Syn hvězd - kapitola 24.

Ráno předala list strážnému. Byla vděčná, že jí nezabavili opasek, zřejmě pochopili, že by neměla dost sil a motivace k oběšení, takže mohla vyjmout svůj pečetní prsten a otisknout svůj erb do měkké, temně rudé hmoty. Potom se najedla. Nešlo jen o chléb a vodu, ale když poprvé po dlouhé době přivoněla k čerstvé střídce, vytryskly jí slzy. A napadlo ji, jak asi bylo Ewanovi, když se dostal z vězení, když si plně uvědomil to, že je svobodný člověk. Ona sice ve vězení seděla, ale po dlouhých, těžkých dnech si vychutnávala fakt, že může být zase sama sebou, i když pro místní posádku byla jen bláznivou tulačkou. Věděla, že má čas, mohla si v klidu lehnout a ještě spát.

Zatímco nahoře se děly věci. Navaran předpokládala správně, že dopis, adresovaný tak velkému a slavnému jménu, bude otevřen. Velitel posádky byl mistr v šetrném odloupávání pečetí. Dopis pročetl důkladně, několikrát. Potom rozeslal několik svých mužů s dotazy a nechal předvolat muže, kterého večer nezastihl, protože prý byl někde ve městě. Mezitím si velmi důkladně prohlédl pečeť a než Ewan zaklepal na jeho dveře, velitel seděl za stolem a před ním ležel netknutý, zapečetěný list, na kterém nebyly patrné stopy po tom, že by byl ještě před chvílí porušený.

„Dobrý den, pane. Pojďte dál,“ vyzval velitel Ewana a ukázal na židli. „Doufám, že jste si odpočinul.“

„Ano, děkuji. Už vypadám jako člověk,“ Ewan si promnul oholenou tvář, „a konečně jsem spal v posteli, příjemná změna. I když jsem samozřejmě myslel na to, jestli dáma, kterou jsem nechal ve vaší péči, odpočívá ve stejném pohodlí…“

Velitel jen cukl koutky rtů a zamyslel se. Měl před sebou Ilusijce, ale slyšel ten nezpochybnitelný lapirionský přízvuk. Muž, se kterým mluvil, už asi dlouho nebyl ve své zemi. Jeho přízvuk byl snadno identifikovatelný. Tulačka naopak mohla svým středoilusjkým přízvukem rozbíjet mramorové pomníky.

„Vyspala se a posnídala. Je v pořádku. Zacházíme s ní slušně. Ale potřebovali bychom znát její jméno…“

Ewan se podíval na list, ležící před velitelem na stole. Nemusel znát její rukopis ani pečeť. Byl si jist, že využila svého práva, napsat jeden dopis. A těžko zapírala veliteli své jméno. Proč by to dělala?

„Jistě je už znáte,“ odpověděl Ewan klidně.

„Řekněte ho vy,“ vyzval ho voják.

Ewan se soustředil a poprvé v životě vyslovil její celé jméno. Musel se snažit, aby znělo stejně hrdě a odměřeně, jako když mu je sdělila v jeskyni ona.

„Vy jste její pobočník?“

„Průvodce, pane. Objevil jsem její výsost ve velmi nepříjemné situaci. Její družina byla napadená a pobytá seveřany. Její výsost vyvázla a bloudila. Slíbil jsem, že ji v pořádku dostanu zpátky do Ilusie, ale okolnosti nám nepřály. Přišla povodeň…“

„Ano, jistě,“ velitel se ošil, „tu družinu jste viděl?“

Ewan si oddechl, že se velitel nezaměřil na okolnosti jejich setkání a fakt, že s královnou bloudil lesy a nezamířil hned k hranici. Mohl velice detailně a věrně popsat stav přepadené družiny, na mapě, kterou mu velitel předložil, označil pravděpodobné místo, kde rytíři zůstali. Snažil se být tak věcný, jak to jen šlo, odpověděl po pravdě na všechny otázky. Věděl, že velitel se musí rozhodnout správně. Mohl by se znemožnit, kdyby se prokázalo, že uvěřil tulačce, ale jaké důsledky by pro něj mělo odmítnutí pomoci ilusijské královně, to raději nechtěl domýšlet.

