Jsem frustrovaný

Už téměř tři a půl roku denně píšu o válce na Ukrajině. Velké válce. Každý den se budím, dívám se na zprávy, dívam se na to, co se stalo. Každý den procházím zdroje, které už znám, i zdroje, které se teprve rodí. A snažím se vám přinášet o tom, co se stalo v noci i co se děje přes den.

Jistě, nejsem asi ten nejpodrobnější zdroj informací, který můžete najít. Prakticky nedělám geolokace či nějaký významný OSINT. Nicméně za roky, které denně píšu a sleduji to, co se děje, si jsem celkem jistý v tom, jaká je situace na Ukrajině i v tom, jaké jsou geopolitické procesy. Někdy vydám i nějaké ty články, jako to dělám například teď. Nicméně v poslední době mě tíži jakási frustrace. Ne únava, ale skutečně frustrace.

Denně se dívám na to, jak Rusové zabijí vojáky i civilisty. Viděl jsem nespočet mrtvých ruských okupantů, viděl jsem videa padlých ukrajinských obránců. Viděl jsem mrtvé ženy, děti, starce, zvířata. Zničené domy i lesy. Viděl jsem nálety. Mnohem víc, než bych si býval přál, kdy bych raději neviděl nic z toho, protože by se to vůbec nedělo. A přiznávám, že můžu trpět jistým zkreslením, resp. hranicí (ne)citlivosti. A stejně jsem frustrovaný.

Ne z toho, že už nechci o ničem z toho psát a nic z toho řešit. Právě naopak. Pokud jsme jednou práci začali, tak bychom měli koukat na to, abychom ji dotáhli do konce a pomohli Ukrajině svým malým dílkem přispět k přežití. Ne, to mě nefrustruje. Je to něco jiného. A je to ovlivněno politikou.

Nebojte, nebudu tady agitovat. Od toho tu nejsme a ani mě osobně už nebaví vést nekonečné debaty a spojovat svoji existenci s politikou a politickou značkou. Nicméně nelze se vyhnout jednomu opravdu neuvěřitelnému trendu, který je pro mě naprosto nepochopitelný. Je to strčení hlavy do písku. Nebo, přesněji zavření očí před tím, co se děje.

Jako když si malé dítě dá dlaničky před oči a myslí si, že je schované před okolním světem. Že lidi okolo ho nevidí a nepozoruje. Jenže společnost není vedena malými dětmi, kteří mohou v bezpečí svých rodičů předstírat, že se před okolním světem a zprávami dá schovat.

Dnes jsem napsal dva takové tweety, které mě prostě nemohly nechat chladným. Jeden byl od poslance za hnutí ANO, druhý od člena SPD. Jeden se rozčiloval na krokem předsedkyně Poslanecké sněmovny, co že si to dovolila odejít ze sálu na Radě Evropy, když mluvila předsedkyně tamní Rady federace, což je něco jako nás Senát, mimochodem, přímo odpovědná za válku. Druhý od poslance za SPD, který vyjadřoval pochopení pro zařazení čtyř našich veřejných činitelů na jakýsi seznam rusofobů. Mezi nimi například náš prezident nebo ministr zahraničí.

Můžeme to samozřejmě odbýt tím, že to jsou lidé, kteří zase o tolik věcech nerozhodují. Ano, jistě, bylo by strašně jednoduché vlastně neřešit. Vysmát se jím a jít dál. Jenže právě tyto hlasy, jsou hlasem trendu, který normalizuje jakousi neloajalitu vůči naši zemi. Teď mě nechápejte zle. Každý můžeme mít ke státu své připomínky a svůj vztah, nicméně když mluvím o zemi, mám na mysli širší kontext.

Je to stát. Je to náš kraj. Jsou to naši lidé, ať české či jiné národnosti (jako jsem třeba já). Prostě těch lidí, kteří cítí vazbu k tomuto krásnému kousku země. A právě zde se veřejně, dokonce lidmi, kteří složili přísahu normalizuje obhajoba kroků těch, kteří nám chtějí ublížit.

“Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí”

Takto zní slib poslance a senátora. Není dlouhý, ale je v něm schovaná myšlenka ochrany této země, ochrana svobody, ochrana lidí, kteří tu žijí. A já se proto ptám, proč jen se v některých objevil pocit, že je naprosto normální a vlastně žádoucí podporovat síly, které jsou v přímém rozporu s tím, na co tito lidé skládají svůj slib?

