala a sklonila hlavu.

„Třeba to jednou nastane. Ale ne teď. Dostala jsi sedm let klidu, to je víc, než v co doufala žena, která tehdy vstupovala do dveří. Sedm let dobře stráveného času, to se nepoštěstí každému. Měla bys být vděčná za možnost vydechnout, osvobodit se.“

„Zdánlivě.“

„Teď lžeš sama sobě.“

„Protože nemám jinou obranu.“

„Lež není obrana, to je projev slabosti charakteru. A lhát sama sobě, to je… zbabělost. Ty nejsi zbabělá. Tedy, byla jsem o tom vždycky přesvědčená.“

„Ty bys prostě sbalila věci a odešla?“

„Ano, pokud by šlo o příkaz shora. Jsme hierarchické společenství, tady se nezávislost pěstuje na horizontální úrovni, ne na té vertikální. V tomto ohledu představuje nezávislost vždycky kříž, ale to ti nemusím vysvětlovat.“

Cukly jí koutky. Měla ráda slova, i když je používala v posledních letech zřídka. Měla ráda slovní hříčky a intelektuální hravost. V ženě, která seděla proti ní, našla vynikající duelantku, která rozuměla jejímu intelektuálnímu rozhledu, vzdělání i smyslu pro velice nenápadný humor a ironii. Do velké míry si byly podobné, blízké, jako skutečné sestry, jako rodina, kterou obě neměly a našly až tady. Pocházely z rozdílného prostředí a jiných zemí, ale právě proto, že minulost pro ně přestala být důležitá, nezáleželo na původu a rodné řeči. Tady mluvily francouzsky a rodina pro ně znamenala docela jiný útvar, jiný typ společenství. Rozuměly si dokonale, takže jejich rozhovor nemusel odbočovat k složitým vysvětlivkám.

„Kdy mám odejít?“

„Co nejdřív. Včera bylo pozdě, tedy podle nich. Podle mě můžeš odejít, až budeš připravená, lhůtu nechám na tobě a jsem si jistá, že nepřekročíš vhodný limit dní, které můžeš věnovat tomu, co tě připraví na opuštění domova. Chápu, že to nebude snadný proces, ale neprodlužuj ho. Mimochodem,“ otevřela zásuvku stolu a vyňala modré plastové desky, ze kterých vysypala několik dokladů, „tohle doručili. Předpokládám, že to je jen role a údaje neodpovídají skutečnosti. Ale jméno pro tebe není podstatné. To, kterým tě zavolá On, známe obě. Ostatní je jen divadlo.“

Opatrně se dotkla pasu, otvírala ho pomalu, jako by jí mohl detonovat v dlaních. Zdvihla obočí, když viděla fotografii. Už dlouho ji nikdo nefotografoval, ale tvář, která na ni zírala z dokladu, byla bezesporu její vlastní. Pas byl tak hmatatelně skutečný, že skoro uvěřila v existenci člověka v něm uvedeného. Měl jméno, místo a datum narození, zřejmě i minulost, ale žádnou budoucnost. Další doklady představovaly komplex všeho, co mohla potřebovat. Řidičský průkaz, tři platební karty, karta zdravotního pojištění, voličský průkaz, Livret de Famille, jistě, měla i rodinu a nějaké předky. Musela se zasmát. Byli tak důslední a perfekcionističtí… i tím měli budit jistý typ obav, protože se zdáli všemocní. Ona už obavy neměla. Nebyl důvod se bát, nebylo o co se bát. Už ne. Mohla jen užasnout nad identitou člověka, kterým zcela jistě nebyla.

„Předpokládám, že dodali i další instrukce,“ nadhodila a snažila se mluvit natolik pevně, aby nebylo patrné, že se maličko chvěje.

„Prý dostaneš instrukce elektronickou cestou. Hodně je zajímalo, jestli tu máš osobní počítač, asi mají pocit, že tu ryjeme do voskových tabulek, připadala jsem si chvíli jako idiot, když se mnou mluvili,“ povzdechla si žena za psacím stolem.