Nakonec se rozhodl: „Doručíme její list paní Eigys do Svajone a počkáme na její odpověď. I když vás neznám, vypadáte jako solidní muž a nechci zpochybnit vaše slova. Paní…“ raději se vyhnul jejímu jménu, „přestěhujeme do lepšího pokoje, ale její zadržení nadále trvá. Umožníme vám návštěvu, pokud o to budete stát. pro nás zůstává nezjištěnou, podezřelou osobou. Snad chápete, že tak neuvěřitelný příběh chceme ověřit,“ odkašlal si.

„Jistě, chápu, veliteli. I její výsost jistě ocení vaši oddanost zákonům.“ Ewan se postavil a poklonil.

Už byl na odchodu, když za sebou uslyšel: „A vy, pane, nezeptal jsem se vás, co přesně jste dělal na našem území vy. Nejsem schopen podle přízvuku určit, odkud pocházíte. A nemohu se zbavit dojmu, že jsem vás už někdy viděl…“

Ewan se obrátil a použil jedinou možnou únikovou cestu, která ho napadla: „Možná jsme se viděli na Nemetobrize. Občas tam zavítám, když navštívím svého starého mistra, který pobývá nedaleko a kdyby tu byl, mohl by potvrdit, že se známe.“

„Starého mistra?“ zpozorněl velitel.

„Mistra Aleksiho. Jezdím ho sem navštěvovat a vždycky tu strávím delší dobu,“ odpověděl Ewan a v duchu se modlil, aby seveřanovo jméno zabralo.

„Vy jste jeho žák?“ vydechl velitel. Zabralo to. V tu chvíli neuvažoval o tom, kde viděl tvář statného Ilusijce. Jestli ho jméno špinavé tulačky překvapilo, tento muž ho doslova šokoval.

„Mám tu čest, zvát se jeho žákem a nemám jediný problém totéž říct i před samotným mistrem, pokud byste ho sem pozvali.“ Ewan si skoro hlasitě oddechl, ale dokázal zachovat klid a zdánlivý nadhled. Ve skutečnosti ho zamrazil pot v zátylku. On si naopak velice dobře vybavoval, že viděl toho důstojníka při jedné z inspekcí v Ergastulu. Byl tehdy mnohem mladší, a ještě ne důstojník, ale Ewan měl dobrou paměť na tváře. Mohl jen doufat, že druhý muž si nevzpomene. A zatím celou svou osobnost překryl obrazem slavného seveřana, který mu tak znovu zachránil život.

Když odpoledne stál na prahu ne cely, ale malého, úpravného pokoje, do kterého Ewana zavedli, jeho úklona nebyla hraná. A všiml si, že i v jejích očích zahrálo mírné překvapení. To jeho ale nepřekonalo.

Myslel, že jí zná dokonale. A opravdu do hloubky. Ale teď na ni hleděl, jako by se viděli poprvé. Měla na sobě šaty, ne nákladné, ani odpovídající jejímu postavení, byly to obyčejné šaty místních žen. Poprvé ocenil, jak nádherné a bohaté má vlasy, ale celkově se mu zdála úplně jiná, možná to dělal odpočinek, možná ten účes…

„Zacházejí s vámi dobře?“ zeptal se až příliš překotně, takže bylo znát, že zamlouvá to, na co myslí.

„Jsem v pořádku. Sluší ti to,“ usmála se. „Vidím tě poprvé bez vousů.“

„Taky bych vám měl říct, jak moc vám to… proboha, asi nemám zkušenosti v rozhovorech s dámou,“ přiznal a ona zašeptala: „Zavři.“

Hned, jak zavřel dveře, málem je proboural zády, protože nečekal tak vášnivé přivítání. Musel se hodně krotit, protože ji takovou ještě neměl a nutně potřeboval zjistit, jaká další překvapení ukrývá pod šaty.

„Máš oholené nohy?“ zašeptal jí do ucha a po jejím: „Nejen nohy,“ málem zešílel.

Pak na pár okamžiků ztratil hlavu, to když její ruka sáhla někam, kam neměla a potom zažil šok, když strážný zabušil na dveře a zahulákal: „Nechte otevřeno!“

Navaran od něj odskočila a on sáhl po klice. „Pěkně ti děkuji, teď budu muset čekat, až trochu… zvadnu.

