Co zbylo z ruských iluzí po stětí Íránu?

Venezuelské předehra

Když jsem na začátku ledna, po bleskovém americkém únosu venezuelského diktátora Madura, glosoval rozpoložení moskevských jestřábů, napsal jsem, že tragédií ruského „vlastence“ roku 2026 je poznání, že právo silnějšího funguje skvěle jen do chvíle, než narazíte na někoho, kdo je silnější, bohatší a má méně skrupulí než vy.

Z-bloggeři si tehdy zoufali nad tím, že Amerika ukázala světu, jak vypadá skutečná imperiální agrese bez pravidel. Netušil jsem však, jak rychlé potvrzení tato teze dostane a že lednový Caracas byl jen drobným zahřívacím kolem před hlavní “geopolitickou show”.

To, co se v Karibiku ještě dalo s přimhouřením očí omluvit jako excentrický výstřelek staronového nájemníka Bílého domu, se koncem února na Blízkém východě stalo novým standardem. Operace Epická zuřivost (či v izraelské dikci Lví řev) nebyla jen vojenským úderem, byla to demonstrativní poprava. Spojené státy ve spolupráci s Izraelem předvedly dekapitaci celého íránského vedení s takovou technologickou a taktickou převahou, že to v ruském proválečném informačním prostoru vyvolalo záchvat (další) existenciální paniky.

Rusko po léta systematicky bouralo „řád založený na pravidlech“ v naivním přesvědčení, že jakmile padnou konvence OSN, stane se z něj opět ten obávaný globální predátor, který si bude moci beztrestně diktovat podmínky. Vysnili si svět bez pravidel. Dnes v něm žijí. A zase se jim to nelíbí.

Zatímco s vypětím svých demografických a ekonomických sil už čtvrtým rokem vedou zákopovou opotřebovávací válku o každou remízku kdesi u Kupjansku, z tribuny jen bezmocně sledují, jak skuteční hegemon naprosto chladnokrevně maže z mapy jejich nejcennější strategické spojence. Pohled do zrcadla, které Washington s Tel Avivem právě nastavili Moskvě, neodhaluje zrod slavného multipolárního impéria, ale spíše znovu potvrzuje upadající ruský vliv.

Mindrák z teheránských ruin

Zatímco se v Pentagonu algoritmy umělé inteligence probíraly satelitními snímky a cílily na mobily velitelů Islámských revolučních gard, na Blízkém východě probíhala ukázková lekce toho, co v praxi znamená termín projekce síly. Americko-izraelská operace se nezdržovala dělostřeleckým rozoráváním prázdných polí ani plošným ničením trafostanic. Byla to chirurgická dekapitace.

Těžké protibunkrové pumy, shazované ze stealth bombardérů B-2, proměnily rezidenci ajatolláha Chameneího a sídla klíčových silových složek v doutnající krátery. Během několika málo hodin přišel íránský režim o hlavu, o ministra obrany a velení revolučních gard.

A co na to Moskva? Přesně ve chvíli, kdy z teheránských trosek stoupal dým, mluvčí ruského ministerstva obrany monotónně recitovala triumfální svodky ze čtvrtého roku „speciální vojenské operace“.

Jejich hlavním obsahem bylo slavnostní oznámení o dobytí vesnic Něskučnoje a Gorkoje. Jedna měla 90 obyvatel, druhá 60.

Reakce ruské proválečné z-scény na tento nepoměr nebyla vedena žádným humanistickým rozhořčením nad oběťmi, koneckonců tito lidé už léta s popcornem v ruce tleskají raketovým úderům na ukrajinská města a civilní infrastrukturu. To, co z jejich telegramových účtů tryskalo, byla čirá závist. Závist zakomplexovaného rváče, který náhle zjistí, že skutečný profesionál dokáže jediným přesným úderem vyřešit to, o co on se v blátě marně pokouší už čtyři roky.

„USA a Izrael ukázaly celému světu, jak se má začínat válka podle západní vojenské doktríny. Bij do hlavy a zbytek se rozpadne sám,“ stěžoval si populární vojenský kanál Živov. V jeho slovech nebyla žádná hluboká analytická reflexe, ale spíše kňourání zhrzeného radikála, který nedostal svou dávku krve: „Proč se my už čtyři roky s řadou ukrajinských vojenských a politických představitelů mazlíme? Tady nám hegemon názorně předvádí, jak se to dělá.“

Tento hluboký kolektivní mindrák z vlastní neschopnosti se establishment vzápětí pokusil zažehnat tradičním narativem o ruské morální převaze. Sergej Stěpašin v médiích vysvětloval, že absence zničujících úderů na kyjevská rozhodovací centra není dána vojenskou neschopností, nýbrž „Putinovou slušností, vychováním a moudrým kalkulem“.

Pro zfanatizovanou z-bublinu, jejíž jedinou metrikou úspěchu je počet spálených těl nepřátel, to ale fungovalo jako rudý hadr na býka. Jejich reakce, shrnutá do ironického a bolestného povzdechu „Takže my trpíme dál“, moc hezky obnažila jejich trauma. Skrze mlhu vlastní krvelačnosti si totiž uvědomili to, co si oficiální Kreml odmítá připustit.

