2. Uberto; Università degli Studi di Firenze; Toskánsko; Itálie

Vždycky snil o tom, že bude přednášet v odpovídajícím prostředí barokních knihoven a elegantních sálů, ne v moderní budově kdesi v Novoli, kde ho tísnil betonový skelet, vysoká okna a pach plastu. Nesnášel umělé materiály, vždycky pečlivě prohlížel cedulky oblečení, aby se jeho těla nedotkl polyester nebo elastan. Jeho obsesivní lpění na bavlně, vlně nebo lnu možná bylo v některých chvílích až směšné. Zvlášť ve chvíli, kdy odmítl i moderní bambusové ponožky s tvrzením, že bambus mu nepřipadá dostatečně přírodní a nevěří Číňanům, kteří mu nemohou garantovat původ bambusu, kterým by obalil své posvátné nohy.

Jeho přednáška o deskové malbě Střední Evropy byla připravená precizně a kvalitně. Žádná AI, jen jeho vlastní text a myšlenky. Samozřejmě vtipy, potrpěl si na malé, vybroušené bonmoty, perlivé vtípky a poznámky, které studenty obvykle bavily. Tedy… dříve. V poslední době se mu zdálo, že je jeho pojetí humoru pro studenty buď příliš náročné nebo do jisté míry nevhodné, což nechápal. Zřejmě za to mohla vlna feminismu a nového marxismu, který nikdy neprospíval smyslu pro humor. Nedávno musel dokonce vedení jedné nejmenované univerzity vysvětlovat své „sexistické narážky“, což ho urazilo. Seděl proti strnulé děkance a snažil se jí reprodukovat nejen svůj vtip, ale i jeho zdroj. Po určité době ale usoudil, že ta žena, která posilovala tak urputně, že měla zbytnělé svaly i ve tváři, nikdy neslyšela o Rabelaisovi. Doufal, že si ho po jejich rozhovoru alespoň vygooglovala.

Uberto byl člověk, narozený v sedmdesátých letech. Jednadvacáté století ho přistihlo v duševním negližé. Naprosto ochromilo jeho pojetí života, rytmus, stravovací návyky a smysl pro estetično. Zvládl sice osobní počítač, tablet, několik typů mobilních telefonů, které ho dalším vývojem nutily zvyšovat si kvalifikaci v oboru ovládání elektroniky, dokázal pochopit diskety, cd, dokonce mu v hlavě utkvěl pojem blue ray, který byl vzápětí překrytý jinými pojmy, jako byl flash disk nebo virtuální úložiště. Nicméně ve skrytu, nikým neviděn a osamělý Uberto psal do silného, kvalitního notesu s hlazenými stránkami. Používal plnící pero z limitované spisovatelské edice s rytým, dekorativním hrotem a kupoval si luxusní inkoust Mont Blanc, protože miloval jeho hluboce modrý odstín. Disponoval i papírovým diářem, do kterého si večer přepisoval všechno, co přes den před lidmi neochotně zaznamenal do svého Google kalendáře. Nenáviděl fakt, že žije v době, které moc nerozumí a která z lidí vytváří tupé živočichy s povrchní znalostí všeho a ničeho zároveň. Vadilo mu, že jeho okolí diskutuje o politice, filozofii, kulinářství, námořnictví i zoologii, ale ani v jednom z těch oborů se neorientuje do hloubky a nezná základní prameny. Vědění nahradila mozaika stokrát sdílených zajímavostí, podpořená náhodnými daty z Wikipedie. Stav lidské mozkové kapacity ještě zhoršil nástup umělé inteligence. Uberto nedávno vyhodil od zkoušky studenta, který mu na základě analýzy jeho přednášky vyplivl věcnou kritiku, kterou zpracoval za pomoci AI. Uberto měl sto chutí zfackovat toho mizerného bastarda tak hmotně a přirozeně, nikoli uměle, že by si chlapec několik dní nesedl, jenže představa soudních tahanic, ztráty prestiže a dehonestujících článků v bulváru mu zadržela ruku. Uberto si totiž skandál nemohl dovolit. Na to byl příliš známý, příliš uznávaný a chtivý kvalitního inkoustu. Vybudoval si jméno nejen mezi historiky umění a medievisty, ale i mezi širokou veřejností, která prostě zbožňovala jeho popularizační knihy o malířství a detektivní příběhy, vonící středověkem. Postava papežského nuncia Emidia, který dokázal vyřešit jakoukoli záhadu, a ještě čtenáře nevtíravě poučit, byla natolik oblíbená, že svému tvůrci vydělávala nejen na ponožky Gucci, ale i na L`Epoque Baroque, ten vzácný, sytě měděný nektar, který dominoval jeho sbírce koňaků a uspokojoval takřka všechny jako hédonistické choutky.