Otevřel a došel se posadit. Ona dusila smích, ale vzhledem k tomu, že neměla tak akutní problém, jako on, mohla se v klidu omluvit strážnému a zavřené dveře svést na průvan.

Potom si sedla naproti němu a přiznat tiše: „Strašně moc potřebuji, abys přeskočil ten stůl a než stačí stráž zasáhnout, udělal to, na co jsme asi oba mysleli včera před spaním. Nebo se pletu?“

„To, na co jsem myslel včera, bych tak rychle nestihl,“ ujistil ji a ona řekla, „Někdy je i rychlost příjemná.“

Ve dveřích se objevila strážného hlava a Navaran pronesla hlasitě: „I strava je tu dobrá. Skoro nic mi nechybí.“ Hlava zmizela a královna tiše dodala: „Až na to, co přebývá tobě.“

„Nesmím tu zůstat dlouho, ale snad ti jednou všechen nedostatek vynahradím. Mimochodem. Velitel už asi chápe, že si nevymýšlíš.“

„Přečetl si můj list,“ usoudila a on přisvědčil: „Ano. Do Svajone poslal ihned jednoho ze svých mužů. Tvoje vysvobození se blíží. Zanedlouho tu bude poprask, protože všichni zjistí, kde jsi.“

„Netěším se na to,“ přiznala, „i když jsem připravená vstoupit znovu do své role. Už dlouho jsem byla mimo.“

„Chápu,“ přikývl a zadíval se jí do očí, „ale nesouhlasím s tím.“

„Na souhlas se nás dvou nikdo neptá. Hrozně moc chci, abys mi strčil ruku pod sukni,“ zašeptala.

„Jen ruku?“

„Jakoukoli část těla. Nevydržím to.“

„Konec návštěvy!“ oznámil přísný hlas ode dveří a Ewan si povzdechl: „Budeš si muset vystačit s tím, co máš.“

Rozloučili se velmi formálně a ona se pak vrátila k posteli. Posadila se a sledovala zavřené dveře. uměla čekat trpělivě a dlouho.

K večeru slyšela rozčilené hlasy, křik a kakofonii zvuků.

„Už je to tady,“ zašeptala a vydýchala se. Ani na okamžik nezapochybovala, že ten ruch zvenčí je tu kvůli ní. A ani ve snu by ji nenapadlo, že se její život zanedlouho prudce promění.

…

„Pust!“ Jeho ruka, ještě zčásti porostlá srstí odhodila muže, jako by nic nevážil. „Jsem v pořádku!“

„To rozhodně nejste, pane.“ Několikero rukou ho znovu zabořilo do přikrývek a on se s nimi chvíli rval. Nakonec v nerovném souboji podlehl a uvolnil svaly, přerývaně dýchal, zíral do stropu, sbíral síly k dalšímu vzepětí.

Jeho zorné pole narušila zpocená tvář lékaře, který mu vyčerpaně sdělil: „Zůstaňte ležet, pane a nekomplikujte nám už tak složitou práci. Buďte rozumný.“

„Jsem rozumný, jsem nejrozumnější člověk v místnosti,“ odsekl Alkandros. Neznělo to příliš přesvědčivě, kdy měl obličej porostlý srstí, nepřirozeně dlouhé uši a skrz dlouhé tesáky zněla jeho řeč jako výhrůžné vrčení. Prudce se nadechl a zmobilizoval síly. Vymrštil se do sedu, ale než ho ostatní stačili zadržet, bolestě zařval a zhroutil se zpátky na lůžko.

„Vaše milosti, přišel jste o slinivku a máte několik dalších vážných poranění. Nebojujte s námi, chceme vás zachránit!“

„Zachraňte zemi, ne mě, vy blbci!“ zakvílel Alkandros. „Osedlejte mi koně, mobilizujte domobranu, musíme vyjet na pomoc! Zatraceně, vnímá mě tu někdo? Seru na nějakou slinivku nebo… slinivka?“ zarazil se a olízl si rozpraskané rty.