Samozřejmě, chápu, jaký důvod je za tímto skrytý. Vzájemná nevraživost na domácí scéně. Jenže kde je konec této nevraživosti a politické kampaně? Kde je tam mez? A nepřekračuje se náhodou tím, když pro svou nenávist k nějakému politikovi na politické scéně začnete otevřeně podporovat nepřátelskou mocnost, která u nás prokazatelně vraždila a která jen pár set kilometrů od našich hranic provádí genocidu?

Neměla by náhodou být stanovena hranice tam, kde začnete obhajovat politiku některých zástupců našich “partnerů” v regionu, kteří své země prodávají nepříteli za pocit, že se budou dále moct opíjet mocí a bezmezně vládnout? Proč když poslouchám některé naše zástupce tady či Evropském parlamentu, slyším více podpory Orbána a Fica, než České republiky a její zájmů?

Co je vlasteneckého na tom podporovat v lidech pocit, že je v pořádku kašlat na obranu a šikanovat příslušníky napadeného národa? Kam si myslíte, že to tak asi může dospět? Otázka je to spíše rétorická. Ale trend je jasný. Pro nenávist ke stávající vládě jsou někteří ochotni obětovat nejen své svědomí (pokud tedy nějaké měli a mají), ale i zájmy naši republiky, naši bezpečnosti a v konečném důsledku i svobodu.

Jenže každá akce má i svoji reakci. Ne, nebudu zde mluvit o nějaké pomstě či o čemkoli. Ale představte si, že se válka rozlije dál. Že svým dílem skutečně přispějete k onomu “míru”. Ne tomu, ve kterém Ukrajina ubrání svoji státnost, ale tomu, ve kterém Rusové dojdou mnohem dál než k nějakému Pokrovsku, Kramatorsku nebo Kamjanské někde na jihu Ukrajiny. Budete slavit to svoje “vítězství” a pak v Pobaltí přiletí. Geraň, Iskander nebo cokoli jiného. A zabije třeba Litevce nebo Lotyše nebo některého z našich vojáků, kteří budou na místě působit.

Co budete dělat potom? Dostali jste svůj “mír”. Vylili jste si zlost na Ukrajincích a Fialovi a dostali jste další Maďarsko uprostřed Evropy. Myslíte si, že si dáte ručičky před oči a budete předstírat, že se nic neděje? Pokud ano, mám pro vás velmi špatnou zprávu.

Vaše nenávist vůči těm, koho jste vyměnili, totiž ruské drony a rakety zajímat nebude. Nebyli jste totiž nic jiného než jednorázové figurky. Byli jste ochotni vyměnit bezpečnost za přístup k moci, ale “zdědili” jste společnost, která nebude věřit tomu, že bránit naši zemi je správnou varianou.

Vykládali jste, že to není naše válka. Abyste se vymezili. Ostentativně jste sundávali vlajky napadené země, abyste dokázali, že Česko je na prvním místě, i když ve skutečnosti ve vašich hlavách nikdy na prvním místě nebylo. Tam jste byli vy a vaše touha po moci a pomstě. Tu jste dostali, spolu s tím, kdy jste přesvědčili kritickou masu, že je v pořádku mít hlavu strčenou v písku. 

A nyní budete stát před rozhodnutím, jestli pomoct spojenci. Začnete hledat podporu a impulz. Ten impulz, který teď zabíjíte. Až rázem zjistíte, že vám váš strach ze ztráty moci paralyzuje hlavu. Čekáte hodiny a dny a padají další Geraně. S každým dalším čekáním zabíjíte českou reputaci, české slovo v Evropě a marginalizujete náš stát na jakousi loutku, kterou se nikdy nemusela stát.

A my, kteří jsme to říkali, nyní stojíme a čekáme. My, pro které je republika, ústava a svoboda víc než stranická příslušnost, budeme frustrovaní a naštvaní, protože se snažíte odhodlanou část společnosti, která stojí za ústavními principy, zašlapat do země a udělat z ní “krvelačné blázny”, kteří chtějí válku.

V tom je vaše chyba a nepochopení. Vaše obhajoba Ruska, vaše snaha mu podlézat, vaše pochopení pro Fica a Orbána a jejich verbální i faktická ochrana, nic z toho není vlastenecké, nic z toho není v zájmu této země. Nejsou to principy, za které bojoval náš odboj, za které lidé vyšli do ulic v listopadu 89 a za které se dnes bojuje také na Ukrajině. Ty hodnoty jsou univerzální a my máme to štěstí, že za ně teď nemusíme zde či u našich sousedů prolévat krev.

Jenže vy děláte všechno pro to, abychom znovu zapomněli na to, kým jsme a proč pomáháme těm, kteří naši pomoc potřebují. Není to nějakých floskulích a frázích billboardech. Je to o hodnotách, které nesmíme zničit, i když si politicky tak úplně nerozumíme. .

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!