Analýza dronové války v roce 2025

Od motocyklových útoků po elitní lovce s drony „Kňaz Vandal“, podrobný rozbor taktiky, která pomalu eroduje ukrajinskou obranu.

Část 1: Operační mechanika a technologická páteř ruské taktiky „prosakování“

V předchozí analýze jsme identifikovali a popsali strategický posun ruských sil od snahy o velké průlomy k metodické doktríně „plíživé eroze“, v ruské terminologii známé jako „prosakování“ (prosačivanije). Tento přístup, zrozený z nutnosti a adaptace na realitu bojiště ovládaného drony, se ukázal být lokálně efektivní strategií pro vyvíjení neustálého tlaku a pomalého opotřebovávání ukrajinské obrany. Popsali jsme jeho základní logiku, asymetrické obětování levných zdrojů (pěchoty) za účelem zničení těch cenných (specialistů a techniky) a využívání systémových ukrajinských zranitelností, především nedostatku personálu.

Tato analýza však ponechala stranou klíčovou otázku: jak přesně tento systém funguje v praxi? Jaké jsou konkrétní operační postupy, technologické nástroje a logistické mechanismy, které tuto lidsky náročnou, avšak funkční vojenskou mašinérii pohánějí? Odpověď na tuto otázku je zásadní pro pochopení nejen současné dynamiky fronty, ale i pro predikci jejího budoucího vývoje a formulaci účinných protiopatření.

Cílem tohoto textu je proto provést hloubkový popis taktiky „prosakování“. Nepůjde nám o opakování již řečeného, ale o detailní rozbor operační mechaniky. Zaměříme se na tři klíčové pilíře, které tvoří páteř této doktríny:

1. Specializované „lovecké“ týmy, tedy kdo jsou tito elitní operátoři, jaké nástroje používají a jak přesně „připravují bojiště“ pro následnou infiltraci?

2. Infiltrační a logistické procesy, tedy jak probíhá samotný průnik, jakou roli hrají motocykly a jak je řešena kritická otázka zásobování a udržení pozic hluboko za nepřátelskými liniemi?

3. Technologická revoluce v reálném čase, tedy jak konkrétní typy dronů, od levných komerčních modelů po sofistikované, proti rušení odolné systémy s optickými vlákny, umožňují a definují každou fázi této taktiky?

Pochopení těchto detailů odhalí, že „prosakování“ není jen taktikou pěchoty, ale komplexním, uzavřeným systémem, kde je každý prvek, od elitního operátora Specnazu přes bezejmenného vojáka na motocyklu až po specifický model dronu, nepostradatelnou součástí většího, chladně kalkulovaného celku.

Část 2: Taktická kampaň proti senzorům a mozkům ukrajinské obrany

Úspěch jakékoliv infiltrační operace v rámci doktríny „prosakování“ stojí a padá s fází, která předchází samotnému pohybu pěchoty. Tou je systematická a cílená kampaň vedená elitními „loveckými“ týmy, jejichž úkolem není obsazovat území, ale dočasně oslepit a ochromit nervové centrum ukrajinské obrany, její síť dronů a jejich operátorů. Tato přípravná fáze není volitelným doplňkem, je to naprosto nezbytný předpoklad, bez kterého by se drtivá většina pokusů o infiltraci změnila v sebevražednou misi s nulovou šancí na úspěch.

„Loveckou“ složku netvoří běžné jednotky. Jde o technologicky nejvyspělejší a nejlépe financované elementy ruské armády, jejichž nasazení na konkrétním úseku fronty signalizuje přípravu na ofenzivní operace. Tato síla má dvě hlavní tváře, které se vzájemně doplňují. Na strategické úrovni je to Centrum pro pokročilé Bezpilotní Technologie „Rubikon“, založené v srpnu 2024 na přímý rozkaz ministra obrany Belousova.

