3. Gideon; O Cebreiro; Galicie; Španělsko

Seděl na zemi opřený o silnou, kamennou zeď, balil si joint a sledoval proud lidí, směřujících k zastřešenému vchodu šedého kostela. Občas ho někdo pozdravil, ale jinak mu nevěnovali pozornost. Všichni byli zaujatí sami sebou, na to už si za těch takřka dvacet dní cesty zvykl. Několik cyklistů sesedlo z kol a hlasitě se bavilo německy. Zdálky byl slyšet zpěv, ke kostelu se blížila zbožná španělská skupinka mladých křesťanů, která zpívala: „Sólo él mi dios, que me dio la libertad, sólo él mi dios, me guiará…“ Nějaká blondýna si stěžovala na to, že ji déšť zastihnul vprostřed etapy a že zmokla na kost. Rozhodně se nemusela stydět za to, co prosvítalo pod funkčním tričkem. A protože bylo konečně aspoň trochu chladno, pod napjatou látkou prosvítaly bradavky.

Pomalu olízl joint a když si připaloval, nespouštěl oči z těch ztopořených bradavek. Skupinka uchvácených děcek se přiblížila. Vedl ji mladý kněz a udával tempo další sloky. „Peregrino sin un porqué,“ znělo prostorem před kostelem. Atmosféru zbožnosti narušovali němečtí cyklisti, kteří se probírali dutými tykvemi na holích, svatojakubskými mušlemi, pomalovanými křížky a pokřikovali na sebe občas dost sprostě, což nikoho nevyvádělo z míry. Skoro nikdo jim totiž nerozuměl. Skoro.

Špička jointu zazářila a plíce do sebe nasály blahodárný kouř. Druhá ruka přidržela výš mobil, na kterém běžela nová série oblíbeného seriálu. Ale oči občas našly to provlhlé tričko. Zmáčená dívka zachytila jeho pohled, zamračila se a zdvihla ruku s vytrčeným prostředníčkem. Jejího gesta si všiml mladý kněz a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Ostrý pach gandžy se vznesl do prostoru a jeden ze zbožných teenagerů se uštěpačně zasmál. Něco pošeptal druhému chlapci a oba se chvíli znalecky křenili. Kuřák jim líně pokynul a vyfoukl pomalu nosem proužek dýmu. Kněz zavelel mládeži a vykročil do dveří kostela. Zpěv navázal v místě, kde byl přerušený. Promáčená dívka pohodila hlavou a vydala se k ubytovně. Kuřák osaměl.

Světlo

Dobré. Konečně není tak ostré jako v předchozích dnech. Rozpálenou Kastilii, naplněnou slunečním žárem vystřídala mnohem přívětivější Galicie, skrápěná nočním deštěm a jeho ranními dozvuky. Šedá obloha jako by se odrážela v místních kamenných stavbách. Krajina se vymykala španělským standardům, Galicie působila trochu irsky nebo bretaňsky, se svými zídkami, zelenými pastvinami a duby. I místní lidé vypadali spíš jako Irčani než jako Španělé. Keltská krev se tu propsala snad i do pasteveckých psům, kteří se podobali vlkům a skoro neštěkali, jen pozorovali poutníky a v jejich šikmých očích se odrážela těžká mračna zešedlé oblohy.

Zvuk

Naplněný tím zbožným poutnickým zpěvem, který působí pateticky. Praskáním prohořívajících lístků gandžy a němčinou. Jeden z cyklistů se probírá poutnickými tykvemi, které o sebe melodicky ťukají. Další díl seriálu končí a kuřák vypíná video. Chvíli naslouchá zvuku kroků na kamenitém podkladu a slovům v několika jazycích, prolétávajících kolem. Slyší dopadání kapek na listy promoklých stromů. Zívne. Vypadá líně a spokojeně. Ne, že by mu vadily předchozí etapy, kterými procházel skoro polopouštním prostředím bez zastávky. Na horko byl zvyklý z pouště, ale déšť si dokázal užít. Zpěv končí, z kostela se ozývají slova španělské modlitby, následované dalším zpěvem, tentokrát Taizé. Proč katolíci pořád zpívají? Tak unyle a vláčně, trochu falešně… ganža dohořívá. Poslední šluk a kuřák zasune mobil do náprsní kapsy. vstane, nechá svoje věci u zídky s vědomím toho, že na poutnických cestách se nevyskytují zloději a vykročí ke kostelu.