Uberto se nikdy neoženil. Ne, že by se mu nelíbily ženy, esteticky ho uspokojovaly, eroticky nikoli. Pokusil se navázat vztah i s muži, ale s těmi pochodil stejně. Vzrušoval ho pohled na jejich těla, ale když došlo na fyzický kontakt, slavný historik opakovaně selhával. Nakonec se smířil s tím, že realita nebývá tak dokonalá, jako představy a věnoval se jen občasné autoerotice s pohledem upřeným na Michelangelovy ignudi. Představoval si masturbaci v Sixtinské kapli, která by byla skutečným vrcholem jeho erotického života, ale u představ zůstalo. Jestli Uberto něco postrádal, pak to byla odvaha a rozhodnost.

Ale dnešek pro něj znamenal zlom, který ho nutil k něčemu tak bolestnému, jako bylo rozhodnutí. Všiml si jich už na přednášce, kterou koncipoval jako řetěz slovních hříček, propojených s jednotlivými obrazy. Vysvětloval gesta postav na obrazech, barvy, upozorňoval na drobné detaily a doufal, že se žádný ze studentů nenudí. Občas ale v přítmí zachytil ty dvě toporné postavy, které ho celou dobu bedlivě sledovaly. Nic si nezapisovaly ani nenahrávaly. Jen seděly a zíraly na něj. Uberto se necítil komfortně a jeho pocity se zhoršily ve chvíli, kdy ho po přednášce oslovil muž s bezvýraznou barvou vlasů, očí i hlasu. Mluvil školní, velmi úpravnou a nepříliš hezkou italštinou bez jakéhokoli přízvuku. Uberta odpuzovala jeho strohost i fakt, že měl na kvalitním saku povytaženou nitku, o které přece musel vědět. Muž ho zval na kávu a pohovor v Rivoire, což bylo místo, které Uberto bytostně nesnášel, už kvůli té růžové barvě potahů polstrovaných židlí a určité kýčovitosti celého předraženého prostoru. Navíc, po přednáškách měl následovat odpočinek, ne rozhovor s cizími lidmi. Ovšem otázka: „Chcete mi nabídnout životní pojištění?“ nebyla přijatá s lehkostí ani nadhledem. Bezvýrazný muž upřel na Uberta rybí oči a řekl několik úsečných vět, které historika donutily přijmout pozvání. Když odcházel, zachytil pohledem druhého člověka, sice docela hezkého a upraveného, ale něčím na první pohled nebezpečného. Z jeho tváře vyřazovala jakási nedefinovatelná hrubost, varující Uberta před tím, že by se náhodou rozhodl na domluvenou schůzku nedorazit.

Světlo

V Rivoire bývá měkce růžové, trochu obscénní, ale příjemné. V některých místech přechází skoro do oranžové a putuje po těle vycpané žirafy, kterou si okouzlení návštěvníci tak často fotografují, aby sdíleli svou návštěvu na sociálních sítích. Zatím ale ponechme Uberta stát v přítmí přednáškového sálu a přemýšlet o nabídce bezvýrazného muže. Brzy se světlo změní, to, když historik vyjde do ostrého slunce v Novoli a nastaví tvář paprskům. Bude se proplétat městem, přecpaným turisty a trochu mhouřit oči, protože i když slunce miluje, přeci jen je nerad oslňován. Cesta z univerzity do kavárny zabere nějakou dobu a celou dobu bude nasvícená ostrým, florentským sluncem. Uberto strpí pachy lidí v tramvaji, ale vystoupí raději dřív, aby se nezalknul parfémem malé, nehezké dámy, která mu dýchá na břicho. V centru je jako ryba ve vodě, umí se protlačit úzkými uličkami a občas světlo ztlumí příšeří průjezdu nebo dvora. Uberto se protlačí kolem davu lidí u fontány del Porcellino a uhnout pohledem před paprskem, který se odráží od rypáku proslulého prasete, ohlazenému tisíci prsty lačných turistů. Příliš mnoho jasného světla.

