Až to skončí

(Tato povídka vyšla v knize: Nevzdáme se (Sbírka povídek pro bojující Ukrajinu) v nakladatelství Argo; 2022)

Nejhorší byly zvuky, vzdálené, neustávající zvuky, děsivé zvuky, které protínaly noc, krájely ji na plátky mezi sérií mikrospánků a bdění. Lepší nebyly ani pachy, tělesné pachy ostatních, namačkaných v malém, zatuchlém prostoru, potaženém plísní a vlhkým betonem. Hrozivé byly i stíny, plazící se po stěnách, světla, záblesky, hlasy, které zněly v podzemí jinak.

Bylo jí, jako by se propadla do podsvětí, už si ho uměla představit, věděla dobře, jak vypadá. Nedostatek denního světla ji tísnil a způsoboval ztížené dýchání. Měla asi horečku, protože jejím tělem projížděly záchvěvy zimnice. Vadil jí vlastní pot, který nasytil látku trička i košile. Ale nemohla si stěžovat na nedostatek pohodlí, nebylo to vhodné, připadala by si hloupě, kdyby zmínila, jak moc jí schází osobní prostor, pohodlí, předměty, ke kterým se vždycky upínala, přátelé… kde vlastně skončili? Někde jinde, v jiném podsvětí, ve tmě a samotě? Podvědomě stiskla to jediné, co nechtěla pustit z ruky a opřela si tvář o vlhkou stěnu, aby nebylo vidět, že začíná plakat.

„Ale, no tak, klid, všechno bude v pořádku. Ukaž se mi… jsi celá rozpálená. Měla bys spát.“

Matka se snažila mluvit normálně. Vždycky bývala klidná, málokdy zvýšila hlas. Teď ale uklidňovala především sama sebe. I ona vypadala vyčerpaně a na pokraji pláče, ještě to ze sebe ale nepustila, držela, držela ze všech sil, protože musela. Kvůli ní, kvůli tomu, že ještě měla koho chránit.

„Pogo neumře, že ne, mami?“ zeptala se tiše a potlačila vzlyk.

„Někam se schová. Je malej, třeba si ho nikdo tam nahoře nevšimne,“ odpověděla matka a zkontrolovala láhev s vodou. Už jí moc nebylo, najednou se každý doušek zdál podstatný jako vesmír, jako sama existence.

„Napij se. Pomalu a ne moc, musí ti zbýt na ráno,“ nabádala dceru, když jí přikládala okraj hrdla k popraskaným rtům.

„A co ty?“

Matka pokrčila rameny: „Já se napila dost předtím. Pij, nestarej se.“

Hrdlo přitlačilo víc, matky umí své děti nutit, vědí, jak použít ten něžný, intenzivní nátlak, který neprobouzí odpor. S každým polknutím dcery matka cítila, jak jí vysychá hrdlo, nejradši by se po zbytku vody vrhla a dopila ji. Místo toho jen odměřila množství, které bylo potřebné k udržení života, množství, představující křehkou spojnici mezi životem a smrtí. Potom láhev oddálila a pronesla: „hodná,“ jako když její dcera byla ještě maličká.

Už nebyla malá, dospívala, proměňovala se, ztrácela postupně dětské rysy, v jejím profilu se začínaly objevovat rysy, které zdědila po otci, pevná brada, ostrý nos, zřetelné líce. Jako by se před očima protahovala, její ruce a nohy se prodlužovaly, byla samá kolena a lokty, jak by řekla babička… ne, na tu si matka vzpomenout nechtěla, protože by si musela znovu vybavit, jak ji našla na ulici vedle lékárny, schoulenou a marnou, s tváří obklopenou škraloupem zasychající krve.

Posadila se vedle dcery a nechala ji, aby se k ní přivinula. Byla těžká, trochu ji dusila a tlačila, ale to matka neřešila. Vnímala její potřebu bezpečí, ujišťování se o tom, že není sama, dospívající samotu adorují, a přitom se jí tak děsí. Už to dvakrát zažila, když dospívala starší dcera a ještě předtím, když dospíval syn… na toho si taky vzpomenout nechtěla.