V jejich očích se Volodymyr Zelenský a Kyrylo Budanov neprocházejí po Kyjevě proto, že by je Putin z nějakého rytířského rozmaru a křesťanské ušlechtilosti ušetřil. Žijí a fungují z prostého důvodu, ruská armáda je nedokáže zabít. Z-blogerům ani v nejmenším nevadí bezohlednost americko-izraelského úderu. K smrti je ale děsí a ponižuje zjištění, že Rusko nemá ani zpravodajské sítě, ani technologickou flexibilitu, a nakonec ani precizní sílu k tomu, aby se Západu v této lize vůbec mohlo rovnat.

Duch Anchorage a tradiční paranoia

Pouhé dva dny předtím, než se teheránské nebe rozzářilo explozemi amerických raket, seděli íránští a američtí diplomaté v luxusních křeslech ve švýcarské Ženevě. Íránský ministr zahraničí Abbás Aragčí hlásil do médií „obrovský pokrok“ s tím, že Teherán je ochoten přistoupit na americké podmínky ohledně obohacování uranu. A zatímco diplomaté ladili detaily, CIA v Teheránu už zaměřovala mobily velitelů revolučních gard a americké letadlové lodě zaujímaly palebné postavení.

Pro normálního pozorovatele to byl cynismus a ukázka toho, že administrativa Donalda Trumpa nemá zábrany použít mírové rozhovory jako prostředek k ukolébání protivníka. Pro ruskou proválečnou scénu, posedlou krví a neustálým hledáním vnitřních i vnějších nepřátel, to ale posloužilo jako absolutní potvrzení jejich nejtemnější paranoie.

V jejich pokřiveném vidění světa neexistuje diplomacie, existuje jen zrada. I Dmitrij Medveděv, který se na Telegramu pravidelně oddává svým apokalyptickým fantaziím, si pospíšil s prohlášením: „Mírotvůrce Trump opět ukázal svou pravou tvář. Všechna jednání s Íránem byla jen krycí operace. O tom nikdo nepochyboval.“

Tento utkvělý blud, že každé slovo je lež a každý podpis pod smlouvou je jen přípravou na dýku do zad, začali z-blogeři okamžitě a hystericky promítat do situace samotného Ruska. Moskevský establishment se totiž už od srpna 2025 upíná k mytologizovanému Duchu Anchorage, jakýmsi neformálním dohodám, které prý Vladimir Putin uzavřel s Donaldem Trumpem na Aljašce. Kreml se tuto chiméru konstruktivního dialogu s Washingtonem snaží zoufale udržet při životě.

Ale z-blogeři, po léta závislí na adrenalinu z frontových svodek, to vidí jinak. Ne proto, že by snad byli geniálními stratégy, kteří prokoukli Trumpovy záměry, ale proto, že se k smrti děsí jakékoliv dohody, která by jejich nekonečnou svatou válku zastavila. Pád Íránu si okamžitě přetavili do důkazu, že ruské vedení kráčí do stejné pasti.

Když se ruské ministerstvo zahraničí ve svém oficiálním prohlášení ublíženě pohoršovalo nad tím, že útok na Írán proběhl „pod rouškou obnoveného vyjednávacího procesu“ a že Izrael předem lživě ujišťoval Moskvu o svých mírových úmyslech, z-sféra vybuchla smíchy. Z jejich pohledu to nebylo spravedlivé rozhořčení nad porušením důvěry, ale kňourání slabochů.

Pro fanatika v maskáčích, který za jedinou platnou měnu považuje spálenou zemi a mrtvoly, je totiž stěžování si na to, že vám někdo v mezinárodní politice lhal, konečným důkazem impotence. Nesmějí se Kremlu proto, že by oni sami viděli svět jasněji, smějí se mu z pozice pouliční lůzy, která nechápe, proč ten chlapík v obleku pořád věří, že se s protistranou dá dohodnout slovně.

Krach ruského geopolitického deštníku

Zatímco z Teheránu stoupal dým, reakce Moskvy představovala mistrovskou ukázku geopolitické schizofrenie. Ruské ministerstvo zahraničí, které na Ukrajině denně ignoruje Chartu OSN a mění celá města v prach, náhle objevilo posvátnost mezinárodního práva. Ve svém oficiálním prohlášení začalo hystericky odsuzovat „bezohlednou ozbrojenou agresi“ a volalo po okamžitém dodržování humanitárních norem. Společně s Pekingem navíc Moskva spěšně požádala o mimořádné svolání Rady bezpečnosti OSN, přesně té instituce, z jejíž tribuny se jindy s oblibou vysmívá celému světu a jejíž rezoluce rutinně vetuje. Kreml se najednou dožadoval návratu situace do politicko-diplomatického koryta.