Zvuk

Obnáší kakofonii hlasů turistů, skřípění, vrzání, klapot, výkřiky, smích, blekotání průvodců, cinkání, vzdálené houkání sanitek, pláč dětí. Je jen málo okamžiků, kdy Florencie nezní lidskými hlasy a je tichá. Centrum připomíná úl, město neustále hučí, ševelí a ječí. Je příliš malé pro takový dav lidí, v tichu by asi bylo slyšet, jak se napíná a pomalu praská ve švech. Ale pro městského člověka je ten rytmus příjemný, protože ho do jisté míry umí ovládat, alespoň ve své hlavě. Florencie, to jsou barvy, vůně a zvuky, neustávající zvuky všeho, co tvoří dohromady včelstvo, lákané zakonzervovanou renesancí, neměnností toho, co se přestalo vyvíjet před staletími. Je to okouzlující skanzen, kulisa pro filmové tvůrce, lunapark, nehodící se do doby, která vnímá město už jen jako pozadí hry Assasin Creed. Ale v kavárně se zvuky trochu utlumí, ne moc, jen mírně. Změní se jejich charakter a cinkot šálků pulzuje v rytmu odstříkávané páry. Když Uberto usedá do růžového křesílka, ví, že to je nevhodně volená kavárna pro vážný rozhovor, je znalcem svého rodiště a uměl by najít lepší prostor, ale zatím se poddá klapotu šálků a troubícím deklamacím nějakého Amíka u vedlejšího stolu.

…

„Jsem rád, že jsi přišel. Chápu, že je to poněkud nestandardní pozvání.“ Rektor vypadal schváceně, měl zarudlé skvrny ve tváři a když usedl, rozhlédl se, jako by hrál roli filmového štvance.

„Rivoire je dost nestandardní. A nečekal jsem, že se tu potkám s tebou. Zval mě někdo jiný. Někdo, komu bych odpustil setkání na takovém místě,“ zamračil se Uberto.

„Promiň. To místo navrhli oni.“

„Nevím, kdo jsou oni, ale vybírat si místo setkání na Trip Advisoru, to je trochu ponižující, zvlášť pro rodáka. I když… ty jsi vlastně z Pisy,“ uculil se Uberto, zatímco jeho společník zůstával toporně kožený.

„Snad jsem tolik neřekl,“ pokračoval Uberto a koutkem úst si objednal kávu, raději bez zákusku, který by si rozhodně nevychutnal. Rektor zvolil bylinkový čaj, čímž jen prohloubil Ubertovo podezření o jeho nepříčetnosti. Nakonec se ale slavný profesor odhodlal k otázce: „Kdo jsou oni? Pokud tedy mluvíme o těch divných typech, které mi dneska seděly na přednášce v nepadnoucích sakách a s výrazy Putinovy ochranky.“

„On tě ten humor přejde, až zjistíš, o co jde,“ napomenul ho rektor.

„Pokud jsou to Rusové, pak mi vtipy dojdou, to máš pravdu.“

„Nejde o Rusy.“

„Vypadali tak. A zněli tak.“

„Jeden je Polák.“

Uberto se pokřižoval a zamrmlal: „Bůh mě netrestej.“

„Nešaškuj, jde o vážnou věc.“

„O dělení Polska?“

„Pitomče.“
Číšník donesl kávu a Uberto zkontroloval obsah šálku s nedůvěrou. Doufal, že nedostává stejnou břečku, jako Amíci u vedlejšího stolu, nesnesl řídkou chuť kávové břečky, kterou oni drze nazývali americanem. Zvedl titěrnou lžičku a zamíchal tmavou tekutinu, opatrně a pozorně, jako by hledal mouchu nebo předpokládal existenci otrávené perly na dně. Druhý muž nadzdvihl pokličku designové konvičky a ušklíbl se na hedvábný sáček, napěchovaný heřmánkem.

