Blog: Matkou po čtyřicítce

„Užij si to, strašně rychle to letí“. To je asi nejčastější komentář, který jsem dostala snad ze všech stran. Já si to vážně snažím užívat, ale jde si vůbec aktivně uvědomovat, že si člověk něco momentálně užívá?

Mateřství je podivná situace, která hraničí mezi těžkým stereotypem a totálním opuštěním komfortní zóny. Dny plynou, jeden jako druhý, a přitom každý den je úplně jiný, přicházejí jiné výzvy a jiná dramata. Co fungovalo na dítě jeden den, druhý den vůbec nezabírá. Rutina, která se zdála, že se vytvořila tři dny po sobě, se čtvrtý den rozplyne. Ale do toho člověk jede ve stále stejných cyklech, ráno vstát, přebalit, nakrmit, odříhnout, uspat, přebalit, nakrmit, odříhnout, uspat, přebalit… Užívej si to. Užívat si to, že člověk neví dne ani hodiny? Že má strach, jestli se na tom těžce získaném rytmu něco nepokazí, že doba ve sprše je zkrácená na nutné minimum a kávu si nikdy nevypije horkou? Já si to svým způsobem užívám, ale zároveň tuším, že krásu tohoto období plně docením až zpětně. Už teď se dojímám nad fotkami z porodnice, kdy to byl takový uzlíček, který opravdu nic nechtěl, ale v tom momentě jsem byla vystresovaná, jestli ty úkony dělám správně, jestli dostatečně přibírá a jestli zvládnu ten pláč utišit hned, nebo mě čeká bezesná noc. Zpětně viděno to bylo houby drama a určitě jsem si to mohla užít víc.

A ano, celkem to utíká, dítě roste, já získávám zkušenosti. Ale jak si naordinovat pocit většího užívání si, když jede člověk často na autopilota, aby ten den plný stereotypu mimo komfortní zónu nějak zvládl bez ztráty květinky, to nevím.

A tak si říkám, kašlu na všechny tyhle rady, prostě žiju nejlíp, jak umím a nebudu se stresovat ještě tím, jestli si dostatečně užívám.