„Ano, milosti. Prosím, ležte,“ lamentoval lékař, „váš stav je pořád vážný, dostal jste se domů jen zázrakem a díky své… houževnaté podstatě.“ Snažil se pominout, že mluví prakticky ještě s obřím rysem, ozbrojeným tesáky a drápy. „Musíte odpočívat, operace byla dlouhá a náročná.“

„Moje slinivka? Kde je?“ zajíkl se Alkandros.

„Myla rozdrcená, pane, museli jsme ji vyjmout.“

„Proboha, a to pořád žiju? Co se teď stane? Budu mrzák? Postaví se mi?“

„Pane?“

Alkandrova srstnatá ruka chytila lékaře za halenu a přitáhla ho k těm strašlivým zubům. „Budu normálně fungovat, jako chlap, sakra?“ vrčelo pololidské zvíře.

„Slinivka nemá nic společného s vaší… mužností,“ kníkl ustrašeně lékař. Bál se oprávněně. Když Alkandra našli ve zvířecí podobě, dokázal potrhat dva muže, než se podařilo ho znehybnit. Ve své rysí podobě měl přízračnou sílu a absolutně nevypočitatelné reakce. I jako člověk uměl být nebezpečný, ale jako rys byl skutečně šílený.

„Takže se mi postaví.“

„Jistě, milosti.“

„Kdykoli budu potřebovat.“

„Samozřejmě, milosti.“

„K čemu je slinivka?“

„Vám už k ničemu, pane, ale i bez ní budete velice… mocný a mužný a silný,“ sliboval lékař.

Tlapa povolila a Alkandros si odfrkl: „Slinivka. Nikdy jsem o tom neslyšel. Nezajímá mě to. Asi mi to překáželo. Ale teď…“ a jeho hlas zazněl tak silně, že si nejblíže stojící lidé zacpávali uši, „osedlejte mi koně!“

Lékař si na rozechvělou ruku nalil štědrou dávku vodky a sykl. Dlouhými škrábanci měl poseté paže i hrudník, jeden šrám mu hyzdil obličej. Nebyl sám. Další ranění se vzájemně ošetřovali a vodkou nešetřili ani pro vnitřní užití. Celá Nemetobriga byla na nohou, všichni pobíhali z místa na místo. Zranění milovaného pána a vládce donutilo panikařit i ty příčetnější jedince. Někteří došli do chrámu a tam poklekli kolem Aleksiho hrobky, u které se modlili, jiní běhali městem a ječeli, že nastává konec světa a že pán Alkandros umírá. Jeden panikařící voják rozezněl zvony, lidé vybíhali z domovů, protože mysleli, že hoří, takže začali vynášet věci do ulic. Velitel posádky přijal několik hlášení o rabování v okrajových částech města. Naštěstí si Alkandros vybíral schopné lidi do vysokých funkcí, nebyl tím mužem, který rozdává úřady přátelům. Zatímco on sám ležel ve své posteli, přivázaný silnými popruhy a dokonce i řetězem a křičel na všechny, kteří se k němu přiblížili, hofmistr Nemetobrigy svolal hotovost, vyslal hlídky do města, zmobilizoval městskou radu, nechal uzavřít brány a osobně nafackoval hysterickému zvoníkovi. Situace ve městě se pozvolna uklidňovala a nikdo si nevšiml postavy, která proklouzla pootevřenými dveřmi.

„Bude tady klid!“ Hofmistr praštil dlaní do dlouhého stolu. „Všichni přestanete mluvit. Teď mluví doktor!“ Potom ukázal na muže, který vyhlížel jako po bitvě s několika armádami a protřel si unaveně čelo.

„Takže, dobrá zpráva je, že pán Alkandros žije,“ začal doktor a bylo na něm patrné, že druhá část zprávy se mu nechce říkat.

„A ta špatná?“ zeptal se jeden člen městské rady.

„Ta špatná je, že přišel o slinivku.“

„Ježkovy zraky, postaví se mu?“ vyhrknul starosta Nemetobrigy a lékař si hluboce povzdechl.

Doufal, že jeho výklad o slinivce pochopili opravdu všichni, i starosta, a dokonce i trochu nejistě vyhlížející kovář, který byl zvolen do rady jen protože před volbou zmlátil ostatní kandidáty.