„Tak co s těmi Poláky? Touží po přednášce o Sobieském?“

„Touží po tvé osobě.“

„Bohužel nejen oni,“ zamračil se Uberto a vzhlédl od své kávy. Žena, která zastínila jeho pohled do prostoru kavárny, byla nesvá, vzrušená a snažila se působit, jako by měla obavy z toho, že slavného historika a spisovatele vyruší. Ve skutečnosti ho ale vyrušit chtěla, všiml si telefonu v její ruce. Vždy připravení, pomyslel si. Ano, byli připravení. Dříve ale nosili výtisk jeho knihy a propisku. Teď už je knihy vlastně nezajímaly, byli to lovci tváří. Chorobní sdíleči selfies na svých instagramových účtech. Jejich oči neustále těkaly okolo sebe a telefony byly v pohotovosti. Tihle lidé zásobovali své příbuzné a známé, někdy ovšem i bulvár, nekonečnou řadou záběrů toporných vip osobností, které drží dotyčného sběratele okamžiků kolem ramen a předstírají potěšení ze setkání. Ve skutečnosti se nevyplatilo podobné fanoušky odbýt, mnoho hvězd už bulvár rozcupoval za to, že nezářily nadšením, když je od oběda vytrhnul podprůměrný úředník s tím, že si chce udělat selfie. Ostatně i Uberto se jednou dostal na přední stránku bulváru pod titulek: „Nerudný spisovatel nešetřil vulgarismy.“ Od té doby si dával pozor, věděl, co se stalo i mnohem slavnějším lidem, když projevili veřejně svůj názor nebo byli jen „zlí“ na své příznivce. Ne, že by zrovna lovci selfies zároveň kupovali knihy nebo četli, ale dokázali být nejen nepříjemně vlezlí, ale i poměrně vlivní, pokud na sítě nasdíleli osobní příběh s tvrzením, že nějaký nafoukaný pisálek neprojevil dostatek taktu při styku s nimi. Doba, která na výsluní vynesla všehoschopný podprůměr, zadupávala talenty nejen urputnou snahou o to, aby je vtěsnala do odpovídající škatulky, ale i střežením jejich korektnosti a míry chápavých úsměvů i jejich ochoty k darům na nejrůznější charitativní projekty. Bylo vhodné sdílet s neznámými, nezajímavými a neúspěšnými část svého soukromí, názorů a témat, která zrovna hýbala světem. Neúčast na tepu sociálních sítí byla považovaná za aroganci. Přílišná účast ale mohla dotyčného sejmout ještě víc. Bez ohledu na to, jestli předtím slavný autor vytvořil převratnou knihu, díky které si namastilo kapsy pár desítek producentů.

Uberto si našel zlatou střední cestu. Selfie neodmítal, dokázal se chovat vlídně, nikoli blahosklonně. Své politické názory si nechával pro sebe a oficiální twitterový účet mu spravovala jedna spolehlivá studentka, která pod jeho jménem sdílela citáty dávno vydaných knih a velmi korektní, náladové fotografie. Většina fanoušků si byla jistá, že s nimi na síti komunikuje Mistr osobně. Dokonce některé „jeho“ reakce sdílela i solidní média. Díky tomu měl pokoj a musel jen přetrpět chvíle, jako byla právě tahle. Zvedl oči k dámě a zeptal se: „Přejete si?“

„Nechci vyrušovat,“ pípla a on by nejradši zařval: „Tak proč, sakra, nevypadnete?“ Místo toho ale povstal, mírně se uklonil a prohlásil: „Mí věrní čtenáři nikdy nevyrušují. Jak se jmenujete?“

„Margaret,“ vydechla okouzleně a pohybem ruky s telefonem naznačila otázku.

