Blog: Matkou po čtyřicítce

Ahoj všichni,

předně díky, že tu jste stále se mnou, i když jsem nějakou dobu nepřidávala žádný obsah. Trochu jsem nestíhala. Ale mám velké plány a svoje Forendors se chystám opět nakopnout. V mezičase sem budu dávat krátké texty, které píšu pro Deník Metro o mateřství po čtyřicítce.

Na kulturní tipy se můžete těšit zase od podzimu. Tedy doufám 🙃⁣

Moc díky za vaší podporu a za váš zájem!

Vaše Hanka 💜⁣

Snažilky

Snažilka je označení pro holky a ženy, které se snaží otěhotnět. Když pominu, jak strašně to zní, tak vlastně je to velmi přiléhavé označení. Původně jsem si myslela, že se mne to vůbec nijak netýká. Snažilky jsou přece ty druhé, ty, co diskutují na eMiminu, ty, co vše obětují svému cíli, ty, co používají výrazy jako mimísek, manža nebo těhulka. 

Mýlila jsem se. I já se stala snažilkou. Bylo to úplně plíživé, ani jsem si toho nevšimla. Měla jsem za sebou už několikátý pokus o umělé oplodnění, vše selhávalo, přitom doktoři nenašli nic, co by se mnou bylo špatně, kromě toho, že jsem nebyla nejmladší. Skončil mi velký pracovní zápřah a já si řekla, že teď už to musí vyjít. 

Začala jsem cvičit hormonální jógu, pila kontryhelové čaje, jedla všechny doporučené doplňky stravy, nejedla moje milované octové chipsy, samozřejmě jsem nepila. Chodila jsem na akupunkturu, dokonce jsem šla i na hloubkovou hypnózu, co mi poradila moje těhotná kamarádka. Dobře jsem spala, vyhýbala jsem se stresu. Můj život se zploštil jen na jedno téma: hon za dvěma čárky na těhotenském testu. 

A nebyly tam. 

Všem ženám, které to zažily, nemusím vyprávět, jak moc je tento moment frustrující. Jak je možné, že to nevyšlo, když jsem pro to udělala úplně vše? Normálně přeci funguje, že když cvičíte, tak máte pak svaly, nebo když dlouho držíte dietu, tak máte třeba menší zadek, nebo když se dlouho na něco učíte, tak to umíte. Tady se pečlivě připravujete, ale nepřijde žádná odměna. 

Uvědomila jsem si, že se takhle sama k sobě chovat už nemůžu. Nesmím svému plánu takto propadat a nechat se tím pohltit tak, že přestávám žít svůj život. Cestu za dítětem jsem nevzdala, ale dala jsem si daleko větší volnost, nechala jsem věci plynout samy. Přestala jsem si zakazovat zábavu, přestala jsem se omezovat. Další pokus pak stejně zase nevyšel, ale nebyla jsem tam strašně frustrovaná jako ve svém snažilkovském období. 

Vždyť si porodíš vnouče

Když jsem sdílela svůj příběh o umělém oplodnění na svých sociálních sítích, překvapilo mne, že nejvíc negativních komentářů bylo na můj věk. Své první dítě porodím ve 43 letech. „Vždyť si porodíš svoje vnouče!“, „Je to sobecké přivádět dítě na svět v takovém věku.“, „Bude ti šedesát, až bude mít dítě maturiťák!“, „Bude ti brzo přebalovat plíny!“.

Svůj věk já nijak neobalamutím, je to číslo, které nejde rozporovat. Opravdu mi je 43, na hlavě občas najdu šedivý vlas a na čele mám vrásky. Cítím se ale asi nejlíp, jak jsem se, kdy cítila. Udržuji se vitální, sportuju, pořád se vzdělávám, udržuju se, sleduju trendy, učím se novým věcem. Zároveň jsem klidná, protože mám své odžito a odkaleno. Mateřstvím o nic nepřijdu.

Opravdu si porodím své vnouče, moje spolužačka ze základní školy měla dítě v osmnácti, a to dítě mělo dítě v devatenácti, takže spolužačka je ve svých 43 letech babičkou šestiletého dítěte. Já jsem mezitím stihla dvě kariéry, procestovala svět, obrazila stovky kulturních akcí, prožila miliony skvělých zážitků. Každá jsme zvolila jiný životní styl a stejně, jak já nesoudím její cestu, budu ráda, když jiní nebudou soudit mne.

Já vím, jak se cítím a věk pro mne není žádné téma. Myslím, že se celkově jako společnost posouváme a jsme daleko vitálnější, než naši předci byli v našem věku. Dožíváme se vyššího věku a snažíme se toho věku dožít v co nejlepší kondici.

Věřím, že svému dítěti budu dobrou matkou, že mu budu stačit a že mu na tom maturiťáku nebudu dělat ostudu. Udělám vše pro to, aby nikdo nepochyboval, že jsem jeho máma a ne babička.

Císařovny

Já: „Budu rodit císařem.“ Kdokoliv: „A to musíš?“ Takové reakce jsem v posledních týdnech před porodem slyšela velmi často. Většinou byly doprovozené soustrastným pohledem, možná i s lehkou příměsí nesouhlasu.

Pochopila jsem, že je sice trend poslouchat své tělo, své instinkty, napojit se na vnitřní bohyni a snažit se z porodu udělat krásný zážitek, ale jen pokud se mluví o přirozeném porodu. U císaře najednou posloucháte své instinkty blbě a nedopřáváte svému dítěti to nejlepší. Já se s nikým nepřu o to, že je lepší své dítě přivést na svět tak, jak se má. Zároveň když mi tři lékaři doporučí císař, dám na jejich zkušenosti a nerozporuji jejich názor. Nejsem typ ženy, která za každou cenu potřebuje zažít ten transcendentální zážitek, kdy dítě projde porodními cestami. Mnohem raději se spolehnu, že vše proběhne v pořádku a po letech, co jsem o dítě usilovala, nezakončím svoji cestu nějakým průšvihem. Znám mnoho holek, co sice porodily přirozeně, ale z jejich vyprávění cítím, že to bylo opravdu těžké a nebála bych se to popsat, jako traumatický zážitek. Ne, děkuji pěkně.

Vypozorovala jsem, že až když císaře přizná jedna žena, pak se přidají další, ale samy od sebe s tím spíš nezačínají. Jako kdyby to byl nějaký méněcenný způsob, jak přivést dítě na svět. Přitom všechny ženy, které císaře přiznaly, o tom mluvily velmi dobře, bez traumatu, vlastně si ho pochvalovaly.

A aby nedošlo k mýlce, já nijak neprosazuji císaře, já bych jen chtěla sejmout z císařoven ten pomyslný cejch, že si to neuměly porodit, jak se sluší a patří.  

Přirozený porod versus císař je opravdu ještě pořád téma, které, jak jsem pochopila, si raději dvakrát rozmyslete, než s tím v klubu jakýkoliv maminek vůbec začnete. A když už s tím začnete, mějte připravené argumenty a obhajte si toto rozhodnutí, protože vypadá to, že odvolání se na vlastní instinkt tady nestačí.