„Rubikon“ představuje institucionalizaci a profesionalizaci ruské dronové války, nejde o skupinu nadšenců, ale o centralizovanou, státem financovanou „akademii“ a operační sílu s trojím posláním, kterým je rychlý vývoj a testování nových systémů, výcvik elitních operátorů a především provádění bojových operací. Na taktické úrovni pak působí prvky Sil Speciálních Operací (Specnaz), jako například 57. rota speciálního určení. Tyto jednotky neoperují na hlavní linii dotyku, ale v „šedé zóně“ a v blízkém ukrajinském týlu, kde provádějí hloubkový průzkum, identifikují pozice ukrajinských specialistů a provádějí jejich fyzickou likvidaci.

Činnost „lovců“ probíhá v rámci první, přípravné fáze operace a řídí se systematickým postupem. Proces začíná nasazením nejpokročilejších průzkumných prostředků k vytvoření komplexní mapy bojiště. Cílem není jen najít zákopy, ale identifikovat klíčové uzly ukrajinské obrany, kontrolní body a startovací pozice dronů, pozice minometných a dělostřeleckých baterií, velitelská stanoviště a logistické trasy.

Jakmile jsou tyto cíle identifikovány, začíná samotný lov. Prioritou číslo jedna jsou ukrajinští operátoři dronů. Jejich eliminace má dvojí efekt, okamžitě snižuje schopnost Ukrajinců detekovat a ničit infiltrační skupiny a zároveň má obrovský psychologický a morální dopad, neboť ztráta zkušeného operátora je nesrovnatelně bolestivější než ztráta několika řadových pěšáků. Výsledkem této kampaně je vytvoření dočasného, lokálně omezeného „okna“, koridoru, kde je ukrajinská schopnost vzdušného průzkumu a úderu výrazně degradována. Tento „dronový stín“ je signálem pro velitele infiltračních skupin, že cesta je relativně volná a je možné zahájit druhou fázi operace, fyzický průnik.

Tato kampaň by byla nemyslitelná bez specifické technologie, která představuje skutečnou revoluci na bojišti, drony s optickými vlákny. Tyto systémy jsou odpovědí na největší sílu ukrajinské obrany z let 2023-2024, masivní nasazení systémů radioelektronického boje (REB), které dokázaly neutralizovat až 75 % konvenčních FPV dronů. Jejich revolučnost spočívá v elegantním řešení tohoto problému. Místo rádiového signálu je dron řízen pomocí tenkého optického kabelu, který se odvíjí z cívky na palubě. To mu poskytuje imunitu vůči rušení, jelikož neexistuje žádný elektromagnetický signál, který by bylo možné zaměřit, zarušit nebo oklamat. Zároveň tím chrání operátora, jehož pozici nelze triangulovat na základě rádiového vysílání.

Hlavním nástrojem „lovců“ je úderný FPV dron „Kňaz Vandal Novgorodskij“. S dosahem 10-20 km a schopností nést 2-3 kg nálož je ideální pro přesné údery na vysoce hodnotné cíle hluboko v týlu. Jeho efektivita je však dále násobena spoluprací s průzkumným letounem „Kňaz Věščij Oleg“. Tento letoun s pevným křídlem a dosahem až 45 km slouží k hloubkovému průzkumu a identifikaci cílů pro „Vandala“. Často operují v tandemu jako integrovaný „hunter-killer“ systém, kde „Oleg“ poskytuje přehled o bojišti a v reálném čase navádí úderné drony na cíl. Právě tato technologická převaha v klíčovém segmentu dronového boje umožňuje ruským „lovcům“ systematicky rozkládat ukrajinskou obranu zevnitř a vytvářet taktické příležitosti, které následně využívá masová, avšak postradatelná pěchota.

