Z psacího stolu #2: Ve víru inspirace

Sedím ve vířivce veřejné plovárny. Naproti mně trojice kamarádů, dva kluci a dívka. Přes bublání neslyším, co si říkají. Jeden z kluků sedí k dívce tak blízko, že není pochyb, že jsou víc než kamarádi.

Baví se spolu všichni tři. Kolem nich se plácají vodou dvě děti. Všichni tři ty děti pozorují. Dívka s trochou té mateřskosti, která je ale asi víc hraná než skutečná. Asi má pocit, že se od ní očekává, že ji malé hrající si děti trochu rozněžní. Nebo možná neočekává, ale ona tak právě teď chce působit. Chce si tak připadat. Její chlapec se zvedá. Asi si jde zaplavat. Ona ho provází pohledem. Trochu obdivným trochu, trochu majetnickým ale hlavně něžným.

Zbyvší kamarád prohodí nějaký vtip. Dívka se na něj podívá usměje se, jakoby to zajiskří, ale ihned ten náboj zachytí dostatečná sociální izolace. Ne, tohle přece nechceme. Jsme tu jako kamarádi. Zablesknutí je pryč.

Poslouchám bublání vířivky a nestačím se divit, co je jde z lidí vyčíst, aniž by je člověk slyšel. Podle odborníků je snad až 80 % komunikačních sdělení vedena nonverbální cestou. Vířivka je skvělá laboratoř pro spisovatele. Lidé téměř nazí, bez sociálních vrstev make-upů, módních svršků a dalších rekvizit. Jen pracně zatažená břicha a tu a tam předstíraný úsměv, jinak čisté emoce.

Lidé se svými city jsou tu jako věšáky na dialogy. Můžu si sedět, poslouchat klokotání vody a vymýšlet scénáře k těm miniaturním dramatům, která se tu odehrávají. Možná se mýlím a všechno je jinak, ale co na tom.

Vířivka u bazénu je skvělé cvičiště. Různorodí lidé, často ve skupinkách neméně různorodých, přátelé, partneři, děti s babičkou, manželé a samotáři. Každému člověku můžeš přišít téměř jakoukoli roli. Nevíš, jestli na něj v šatně čeká tepláková souprava, drahý oblek nebo mnišská kutna. Tady nemáš nápovědu. Jen lidi a jejich aktuální emoce. Všechno si může vymyslet. Ideální trenažér pro vymýšlení nových příběhů a dialogů. Takže až vám někdy přijde, že mi šplouchá na maják, budete vědět proč.