„Chovali se k tobě slušně?“

„Ano, uctivě. Stejně, jako všichni ostatní laici, kteří nevědí, co si počít s tím, že vypadám jako přízrak minulosti. Vždycky mě pobaví, že lidé ve vztahu k nám začnou používat archaismy a klišé, když s námi mluví. Docela mě bavilo, jak jsou nejistí. Byla to svého druhu satisfakce.“

Teď už skutečně pevná ruka zasunula doklady zpět do desek. „Byli dva? Většinou bývají dva.“

„Dva. A biskup. Ten vypadal dost vyjeveně. Po jeho nedávných potížích se zákonem je ale jasné, že udělá všechno, co mu kdo přikáže. Určitě už zapomněl na to, že s nimi mluvil, byl rozklepaný jako ratlík. Jen mě potěšilo, že se styděl, když viděl, že jsem se nepodělala strachy při rozhovoru s nimi. Dříve se lidé třásli před mocí církve, dneska se církev klepe před kdejakým zbohatlíkem ze Silicon Valley, tajnými službami nebo politiky. Měla jsem chuť je všechny vyrazit a přibouchnout za nimi dveře. A udělala bych to, kdyby neměli páku i na mě.“

„Temná minulost?“ usmála se druhá žena.

„Starost o ty, které mi byly svěřené,“ zněla úsečná odpověď, po které se znovu rozlehlo v místnosti ticho.

Kužel světla dopadal na leštěnou desku stolu a dělil prostor na dvě symetrické části, temnou a světlejší. Žena, sedící ve stínu vraštila čelo a občas vzdychla. Žena, ozářená měkkým, mírným světlem se zdála skoro nehybná, ponořená do svých vlastních myšlenek. Už opravdu nebylo co dodat. Stačilo jen vstát, zvednout modré desky, rozloučit se a odejít. Ale přece neodolala. Před odchodem se obrátila a pohlédla do stínu. Jejich oči se krátce střetly a žena ve stínu přikývla. Nic víc. Přesto se z držení jejího těla, pohledu i napětí okolo hezky tvarovaných rtů dalo vyčíst víc. Všechno. I ta matná lítost a nevyřčená starost, kterou nechala odcházející daleko za svými zády.

Chodbou kráčela pomalu, kladla jednu nohu před druhou a užívala si každý dotek zvlněné látky na svém těle. Světla v chodbě, strukturu dlaždic podlahy, odraz tvaru silných sloupů, podpírající arkádu, pískovou barvu stěn, jemné pokyvování tenkých stonků levandule v zahradě, jemné perlení vody v jezírku, nehybnost mariánské sochy, hledící před sebe, průsvitnou barvu alabastrové křtitelnice před vchodem do jednoduše zaklenuté kaple, pocit bělosti, i když odpolední slunce hladké stěny, obětní stůl a podlahu barvilo do sytě okrového zlata. Černé linky kovaných svícnů, horizontálu a vertikálu kříže, zavěšeného ve výšce mezi třemi úzkými okny. Hladkost dřeva, kterým byl obložený klenutý strop, tvrdost lavice, na kterou usedla a posléze poklekla, vůni olibana a levandule, rozmarýnu a růží, kterými sestry ráno obestavěly sochu Matky Boží.

Dostala jedinečnou příležitost k rozloučení, ke spočinutí v přervaném tichu, které musela opustit. Zůstala v kapli dlouho a místo společného breviáře odešla do svého pokoje, který nikdy nevnímala jako mnišskou celu. Byla to buňka, ve které mohla jako včelí larva vyrůst v dělnici a získat průsvitná, medově zbarvená křídla. Ochranná děloha jejího křehkého lidství. Tady zjistila, že k životu nepotřebuje víc než skříň, stůl, židli, postel a jediné okno, ze kterého se mohla dívat na zrůžovělou, zvlněnou krajinu Provensálských Alp. Dokonce měla dojem, že už nemusí jíst ani pít, jen vdechovat barvy a světlo okolo sebe. Málem díky svému mystickému nápadu nedokončila noviciát. Teprve časem se začala postupně smiřovat s vlastním tělem, a nakonec si ho i vážit. Změnila se, ale něco v ní vědělo, že je to stále ona, že ze sebe nedokáže vytrhnout všechno, co prožila a čím prošla.

Hora zezlátla a její zvrásněný povrch začal postupně růžovět, takže se zanedlouho podobala obřímu červánku, připomínala peří dávno zapomenutých fénixů, tak hmotná, nepohnutá, stabilní, nevysoká, ale rozsáhlá. A kolem ní se vlnil věnec tmavých lesů, prastaré srsti uspaného zvířete. Neexistovalo krásnější místo, ne pro ni. Milovala každý pohyb posledního listu na okolních stromech, tady byla doma, tady byla skutečná, jako růžová hora v dálce. Jenže oni ji našli i tady, na konci světa. Našli, vytrhli z mateřské náruče a do plastových desek uzavřeli její novou identitu.