Cítila se hrozně, neměla víru, se kterou by se upínala k nějakému zázraku, k bohu, ke kýčovitým, barvotiskovým panenkám z Lurd a Medžugorje. Nemodlila se za něj, protože slova byla k ničemu, slova došla, devalvovala, vybledla. Neexistovala slova, která by obsáhla její pocity, všechno, co by mohla říct, znělo předem jako klišé. Nechtěla ani předvádět sama sobě nebo ostatním, že trpí, protože je matka, protože mu přece dala život. Podobné výlevy jí připadaly nekonečně trapné, ano, porodila ho, milovala, pečovala o něj, chovala ho a líbala do světlých vlasů, když byl malý. Ale už není malý, není to tentýž člověk jako kdysi, vyrostl, dospěl, stal se osobností, kterou musela respektovat. Už ho neměla právo chránit a zveličovat svou úlohu. Než odešel, udělal to, co udělat potřeboval, objal ji a zašeptal: „Díky za všechno mami. Vrátím se.“ Pak sáhl po zbrani. Po tom děsivém kusu kovu sahala ta samá ruka, kterou držela, když nemohl usnout, když se bál tmy. Už to nebyla jeho ruka. Nesměla na něj myslet jako na své dítě, protože dítětem nebyl. Neměla na něj právo, neměla větší práva než jeho přítelkyně. Kde je asi ona?

Protřela si čelo a na okamžik zavřela oči. Uvědomila si, že dcera doslova hoří, třásla se zimou. Objala ji a přitiskla víc k sobě, zabalila ji úžeji do přikrývky a řekla pár konejšivých slov. Tady ještě mohla být co platná, nejmladší dítě ještě nedospělo, ještě se neoddělilo, bylo tak trochu její, už jen trošku. Mohla si užít té příchylnosti, závislosti, něhy. Ale taky strachu. Nechtěla se o ni bát, zoufale potřebovala ten strach vypreparovat z hlavy, odložit ho, aby ji tolik nesvazoval. Slyšela, že tam nahoře se dějí strašné věci, slyšela o znásilňování a mučení.

Znásilnění… otřásla se. Ona by se asi zvládla podat, nevnímat na chvíli svoje vlastní tělo, zapomenout na to, co se jí děje, ale malá? Byla malá, ano, pro ni ještě pořád byla. Starší dceři by dokázala říct: „Nebraň se, vydrž,“ ale té mladší? Ne, věděla, že by nezvládla pohled na to, jak jí někdo ubližuje. Zešílela by bolestí nebo hůř, nezešílela, udržela by si rozum a vědomí jako vždycky a pak by se snažila dát dohromady to, co by zbylo z její malé holčičky. Proč na to vlastně myslí? Otřásla se, pohladila dívku a na krátkou dobu usnula.

Probudila ji bolest ramene a pocit, že se dusí, spojený s žízní. Uvnitř úst měla lepivý, nepříjemný povlak, kterého se nemohla zbavit, ale horší byl pocit tlaku na prsou. Vzduch v zavlhlém sklepě byl k nedýchání, prosycený pachy a nepříjemně vlažný.

Zkontrolovala dceru, která spala natolik tvrdě, že se neprobrala, když ji opatrně odsunula na stranu. Zvedla láhev a zkontrolovala poslední zbytek vody, po kterém zoufale toužila, ale odolala a ruka s láhví klesla na kolena.

„Kdybyste potřebovala vodu, u vchodu nějakou rozdávají, mají i kávu a nějakou polévku. Koukám, že jste si toho moc nevzala,“ oslovila ji tiše žena, která se stejnou péčí, jako ona přikrývala starého muže.

