Syn hvězd - Kapitola 25.

Ne, tohle nevypadalo na vzrušení ohledně přítomnosti královny. Zvuky, které se k ní nesly, měly spíš charakter boje. Navaranin pohled mířil k oknu, ale v hlavě se jí opakovala vzpomínka na přepadení vozu a na zdivočelé seveřany, výrazy jejich tváří, na všechnu tu krev a nářek. Zvedl se jí žaludek a když se podívala na své ruce, shledala, že se chvějí. Nikdy se jí nestalo, aby vzpomínka tak vybudila představivost a ochromila ji. Zvuky zvenčí sílily. Navaran s obtížemi vstala a sáhla po svém opasku. Když zapínala přezku, zvuky boje dolehly do domu posádky, cítila, jak duní podlaha pod jejíma nohama. Ozvalo se hlasité lupnutí a dlouhé prkno začalo praskat. Prasklina se šířila po podlaze až k jejím nohám. Navaran ustoupila, zády narazila na stěnu a nespouštěla oči z trhliny. Zvuk praskajícího dřeva ustal a ona pomalu vydechla. Nadechnout už se nestačila.

Všechno proběhlo tak rychle, že si stačila jen krýt hlavu, když se pod ní podlaha zřítila do hlubin. Jeden z prasklých trámů ji těsně minul, dostala sice prknem přes záda, ale byla jen otřesená a zaprášená dopadla do rohu vstupní haly a kolem ní se řítily kusy dřeva, nábytek, stovky drobných úlomků a prach, který tvořil v místnosti nepropustnou mlhu.

Navaran se choulila a kryla si hlavu, víc dělat nemohla. Nohy jí poškrábaly padající trosky, ale necítila žádnou bolest. Byla paralyzovaná a nemohla se hnout z místa. Ne, protože se pod ní propadla podlaha, ale protože zvedla hlavu a v jejích očích se odrazil lesk kovu.

Pootevřela rty a z hrdla se jí vydralo jen směšné zachrčení. Nejraději by se propadla ještě níž, až do podzemní cely, místo toho ale stála natlačená do kouta, bez možnosti úniku, bez možnosti pohybu, otevírala a zavírala rty, oči ji pálily, protože nemohly mrknout a kousek od ní, rozhodně ne dostatečně daleko se vztyčil obří kovový skelet.

Viděla každičký detail, každý záhyb, nepatrné stopy rzi v místech, kde se napjaté kovové pruty spojovaly s jinými. I po všech těch letech byla konstrukce prakticky dokonalá a bez vady. Kov jen zmatněl, ale nic ho nenarušilo, nic nezmírnilo jeho impozantní velikost a eleganci… ano, byl vlastně nějakým zrůdným způsobem nádherný, působil, jako by ho nestvořily lidské ruce, ale jako by prostě vyrostl a zesílil přirozeně. O každém detailu někdo přemýšlel a dokázal mu vdechnout takový tvar, jaký neměl nikde v civilizovaném světě obdoby. Možná jen příroda dokázala stvořit něco bezchybnějšího a ladnějšího.

Kovový voják byl obrovský, když stál. Byl masivní, a přesto se zdálo, že ho dohromady tvoří subtilní součástky. Nepodobal se neohrabaným, mechanickým loutka, které občas pro pobavení publika představovali kočovní herci na náměstích ilusijských měst, ne, v tom přízračném obrovi nebyl pro neohrabanost prostor. Jeho forma byla ucelená, promyšlená do posledního nýtu a jeho pohyb mnohem plynulejší a komplikovanější, než by kdokoliv předpokládal.

V Navaran na chvíli umřel dech, když sledovala, jak ruce stroje pouští na zem kus rozervaného lidského trupu, jako by to byla jen věc, jedna část okolních trosek. Hlava, jejíž vejčitou oblost nenarušovali nic, jen dvě škvíry v místech, kde by někdo čekal oči, se obrátila.

Nemohl vidět. Nemohl být tak dokonalý, aby viděl a přesto… díval se na ni, byla si jistá, díval se na ni a ona už na něj nedokázala myslet jako na stroj. Byl živý. Stvořený k vraždění lidí. A právě uviděl dalšího člověka…

„Tudy!“ Křikl jí někdo do ucha a ona podvědomě stiskla ruku, která ji zachytila. Nohy se uvedly do chodu a vyběhly za tím, kdo ji spěšně vyváděl z trosek. „Tudy!“ ukazoval před sebe.

Vůbec nevnímala, kudy běží, byla si vědoma jen jediného vjemu. Stroj se celý obrátil a pohnul. Až příliš rychle a svižně na tak obří kolos. Navaran vyjekla, když těsně vedle ní máchla obří ruka, ale to už ji Ewan takřka prohodil rozbitými dveřmi ven, před dům. Dopadla tvrdě na dlažbu a nadzdvihla se, její zachránce už byl u ní a pomáhal jí na nohy. Za nimi začala praskat čelní stěna.

„Utíkej, Neohlížej se. Běž!“ Ewan do ní neurvale strčil a doufal, že poslechne. Poslechla. Naštěstí opravdu utíkala. On se ještě stihl sehnout pro meč, který vykroutil z nehybné ruky jednoho z mrtvých vojáků. Věděl, že je mu taková zbraň na nic, proti mase kovu, která se za ním vyřítila z trosek domu, ale nechtěl utíkat neozbrojený. Na víc už ale nečekal. Útěk byl jedinou možností, jak se zachránit.

