Proč elitní ultra běžec Zdeněk Hruška šlápl na brzdu a co se z toho (všichni) můžeme naučit
Když jsme se sešli k natáčení další epizody Makej vole! Trénink, místo kytky zdobil stůl kettlebell a nálada byla skvělá. Naším hostem nebyl nikdo jiný než náš „starej dobrej podcastovej trumf“, elitní ultra běžec Zdeněk Hruška. Důvod setkání? Zdeněk dostal k narozeninám poněkud netradiční dárek – zátěžový test v laboratoři Atraining Pepy Andrleho.
Ačkoliv si člověk jeho kalibru může myslet, že má svůj trénink v malíku, výsledky testu a následná analýza přinesly zjištění, která otřásla jeho běžeckým světem. Ukázalo se, že klíč k dalšímu zlepšení se neskrývá ve větší dřině, ale v návratu k úplným základům a… v pořádném zpomalení.
Lekce v pomalosti aneb Proč je Z1 nová Z2?
První a zásadní odhalení přišlo hned u analýzy energetického krytí. Zdeněk, ač vítěz Beskydské sedmičky a Pražské stovky, běhal své „volné“ běhy zkrátka moc rychle. „Když jsem tu informaci dostával, tak moje ego docela dostalo na frak. Říkal jsem si, cože, takhle pomalu mám teďka běhat?“ směje se Zdeněk. Analýza ukázala, že jeho tělo bylo i při nižších rychlostech extrémně závislé na spalování sacharidů.
Pepa Andrle to vysvětluje jasně: „Od začátku ten energetický systém probíhal ve velkém krytí sacharidů. Veškerá nebo 90 % energie se tvořilo z nich.“ Pro ultra běžce, jehož výkon závisí na vytrvalosti a efektivním hospodaření s energií, je to slepá ulička. Cílem se tak stalo naučit tělo sahat do svých (v případě většiny z nás téměř bezedných) tukových zásob. Recept? Radikálně zpomalit a zařadit běhy ve skutečně nízké intenzitě (zóna 1), občas i nalačno. Ne proto, aby se trápil hlady, ale aby donutil tělo přepnout na jiný zdroj paliva a pošetřil si glykogen na chvíle, kdy ho bude opravdu potřebovat – třeba v posledním kopci závodu.
Běžecká technika: Jak se z „muflona“ stát efektivním běžcem
Druhým velkým tématem byla technika. Pepa s nadsázkou Zdeňka popsal jako „tuhý špalek“, který se zbytečně odráží do výšky. A kdysi ho prý viděl běžet kolem chaty a myslel si, že se kolem prohnal muflon. Největší problém se ale skrýval jinde. Zdeněk si z fotbalové minulosti přinesl tendenci křížit nohy a běhat v podstatě „po jedné čáře“.
Tento pohybový zlozvyk je nejen energeticky nesmírně náročný, ale nutí horní polovinu těla, aby tento neefektivní pohyb neustále vyrovnávala. Výsledkem je zbytečná svalová hmota, kterou si běžec vláčí s sebou a musí ji živit. Řešení? Znovu trpělivá práce při pomalých bězích a soustředění se na správné pohybové vzorce. „Sám jsem si uvědomil, jak jsem se v některých situacích hrozně dřel zbytečně,“ přiznává Zdeněk, který nyní cítí, že se mu tělo odemyká a hýbe úplně jinak.
Co všechno v epizodě zaznělo?
Tento článek je jen malou ochutnávkou. V plné, téměř dvouhodinové verzi epizody jsme probrali nespočet dalších témat, která mohou změnit váš pohled na trénink:
- Zátěžové testy: Proč mají smysl, jak se liší od běžné sportovní prohlídky a proč cena není vždy ten hlavní ukazatel.
- Základy nade vše: Vrátili jsme se k Seilerově pyramidě a k tomu, proč bez pevných základů žádné módní trendy nepomohou.
- Past moderních trendů: Proč vás neustálé běhání v zóně Z2 a cpaní se cukry podle vzoru profíků z Tour de France může zabetonovat na místě.
- Trénink seběhů: Jak na techniku, jakou roli hraje tepovka a proč je to jedna z nejrizikovějších tréninkových jednotek.
- Gastro-poradenství pro ultra běžce: Vše o osmolalitě, „gut trainingu“ a proč není gel jako gel (a Jupík jako Jupík).
- Běh nalačno: Jak ho správně zařadit do tréninku, aby to mělo smysl, a jaké procesy v těle spouští.
- Návrat do dětství: Zamyšlení nad tím, proč se v dospělosti za těžké peníze snažíme naučit to, co jsme jako děti uměli dokonale.
- A samozřejmě... Spousta historek o ranních bězích s jeleny v Jeseníkách, trapných vtipech a o tom, jaká je osmolalita řízku s bramborovým salátem.