„Bude schopen nám říct, co se stalo?“ zeptal se hofmistr a lékař pokrčil rameny: „Ano, bude, ale dnes rozhodně ne. Nejde jen o rozsáhlou ztrátu krve, vynětí orgánu a další zranění. Jde i o… tak, všichni víme, že náš pán Alkander má dvojí duši. A teď právě poněkud vítězí ta, která komplikuje běžnou komunikaci.“

Všichni začali přikyvovat. Oproti Ilusijcům Lapirionci neměli s existencí lidí dvojí duše problém. Naopak, v klidu podporovali mísení se seveřany, protože jako obyvatelé velice uzavřené, horské země věděli o degeneraci poměrně dost na to, aby vítali oživení krve. Nijak nelpěli na správném původu, jejich rozsáhlý školní systém je udržoval v přesvědčení, že Lapirionce lze vytvořit z kohokoli prostřednictvím vzdělání. To, co bylo v Ilusii absolutně nepředstavitelné, tedy vysoce postavený muž, který se náhodně mění v obří šelmu, tady nikdo neřešil. I když tu byl jeden člověk, kterému se lidé dvojí duše silně hnusili, ale věděl, že nesmí svůj odpor dávat příliš najevo.

Velmistr Taheris pominul předchozí debatu a pronesl: „To, že se vrátil sám, je špatná zpráva. Musíme zjistit, co se stalo s ostatními a kde jsou. Pokud je přepadli a zavraždili seveřané, stejně jako mé muže a její výsost, pak máme velký problém. Měli bychom po nich pátrat.“

Taheris celou dobu, kdy Alkandros se zbytkem skupiny pátral po Navaran, organizoval vyzvednutí ostatků svých rytířů a jejich pohřeb. Smrt těch mužů ho zdrtila a starý pán zestárnul ještě víc.

„Po nikom pátrat nebudeme, dokud pán Alkander nebude schopen vysvětlit, co se stalo,“ rozhodl hofmistr a naprosto pominul, s jak urozeným a vysoce postaveným člověkem mluví. Zatím bráníme město, posilujeme hlídky, vyčkáváme. Jednat začneme, až se jeho milost vzpamatuje natolik, aby byla schopná udílet příkazy. Nikdo neopustí město a nikdo se nedostane dovnitř! Zůstaneme ve stavu pohotovosti a pokud jeho milost promluví, oznámíme vše vedení města. Je to jasné?“

„Jasné,“ přikyvovali členové městské rady.

Jen kovář se zeptal: „A co zítřejší trh?“

„Ruší se. Brána zůstane zavřená,“ zněla strohá odpověď. Poté hofmistr požádal o pivo a nabídl ostatním. Nemohl dělat víc a doufal, že nic nezanedbal.

Nepatrný stín přelétl chodbu a zmizel za mramorovým sloupem zrovna ve chvíli, kdy vrzly dveře a zevnitř se ozval hofmistrův hlas. Muži uvnitř se o něčem dohadovali, byl slyšet cinkot pohárů. Stín se prodloužil a zmizel. Zanedlouho se objevil na schodišti, pod kterým se ukryl, když ze schodů scházeli dva lékaři. Neviděli, jak se kolem nich stín propletl a zamířil výš. V tmavé chodbě vrzly dveře. a po nich další. Postupně se otevřely a zavřely všechny, až na ty poslední.

Alkandros pootevřel unaveně víčka a chvíli se pokoušel soustředit na to, kdo je a kde je. nemohl se pohnout, zjistil, že je připoutaný a zašeptal: „Ale ne, už zase…“

Mlha, která ho zahltila vždycky, když se proměnil, ustupovala, už byl schopen normálně myslet, ale spolu s plným vědomím přišla i nezvladatelná bolest zad. Spoutaný muž zaúpěl a vyděsil tím někoho, kdo právě vklouzl do místnosti.

„Ty tam, přiveď někoho, kdo mi dá napít!“ zasténal Alkandros. „Mám žízeň.“

Zavřel oči a vydýchal se. Potom ho napadlo, že neslyší obvyklé: „Ano, milosti,“ tak oči znovu otevřel a zavrčel: „Vodu. Dej mi napít, když už mě nemůžeš rozvázat, sakra!“

Stín se přiblížil a Alkandros čekal, až ho napojí, ale nic se nestalo.