„Nestačila jsem nic vzít. Ani peníze,“ přiznala. „Bylo to všechno tak nahonem…“

„Nikdo po vás nic nebude chtít, všechno vám dají zadarmo, běžte je poprosit. Já dohlédnu na tu vaši… dcera?“

Přitakala: „Ano, dcera. Není jí dobře.“

„Chápu. Je v tom věku, kdy člověk moc neunese, má co dělat sám se sebou, co?“

„Jo, je to tak. Přišla najednou o všechno, čemu věřila, je to pro ni… no, škoda mluvit. Mrknete mi na ni?“

„Samozřejmě. Protáhněte se,“ přikývla žena. Unavená, smířená, klidná. Další pečující, který si nemůže dovolit paniku, strach ani sebelítost.

Jejich pohledy se střetly. Bylo v nich oboustranné pochopení lidí, kteří si nemusí moc věcí vysvětlovat, protože vědí, protože se rozhodli žít z minuty na minutu, jen přítomností, potlačit všechno ostatní. Vzpomínky i strach z budoucnosti.

Matka se zvedla, a ještě jednou pohledem zkontrolovala spící dceru. Protáhla si bedra, napjatá k prasknutí a zhodnotila svůj neuspokojivý spánek, nestál za nic. Kdy vlastně naposledy pořádně spala? Na tu otázku neznala odpověď, stejně jako na tu, kdy se naposledy naložila do horké vody nebo kdy si barvila vlasy. Všechny drobné, příjemné úkony, které ještě před nedávnem považovala za nezbytné, najednou neexistovaly, staly se vzdáleným snem o luxusu.

S myšlenkou na slovo káva došla k východu ze sklepa. U stěny, poseté leproidními skvrnami plísně stál nízký stolek s várnicí a vedle několik velkých barelů s vodou. Mohla si doplnit láhev a napít se, to byla nejlepší věc, kterou za poslední dny zažila. Pořád ještě instinktivně šetřila, aby zbylo i na ostatní, nedokázala hltavě pít a pořádně uhasit žízeň. Za kelímek tmavé, instantní břečky tiše poděkovala něčí ruce, většinou se nedívala lidem do tváří, pokud na ni nemluvili. Bála se, že oční kontakt vyvolá agresi.

Dostala misku polévky a chvíli řešila, jak všechno pobrat a dopravit zpátky do hloubi sklepa. Zatím si užívala větší množství chladného, dýchatelného vzduchu a vůni něčeho, co mohlo alespoň vzdáleně připomínat kávu.

„Břečka, co? Předtím jsme si mohli vybírat stupeň pražení a teď vděčně upíjíme břečku,“ ozvalo se vedle ní.

Trhla sebou, bylo to podruhé za jeden den, kdy ji někdo oslovil, navíc muž, vlastně už si odvykla na přítomnost mužských hlasů. Opatrně zvedla oči a nejistě zaostřila na člověka, který k ní stál zpola otočený tak, že mu do tváře dopadalo rozptýlené světlo z chodby. Znala ho, nebyla to neznámá tvář, uklidnilo ji, že nebude muset začínat konverzaci s někým cizím, protože k cizím obličejům cítila nedůvěru.

„Břečka,“ usmála se, „ale potěší.“ Při těch slovech nadzdvihla kelímek, jako v přípitku.

„Nevěděl jsem, že bydlíš tady. Jsem sousedi. Sranda… pracujeme spolu, vídáme se denně a nevíme, že bydlíme v jednom baráku. Teda vlastně v jednom sklepě, když na to přijde.“

Příjemný, vlastně docela líbivý typ, jen už ne tak pečlivě vymydlený, jako obvykle. Žádný vosk na vousy a čerstvý sestřih z luxusího barber shopu, jen znatelná únava, váčky pod zarudlýma očima a olupující se rty.

„Nejsme tak úplně… no, já jsem… my jsme odvedle. Naše sklepy předělali na byty, takže tu tak trochu zacláníme,“ vysvětlila nejistě. „Ubíráme místním prostor.“

„Podělíme se. Jsi tu s rodinou?“

„S dcerou,“ ukázala neurčitě kamsi za sebe.

Zdvihl překvapeně obočí: „Počkej, ty máš dítě? Vážně?“

„Tři. Vlastně, dvě už nejsou děti,“ přiznala skoro neochotně.

