#5 Skutečně vidět je dovednost

Sedět a opravdu se vědomě dívat. Bez brýlí a vzorců. Bez utíkání k notifikacím. V dnešní době těžký úkol.
Sedím na pohovce a syn už po třicáté za den volá: „Koukej, mami!“ Dívám se, ale vlastně nevidím… Na pozadí mi běží, co všechno musím nakoupit, nebo že támhle v rohu je pavučina. Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem… A to jsem tohle vlastním dětem nikdy dělat nechtěla. Tak se snažím, aby to bylo aspoň co nejméně. Chci být máma zvědavá.

Brýle, kterými se díváme

Na svět se dá dívat mnoha způsoby. Co člověk, to unikát – a já mám těch „brýlí“ hned několik, tak aspoň o pár z nich se s vámi podělím:

Pohled rodiče.
Ten nejpoužívanější, logicky, když zrovna mám 2 malé děti. Občas mi připomíná scénu z filmu Čistá mysl, kde na pozadí běží výpočty. Neustále vyhodnocuji – kolize s okolními objekty, blížící se hlad, únava, potenciální sourozenecké střety…

Pohled řidiče.
Co dělají ostatní řidiči? Nekouká náhodou někdo do telefonu? Kdy padne červená? Stihnu to? Co chodci nebo díry ve vozovce…

Pohled skrz vzpomínky.
Procházím byt po babičce a nevidím vitrínu se skleničkami, ale vzpomínky na to, jak jsem se na ně s ní dívala jako na největší poklad světa, opatrně je svírala v rukou.

Pohled při studiu.
Když jsem chodila na kurz šití, hltala jsem každý pohyb lektorky a mozek jel naplno, aby si všechno zapamatoval. Šití je totiž složitější, než se zdá… asi jako každé řemeslo, když nakouknete víc pod pokličku.

Pomalu k pohledu umělce

A tady se pomalu dostávám k pohledu umělce. Je zvědavý a zároveň studující. Mozek ale už nejede na plné obrátky, jako při studiu – spíš zpomalí, zklidní se. Prostě jen jsem. Nasávám. Vnímám.

Tenhle pohled se v lecčem podobá tomu dětskému. Čistá zvědavost. Nejde o to, jestli se mi věc líbí nebo nelíbí. Není totiž potřeba hodnotit. Spíš přemýšlím: zajímá mě to? Stojí to za hlubší průzkum? Protože i věci, které se nám nelíbí, můžeme zkoumat.

Bohužel si mnoho z nás přirozeně dětský pohled na svět do dospělosti neuchová. Přitom je klíčový – pro pěstování vděčnosti, radosti i kreativity. Ale je jako sval. Lze ho trénovat.

Dívat se dovnitř, nebo ven?

Když se snažím tenhle „sval“ posilovat, pomáhá mi vědět, jestli se dívám dovnitř, nebo ven. Často ale jedno vede k druhému.

Dovnitř se dívám, když medituji, píšu deník – třeba morning pages z Umělcovy cesty – nebo se jdu projít do lesa. Nechám myšlenky plynout a uklízím chaos v hlavě.

Ven se dívám, když hraju své malé hry: hledám jen žlutá auta nebo počítám barvy podzimních listů. Myšlenky se ztiší, ramena klesají a neklid mizí.
Jenže dívat se ven bez neustálého odbíhání dovnitř je sakra těžké. Vyndala jsem pračku? Neměla bych koupit dětem ještě jedny boty? Proč jsem dnes tak podrážděná? To je jeden velký myšlenkový průvan.

A tak kreslím. Dívat se ven je pro mě s tužkou v ruce jednoduše snazší. Kreslení vám nepozornost neodpustí. Objekty musí být ve správném pořadí. Jinak to brzy nesedí. Po chvíli se ale myšlenky ztiší. Když ne jedna chyba se nabaluje na další.

Kreslím a najednou opravdu vidím. Všímám si detailů, které jsem předtím nezaznamenala, Uvědomím si složitost a promyšlenost předlohy a přemýšlím, jakou práci vlastně dá vytvořit třeba jen obyčejnou židli nebo propisku a kolik detailů skýtá. Každá věc, kterou nakreslíte najednou zkrásní…

A příště zas o kousek dál

Jak se s tužkou dívat a o dalších podobách vidění si napíšeme příště. Protože dívat se je dovednost, kterou lze vědomě pěstovat.

Těším se. A kreslete.
Zuku