…

Španělé už odešli a v kostele zůstalo asi pět lidí, pohroužených do meditace. Bílé stěny působily tak čistě a udržovaně, jako by to byla nemocnice a ne modlitebna. Ve skutečnosti se tu ale nacházel jen jeden nemocný, utrápený, ukřižovaný Žid, který visel noblesně na kříži se skloněnou hlavou. Pohled na něj nedojímal a nic neříkal tomu, kdo o jeho utrpení nebyl nikdy zvyklý přemýšlet. Jiný kulturní okruh. Jiný svět. Snědý poutník, omámený gandžou ale přesto pokleknul a rozpažil ruce, jako by se i on sám snažil pověsit na kříž. Nevěděl, proč to dělá, možná jen tak, z hecu, jako by se ocitl na generálce divadelního představení, možná protože na pár okamžiků toužil zapadnout do světa, který mu byl vzdálený. Už zkoušel meditovat na několika předchozích místech, drze vstoupil do kostela, smočil prsty ve svěcené vodě a pokřižoval se, potom poklekl v lavici a s klidem recitoval Šma Jisra’el, protože mu to přišlo vtipné. Ne, že by se katolickým chrámům vysmíval, naopak, i on hledal kotvu, pevný bod v neuspořádaném vesmíru, koncentraci, spirituální základ svého života. Jenže skoro vždycky skončil u myšlenky na to, že by dost rád ukopal k smrti toho hajzla, který píchá jeho Linu, pořád ještě jeho, protože jí odmítl podepsat rozvodové papíry. I když začal meditací, skončil intenzivní myšlenkou na její rozevřená stehna a tmavé vlasy, rozprostřené na polštáři. Už mu bylo jasné, že nápad s poutní cestou nevyšel, ale nepřestával doufat, že se něco změní. Ostatně, ušel mnohem delší cestu než tu, která vedla vyprahlou Kastilií. Dokázal se zbavit několika závislostí. Minimálně té na chlastu a na heroinu. Občas si šňupnul, ale to nepovažoval za závislost. A gandža byla substituce. Závislosti na pornu se zbavovat nechtěl a adrenalin… ten mu vyhovoval. Miloval bouldering, skate, dlouhý běh, vyčerpávající chůzi, parkour, střelbu na cíl a sex s Linou. O to poslední přišel, zbývalo lezení po skalách, opojná moc výšek, salta, vyčerpání a svalové křeče, polykání vlastního potu, překonávání minulých výkonů a poslech death metalu. Rozhodně se nezbavil závislosti na divných nápadech. Třeba na tom posledním, který ho donutil pokleknout pod křížem a rozpřáhnout náruč. Zaklonil mírně hlavu a zavřel oči. Zůstal by tak věčně, zkameněl by v tom tichém prostoru, kdyby se mu z kapsy neozval dost hlasitý ústřední motiv z Faudy. Probral se a zamrkal. Jedna z poutnic se po něm otočila a zkřivila tvář v kritickém šklebu. Celá její bytost mu naznačovala, jak moc ji uráží jeho přítomnost. Spustil ruce, otevřel oči, olízl si lascivně rty a než vytáhl iPhone z náprsní kapsy, na pohoršenou ženu se usmál, sladce, nevinně, tak, že zrudla. Potom ztěžka vstal a když vycházel z kostela, říkal do telefonu: „Příjem.“ Motiv z Faudy ustal a v posvátném prostoru se rozhostilo ticho.

Začalo znovu mžít, hustě a příjemně. Déšť zahnal poutníky do místní restaurace a na ubytovnu, zmizel i německý cyklistický hlouček. Celé O Cebreiro zešedlo a zvlhlo, hlína se rozvoněla a podél kamenné zídky proběhl pes, šedý, jako okolní granit.

„Ve Španělsku, pane. Čerpám zdravotní dovolenou… jasně,“ ušklíbl se, „můžeme tomu říkat detox.“

V mokrém listí se zavrtěl zmoklý holub.