„S radostí,“ odpověděl a všiml si dalších tří povstávajících lidí. V duchu kvílel, na jeho tváři se ale neobjevil ani stín netrpělivosti. Oproti rektorovi, který skoro nadskakoval na židli, byl Uberto ledově klidný, poskytl všem rozesmáté, bodré selfie a potřásl si rukou s troubícím Amíkem. Potom se všem mile omluvil a vysvětlil, že má důležitou schůzku. Rozdal podpisy a znovu usedl se slovy: „Doufám, že ti dochází, jak hloupě bylo tohle místo zvolené.“

„Občas mi nedochází, že jsi celebrita. Nechápu, jak někdo může toužit po tvém obličeji v telefonu. Já bych tě v galerii mezi snímky vnoučat nestrpěl.“

„Ty naštěstí nejsi můj čtenář, Paolo,“ usmál se Uberto a rektor přitakal: „Naštěstí. Nerad bych si zkazil obrázek o tvé odbornosti. Mimochodem, na té přednášce byli, protože i oni pochybovali.“

„O čem?“

„O tvé odbornosti.“ Rektor si vychutnal Ubertovo zděšení a zjevný nesouhlas. Pak vysvětlil: „Ptali se, jestli tvoje sláva není jen výsledkem zručně vytvořeného PR. Chtěli znát tvé odborné práce o středověké estetice a ikonografii. Ptali se, jestli odborné články píšeš skutečně sám nebo jestli ti někdo pomáhá.“ Uberto se mocně nadechl, ale rektor dodal: „Ujistil jsem je, že jsi skutečně takový fenomén, jak se tvrdí. Nejen díky své výjimečné paměti a znalostem, ale i schopnosti psát odborným jazykem i tvořit umělecké texty. Dokonce i škvár.“

„To, že nečteš detektivky, neznamená, že jde o škvár,“ zahučel Uberto, ale rektor pokrčil rameny: „Nejsem literární kritik, ale lingvista.

„Takže?“

„Co takže?“

„Zjistili, že jsem odborně způsobilý?“

„Zřejmě.“

„Pořád jsi mi neodpověděl, kdo jsou oni. Kromě toho, že jsi jednoho z nich označil za Poláka.“

„Možná je napůl Ukrajinec, má haličský přízvuk, předpokládám, že se narodil nebo dlouho žil na polsko-ukrajinské hranici,“ vysvětlil rektor.

„Ne, že by mě to zajímalo.“

„Tohle,“ rektor se chvíli přehraboval ve své aktovce, potom položil na stůl plochou bílou krabičku a modré desky, „ti mám předat. Předpokládám, že ti nějak sdělí, co s tím máš dělat, mně neřekli nic konkrétního.“

„Proboha, Paolo, netvař se tak prkenně. Vypadáme jako v akčním filmu o mafii,“ napomenul ho Uberto a nahlédl do plastových desek. „Je tam jen jeden papír,“ oznámil kysele a desky odsunul. Sáhl po krabičce, kterou otevíral až nápadně pomalu se slovy: „Jestli je v tom plastická trhavina, už si svůj heřmánek nevychutnáš.“

„Odpust si vtipy,“ zavrčel rektor, ale i on bezděky zamrkal, když se víčko odklopilo a odhalilo netknuté, černé tělo mobilního přístroje.

„iPhone?“ ušklíbl se Uberto. „Vážně? Tohle je opravdu jako ve filmu. V mimořádně špatném filmu. Možná jde o komedii. Nikdy jsem to nepoužíval a ani nevím, jak to zapnout.“

„Přece máš smartphone,“ podotkl rektor, ale Uberto zavrtěl hlavou: „Ne takový. Nikdy jsem nepropadl kouzlu nakousnutých jablek, nevím, jak se obsluhují. Připadá mi perverzní, že lidé baží po něčem, co předstírá marně inovativní design, aby to nemuselo přiznat absolutní absenci zajímavosti. Co s tím mám dělat?“

„Asi ho zapnout, ale až doma, protože si chci vypít čaj, ne vybuchnout,“ poradil mu rektor.

