0%, kterým se je třeba omluvit

Tento týden přinesly The New York Times svým čtenářům novinu, kterou nechtěli slyšet: Roušky a respirátory nefungovaly. Poučíme se z toho? Podle komentářů soudě byl článek Breta Stephense píchnutím do bubliny.

Rozhořčení čtenáři bránili to, co jim jejich noviny opakovaly celé dva roky pandemie. Ve své obhajobě roušek přitom většinou spoléhali na zavádějící argument: Když nám hrozí nebezpečí, musíme něco dělat. A dokud nevíme, že něco nefunguje, tak to budeme dělat, protože něco dělat přece musíme.

Je to panická záměna dvou otázek. Neptáme se co dělat, ale co nevynechat, abychom se nemuseli zodpovídat před sebou a před druhými. Abychom si to nemuseli vyčítat.

Pověrou k vyčerpání

Propadneme tak tomu, co před tisíci let popsal Aristotelův žák Theofrastos: pověře. Pověrčivý člověk se sám vyčerpává a nakonec je ještě rád, že je vyčerpaný a nemůže dál. Ve stavu naprostého vyčerpání totiž nemusí přijímat další opatření. Z pověrčivce je vyčerpaná troska, morální zombie. Není schopen nikomu pomoci, ani sobě. Zato všem ukázal, jak maximálně je odpovědný – bohům i lidem.

Vědecké závěry typu „účinnost neprokázána“ jsou živnou půdou takového uvažování. Článek v The New York Times odkazuje na metastudii Cochrane Library, která čtenáře newyorkských novin nejspíš dosud míjela, jinak ale široce cirkuluje už několik týdnů. Tato publikace dochází k jednoznačnému závěru, že účinek roušek a respirátorů na šíření virové infekce je neprokázaný. Žádná z přezkoumaných studií nepřinesla důkaz, že má smysl nosit roušky tak, jak se to dělalo během pandemie covid 19.

Čtenáři The New York Times houfně argumentují, že neprokázaný účinek neznamená, že tam účinek není. Problém je, že na stejné argumentaci se dá založit libovolná pověra. Abychom si nemuseli vyčítat, že jsme roušku neměli, bude lepší ji nosit. A kdyby se ráno každý vyhnul černé kočce, nemusela ta hodná babička skončit na JIPce...

Náhradní, rituální řešení (ať je to zapalování svíček, nebo nošení respirátoru) se dělá urputně až do vyčerpání. Teprve když pověrčivec umoří sebe i druhé, je spokojen = vyčerpán. To je také druhý argument čtenářů The New York Times: roušky a respirátory nefungují, protože se nenosí řádně a důsledně. Čili pojďme to zkusit ještě jednou a lépe. Teprve pak dělejme závěry. Do té doby nevíme dost, abychom to nedělali.

Vědci ve vleku divadla

Stanfordský epidemiolog John Ioannidis se smál tomu, jak protiepidemická opatření vznikala: někdo něco vymyslí, všichni to rázem dělají a jeden se pak diví, kde se taková pitomost vzala.

Věcí s neprokázaným učinkem jako roušky je nekonečně. Tak proč se chytne zrovna rouška? Určitě ne proto, že by účinnost zvoleného prostředku byla pravděpodobnější, ačkoli je neprokázaná. Pravděpodobnější je pouze to, že se uživatelé nasazeného prostředku budou pokoušet jeho účinnost prokázat. A přesně to se dělo celou pandemii. Přes velkou snahu se to ale u roušek nepovedlo ani trochu.

Rouška se tedy potřebovala nejdřív společensky chytnout (u nás na tom má hlavní zásluhu sebepropagátor Petr Ludwig), a teprve potom se všude objevily absurdní vědecké testy neprodyšnosti roušek přilepených lepidlem na figurínu. Jak to, že se udržely tak dlouho, i když jejich účinek nic moc nepotvrzovalo?

Odpověď vydatně nabízejí sami čtenáři The New York Times ve své polemice s nepříjemným sdělením. Odvolávají se na praxi v nemocnicích a na operačních sálech. Nápodoba je princip dětských her. Jakmile rodičovská autorita něco zajímavého dělá, dítě to přehrává – mamince se narodil bratříček, sestřička jezdí s kočárkem a chová panenku. Jinými slovy: rouškaři si hráli na doktory. A podobně jako děti svou hru nejvíce prožívali po boku doktorů. Jako to malé dítě “pomáhali” mamince přebalováním panenky. Něčím se tak zabavili, aspoň nezlobili. Zároveň ale překáželi, postupem času čím dál víc. V rauši magické kolektivní podpory svým hrdinům tleskali z oken – do prázdného ticha lockdownových nocí.

A v divadelně herní logice můžeme pokračovat: kdo si hraje na doktora, musí nosit stetoskop na rande i na záchod. To znamená pořád – kostým ho spojuje s rolí. Rekvizita jako odznak příslušnosti se musí nosit viditelně. Je to atribut světce. Navíc by jeden pohledal tak pěkný symbol kolektivní uniformity, který zakrývá tvář a potlačuje osobní identitu ve prospěch masy.