Pán Nemetobrigy zavětřil. I když už se docela proměnil, přeci jen jeho zvířecí podstata zachytila pach vzduchu, lesa, potu, zvířecí krve a ještě něčeho… další zavětření.

Alkandros velice pomalu otevřel víčka a skrz příkrov řas uviděl siluetu. Jak otevíral oči, obraz nad ním se zaostřoval. Velké, šikmo posazené oči si ho prohlížely se zájmem a krásně tvarované rty vyslovily: „Proč si svázanej?“

„Kdo jsi?“ vydechl Alkandros a dodal: „Ty asi nejsi služka…“

„Celá žhavá. Proč si svázanej?“ zopakovalo to stvoření, na které Alkandros zíral bez dechu.

„Asi jsem někoho potrhal… stává se mi to. Co tu děláš ty?“

Dívka, a jistě to byla dívka, hvízdla a řekla: „No teda, seš drsnej docela, jestli na tebe musej používat řetěz. Na mě stačí koště, ale jednou mě jeden chlap plácnul lopatou.“ Při těch slovech se podrbala v rozcuchaných vlasech a dodala: „Ale taky umim dost kousnout. Ty si lví duše?“

„Já? Ne. Ne, já jsem… to je jedno. Co tu děláš?“

„No,“ dívka se znovu ošila, „někoho hledám, ale asi tady neni. To neřeš. Kde máš tu vodu, dám ti napít, ať sem k něčemu.“

„Nevím. Asi na stole.“

Rozhlédla se: „Jo, to bude asi tohle.“ A poodešla. Zanedlouho se ozvalo cinknutí konve o pohár a další slova té dívky: „Je to tu teda dost hezký, velkej bejvák, samý kamení a tak. Trochu studený. Sem si to ale představovala jinak. Trochu víc blejskavý. Jako tak královsky, víš?“

Vrátila se k ležícímu a zarazila se. Dumala nad tím, jak mu dát pít, aniž ho polije. Nakonec pohár odložila a vytáhla od opasku nůž. Alkander se maličko napjal, ale když přeřezala první popruh, muž se uklidnil. Pomohla mu vyprostit se i ze řetězu a nemocného posadit. Teprve potom zvedla pohár a vyskočila na postel, aby na Alkandera dosáhla.

Přiblížila pohár k jeho rtům, ale její oči zabloudili k ovázané ráně: „Si raněnej?“

Mezi doušky přikývl a podekoval jí. V klidu dopila zbytek a pohár hodila na zem. Usazená na posteli, se zkříženýma nohama, klidně pozorovala cizího muže a říkala: „Vypadáš vážně jako lví duše. Mám docela odhad. Koukám, proměnil ses před chvílí, co? Máš to eště ve vočích. Voči sou nejpomalejší. A nos. Člověk už je na dvou nohách a furt cejtí úplně jinak. To mě hrozně štve. Taky vidění je rozvostřený, je to boj, fakt. Máš hezký voči. Kočičí, proto si myslim, že jsi lev. Ty sou dost vzácný. Lišek je hodně. Jasně, lišky sou škodná, že jo. Takže já sem škodná, což mě teda dost mrzí a vomlouvám se za to, ale každej prostě nemůže bejt lev. Na světě je potřeba i škodná, říká táta. Protože třeba lev nesní mršinu. To voni sou nóbl. Já klidně mršinu sežeru, když eště úplně nesmrdí. A teď tohle řekni lidem, co nevědí ani hovno vo dvojí duši. To se nedá. Vo těhle problémech můžeš mluvit jenom s takovejma, jako jsi ty nebo táta.“

Alkander sice cítil pořád tu strašnou bolest zad, ale zároveň byl natolik fascinovaný děvčetem, které se s ním bavilo jako se starým známým, že chvílemi bolest potlačil a dokázal říct: „Jsi zdejší? Nikdy jsem tě tu neviděl.“

„No, zdejší. Jak se to vezme. Jako jo, no, byla sem tu. Jednou. Ale jedna kuchařka mě načapala v kurníku, takže sem dostala koštětem. A jako dost. To bylo závažný,“ řekla a jemu cukly koutky.