Uberto přístroj vyňal z krabičky a protočil ho v ruce: „Vypadá úsporně. Nelíbí se mi. Nemám rád všechen ten sterilní design. Proč mi posílají iPhone, a ještě k tomu po tobě? Nejsi hotelový poslíček, ale rektor prestižní italské univerzity, Paolo, měl jsi je vyrazit.“

„V jejich případě by to nebylo tak snadné.“

Uberto zvedl oči od přístroje: „V jejich případě? A kdo tedy jsou? FBI, KGB, auditoři Vatikánské banky, výsadek mimozemské civilizace, ilumináti?“

„Ne tak nahlas,“ zašeptal ustrašeně rektor a Uberto zdvihl huňaté obočí: „Ilumináti? Paolo, nacházíme se právě v románu Dana Browna? Protože jestli existuje peklo, pak jsou to právě jeho knihy. Odmítám takové inferno, raději si vytvořím vlastní a napíšu za něj fakturu svému nakladateli.“

Rektor odmítavě zavrtěl hlavou: „Nejde o ilumináty, pitomče. Dejme tomu, že se jedná o vážnou, státní záležitost delikátního charakteru.“

„To zní jako zhodnocení pornozáznamu, na kterém je předseda vlády, Paolo. Celá tahle konspirativní schůzka je směšná a já mám dost velkou tendenci odmítnout nejen tohle setkání, ale i kterákoli další, pokud mi neřekneš, o co jde. Nechci být znervózňován divnými Poláky na svých přednáškách a v nevhodně zvolené kavárně dostávat šifrované zprávy a cizí telefony. Jsme oba vážení akademici, ne soukromá očka nebo figurky ve hře tajných služeb. Ani jeden z nás se nehodí do špatně rozehrané bondovky, Paolo. Já rozhodně ne. Mám nadváhu, dušnost při chůzi do schodů a po operaci prostaty jsem prakticky od pasu dolů nepoužitelný. Ty máš bypass, bereš léky na cholesterol a tvůj nejvyšší akční potenciál se vyčerpal po poslední prohře Fiorentiny s Interem. Co když si prostě jen vypijeme kávu, ve tvém případě heřmánek, podáme si ruce a popřejeme si pěkné léto? Já osobně se chystám na konferenci medievistů v Litvě a potom se budu flákat v Apulii u Amadoreho, který mi slíbil nerušený klid na psaní nové detektivky.“

„Obávám se, že budeš muset přehodnotit plány, Uberto,“ povzdechl si rektor, „a přijmout fakt, že tohle celé se prostě děje. A nejde o bondovku, na to jsme příliš nechránění a neumíme žít jen dvakrát.“ I když věděl, že se mu povedla poměrně půvabná slovní hříčka, zůstával vážný: „Taky jsem se k celé téhle záležitosti stavěl skepticky a chtěl neohlášenou návštěvu vyrazit ze dveří. Ale jak vidíš, jsem tady, předávám ti tajuplné balíčky, mluvím v náznacích a uvnitř žaludku cítím chvění, protože jsem ještě nikdy neměl tu čest s organizacemi nebo orgány, které se zabývají něčím jiným než akreditací, přestupky proti školnímu řádu nebo habilitacemi. Nebyl bych tu, kdybych měl podezření, že je to celé nejapný žert nebo šílenství konspiračního charakteru. Jde o vážnou záležitost, o vážnou záležitost, která se úzce dotýká tvého oboru, Uberto. Pokud má někdo kvalifikační předpoklady, pak jsi to ty, tím jsem si jistý. A řekl jsem to i jim. Že jsi sice pompézní, nabubřelý, extrovertní a někdy trochu obtížný snob, ale ve skutečnosti ryzí vědec s přesahem do jiných oborů a udivujícími znalostmi, kterými disponuje jen málokdo v Evropě, o dalších kontinentech ani neuvažuji. Pokud hledají skutečného odborníka, pak jsi to bezesporu ty. To bylo mé doporučení.“

„Skoro jsi mě dojal,“ usmál se Uberto a upil kávu, která ho dokázala překvapit dvou plnou chutí a nespornou kvalitou.