„Ano, je to díra, pane. Omlouvám se, není tu dobrý příjem… do nejbližšího města s letištěm? Zhruba tři dny, pane.“

Holub se převážil na větvi a začal zoufale mávat křídly, aby vyrovnal svou nestabilitu. Muž opřel záda o promoklou zídku a netečně zíral před sebe, když říkal: „Jistě, pane, budu tam pozítří. Ano, pane, Santiago… ne v Chile, jsem ve Španělsku,“ zopakoval s povzdechem a dodal, „je tam letiště.“

Holub se uklidnil a zavrkal.

„Přesně tak, pane. Ta poutní cesta. Ne do Jeruzaléma, do Santiaga de Compostela. Chápu, že to zní divně… do Jeruzaléma? A proč bych tam asi putoval?“

Zavrtěl hlavou a byl rád, že mluvčí nevidí jeho výraz. Pozorné oči zachytily pohyb psa u zídky. Zvíře se schoulilo mezi keři, ale neusnulo.

„Ano, pane. Budu tam a najdu nejbližší let. Jistě. Ne, to je v pořádku, jsem z toho venku. Klidně mě můžete prověřit.“

Mrholení zesílilo a muž nastavil drobným krůpějím neoholenou tvář. Přivřel oči a pronesl: „Rozkaz, pane. Ohlásím se do dvou hodin místního času.“

Když řekl: „Provedu“ a stiskl po paměti tlačítko, kterým hovor ukončil, ještě chvíli se nechal omývat deštěm. Dovolená skončila, aniž ho cokoliv osvítilo. Žádné satori se nekonalo. Ani tady ani jinde. Ale dal si do těla a nepociťoval nutkavou potřebu si znovu šlehnout. Snad už byl opravdu čistý. Snad. Nechtěl přijít o tuhle práci, protože potřeboval prachy. Zvykl si na ně a bez nich si připadal nekomfortně.

Zdvihl batoh a vydal se k ubytovně. Musel spát, aby za dva necelé dny zvládl posledních sto padesát kilometrů do cíle. Přinejhorším něco stopne, pokud ztratí čas. Ale chtěl svou compostelanu, další výkonnostní diplom do sbírky. Nehodlal se ošidit o závěrečnou etapu. Teď ale potřeboval sprchu, večeři a spánek.

Byla ještě tma, když se vydal na další cestu. Zvolil si pravidelné tempo a rytmický dech. Kdysi ho trénovali na vytrvalost, ne na velký výkon, ale na to, aby zvládl vydržet prakticky cokoliv. Vybrali si ho už ve škole, tím si byl jist. Zaujala je jeho pohyblivost, zručnost, schopnost se soustředit, jazykový talent, vyplývající z bilingválního rodinného základu, skvělá orientace a přiměřená ambicióznost. Pocházel ze smíšeného manželství, takže od malička mluvil arabsky i hebrejsky. Později se naučil dalších pět jazyků v takové kvalitě, že nebylo poznat, odkud pochází. Vojenský výcvik absolvoval s vynikajícími výsledky a rád podepsal smlouvu na další roky. Armáda mu poskytla dobré zázemí, vzdělání, a především finanční nezávislost na rodině. Mohl vypadnout z domova a najít si vlastní životní cestu, do které zahrnul i Linu, kterou poznal v přijímači. Ona byla především pěkná a chytrá. Skvělá v posteli, to mu vyhovovalo. Příšerná při hádkách, kdy na něj dokázala řvát celé hodiny, štěkat, ňafat jako hárající fena. Když jí vrazil facku, vrátila mu ji, takže se občas porvali. První kokain dostal od ní, stejně jako první dávku heroinu, ale taky první dítě. Armáda jim zabezpečila finance, poskytla slušné bydlení a podporu mladé rodině. Dlouho je nechávala v klidu, ale když musel manžel odjet na misi, všechno se začalo sypat. Lina žádala, aby se vrátil k rodině a našel si jinou práci. Odmítala představu, že mu někdo prožene kulku lebkou a ona zůstane s malým Eliasem sama. Hádky zahušťovaly jeho pobyt doma natolik, že přijímal nabídky na další mise. Když zjistil, že si Lina našla náhradu, zuřil tak, že k nim domů musela vtrhnout policie. Dostal flastr za fyzické napadení, postavili ho mimo službu, musel zaplatit tučné odškodné tomu chlapíkovi, kterému zlomil pár kostí. Prošel si zatčením, soudem, první odvykačkou, rozvodem, další odvykačkou, soudem o svěření syna do péče, pokusem o sebevraždu, odvykačkou, zlomem a pak… přišla nová nabídka.

