#6 Kurátoři pohledů: Proč umění mění to, jak vnímáme svět
Myslím si, že umělci jsou takovými kurátory pohledů. Každé umělecké dílo je svým způsobem interpretace toho, co vidíme. I fotografii musí někdo vyfotit – vybírá pohled, nastavuje filtry, clony, hloubku ostrosti… Malíři zase míchají barvy, mají svůj rukopis, vybírají kompozici a úhel pohledu.
Dříve obrazy zachycovaly především to, jak objekty vnímalo okolí. Postupem času se ale do obrazu začalo víc propisovat specifické vidění samotného tvůrce. To, jak tvůrce X vnímá scénu Y.
Jak kamera akcelerovala proměnu umění
Právě fotoaparát tento posun akceleroval. Změnil způsob, jakým lidé vnímali realitu – a to se rychle projevilo i v malbě. Objevily se nové směry:
impresionisté se snažili zachytit světlo a prchavý okamžik,
kubisté se pokoušeli vidět objekt z více úhlů najednou,
pro čistý realismus už nebylo místo, protože realitu dokázala zobrazit fotografie.
Vynález kamery navíc malbu zbavil určité výjimečnosti. Dřív jste museli cestovat dny či týdny, abyste viděli Michelangelův strop v Sixtinské kapli. Dnes si během pár vteřin vygooglíte videoprohlídku i s výkladem.
Umělec jako kurátor vnímání
Pokud je nějaký umělec, jehož vidění světa mě fascinuje, je to Olafur Eliasson. Jeho práce nejsou jen krásné objekty – jsou to situace, které člověka přimějí dívat se jinak. Jsou to instalace, které nás učí dívat se „novýma očima“.
„Věda se snaží svět popsat. Umění se snaží ho prožít.“
— Olafur Eliasson
Každá jeho instalace je pozvánkou k tomu se zastavit, dýchat a vnímat.
Když nás totiž něco skutečně zaujme, věnujeme tomu pozornost – a čas se zpomalí.
Chronos a Kairos: dva způsoby času
Věděli jste, že starověcí Řekové rozlišovali dva druhy času? Chronos a kairos.
Chronos je lineární čas, tak jak ho chápeme dnes. Každá minuta je stejně dlouhá. Plánujeme, nestíháme, a i kdyby měl den 30 hodin, pořád by to bylo málo.
Kairos je čas příhodného okamžiku. Michelle Losekoot ve Ztracených píše, že kairos se vztahuje k tomu, na co je právě vhodný čas.
Poznáme ho podle toho, že řekneme: „Ó, nazrál čas…“
Čím víc nás řídí kairos, tím snáz nám věci jdou. Nemusíme se do nich nutit, protože to říká kalendář – ale protože cítíme chuť uklízet, tvořit nebo uvařit skvělou večeři.
Čím více se řídíme kairem, tím víc jsme v souladu sami se sebou.
Realita jako spoluvytvářený obraz
Ať už umělec zamýšlí svým dílem cokoliv, vždy je důležitá i naše interpretace.
Eliasson v dokumentu Abstract na Netflixu říká:
„Realita není něco, co existuje nezávisle na nás. Realitu spoluvytváříme skrze své vnímání.“
Jaké „brýle vnímání“ máme nasazené, záleží na tom, jak jsme vyrostli, co jsme zažili a v jakém sociokulturním prostředí žijeme.
Pár příkladů:
V roce 1895 zatkli Oscara Wilda. Odsouzen byl později, ale veřejný odsudek proběhl hned. Proč? V novinách stálo, že měl při zatčení knihu se žlutým přebalem. Pořád nechápete? Co když řeknu, že tehdy žlutý přebal znamenal „necudný obsah“.
Oheň je pro většinu lidí symbolem tepla a světla. Pro křesťanskou tradici znamená peklo – věčné zatracení.
V Evropě jsou bílé šaty symbolem nevinnosti a oblékají je nevěsty. V Číně symbolem smrti.
Dva obrazy Vincenta van Gogha
Jak se změnil váš pohled na ten obraz, když to víte?
Úkol umění (a možná i tvůrce)
Věřím, že úkolem umělce je neustále se pokoušet vidět svět bez brýlí předsudků. Nebo je aspoň střídat.
Sundávat je sobě i ostatním.
Protože snaha vidět svět bez vzorců podporuje rozmanitost, toleranci a empatii.
A to jsou vlastnosti, díky kterým se nám tady všem bude žít lépe.
Toť velký úkol umění.
A na závěr jeden zábavný fakt
Věděli jste, že červené rajče vlastně není červené?
Barvy fungují tak, že objekty určité vlnové délky pohlcují a jiné odrážejí.
Rajče pohltí všechny barvy kromě červené – tu odrazí k nám na sítnici.
Takže ta jediná barva, kterou rajče nemá, je… červená.
Vtipné, co?
Už nikdy neuvidíte barvy úplně stejně.
Kreslící úkol na konec
Nevíte, jak se pustit do kreslení?
Zkuste kreslit to, co nevidíte – místo židle kreslete prázdný prostor, který ji obklopuje.