„Takže sem moc nechodim. Ale jinak jo, je to část mýho teritoria. Ale lovim spíš směrem vod skal. U řeky je to nejlepší, vobčas připlave nějaká zdechlina a mám to bez práce. A když mám jenom dvě nohy, tak vylezu na strom a vykradu vajíčka z hnízd. Zima byla teda docela krutá. Moje první zima bez mámy. Jako hustý. Docela sem zhubla a vožižlávala i zmrzlý veverky. Ale dala sem to a teď sem s tátou. Von je docela přísnej, ale fajn, někdy… no, teď sem to trochu posrala. Sem zdrhla. A je mi to líto. Von to tak nemyslel… snad. Jel sem, tak ho tu hledám, páč bych si s nim měla promluvit, jako dospělá ženská, že jo, říct mu, hele, tohle je už jako moc, tady mám nějakou hranici, taky mám svojí hrdost…“

Když mluvila, Alkander se maličko uvolnil a opřel bolavá záda o zeď. „Asi znám tvého otce,“ řekl jí a ona mávla rukou: „Jo, toho zná kdekdo. Kromě mě. Nikdy tu nebyl pro mě. Má rači Alkandera, protože to je to zázračný dítě, co si vždycky přál, ne blbá liška. Jeho běží zachránit a mě vyžene. Pochopíš to? Sem tak moc vadná?“

„Jsi mu hodně podobná,“ usmál se.

„No, právě. Asi nechce dítě, co se mu podobá, chce velkýho, krásnýho bojovníka, ne holku. To je ten problém. Má holku.“

„Zachránit? Proč běží zachránit Alkandera?“ zeptal se jí opatrně.

Dívka si hřbetem ruky otřela nos, popotáhla a vysvětlila: „Měl zjevení. Pokec s bohem podsvětí ho trochu vzal u srdce, museli sme ject do Alatey a tam burcoval harfeníky. Byl jako šílenej. Potom zase že musíme na Nemetobrigu a hned a dělej a netvař se jako úplná nána… Vopakoval, že Alkandera musí vochránit, protože to slíbil jeho tátovi a mámě a bohům. Že Alkander sem a Alkander tam, že je v nebezpečí a že povstává kov, protože ho zavolal duch a krev a tak. Na tohle jsem fakt blbá, moc nevěřím, že táta je šaman. Ale von tomu věří. Asi bych byla radši, kdyby byl prostě… můj táta.“

Ztuhla, když ji Alkander chytil za bradu, naklonil se k ní, políbil ji a zašeptal: „Ten bastard Alkander přežil. Ale rozhodně si nemyslí, že jsi blbá. Jsi… fascinující.“

Vzhledem k tomu, že ho bolelo všechno, ta facka, kterou dostal, mu připadala titěrná.

„To si ty? Sakra, já mám pech. Ze všech lidí tady narazim zrovna na… jsi v pořádku?“ Ukázala na jeho bok, „protože jestli ne, táta se posere!“

„Žiju, lištičko. A když mi pomůžeš s oblékáním, řeknu ti tajemství,“ přejel prsty po její tváři.

„Nejdřív tajemství, potom voblíkání,“ smlouvala.

Alkander si ji ještě jednou přitáhl k sobě, vdechnul tu vůni lesa z jejích vlasů a zašeptal: „Velkej, krásnej bojovník udělá cokoliv pro to, aby žil dál a zajistil, abys už nikdy nemusela žrát zdechliny a ožižlávat veverky. Přísahám.“

„Vážně?“ zadívala se na něj okouzleně a v očích se jí zaleskly slzy dojetí.

„Vážně. Jen čistá, čerstvá svalovina.“

„A vajíčka?“ vydechla nadšeně.

„Kolik budeš chtít…“

„A larvy?“

Alkander maličko oddálil své rty od jejích a řekl: „Pomůžeš mi s tím oblékáním?“

Netrvalo dlouho a jeho hlas se rozlehl po svém dvorci Nemetobrigy. Tentokrát už ho nikdo nezadržel. Pán Lapirionu svolával svou armádu.