Dlužil jim hodně, zachránili mu život a postavili před něj nové cíle. Našel si novou holku, Arabku a začal nový život. I když se nakonec rozešel s přítelkyní a na chvíli spadl do dalšího drogového období po tom, co se dozvěděl o tom, že se Lina vdala, udržel se nad vodou. Začal sportovat, hodně, tak moc, že si několikrát natrhnul svaly a skončil v nemocnici se šrouby v rameni a noze. Ještě pořád občas uvažoval o sebevraždě. Připadala mu snadná a poměrně etická. Dokázal by se zabít rychle, efektivně a bez patosu. Dokonce by ani nepotřísnil místo, které by si zvolil. Prozatím ale otázku vlastní smrti odsunul na pozdější období a věnoval se své práci. Díky ní mohl cestovat, lézt bez jištění po skalách, zdolávat Pyreneje na kole, přejít poušť, dostat se až na severní pól, zkusit si hloubkové potápění, projít celý Nepál a v Rumunsku bivakovat v horách. Cítil se nepřemožitelný a nezničitelný. Napínal tělo k prasknutí, ale pořád držel. Z následků úrazů se dostával celkem lehce. Práce v armádě ho plně zatěžovala a ubírala mu čas. Teď měl volna poměrně dost. Jen když dostal úkol, musel se na něj plně soustředit a neselhat. Poslední dva roky bydlel v Glasgow, kde neměl žádné vazby a dokázal si udržet anonymitu. Domů se vrátil jen na matčin pohřeb, pak už neměl žádný důvod. Izraelský pas si samozřejmě nechal, byla to jeho jistota v případě obtíží, protože Izrael své občany chránil. Druhé občanství získal v Británii a povolení k pobytu v Argentině. Stal se skutečným světoobčanem, cestování mu nahrazovalo drogy a nedostatek v citové oblasti. Ne, že by usínal sám, neměl problém si najít na noc ženskou společnost, i když nebyl zrovna vysoký, statný a prvoplánově pěkný. Nicméně vypadal pořád mladě, měl chlapeckou tvář, tmavé oči a uměl být přesvědčivý, pokud šlo o rozhovory v nočních barech. Navíc platil drinky a nikdy nešetřil ani pokud šlo o nákup drobností a značkových hadříků nebo kabelek. Jedna z těch holek mu řekla, že je jako Ethan Hunt, taky tak akční, záhadný a ozbrojený. Toma Cruise ale mohl připomínat snad jen výškou a úsměvem, jinak se podobal spíš svým oblíbeným hrdinům z Faudy. Smíšený původ na něm prostě byl vidět. Už si zvykl i na to, že nikdy neprošel letištními kontrolami bez povšimnutí. Byl prostě „ten čmoud“, možná „pakoš“ a někdy dokonce „žéčko“ nebo prostě „žiďák“. Kašlal na předsudky ostatních. Vlastně mu vyhovovalo, že vypadá nebezpečně. Ostatní to drželo dál.

Zrychlil. Zkontroloval si výkon na hodinkách, které používal v terénu. Na cesty si nepořizoval drahá zařízení, stačily mu lepší Garminy s rozšířenými taktickými funkcemi, žádný velký luxus, jen výkon a výdrž. Počítal, kolik ještě vydrží na jeden zátah. Za chůze z batohu vyštrachal proteinovou tyčinku a balíček bílého prášku. Neměl ho moc, jen tolik, aby zvládl přežít pár hodin. Měl před sebou dvakrát sedmdesát čtyři kilometrů, dohromady nějakých třicet pět hodin chůze. Pokud by oželel třináct hodin odpočinku, měl šanci se do Santiaga dostat včas, zařídit si compostelanu a zavolat velícímu z letiště. Když si šňupnul, dokázal se soustředit na vyšší výkon. Oprostil myšlení od všeho, co by ho mohlo zatížit nebo zpomalit. Když chtěl, dokázal se změnit ve stroj, v mechanickou loutku, která fungovala, dokud ji nezastavila první únavová zlomenina. Koks ho osvobodil natolik, že dokázal i běžet v neměnném tempu zhruba dvanáct kilometrů. Potom se ale zastavil a uznal, že potřebuje odpočinek. Upozornění si nastavil na tři hodiny, které mohl věnovat regeneraci a spánku. Natáhl se pod strom, pod hlavu si vsunul spacák a zavřel oči. Uměl usnout na povel, služba v armádě mu dala hodně dobrý základ.