Rouška se navíc ukázala jako životaschopný signální prvek. Fungovala dobrovolně a ještě líp nedobrovolně. Dobře se kontroluje, a tak se dala snadno nařídit. Stala se signálem, kdo je součástí opatření a proti komu je třeba podniknout opatření.

Státní orgány se přitom trochu podřekly. Tím, že opatření vymáhaly plošně, vyzradily, že cílem je veřejný pořádek, nikoli prevence infekce. Ale to už nastoupil strach z postihu a výchovná role médií, jejichž kamery se pečlivě vyhýbaly tomu, aby ukazovaly lidi bez zakrytých tváří.

Theofrastos říká, že pověra je předpodělanost z vyšší síly. Kdo má strach z postihu, sám si odůvodní věc, které by jinak těžko uvěřil. Nechce si přiznat, že je pouhý srab, který se bojí druhých. Konformita se nápadně podobá strachu, který má pověrčivý člověk ze zanedbání donekonečna stupňovaných požadavků rozpínavé vyšší moci.

Úvaha středozápadního nezdvořáka

Jeden z čtenářů nepříjemného článku v The New York Times pochopil lépe než ostatní, o co šlo:

“Nikdo tehdy nevěděl, že roušky nefungují. A pokud to nikdo nevěděl, lidé, kteří odmítali nosit roušky, které jsou sice trochu na obtíž, ale nikomu moc neuškodí, jsou dál stejní sobci, jako byli tehdy, a nezaslouží si, aby se jim někdo omlouval.”

To je správná úvaha, byť zcela hypotetická. Kdyby těch, kdo něco věděli, byla nula, nebylo by se komu omluvit. Někteří lidé ale zcela jistě o neúčinnosti roušek věděli (u nás třeba Zdeněk Hostomský) anebo třeba jen tušili, že nařízení nosit roušky se řídí typicky divadelní logikou – protože věděli něco o divadle (jako autor těchto řádek). Čili fakticky to není pravda, i když logika úvahy je tím nedotčena.

Stejně tak zůstane pravda, že August West ze Středozápadu je nezdvořák, který se neváhá zbavit omluvy tak, že vyzmizíkuje ty, kterým by se měl omluvit. A zůstane nezdvořákem, dokonce i kdyby se ukázalo, že opravdu nikdo nic nevěděl, protože August West nemohl vědět, kdo co věděl, takže se tím nijak nemění jeho úmysl odklidit postižené, kterým by se slušný člověk na jeho místě omluvil.

Možná je ten způsob uvažování a důraz na konformitu nějak typický právě pro Středozápad, odkud nezdvořák West píše svůj komentář. Vzpomeňme, jak spořádanost tamních obyvatel popisuje Jonathan Franzen v Corrections.

Antisystémová pravda

Úvaha nezdvořáka Westa nás vede k tomu podstatnému, co z rouškové štrapáce zbývá – k úvaze o významu konformity. Představme si, že by existoval doklad o tom, kdo jak nosil roušky, a že by to bylo zaneseno v kreditním systému čínského střihu. Člověk by se pak cejchu, který jednou dostal, už nezbavil. Zůstal by sobcem po dobu platnosti kreditního systému bez ohledu na to, jak by se proměňovalo poznání.

Teprve změna systému/ režimu umožní omluvu. Klasický případ: na sklonku Římské říše vydávaly úřady římským občanům potvrzení, že rádně obětovali bohům:

Říše tehdy čelila útokům barbarů. Úspěchy nepřátel si Římané vysvětlovali nepřízní rozhněvaných bohů. Aby si bohy usmířili, nutili každého Římana obětovat. Kdo neobětoval, byl spoluviníkem vojenské porážky a rozkladu impéria.

Obětiny bohy neobměkčily. O neúčinnosti pohanské žertvy dnes málokdo pochybuje. Přesto lze na základě Westova pravidla tvrdit, že kdo tehdy neobětoval, choval se protiřímsky. Ovšem opět pouze pokud předpokládáme naprostou homogenitu kolektivu římských občanů ( = nikdo nevěděl, že jsou obětiny neúčinné, nikdo neměl dobrý důvod neobětovat). Tedy kdo neobětoval, byl pátou kolonou Germánů…

Westův totální argument je pravdivý pouze, když předpokládáme totalitu, kterou jím chceme dokázat.

Také u nás se vydávalo podobné osvědčení o "nesobeckosti":

A teď si představme, že se ukáže, že se někteří lidé neměli očkovat, měli dobrý důvod se neočkovat, věděli, že jsou vakcíny v poměru ke slabému účinku relativně rizikové, že už mají lepší postinfekční imunitu, že očkování nebrání přenosu... Co počít s tímto potvrzením, které podmiňovalo vstup na veřejná místa?

Toto potvrzení je ze světa, kde všichni vědí a nevědí totéž. Pozastavit univerzální platnost lidských práv na základě něčeho takového lze jedině v totalitním státě, kde není výjimek. V totalitě si 100% lidí myslelo, že jsou vakcíny 100% účinné, takže ti, co tuhle tečku nemají, patří k 0% těch, kterým se je třeba omluvit.