„I tím snobem?“

„Svůj snobismus si přísně střežím. Děkuji, Paolo. Myslel jsem si, že mě držíš na univerzitě jen protože jsem to velké, nafouklé jméno, které dodává instituci na pomyslném lesku. Opravdu si vážím toho, že víš o mé odbornosti.“

„To, že jsem ti nabídl místo po celé té anabázi s prostatou a s tvým zhroucením, nebyl akt milosrdenství, Uberto, byl to chladný kalkul někoho, kdo četl celá léta tvé články a analýzy, ne tvé detektivky. Jsi muž na svém místě a to, že si škodíš tím popularizačním lunaparkem, snažím přehlížet. Nabídl bych ti místo, i kdybys byl zcela neznámý. Nikdy jsem netěžil z tvého jména. Jen z tvé kvalifikace.“

Uberto raději znovu prohlédl telefon a chvíli cosi brumlal. Aby zakryl dojetí, obrátil znovu pozornost k těm, kteří mu podivný dar poslali: „Předpokládám, že jde o státní záležitost. Je to tak?“

„Spíš nadstátní, pokud to mohu definovat přesně. Evropskou záležitost, která ale nijak nesouvisí s Bruselem. Je to otázka vyšší kultury, řekněme. Jde o zachování evropského kulturního dědictví, ne o rituální vraždy nebo ilumináty. Neboj se, to jsem si ověřil. Žádný román Dana Browna, ale odborná vědecká práce, která ti v případě úspěchu může dopomoct k vyšším metám.“

„Neumím si představit vyšší mety,“ pokrčil rameny Uberto, „stačí mi ty, kterých jsem už dosáhl.“

„No, možná jen nemáš dostatečně velkou fantazii. Tak,“ rektor odsunul netknutý čaj a sáhl po své aktovce, „předal jsem ti vzkaz i ten telefon, zbytek je na tobě. Samozřejmě tě rád uvolním i nad rámec dovolené, nemám s tím problém. Rozhodnutí je jen a jen tvé. Možná, až zjistíš, o co přesně jde, zvolíš si neúčast na celé věci, ale pochybuji o tom. Myslím, že žádný medievista, literární historik nebo historik umění by neodmítl takovou šanci. A ty spojuješ všechny podobné obory v jeden. Budu ti přát štěstí, příteli.“

Rektor skoro slavnostně povstal, potřásl nejistému profesorovi pravicí, krátce se uklonil a než stačil Uberto cokoliv říct, postarší, důstojný muž už byl na odchodu. Ruka znovu protočila černý telefon a poklepala na jeho netečné sklo. Potom ho vrátila do krabičky a druhá ruka sáhla po šálku se zbytkem kávy.

Via dei Pepi se nevinula tak daleko od Rivoire a Uberto nemusel pospíchat. Přesto spěchal a několikrát se otočil. Měl nepříjemný pocit, že je sledovaný až do svého apartmánu, ale pokaždé, když se zastavil a rozhlížel okolo sebe, viděl jen tupě pochodující dav turistů a spěch místních, většinou doručovatelů a zásobovačů, kteří měli přes léto plné ruce práce. Nikde nezahlédl bezvýrazný obličej divného Poláka ani muže s nebezpečnou tváří. Nechtěl myslet na případ Alexandra Litviněnka, přesto si na něj několikrát vzpomněl a otřásl se při představě, že do něj kdosi neznámý vbodne pomalu působící jed nebo ho zastřelí zblízka v davu. Přeci jen byl spisovatel a jeho fantazie neúprosně pracovala. Nevěřil příliš tomu, že by ho Paolo neobětoval, pokud by si potřeboval zachránit vlastní kůži, ale hned se zase obviňoval z paranoidních myšlenek a vrtěl sám nad sebou hlavou. Do svého apartmánu dorazil naprosto zpocený, zadýchaný a s bušícím srdcem. Zavřel a zamkl za sebou na dva západy, což nikdy nedělal. Místo toho, aby v klidu položil svou tašku na stolek, došel do kuchyně, vzal si z lednice vychlazenou citronádu a otevřel prosklené dveře terasy, ze které mohl shlížet dolů do ulice, svlékl se do půl těla, usedl na rohovou, koženou sedačku a z tašky vylovil krabičku i desky. V deskách našel adresu a heslo, nic víc. Když otevíral laptop a vyťukával emailovou adresu, rozhodně netrpěl bondovskými pocity. Připadal si velice autenticky, jako stárnoucí, tělnatý muž s oroseným hrudníkem, kterému se třesou ruce, když pečlivě opisuje dlouhé, nesmyslné heslo. V emailu našel jedinou zprávu od odesilatele neznámého původu. Otevřel ji a začetl se. Šlo o instrukce k telefonu, stručné, přesné, neobsahující žádné vodítko k tomu, kdo email psal. Podle instrukcí telefon zapnul a nastavil. Ještě jednou všechno zkontroloval a telefon položil na stůl. Pořád ještě čekal zradu. Výbuch nebo rozuzlení v podobě studentského vtípku. Místo toho ale sledoval nehybný, černý přístroj a zdál se mu, že tmavý displej oplácí jeho pohled. Zavřel email a odsunul laptop na stranu. Měl žízeň, ale neodvažoval se opustit své místo. Když se telefon vzbudil a nenápadně zavibroval, Uberta málem ranila mrtvice, jak se lekl. Přesto po telefonu sáhl, zvedl jej a promluvil nejistě: „Profesor Leonessi. Co ode mě chcete?“