„Teda, tři? Nevěděl jsem to, promiň, neměla jsi v kanceláři fotky a brala sis za mě služby a nikdy nechtěla volno. To je tak… trapný, omlouvám se, vypadám jako pitomec. Není to směšný, jak málo se lidi znají? Přitom spolu tráví spoustu času.“

Maličko se ošila: „Nikdy jsem nemluvila o rodině. Přišlo mi to nevhodné. Vlastně i ve spojitosti s tebou. Tys to volno potřeboval víc. Jsi tu s rodinou, předpokládám, že proto jsi…“

„Nenarukoval, jo. Lidi se na mě občas dívají podezíravě. Měl bych mít uniformu, ale válčím trochu na jiným poli, jo, jsem tu s manželkou a synem.“ Pohodil hlavou, naznačil zhruba, kde se nachází jeho blízcí a pak nespokojeně mlasknul: „Vlastně si připadám blbě. Měl bych být tam nahoře, ne tady. Ale nezvládli by to beze mě.“

„To je snad všem jasné,“ přisvědčila, ale chápala jeho rozpaky. Jí to jasné bylo. Všem, kteří s ním pracovali bylo jasné, proč nenarukoval, jako ostatní. Ale cizím se asi těžko vysvětlovalo, proč dostal mladý, fyzicky silný a zdatný muž výjimku. Občas o tom mluvil v práci, on byl z těch, co se svěřovali. Nejdřív slavil narození syna, potom se zhroutil, a nakonec všechny okolo pomalu vtahoval do svého příběhu, do detailů života s těžce postiženým synem a psychicky labilní manželkou. Asi proto mu nikdy nepřiznala, že má rodinu. Věděla, že potřebuje její pomoc, soucit a víc volna, ne její historky ze života zdravých dětí. Dělala víc než on, za stejný plat. Občas ji to štvalo, ale pak si uvědomila, že je všechno ve skutečnosti jinak. Neměla právo si stěžovat. Na nic. V jeho zarudlých očích bylo víc únavy a napětí než v jejím pohledu.

Upila a vychutnala si první doušek chladnoucí kávy, zatímco on přerušil trapné mlčení slovy: „Je tu ta blondýna ze třetího, ta, co neustále chodila v zelených hadrech.“

„Ta užvaněná?“ zeptala se a byla mu vděčná za těch pár banálních vět i za to, že se dál neptá na její rodinu.

„Jo, ta. Už mě odchytla, chtěla si povídat. Je pořád děsná, nic se nezměnilo. Kdyby sis s ní chtěla promluvit, tak…“

„Ne, díky,“ skočila mu do řeči, „asi bych to nezvládla. Nezvládala jsem to ani v práci. Byla příšerná.“

Oba se nervózně zasmáli a ona znovu upila. „Je to nejhorší kafe na světě,“ usoudila.

„Zdaleka nejhorší,“ přitakal se smíchem, ale i on upíjel vděčně doušek za douškem.

„Pro hipstera to musí být tortura.“

„Hej, nejsem hipster,“ ohradil se.

„Vypadáš tak. Hipster z osmičky. Když jsem za tebou posílala lidi, vždycky jsem tě tak popisovala.“

„To teda díky,“ uculil se a dodal, „až to skončí, chtěl bych si dát pořádný kafe.“

„Jo, dáme si lepší kávu. Až to skončí…“

Už si neměli co říct, nikdy si neměli co říct. Existovaly desítky lidí, se kterými si neměla co říct. Došla témata, zbylo jen jediné. To, na které mysleli všichni, to, které definovala mantra, kterou zoufale opakovali. „Až to skončí, sejdeme se,“ to si říkávali. „Až to skončí, udělám si pořádek v elpíčkách. Sakra, mám v nich bordel,“ to říkal její syn, než otevřel obálku s povolávacím rozkazem.