Část 3: Mechanika infiltrace a logika expendability

Jakmile „lovecké“ týmy dokončí svou práci a v ukrajinské senzorické síti se otevře dočasná trhlina, přichází na řadu druhá, kinetická fáze operace. Tuto fázi realizuje takzvaná „prosakující“ síla, která představuje pravý opak technologicky vyspělých „lovců“. Její podstatou je masa, postradatelnost a jednoduchost. Jejím úkolem je fyzicky proniknout skrze připravený koridor, absorbovat nevyhnutelné ztráty a vytvořit opěrné body hluboko v nepřátelském území. Jde o taktický prvek, který plní roli „návnady“ a zároveň „průzkumníka bojem“, jehož samotná existence nutí ukrajinské obránce k neustálé a vyčerpávající reakci.

Tento infiltrační element je tvořen pěšími skupinami, jejichž velikost je záměrně minimalizována na dva až pět vojáků. Nejde o elitní výsadkáře, naopak o relativně špatně vycvičené vojáky, často s pouhými třemi měsíci mezi odvodem a nasazením. Jejich nízká kvalita však není chybou systému, ale jeho záměrnou součástí. Ruské velení je používá jako „spotřební materiál“ v asymetrické rovnici, kde je život jednoho takového vojáka považován za přijatelnou cenu za odhalení a eliminaci ukrajinského kulometného hnízda nebo za vynucení použití FPV dronu.

Samotný pohyb těchto skupin se řídí dvěma odlišnými, avšak doplňujícími se metodami. První je pomalá a skrytá infiltrace pěšky. Skupiny se pohybují s extrémní opatrností, často rychlostí pouhého 1,5 km/h, a využívají veškerý dostupný přírodní kryt, rokle, lesní pásy, hustou vegetaci, aby se vyhnuly detekci. Vojáci jsou vybaveni termálními maskovacími plášti, jejichž efektivita je sice sporná kvůli často nedisciplinovanému použití, ale snaha o minimalizaci tepelné stopy je zřejmá. Tento způsob průniku je časově náročný, ale maximalizuje šanci na nepozorované dosažení cílové oblasti.

Druhá metoda je pravým opakem, šokový, vysokorychlostní přesun přes nejnebezpečnější úseky, notoricky známé jako „kill-zóny“. K překonání těchto otevřených, drony sledovaných prostranství začaly ruské síly masivně využívat levné a rychlé motocykly a terénní čtyřkolky. Logika tohoto přístupu je jednoduchá, rychlost vozidel, dosahující až 70 km/h, má za cíl zkrátit reakční dobu ukrajinských operátorů FPV dronů na absolutní minimum. I když jsou ztráty při těchto „motocyklových útocích“ katastrofální, ukrajinské zdroje pravidelně dokumentují zničení desítek strojů během jediného útoku, ruské velení je akceptuje. Z jejich pohledu je ztráta motocyklu a jeho dvoučlenné posádky stále výhodnější než ztráta obrněného transportéru za miliony dolarů. Tyto útoky jsou navíc téměř vždy prováděny za specifických podmínek, které maximalizují jejich šanci na úspěch, v noci, za špatného počasí jako je mlha či déšť, které omezují schopnosti vzdušného průzkumu, a vždy v úzké koordinaci s „loveckými“ týmy, které se snaží potlačit obranné prostředky v koridoru průniku.

Ani tyto „postradatelné“ skupiny však neoperují zcela slepě. Jsou vybaveny vlastním základním technologickým arzenálem, který jim umožňuje plnit jejich úkoly. Běžnou součástí jejich výbavy jsou komerční drony typu DJI Mavic, které slouží k okamžitému taktickému průzkumu, k nahlédnutí za další kopec, k prozkoumání budovy před vstupem nebo k navedení minometné palby. Pro operace v městské zástavbě se pak objevují specializované malé drony jako „Akva-4“, navržené pro průzkum vnitřních prostor budov a podzemních úkrytů. Tento lehký dron o váze pod 400 gramů může být vyslán oknem, aby prozkoumal místnosti a odhalil případné léčky předtím, než do nich vstoupí samotní vojáci. Tímto způsobem i ten nejnižší taktický prvek získává vlastní, byť omezenou, senzorickou schopnost, která zvyšuje jeho efektivitu a alespoň částečně kompenzuje nedostatečný výcvik.