Když jsme se sešli k natáčení další epizody Makej vole! Trénink, místo kytky zdobil stůl kettlebell a nálada byla skvělá. Naším hostem nebyl nikdo jiný než náš „starej dobrej podcastovej trumf“, elitní ultra běžec Zdeněk Hruška. Důvod setkání? Zdeněk dostal k narozeninám poněkud netradiční dárek – zátěžový test v laboratoři Atraining Pepy Andrleho.
Ačkoliv si člověk jeho kalibru může myslet, že má svůj trénink v malíku, výsledky testu a následná analýza přinesly zjištění, která otřásla jeho běžeckým světem. Ukázalo se, že klíč k dalšímu zlepšení se neskrývá ve větší dřině, ale v návratu k úplným základům a… v pořádném zpomalení.
Lekce v pomalosti aneb Proč je Z1 nová Z2?
První a zásadní odhalení přišlo hned u analýzy energetického krytí. Zdeněk, ač vítěz Beskydské sedmičky a Pražské stovky, běhal své „volné“ běhy zkrátka moc rychle. „Když jsem tu informaci dostával, tak moje ego docela dostalo na frak. Říkal jsem si, cože, takhle pomalu mám teďka běhat?“ směje se Zdeněk. Analýza ukázala, že jeho tělo bylo i při nižších rychlostech extrémně závislé na spalování sacharidů.
Pepa Andrle to vysvětluje jasně: „Od začátku ten energetický systém probíhal ve velkém krytí sacharidů. Veškerá nebo 90 % energie se tvořilo z nich.“ Pro ultra běžce, jehož výkon závisí na vytrvalosti a efektivním hospodaření s energií, je to slepá ulička. Cílem se tak stalo naučit tělo sahat do svých (v případě většiny z nás téměř bezedných) tukových zásob. Recept? Radikálně zpomalit a zařadit běhy ve skutečně nízké intenzitě (zóna 1), občas i nalačno. Ne proto, aby se trápil hlady, ale aby donutil tělo přepnout na jiný zdroj paliva a pošetřil si glykogen na chvíle, kdy ho bude opravdu potřebovat – třeba v posledním kopci závodu.
Běžecká technika: Jak se z „muflona“ stát efektivním běžcem
Druhým velkým tématem byla technika. Pepa s nadsázkou Zdeňka popsal jako „tuhý špalek“, který se zbytečně odráží do výšky. A kdysi ho prý viděl běžet kolem chaty a myslel si, že se kolem prohnal muflon. Největší problém se ale skrýval jinde. Zdeněk si z fotbalové minulosti přinesl tendenci křížit nohy a běhat v podstatě „po jedné čáře“.
Tento pohybový zlozvyk je nejen energeticky nesmírně náročný, ale nutí horní polovinu těla, aby tento neefektivní pohyb neustále vyrovnávala. Výsledkem je zbytečná svalová hmota, kterou si běžec vláčí s sebou a musí ji živit. Řešení? Znovu trpělivá práce při pomalých bězích a soustředění se na správné pohybové vzorce. „Sám jsem si uvědomil, jak jsem se v některých situacích hrozně dřel zbytečně,“ přiznává Zdeněk, který nyní cítí, že se mu tělo odemyká a hýbe úplně jinak.
Co všechno v epizodě zaznělo?
Tento článek je jen malou ochutnávkou. V plné, téměř dvouhodinové verzi epizody jsme probrali nespočet dalších témat, která mohou změnit váš pohled na trénink:
- Zátěžové testy: Proč mají smysl, jak se liší od běžné sportovní prohlídky a proč cena není vždy ten hlavní ukazatel.
- Základy nade vše: Vrátili jsme se k Seilerově pyramidě a k tomu, proč bez pevných základů žádné módní trendy nepomohou.
- Past moderních trendů: Proč vás neustálé běhání v zóně Z2 a cpaní se cukry podle vzoru profíků z Tour de France může zabetonovat na místě.
- Trénink seběhů: Jak na techniku, jakou roli hraje tepovka a proč je to jedna z nejrizikovějších tréninkových jednotek.
- Gastro-poradenství pro ultra běžce: Vše o osmolalitě, „gut trainingu“ a proč není gel jako gel (a Jupík jako Jupík).
- Běh nalačno: Jak ho správně zařadit do tréninku, aby to mělo smysl, a jaké procesy v těle spouští.
- Návrat do dětství: Zamyšlení nad tím, proč se v dospělosti za těžké peníze snažíme naučit to, co jsme jako děti uměli dokonale.
- A samozřejmě... Spousta historek o ranních bězích s jeleny v Jeseníkách, trapných vtipech a o tom, jaká je osmolalita řízku s bramborovým salátem.
1:26:55
Od 349 Kč měsíčně nebo 399 Kč jednorázově