Poznal ten přízvuk i školometskou italštinu bezvýrazného muže. Možná i on skutečně slyšel matný dotek polštiny. Nebylo mu příjemné poslouchat takové mrvení své mateřštiny, ale nedal nic najevo a poslouchal. I když šlo o stručný rozhovor, rozhodně byl velice hutný. Po jeho ukončení se na displeji objevilo oznámení o zakoupení letenky a jízdenky. Uberto odložil přístroj a ještě chvíli čekal, jestli mu někdo nezavolá. V nastalém tichu slyšel svůj přerývaný, sípavý dech, který se pomaličku prohluboval. Potom znovu otevřel email a stáhl obsah nové zprávy do svého počítače. Všechny materiály postupně rozbalil a pročetl. Zjistil, že ho pálí oči, protože skoro nemrkal a že se venku odpoledne přelilo v podvečer. Světlo, dopadající na terasu zezlátlo a vzduch intenzivněji voněl, když se Uberto pokusil znovu otevřít email. Adresa už ale neexistovala a heslo nefungovalo. Uberto zavřel poslední složku, protřel si zpocený obličej, odlepil mokrá záda od povrchu sedačky a vstal. Nejprve došel ke dveřím na terasu, otevřel je a vyšel do otevřeného prostoru, který ho jindy tak uklidňoval. Tentokrát mu ale pohled na rozkvetlé begonie, levanduli a měsíček nepřinesl kýženou úlevu. Chvíli se díval na střechy okolních domů a pak se obrátil k odchodu. Zamířil do koupelny a rozsvítil zářivku nad zrcadlem. Dost dlouho zíral na svou tvář, s unavenýma, trochu vystouplýma očima, zamračeným pohledem, hustým obočím a pečlivě pěstěným plnovousem, lemujícím dříve ostrou, nyní už spíš oblou bradu. Býval atraktivní, ale jako mnoho Italů vyššího středního věku trochu zdužnatěl a uložil si tuk ve tvářích. Elegantně prošedivěl a neelegantně opuchnul v oblasti nosu. Těšil se na důchod a možnost nedělat nic. až do této chvíle. Nečekal už žádná překvapení nebo drastický životní zvrat, ale nyní věděl, že se mu nevyhne. Zvolil si jen tím, že rozbalil složky, které mu poslali. Teď už nemohl vyklouznout nebo odmítnout. Měl jen jedinou možnost. Rozechvělé ruce sáhly po luxusní břitvě a rozevřely ji. Prsty se zkušeně obtočily kolem mahagonového těla ostrého nástroje a pravačka se přestala třást. Nad Piazza di Santa Croce se vzneslo hejno holubů a tlukot jejich křídel na okamžik přehlušila hudba a smích německých turistů.