Část 4: Jak udržet „šedou zónu“ při životě

Proniknutí malé infiltrační skupiny za ukrajinské linie je pouze prvním krokem. Historicky byla největší slabinou takovýchto hloubkových operací logistika, odříznutá jednotka bez zásobování municí, vodou a bateriemi nemohla dlouhodobě přežít ani udržet pozici. Ruská doktrína „prosakování“ se však pokouší tento fundamentální problém vyřešit pomocí nového, asymetrického logistického modelu, který je stejně tak inovativní jako zbytek taktiky. Cílem již není jen provést nájezd a stáhnout se, ale vytvořit a udržet persistentní „předmostí“ (již minule zmíněný placdarm) či „operační prostor“ hluboko uvnitř ukrajinského území. Právě tento proces proměňuje dříve bezpečný týl v permanentně nejasnou „šedou zónu“.

Jakmile úspěšná dvou až pětičlenná skupina dosáhne svého cíle, ať už je to sklep zničeného domu, hustý lesík nebo pozice podél železničního náspu, jejím primárním úkolem není okamžitě útočit. Místo toho se opevní a přejde do režimu přežití a vyčkávání. Stává se z ní statický, ale nebezpečný opěrný bod. Zde nastupuje klíčový prvek, který činí tuto strategii životaschopnou, logistika založená na dronech. Místo riskantních a snadno odhalitelných pozemních zásobovacích konvojů začaly ruské síly využívat bezpilotní prostředky k doručování nejnutnějšího materiálu přímo na tyto izolované pozice.

Tento úkol neplní standardní FPV drony, ale specializované, těžké logistické drony. Nejznámějším příkladem je velký hexakoptér, často přezdívaný „Baba-Jaga“. Tento typ dronu, původně používaný Ukrajinci a následně zatím nepříliš masově okopírovaný a adaptovaný Ruskem, je schopen unést náklad o váze několika desítek kilogramů. Ruské vojenské zdroje explicitně potvrzují jeho roli v zásobování pro jednotky na placdarmech nebo v palebném obklíčení. Tyto drony v noci, kdy je jejich detekce obtížnější, doručují na pozice infiltrátorů kritický materiál, baterie pro jejich vlastní průzkumné drony a rádia, munici, vodu, jídlo a zdravotnický materiál.

Tento vzdušný most je tím, co transformuje dočasnou přítomnost v trvalou hrozbu. Malá skupina, která by jinak byla po několika dnech nucena se stáhnout nebo by byla zničena, může díky dronovému zásobování držet svou pozici týdny. To jí umožňuje plnit její sekundární úkoly, navádět dělostřeleckou palbu, provádět průzkum a především sloužit jako maják a záchytný bod pro další „prosakující“ skupiny. Postupně se tak k původní skupině přidává druhá, pak třetí, a z izolovaného bodu se stává malá, ale rostoucí enkláva ruských sil (viz dnešní Pokrovsk). Tímto způsobem dochází k doslovnému hromadění sil ve skrytu, které je operačním cílem celé doktríny.

Je však nutné zdůraznit, že i tento systém má své limity. Zprávy z fronty naznačují, že dronové zásobování není univerzální a není poskytováno každé skupině. Je vyhrazeno pro ty pozice, které velení vyhodnotí jako strategicky významné. Většina infiltračních skupin je stále ponechána svému osudu s očekáváním, že budou v podstatě soběstačné. Tento hybridní model, kde jsou některé klíčové pozice udržovány při životě pomocí špičkové technologie, zatímco desítky jiných jsou obětovány, dokonale ilustruje pragmatickou a zároveň nelítostnou povahu této válečné strategie. Nejde o záchranu každého vojáka, ale o udržení těch opěrných bodů, které nejvíce přispívají k postupné erozi ukrajinské obrany.