Ve skutečnosti věděli, že už to skončilo. Jejich životy, sny, práce, projekty, lásky i chuť kvalitní kávy, upíjené na nábřeží za chladných nedělních rán. Už to skončilo, teď se nacházeli v době po konci, v bezčasí. Utěšovali se větou, která neměla žádný smysl.

„Asi bych se měla vrátit, dcera je trochu nemocná a má strach, když se od ní vzdálím,“ vysvětlila mu vlastně zbytečně. Oba už chtěli být u svých, protože vnímali dobře ty trapné odmlky a ticho svých vlastních myšlenek. Rozloučila se a komplikovaně zvedla misku s polévkou.

„Kdes byla, sakra? Bála jsem se o tebe!“ vyjela na ni dcera.

Podala jí misku a tiše poděkovala ženě, která jen přikývla. „Potkala jsem kolegu z práce. Na, najez se. Když budeš chtít, projdeme se, vepředu je víc vzduchu. Nemrač se, spala jsi, nechtěla jsem tě budit,“ vysvětlila a uvelebila se proti dívce, která jí dávala zřetelně najevo svou uraženost.

„Jak dlouho tu vlastně budeme? Je to nekonečný,“ zlobila se dcera.

„Víš, že ti na to nedokážu odpovědět.“

Sledovala, jak dívka upíjí polévku a vraští čelo. Byla plná vzteku, který ze sebe nemohla dostat, plná bolesti a bezmoci. Někdo jí prostě jen tak ukradl kus dětství a nezeptal se. Měla právo na svůj vztek, matka chápala její pocity, ale pro tu chvíli nedokázala víc, než ji nakrmit a obstarat jen to nejnutnější. Věděla, že by si s ní měla promluvit, utěšovat ji, vysvětlovat, dávat naději, ale na to neměla dost sil. Skoro dojatě si prohlížela všechny náramky a prstýnky, které na sebe dcera navlékla, všechny ty amulety s nápisy BFF a Love, které dostávala od kamarádek. Vzala si je všechny, nenechala je v pokoji, nenechala tam ani sluchátka, mobil a Gaimanovu Koralinu. Amulety, střípky minulosti, která už neexistovala, osobní předměty. Matka nic osobního neměla, všechny věci se změnily uprostřed jediné noci v neosobní. Na ničem nezáleželo. Zůstala setrvačnost, snaha přežít další den.

„Sakra, já chci ven, mami, smrdí to tady, je to děsný. Ta polívka je děsná!“ Plastová miska spadla na podlahu a zbytek tekutiny se rozlil.

Sledovala, jak se vpíjí mezi dlaždice a poslouchala další stížnosti. „Sedíme tady a čekáme, na co vlastně? Až nás tady někdo najde a postřílí? Proč jsme neodjely, zatraceně? Všichni odjeli!“

„Někteří dost daleko, až tam, odkud není návratu,“ doplnila matka krutě.

Dcera se zarazila, potom zavřela oči, odvrátila hlavu a zašeptala: „To bylo zlý, mami.“

„Promiň.“

„Aspoň, že se umíš omluvit,“ štěkla dívka a pevně semknula rty.

„Nemůžu za to, že jsi nešťastná a je mi to líto. Kdyby se dalo odejít, udělala bych to, ale stříleli i na lidi v autech. Nechtěla jsem riskovat. Občas si prostě musíš zvolit ze dvou špatných možností, taková je dospělost.“

„Fajn, bude to přednáška o dospělosti, díky, to mi chybělo,“ odsekla a podrbala se ve světlých vlasech.

Obě zmlkly. Sklepem se rozléhalo vzdálené dunění, bylo to, jako by seděly pod jezem, pod lavinou, která se valí pořád dál a dál vysoko, nad jejich hlavami. V jedné z dřevěných kójí se hádaly dvě ženy, z jiného koutu se ozýval dětský pláč. Nuda začínala převládat nad strachem.