Korunu všemu ovšem nasadil kremelský mluvčí Dmitrij Peskov, když s vážnou tváří prohlásil, že Rusko musí v této napjaté situaci zůstat „ostrůvkem moudrosti a stability“. Pro zfanatizovanou z-komunitu, pro niž je moudrost synonymem zbabělosti a stabilita jen vznešené slovo pro paralýzu, to byla poslední kapka. Ruskou absolutní pasivitu tváří v tvář likvidaci klíčového spojence okamžitě a jízlivě překřtili na operaci Rozhodný paroháč.

Jejich logika je v tomto případě naprosto “neprůstřelná”. Pokud vám hegemon unese strategického spojence v Karibiku a vzápětí vám bez mrknutí oka vymaže z mapy vojenské i politické vedení nejdůležitějšího partnera na Blízkém východě, aniž byste udělali cokoliv jiného, než že podáte stížnost do New Yorku, jakou hodnotu vlastně vaše spojenectví má? Ruský geopolitický deštník se ukázal jako iluze (i v očích z-bloggerů). Je to jen děravý cár látky a diktátoři napříč glóbem, kteří se pod ním doposud cítili v bezpečí, právě zjišťují, že stojí v bouři úplně sami.

Ponížení v Severním moři

Pokud by se ruská strategická impotence omezovala jen na neschopnost zachránit své klíčové spojence na Blízkém východě, dalo by se to v Moskvě s notnou dávkou propagandistické představivosti svést na vzdálenost a americkou přesilu. Jenže propad ruské autority v posledních týdnech nabírá mnohem větších rozměrů a dokonale se propisuje i do mikrokosmu evropských vod.

Přesně ve chvíli, kdy svět s napětím sledoval hořící Teherán a z-blogeři se utápěli v sebelítosti nad padlým Íránem, se v Severním moři odehrál další incident, který je svým měřítkem sice lokální, ale o to víc symbolický.

Belgie za asistence francouzského ministerstva obrany provedla vojenskou operaci „Blue Intruder“ a zcela bez skrupulí vzala na abordáž ropný tanker ruské stínové flotily jménem Ethera. Následně začali vojáci plavidlo eskortovat do přístavu Zeebrugge k “formální konfiskaci”.

Evropané se už tentokrát ani nenamáhali skrývat za tradiční fráze o „prověřování legality dokumentů“. Belgický ministr obrany Theo Francken operaci okomentoval zcela otevřeně, cílem je zastavit lodě, bez kterých ruský prezident nemůže vést válku, a tato demonstrace síly bude probíhat loď za lodí dál. Byla to čistá, asertivní ukázka dominance a facka hozená přímo do tváře „jaderné supervelmoci“. Přesně tak, jak jsem psal na konci ledna.

Ještě před několika lety by si “malý evropský stát” nedovolil svévolně sáhnout na ruský strategický zájem. V západních metropolích by panovala posvátná hrůza z asymetrické odvety a „hněvu medvěda“. Dnes je ale projekce síly základním nástrojem k přežití. Evropané začínají chápat, že Rusko nemůže nic, čím by nám mohlo v zastavení stínové flotily zabránit.

Dokonalou pointu tomuto “incidentu” (haha) dodal samotný ruský proválečný internet. Jeden z frustrovaných komentátorů si tváří v tvář belgické akci položil na Telegramu trpkou řečnickou otázku, zda je Rusko ještě vůbec suverénním státem s hrozivou armádou, nebo zda se definitivně zredukovalo na „objekt demonstrativního znásilňování ze strany jakéhokoliv západního trpaslíka“. Lépe tu multipolární kocovinu shrnout nelze. Král je nahý a zjevně si z něj už mohou beztrestně udělat lovnou zvěř i belgičtí námořníci.

Právo silnějšího v praxi

Moskva po dlouhá léta s neskrývaným potěšením, systematicky a cíleně rozbíjela mezinárodní bezpečnostní architekturu. Její ideologové nadšeně demontovali poválečný „řád založený na pravidlech“ v bláhovém imperiálním domnění, že v nastalé globální anarchii a multipolárním chaosu bude Rusko díky své ochotě k hrubé síle profitovat ze všech nejvíc.

Zánik pravidel, o který tak vytrvale a krvavě usilovali, však ve finále svědčí jen a pouze těm hráčům, kteří reálně disponují drtivou a precizní silou, silou ekonomickou, vojenskou a především technologickou. A jak v doutnajících teheránských ruinách, tak na palubě bezmocného tankeru v Severním moři se ukazuje, že Rusko tuto sílu za ukrajinské hranice projektovat nemůže.

Základní problém proválečných z-patriotů a kremelských elit, kteří dnes sledují pád svých nejcennějších spojenců, nespočívá v tom, že by snad tváří v tvář americko-izraelské asertivitě náhle nalezli ztracený “morální kompas” nebo “pocítili lítost nad lidskými životy”. Oni morálku ztratili už dávno a žilo se jim s tím naprosto komfortně.

To, co nyní z jejich telegramových účtů a oficiálních prohlášení prosakuje, není volání po spravedlnosti. Je to čistá hrůza. Jsou k vyděšení z chladného zjištění, že v temné džungli, kterou tak usilovně po léta pomáhali vypěstovat, zdaleka neusedli na vrchol potravního řetězce.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.