#7 Když do místnosti vstoupí perfekcionismus, radost odchází. Aspoň u mě.
🖌️ Táta, tyče a štětce
Když se můj táta kdysi zkoušel vracet k malbě (ano, je to asi rodinný úděl), začal chodit na večerní kurz. Viděla jsem fotku z první lekce. Táta stojí uprostřed chodby na základní škole v Dobříši. Pod ním jsou rozložené obrovské papíry a on má v rukou dlouhé tyče, na jejichž konci je izolepou přilepený štětec.
Co měl tímhle podivným nástrojem malovat, už nevím — ale dnes mi to připadá geniální nástroj na léčbu perfekcionismu.
🍨 Experiment se zmrzlinou aneb „když už, tak už“
Nejdřív ale zkusím najít zajímavý příměr. V jednom experimentu rozdali ženám na dietě mléčný koktejl. Některé dostaly velký půllitrový, jiné malý a jiné žádný. Pak všem nabídli neomezeně zmrzliny.
A co se stalo? Ženy, které vypily půllitrový shake, snědly často nejvíc zmrzliny.
Jako by si řekly: „Když už jsem porušila dietu, tak dneska kašlu na všechno.“
A myslím, že tohle se stane i perfekcionistům, když dostanou do ruky nástroj, který prostě nejde úplně ovládat.
🎯 Když má perfekcionista dlouhou tyč
Jakmile vám někdo do ruky dá něco takového, vaše schopnost kontrolovat tah mizí. Nedá se kreslit jemně, přesně, uhlazeně.
A v tom je možná celé kouzlo.
Věřím, že lidem, kteří tohle zadání dostali od Zuzky Hutňanové, se stalo víc než jen to, že si „uvolnili zápěstí“. Uvolnili se v kresbě obecně. Polevil tlak na dokonalost, kontrolu nad nástrojem, procesem i výsledkem.
💬 Perfekcionisté a jejich věčné 150 %
Perfekcionisté bývají na sebe tvrdí. Očekávají od sebe 150 %, zatímco na okolí jsou vlídnější — těm stačí „jen“ 120 %.
A mnoho z nás to má v tvorbě podobně.
„Když to neumíš pořádně, radši se do toho ani nepouštěj.“
Kolikrát jste to slyšeli?
A kolikrát jste si to řekli sami?
Je to postoj hluboce spojený s perfekcionismem, někdy bohužel podporovaný i „blahosklonnými výtvarkáři“, kteří komentují výtvory žáků větami, které je odradí od kreslení na desetiletí.
🌱 Když přichází perfekcionismus, odchází radost
Perfekcionismus na mě občas stále vykoukne.
Ale jedna věc mi došla úplně jasně:
Když do místnosti vstoupí perfekcionismus, radost odchází. Aspoň u mě.
Kresba by měla být jako dětská hra — plná radosti a zvědavosti. A tak jsem honbu za dokonalostí vzdala. I když to není úplně to správné slovo. Protože něco vzdát, znamená něco prohrát. Jenže já mám pocit, že jsem to vyhrála. Pustila jsem to, abych konečně zase našla radost.
🖍️ Malá výzva
Pokud to máte podobně jako já kdysi…
… vybíráte ty nejtenčí fixy, nejsubtilnější štětce a nejjemnější pastelky…
Zkuste dnes něco jiného:
👉 Vemte ten nejtlustší fix, co doma máte.
👉 Nebo největší štětec.
👉 A — obrazně řečeno — snězte zmrzliny, co hrdlo ráčí.
👉 Kreslete bez cíle a bez kontroly.
👉 A klidně to celé perfektně „zpraste“. Ale pěkně si to užijte.
Možná právě tohle je první krok k tomu se v kresbě uvolnit.
🔜 A příště…
V příštím díle se podíváme na to, proč vlastně stojí za to se perfekcionismu vzdát, a co k tématu říkají další.