Protřela si kořen nosu a otřela koutky očí, ve kterých se městnaly slzy. Nemělo cenu oplakávat smrt sestry Aveline, její existence nestála za jedinou slzu. Věděla, že všechno, co ji obklopuje, představuje nezasloužený dar, na který nikdy neměla právo. Protáhla si šíji a ramena, několikrát se zhluboka nadechla a pak začala pomalu stahovat z hlavy závoj. Klouzal po kaštanových vlasech a odkrýval jejich zvlněnou strukturu a lesk. Pečlivě závoj urovnala na ustlané lůžko a rozepnula kožený opasek. Vždycky ho utahovala trochu víc, ne snad proto, aby vynikl útlý pas, ale proto, aby věděla, že je svázaná. Navždycky. I tohle navždy ale pominulo. Pásek měkce dolehl vedle závoje a po něm i černá látka škapulíře. Potom zůstala už jen bílá, podobná labutímu křídlu, mlze ve tvaru člověka, dechu anděla. Obklopená bílou, zahalená, obejmutá čistotou. Jako při obláčce, jako před sedmi lety, kdy vstupovala do řádu. Konečně čistá, zbavená všeho, co ji poutalo ke světu. Teď prožívala reverzní obláčku, musela svléknout hábit a odhalit člověka, který se ukrýval pod ním. Nepodobalo se to večernímu svlékání před usnutím, tohle bylo jiné, definitivní, bolestně nenávratné. Látka laskala kůži, klouzala po jejím povrchu a odhalovala ženu v celé její nahotě, v prapůvodní formě lidství, které za těch sedm let trochu pohublo, ale ne natolik, aby ztratilo původní, symetrické tvary, snad až příliš elegantní a estetizované pro někoho, kdo si zvolil samotu celibátu. Pořád ještě měla ten praxitelovsky antický půvab, ve kterém se odráželo cosi až starožitného, opakovaného dějinami umění od antiky po současnost. Dokonce pobytem v klášteře i něco získala. Bledou pleť, hladkou pokožku, zjevné fyzické zdraví, podporované pravidelnou stravou, vzduchem, prací, odpočinkem, pevným denním řádem. Dvě hluboké jizvy, které kazily celkový dojem, nosila s hrdostí. Už se s nimi naučila žít. Jizvy ji charakterizovaly stejně dobře, jako hábit.

Došla ke skříni a růžové světlo zvenčí se odráželo na nahých zádech, když se skláněla k nevelkému kufru. Oblečení, které z něj vyňala, bylo neutrální a maličko volnější, než čekala, ale pořád vypadalo nadčasově a natolik neutrálně, aby neurazilo. Úzké džíny na sobě měla naposledy někdy před pěti lety, když se učila řídit traktor. Naštěstí neutrpěly. Navlékla se do tenkého, černého roláku a po chvíli váhání došla k posteli pro opasek. Nikdo jí nemohl vyčítat, že si něco nechá. A džíny potřebovaly v pase přichytit. Utáhla přezku a vrátila se ke skříni. Po krátkém váhání vytáhla hrudní pouzdro a navlékla si ho. Překvapilo ji, jak moc se změnil tvar jejího těla a chvíli bojovala s utahováním popruhů. Když byla hotová, přičapla ke skříni, zvedla složenou přikrývku, povytáhla dno skříně a sáhla do malého prostoru pod ní, ze kterého vytáhla tmavou skříňku. Když ji otevřela, zaváhala. Nakonec ale stiskla pevně rukojeť a automaticky zkontrolovala zbraň několika naučenými pohyby, které vlastně ani nevnímala. Končily večerní chvály, když si otírala do ztmavlé látky prsty, potřísněné olejem.

Komunita usedla k jídlu a několik pohledů se stočilo k prázdnému místu. Netknutý talíř, položený na rustikálním prostírání, vypadal až příliš opuštěně a smutně. Nikdo ale nepoložil jedinou otázku a po modlitbě do četby řehole pravidelně cinkaly příbory o povrch bělostného nádobí.

S každým cinknutím zapadl do zásobníku jeden náboj. Zásobník měkce cvaknul.

Představená odložila lžíci a sklopila řasy.

Tupá rána, která se ozvala z dálky donutila jednu z novicek trhnout poděšeně rameny. Ostatní sestry pokračovaly v jídle.

Text vznikl bez pomoci AI

#tvořímebezAI

neredigováno, nekorigováno

Všechna práva patří té paní, která to napsala