Když se nástroj rozladí...
Letošní “hamletovský rok” jde do hlubokých nastavení, zákoutí a hlubokých koutů naší duše. K hodnotám, k pravdě, k autenticitě. Strhává masky, ať už ty společensky vítané, ochranné nebo ty zákeřné. Ukazuje se vše takové, jaké je. Nikoliv jaké má být. Pravda ve své čistotě.
Nemusí se nám to líbit, protože to přináší velké množství diskomfortu a rozladění, ale jak říkávali už naši předkové: “Pravda někdy bolí” nebo “Za pravdu se každý zlobí”.
Ano, emotivní ten letošní rok rozhodně je. A ještě bude. Je to rok s číslem devět. Rok porodní… A porod je proces, ve kterém vyplouvají ty nejhlubší pravdy a strachy. O to podstatné. Ne o to, že nezaplatím na další měsíc Netflix, ale ty o život, o zdraví, o lásku, o přijetí, o sounáležitost. Tohle si letos “rodíme”. O nic méně.
A tento proces přináší bolest, diskomfort, obavy, pochybnosti, exkrementy. Vítá a aktivuje ale také tu nejhlubší sílu, důvěru, odvahu, víru, naději a touhu po životě, jakou si dovedeme představit. Lidskost, lásku, přijetí a empatii.
Tohle je to, co máme letos máme proměnit. Nalézt a proměnit. A abychom věděli, co to je, dostali jsme (a ještě dostáváme) v červenci prostor pro rozladění naší duše a těla. Našeho nástroje pro tento život. Díky rozladění víme, kde nejsme v pravdě. Kde nám něco uniká. Kde nám to prostě v té nejhlubší autenticitě neladí.
Můžeme se tím nechat otrávit a ještě více rozladit. Jenže tuhle hudbu nechce poslouchat nikdo, ani my sami. Nebo se můžeme jít někam vybouřit (udělejme si takový osobní hudební jam session) a pak hledat náš osobní souladný tón. Nikdo nám ho nenaladí. Nikdo nám ho neprozradí. Nikdo nám ho neřekne. Vlastníky nastavení a odpovědí jsme jenom a jenom my. Je načase přestat hledat viníky, protože tím říkáme jen a pouze, že máme pocity viny směrem k sobě. Protože jsme možná něco ignorovali, přehlíželi, nevnímali, nevěnovali tomu pozornost. Vždy je to naše.
Přijměme tedy červencové rozladění jako dar. Veliký dar. Ať už to vypadá v realitě jakkoliv. Ať už to přináší nebo přineslo cokoliv. Smutek, frustraci, bolest, stesk, žal… všechny tyto pocity jsou informací pro náš hudební nástroj od naší duše. Buďme přítomní, pozorní, vnímaví a vlídní k tomuto procesu. Buďme ve vděku. Protože, pokud čtete tyto řádky, máte pro vděk dostatek důvodu. Někdo už nemůže…
Tento post věnuji krásné bytosti, která se rozhodla se opět potkat sama se sebou v té nejhlubší podobě a věčnosti. Celý svůj života zasvětila tomu, aby pomáhala ladit nástroje těch druhých a dlouhou dobu v této službě neslyšela přenádhernou melodii své duše. Tak, Peti, teď je to Tvůj čas… pro Tebe. V bezpodmínečné lásce, hlubokém klidu a nekonečném míru. Ať se o Tebe andělé krásně starají. A já vím, že budou. Objímám do nebe. 🌈💖
Eliška