„Mami,“ oslovila ji mírněji. Velké oči hleděly z bledé tváře soustředěně, bradu mela opřenou o kolena a ruce pevně obtočené okolo nohou. „Mami, věříš v boha?“

„Ne, nemám důvod.“

„Třeba to pomáhá překonat strach, věřit v naději.“

„Někomu možná. Já to mám jinak, potřebuju věci chápat, ne v ně věřit. Bůh je věc, kterou nechápu, a proto v ní odmítám věřit. Nechci nahrazovat nejistotu vírou v to, co si mou víru nezaslouží.“

Dcera se maličko zhoupla. Přemýšlela, vždycky přemýšlela, štvalo ji, když jí dospělí naznačovali, že nedokáže analyzovat složité myšlenky. Nakonec pronesla váhavě: „Já bych v něj chtěla věřit. Abych to měla snazší nebo… nevím, abych si nepřipadala tak nenormální. Hodně lidí se modlí v poslední době. I tady. Já neumím ani otčenáš, přijdu si vyčleněná.“

„Jsi ráda vyčleněná, baví tě to,“ namítla matka.

Dcera se ušklíbla: „Jo, jasně, baví. Ve škole. Je to hra na jinakost, je to prostě jenom hra. Tohle je ale doopravdy a já nevěřím v něco, v co věří ostatní. Přijde mi to pitomý. Chápeš, co myslím?“

„Narodili jsme se, abychom se snažili chápat. Takže ano, snažím se chápat, ale po pravdě, jestli v něco nevěřím, pak je to víra těch lidí okolo. Mají strach, snaží se něčeho zachytit. Teď je to zrovna bůh.“

Hluboké oči s do ní vpily: „Takže, kdyby existoval a kdybys mu mohla něco říct, nevyčetla bys mu to všechno? Válku, tátovu smrt, tohle všechno? Tenhle hnusnej, podělanej sklep a smrad?“

„Kdyby existoval, nemyslím, že by mě poslouchal. Pokud existuje, tak nemá uši, určitě nevypadá jako člověk, to by nemělo smysl. Kdyby bůh vypadal jako člověk, znamenalo by to, že lidé jsou nejvyšší bytosti ve vesmíru, protože se opravdu podobají bohům. A to je pitomost. Pokud existuje, neslyší nás.“ Matka zvedla oči ke stropu, na kterém tančila mihotavá světla lamp, ukrytých pod kovovou mřížkou. „Nikdo nás neslyší. Vyslovili jsme se. Teď už na naše řeči není nikdo zvědavý.“

„Měla bys dělat filozofa, ne konzultantku,“ zasmála se dcera.

„Filozofie ještě nikoho neuživila. Občas filozofové žili v sudu,“ zněla skoro veselá odpověď.

Dcera se znovu zhoupla a přivřela oči, dlouhé řasy jí vytvořily stín na tvářích. „My žijeme ve sklepě.“

„Jako v Platónově jeskyni.“

„Jo, jako v Platónově jeskyni,“ zasnila se dívka a dlouhé řasy se rychle pohnuly, když říkala: „Stýská se mi po tátovi.“

Chtěla ji utěšit, říct něco mile banálního a klidného, už uměla všechna klišé, o kterých věděla, že zabírají, dokonce i na ni samotnou. Nadechla se přesně v okamžiku, když se sklep zachvěl. Obrovská rána nad jejich hlavami otřásla podzemím a matka se vymrštila kupředu. Byla to prastará reakce, pud, který jí velel chránit dítě. Strhla dceru k zemi a obalila ji svým tělem, které bylo připravené na to, že snese jakoukoliv bolest. Dusila ji pod sebou a svírala ji tak pevně, aby se jí nemohla vysmeknout. Všechno se třáslo, celý svět se třásl, jeho základy se chvěly v bolestné křeči, ze stropu se sypala omítka, několik větších kusů dopadlo na záda ženy, která chránila dceru. Jeden z větších kusů jí uhodil bolestně do zátylku. V první chvíli ji napadlo, že je to kulka, že přesně tak otřese lebkou kulka předtím, než nastane rychlá smrt. Zavřela oči. Znovu viděla padat k zemi člověka, kterému den předtím říkala, že je pořád stejně pěkný jako v den, kdy se potkali. Že skoro nestárne a ty šedé vlasy mu vlastně sluší. Věděla, že neunese další ztrátu, ne protože nemůže, ale protože nechce, už prostě nechce nést ztráty, všechnu bolest, které se celý život tak pečlivě vyhýbala. Dokázala vždycky minimalizovat ztráty cizích lidí, tak proč ne svoje vlastní?