Vzbudil ho jemný dech, který ovanul jeho tvář. Ruka jednala takřka automaticky. Vyletěla do vzduchu a strhla potencionálního útočníka k zemi. Stiskl pevněji a posadil se na toho, kdo si dovolil přerušit jeho odpočinek. Ani si neuvědomil, že druhá ruka pevně svírá ohmataný KA-BAR na napjatém krku vyděšené mladé ženy. Měla vytřeštěné oči a snažila se nedýchat.

„Co děláš, zatraceně?“ Čepel se oddálila a ruka povolila stisk.

„Omlouvám se, já… myslela jsem, že s tebou něco je,“ vydechla konečně, když se jí podařilo natlačit trochu vzduchu do plic. Na čele se jí perlil pot a když muž sklouzl z jejího těla, pomalu se posadila. Pořád sledovala jeho ruku, která upínala nůž do pouzdra.

„Potřeboval jsem se vyspat,“ sdělil jí stručně a dodal, „nic mi není. Jen únava.“

Automaticky si protřela místo, na kterém pořád ještě ulpíval pocit chladu oceli a tlaku ostrého hrotu nože.

„Omlouvám se. Nečekal, jsem, že mě někdo probudí,“ vysvětlil mírněji.

„Vytáhneš nůž na každého, kdo tě vzbudí?“ opáčila a neskrývala svoje zhnusení. Mluvila pěknou angličtinou, nebyl to ale zcela jistě její rodný jazyk. Podle světlých vlasů a modrých očí mohl odhadovat na Švédku nebo Norku. Ne moc výrazná, ale docela pěkná. Zvedl batoh a vyjmul láhev s vodou. Nabídl nejprve ženě, ale odmítla se slovy: „Mám svoji, díky.“ Potom si ho zamyšleně prohlédla a zeptala se: „Jsi v pohodě?“

„Jo. A ještě jednou se omlouvám za tu reakci.“

„Tady bych ji vážně nečekala. Kdo chodí na pouť s nožem?“

Pokrčil rameny: „Vždycky nosím nůž.“

„Tohle je bezpečná cesta,“ namítla, ale on se pochybovačně zasmál. Potom si ji ještě jednou prohlédl. Kdyby měl víc času… ne, neudělal by to, nejen protože neměl čas. Neudělal by to kvůli tomu, co zažil v Cebreiru. A co nehodlal nikomu svěřovat. Vstal a podal jí ruku. Nechala se vytáhnout na nohy a ukázala na cestu: „Kam máš dneska dojít?“

„Na konec. Tedy, mám čas do zítřka.“

„Wow… to je výkon. Vážně chceš do zítřka dorazit do Santiaga?“ zamrkala a zatvářila se pochybovačně.

„Končí mi dovolená,“ vysvětlil.

„No, tak to tedy… hodně štěstí.“ Už se uklidnila a zvolnila dech. Pořád ještě měla ale zarudlé tváře, což jí slušelo. Nabídl jí proteinovou tyčinku, kterou neodmítla a než se vydal na další cestu, usmál se na ni. Úsměv mu oplatila a když se vzdaloval, zavolala na něj: „Buen Camino!“

Zamával jí a podíval se na hodinky. Hodina a půl. Dobře, tenhle odpočinek s nepříjemným koncem musel stačit. A bylo bezpečnější se vytratit. Rozhodně nechtěl být blízko, až severská poutnice povypráví ostatním v ubytovně, že málem přišla o život, když chtěla poskytnout první pomoc neznámému chlápkovi. Rozhodl se obětovat noc a spočítal si, jak rychle bude muset jít, aby se úplně nevyčerpal. Po setmění se nad jeho hlavou objevila Mléčná dráha, která vede poutníky až na konec světa. ve vzduchu voněl rozmarýn a zářící hvězda nad chrámem v Santiagu vítala ušlé poutníky svým leskem. Se svítáním oblohu přeťala dráha prvního letadla. Ultreia e suseia!