#3 Ztratit radost z kreslení a znovu ji najít – po kouskách
Kreslím, co si pamatuju. Měla jsem štěstí na rodiče i učitele, kteří mé kreslířské sebevědomí nezahrabali dřív, než jsem ho vůbec stihla nabrat. To bohužel není samozřejmost. Výtvarka byla jen jedním z mých mnoha kroužků, ale jako jedna z mála se udržela napříč celým dětstvím.
Kreslila jsem u Zuzky Hutňanové – mojí první velké učitelky – a později u Anči Vanči, jak jsme jí familiárně říkali (Anny Vančátové). To už jsem byla v pubertě. „Zuzanka! Moje oblíbená studentka, co budeme dneska dělat?“ zní mi v uších dodnes – i když to říkala většině svých žáků. ❤️
Když se z radosti stane tlak
Můj talent ani vášeň nebyly tak velké, aby mě dostaly na vysněnou UMPRUM nebo na fakulty umění a designu v Ústí či Plzni. Ale stačily na Vyšší uměleckou školu. Jenže už to přestalo být to bezstarostné kreslení pro sebe. Měli jsme ateliéry, jasná zadání… S dospíváním se z kreslení pomalu vytrácela radost a naopak rostla touha po dokonalosti. A na umělecké škole, obklopená tolika talentovanými lidmi, se ten tlak vyšplhal do nebes. Navíc jsem nekreslila, co jsem chtěla já, ale co bylo zadání. Radost se postupně vytratila.
Začala se vracet až během karantény v době covidu, kdy jsem zase začala kreslit jen tak – abych vypnula hlavu od práce a starostí. Ale musím přiznat, že tehdy mě víc než samotné tvoření těšily pochvaly a obdiv na sociálních sítích.
Tramvaje, které mě vrátily k sobě
A pak přišly děti – a s nimi nové, moje malé osobní, publikum. Začala jsem kreslit tramvaje. Syn je velký fanda MHD, takže vždycky vytáhl všech 26 odstínů fixů MÅLA z IKEA a každou barvou jsem musela nakreslit jednu. Kreslila jsem jich tolik, že jsme obří roli papíru plnou tramvají nakonec použili jako balicí papír na Vánoce. Umím ji nakreslit už i poslepu.
Časem jsem ale zjistila, že se na těch tramvajích vlastně vykresluju. Moje čáry jsou rovnější, kolečka kulatější – a pomalu jsem si i v tomhle monotématu začala znovu hledat radost. Když jsem nemohla kreslit nic jiného než tramvaje, propašovala jsem si do nich něco svého. Jedna měla potisk květin, protože jela na Botanickou zahradu. Jiná měla řidiče s čírem jako z prezidentské kampaně Karla Schwarzenberga. Zkoušela jsem i různé úhly – ze strany, zepředu, zezadu, shora.
Začala jsem hledat svůj ilustrátorský rukopis. Naučilo mě to zjednodušit objekt na samotnou esenci. Když jsem to kreslila minimálně tisíckrát, musela jsem být úsporná – šetřit tahy i čas.
Paradoxně mě právě tyhle tramvaje u kreslení udržely a dokonce nesmírně posunuly. Nakonec jsem kreslila víc než kdy dřív. Nebyly to několikahodinové seance jednou týdně, ale každodenní desetiminutovky. Každý den alespoň deset tramvají.
A teď pomalu nastává čas, kdy se od tramvají přesouvám zpátky k tomu, co chci já. I když synovi tramvaj pořád ráda nakreslím. A vypadá to, že s druhým dítětem se brzy stanu odbornicí na letadla.
Po kouskách zpátky k sobě
Dostávám se zpátky k sobě – pomalu, po kouskách. A teď už vím, že to je ta nejlepší cesta. Nenajdu morálku ani čas kreslit dvě hodiny v kuse. V tomhle životním období je to prostě luxus. Ale myslím, že to není ani ta správná cesta pro většinu lidí, kteří si chtějí vytvořit návyk. Když se chcete dostat do formy, taky je udržitelnější cvičit každý den dvacet minut než se dvakrát týdně zničit za tři hodiny.
Jak si návrat ke kreslení usnadnit
Já začala zlehka. Donedávna, když jsem našla pět až deset minut jsem si jen čmárala. Dělala vlnovky, vykreslovala si ruku – perem, vodovkami, prostě tím, co zrovna měli děti na stole. Nikdy jsem nevěděla, kdy budu muset přestat, protože mě někdo bude potřebovat. Tak jsem nekreslila nic konkrétního, aby mě nemrzelo, že to nestihnu dokončit.
Ve středečním čísle pro vás chystám tipy od spousty tvůrců, jak si najít čas na kreslení. Ale nejdřív se s vámi podělím o to, jak si návrat ke kreslení usnadňuju já:
Začala jsem s malými, snadnými objekty – tužka, kostka lega, časem hrnek na stole nebo mísa na těsto. (Přitom mým velkým snem vždy bylo dělat obrovské kompozice typu Najdi Walda, protože je sama miluju – hledám si v nich různé příběhy. Třeba jednou dojde i na to…)
Kreslím statické věci, ne dítě nebo psa, kteří mi utečou nebo se v mžiku přeskupí do jiné pozice.
Když se mi obraz nevejde na papír, protože jsem ho špatně rozvrhla, udělám z toho záměr a netrápím se tím.
Tím, že kreslím drobnosti, věnuju každému obrázku asi deset minut, takže mi nevadí, když ho pokazím – příště to bude lepší. U díla, nad kterým bych strávila několik hodin, by mě to mrzelo mnohem víc.
To je tedy moje rada:
Kreslete často. Kreslete drobnosti. Kreslete klidně jen kolečka, trojúhelníky, vlnovky – nebo tramvaje. Každý den si ukradněte deset minut. A uvidíte, jak se už za týden nebo dva vaše ruka i hlava rozkreslí. A možná zjistíte, že se vám po těch deseti minutách ani nechce přestat.
Jo ještě jsem zapomněla říct, že v nedělních newsletterech najdete i mojí týdenní sbírku kreseb.
Tak se těším ve středu.
Vaše Zuku