Držela svou dceru a dodávala si odvahu k životu. Musela přežít proto, aby přežil někdo, kdo ji ještě potřeboval. Nesměla myslet na svoje starší děti, ve skutečnosti by si tak přiznala, že ještě pořád věří v něco, co nemůže dokázat. V naději. Nechtěla na ně myslet, protože by pak nevydržela další otřes.

Když dunění utichlo, uvolnila sevření a oddálila se, aby mohla dcera vstát. Dívka ji prudce objala a začala vzlykat. Pláč byl dobrý, byl úlevný. Nechala ji proto plakat, jen ji občas políbila na tvář a zabořila prsty do vlasů.

„Až to skončí, půjdeme se projít k řece,“ zašeptala i když věděla, že lže. Už to skončilo. Všechno skončilo, budoucnost neexistovala. Naštěstí skončil i nálet. Protentokrát.

Pomalu posbírala všechny věci, nebylo jich moc. Podívala se, jak dcera ometá hřbetem ruky prach z Koraliny a tiskne ji k sobě, jako by ten příběh dokázal utěšit všechny její bolesti. Potěšilo ji, když drobná, štíhlá ruka vklouzla do té její. Ještě jednou poděkovala lidem, kteří do sklepa donesli vodu a kávu, ohlédla se pohledem pátrala mezi lidmi. Chtěla se rozloučit s hipsterem z osmičky, ale neviděla ho. Asi uklidňoval svou rodinu a pomáhal s balením.

Schody vycházela opatrně, byly kluzké a nezřetelné. Když vyšla z domu, zvedla oči k obloze. Vlastně ji udivilo, že je nebe modré a jaro tak intenzivně prozářené slunečními paprsky. Na tramvajových kolejích se povalovalo několik těl, už si zvykla na podobné výjevy, neděsily ji. Vždycky se našel někdo, kdo nestačil doběhnout do bezpečí. Klasicistní fasády propojených domů byly zešedlé prachem, okna oslepená a střechy na mnoha místech provalené dovnitř. Několik vojáků se věnovalo lidem, kteří vycházeli ze sklepů, slyšela povely a rady, naštěstí to byla její vlastní řeč, ne jazyk okupantů.

Vyšly ruku v ruce po kolejích, které se leskly jarním sluncem a pomalu mířily k domovu. Vybombardovaný chrám před nimi vypadal jako vykotlaný zub, už neměl bílou barvu, byl zčernalý a mrtvý. Napadlo ji, že i stavby mohou zemřít, dokonce i ty velebné, zasvěcené nejvyššímu.

Prohlédla si skupinu raněných, které ošetřovali dva vojenští lékaři. Vnímala vlastní apatii, už s ní nepohnul pohled na utržené končetiny, bolestný nářek ani krev. Asi by ji překvapila jen ta vlastní. Obešla skupinu a prošla s dcerou do boční ulice, křivolaké a stejně šedé jako všechno okolo. Prošly spolu přes náměstí okolo pobořeného sloupu a zbytků barokního paláce ke zdi, za kterou ještě pořád byla zahrada.

V té čerstvé jarní zeleni se všechno zdálo tak klidné, nezasažené ničím zlým, žádnou krutostí. Procházely okolo starých platanů, které pučely a těšily se na další příval sluneční záře. Přešly trávník a pomalu došly k zídce, za kterou zářilo panorama zničeného města.

„Bůh není,“ zašeptala, „ale my přežily další den. Jsme naživu.“ Nadechla se a upřela oči na Karlův most. Ještě stál. Přežil další den. Pražské jaro roku dvatisíce dvacet tři vítalo přeživší…