Část 5: Uzavřený cyklus eroze a budoucnost opotřebovávací války

Analýza jednotlivých komponent ruské taktiky „prosakování“ odhaluje, že nejde o sérii izolovaných, improvizovaných akcí, ale o promyšlený a uzavřený operační cyklus. Každá fáze, každá jednotka a každá technologie má své přesné místo v systému, jehož jediným cílem je pomalá, ale vytrvalá eroze ukrajinské obrany. Tento cyklus, opakovaný na desítkách míst podél fronty, představuje současnou tvář ruské ofenzivní snahy, válku vedenou nikoliv o velké průlomy, ale o kumulativní efekt tisíců malých střetů.

Tento integrovaný takticko-logistický model lze shrnout do čtyř navazujících fází:

Fáze 1 neboli příprava. Vše začíná aktivitou elitních „loveckých“ týmů, jako jsou operátoři z centra „Rubikon“ a jednotky Specnaz a dalších. S využitím proti rušení odolných dronů s optickými vlákny, jako jsou průzkumný „Kňaz Věščij Oleg“ a úderný „Kňaz Vandal Novgorodskij“, systematicky mapují a ničí klíčové prvky ukrajinské obrany. Jejich prioritou jsou ukrajinští operátoři dronů, velitelská stanoviště a logistické uzly. Cílem je vytvořit dočasný „dronový stín“, lokální koridor, kde je schopnost Ukrajinců vidět a útočit ze vzduchu výrazně omezena.

Fáze 2 neboli infiltrace. Jakmile je „okno“ otevřeno, do akce vstupuje „prosakující“ síla. Malé, postradatelné pěší skupiny využívají buď rychlých motocyklových přesunů k překonání „kill-zón“, nebo pomalé, skryté infiltrace terénem. Jejich úkolem je proniknout co nejhlouběji do ukrajinské obrany a uchytit se na předem určeném nebo příležitostném místě, přičemž akceptují extrémně vysoké ztráty jako plánovanou součást operace.

Fáze 3 neboli vytvoření předmostí. Úspěšná infiltrační skupina se okamžitě opevňuje a stává se z ní statický opěrný bod. S pomocí vlastních lehkých průzkumných dronů (např. Mavic nebo Akva-4) monitoruje okolí, navádí dělostřeleckou palbu a především slouží jako záchytný bod pro další skupiny, které se pokoušejí proniknout stejným koridorem.

Fáze 4 neboli logistický most a růst. Aby se z dočasného opěrného bodu stala trvalá hrozba, nastupuje dronová logistika. Těžké hexakoptéry typu „Baba-Jaga“ začínají v noci zásobovat klíčové pozice municí, bateriemi a dalším materiálem. Tento vzdušný most umožňuje skupinám přežít a postupně se spojovat s dalšími, čímž se původně malá enkláva rozrůstá a transformuje dříve bezpečný týl v permanentní „šedou zónu“.

Tento hybridní systém, který kombinuje technologicky nejvyspělejší prvky ruské armády s nejlevnější a nejpostradatelnější pěchotou, je efektivní, byť mimořádně nákladnou adaptací na moderní bojiště. Úspěšně obchází a degraduje ukrajinskou „dronovou zeď“ tím, že útočí na její operátory, využívá jejích technologických zranitelností a vytváří nový, asymetrický logistický model pro udržení operací hluboko na nepřátelském území.

Výsledkem je transformace války z boje o manévr v boj o odolnost. Ruská taktika „prosakování“ proměnila rozsáhlé úseky fronty v mlýnek na maso, kde se o výsledku nerozhoduje v jedné velké bitvě, ale v kumulativním součtu tisíců střetů o jednotlivé zákopy, sklepy a lesní pásy. Není to souboj o brilantní strategii, ale o to, čí systém, vojenský, ekonomický a společenský, dokáže déle odolávat pomalé, ale neúprosné erozi. Boj proti ní nevyžaduje jen více munice, ale komplexní protistrategii zaměřenou na každý jednotlivý článek tohoto smrtícího cyklu.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.