V hraničním městě zavládla panika. Jek a výkřiky se ozývaly ze všech stran. Navaran, která utíkala hlavní ulicí už nemohla dál, bodalo ji v boku a zahlcovala se vlastním dechem. Zvolnila a pak zůstala stát.

„Musíme dál!“ ozval se za ní Ewanův hlas, ale i ten utichl. Teď už viděl i on, proč Navaran neběží kupředu.

„Není tu jen jeden,“ zachrčel a otřel si pot z obličeje.

Ona nebyla schopná odpovědět. Jen se dívala na to, jak několik obřích strojů mění město v trosky a všechno živé, co se jim připlete do cesty, v kusy bývalého života.

Byli strašliví, hrůzní, zdálo se, že zastiňují slunce, byli ničiví a nepřestávali, neunavili se, oni ne. Jejich přízračná, ničivá systematičnost nevynechala nic a nikoho. A byli až příliš rychlí…

Navaran se obrátila, potřebovala se ujistit, že i Ewan vidí totéž co ona. Místo otázky, ale zaječela: „Pozor!“ a strhla muže prudce k sobě. Těsně vedle nich se zhoupla kovová paže.

„Doleva!“ zakřičel Ewan a pak ještě: „Doleva je tudy!“ když Navaran zazmatkovala a vyběhla na druhou stranu.

Nemyslela si, že ještě bude schopná běžet, ale byla natolik vyděšená, že přestala vnímat únavu. Nechala se vytáhnout na okraj skalní stěny, lemující ulici a výš už lezla sama bez pobízení. Byl to šplh o život, nohy samy nacházely výstupky a ruce vytahovaly tělo takovou silou, že skoro nohy nepotřebovala. Ručkovala vzhůru tak rychle, že dokázala předhonit Ewana.

„Vyleze to sem?“ zeptala se Ewana, když byli oba nahoře. Jejich příkladu následovalo několik dalších lidí, ne všichni ale měli to štěstí, aby dokázala uniknout strojům.

„Nemyslím.“ Ewan odvrátil pohled od jednoho z hrůzných výjevů hluboko pod sebou.

„A nerozbijí tu skálu?“

„To je žula,“ odpověděl Ewan a ona se nevrle opravila: „Tu žulu…“

„Ta se snadno rozbít nedá. Ruku!“ Ewan se sklonil a vytáhl na skálu muže, který k sobě měl připoutané malé dítě. Navaran už se natahovala pro ženu, která byla zjevně také překvapená tím, k jakému výkonu jí přinutil strach.

Oba pomáhali lidem překonat vyhoupnout se nahoru, a tak neměli nějakou dobu čas na sledování další destrukce města. Navaran se snažila nevnímat pláč a nářek. Bylo tu hodně těch, kteří ztratili své nejbližší.

Poslední ze zachráněných byl hraniční důstojník, který se dostal nahoru zásluhou dvou svých podřízených. Byl zázrak, že vůbec dokázal uniknout. Zvládl se vyškrábat nahoru se zlomeným kotníkem.

Brzy se utvořila skupina těch, kteří byli schopní pomoct ostatním. Bohužel si v zoufalé snaze o záchranu života nikdo nepřibral zásoby. Vyčerpaní, žízniví lidé byli zcela odříznutí od všech zdrojů a slunce nemilosrdně pražilo do obnaženého, rozpáleného kamene, na kterém se shromáždili.

„Tohle se prostě neděje, nemůže se to dít,“ říkal někdo a jiný dodával, „není to normální. Zemětřesení, povodně, seveřani na hranicích, teď zase Svarogovy stroje… to není jen tak…“

„Přece je všechny zničili. Říkali, že je zničili do posledního!“ naříkala jedna z nemnoha zachráněných žen. Většina z nic se nedokázala vyškrábat na skály. Mnoho žen zůstalo dole s dětmi, které nemohly utéct.

„Jak chceš tohle zničit, ty blbá? Zakopali je, to udělali. A někdo je zase oživil. Je to zpátky. Vrátil se! Proto se na nás řítí pohromy. Svarog je zpátky!“

„Svarog umřel!“ hádal se jiný muž, ale ten, který přišel s teorií návratu Svarogova teroru, štěkal: „Jak asi zabiješ nesmrtelného?“ A další mu přizvukoval: „Je jich tu víc. Jeho sestra žije ve Svajone. Měli si ji nechat Ilusijci, děvku nesmrtelnou!“

Snažila se je neposlouchat a soustředila se na ošetřování kotníku mladého důstojníka, zatímco lidé přihlíželi ničení svých domovů.

„Kdy to konečně skončí? Přece to musí skončit. I stroj se někdy unaví!“

„Tihle se neunaví. Copak nevzpomínáš, co vyprávěl otec? Rozbíjely domy a zabíjely lidi i zvířata. Když Svarog zavelel, mohly ničit dny a noci, pořád, bez odpočinku.“
Někdo se jí zlehka dotknul. Pokusila se usmát, ale v její tváři se objevil jen křečovitý škleb. „Klid,“ zašeptal Ewan a nahlas řekl: „Půjdu se podívat na druhou stranu, jestli se nedá někam dojít a jestli není někde opodál pramen nebo potok. Všichni máme žízeň.“

„Dobře,“ přikývla a raději nezvedla hlavu od toho, co právě dělala, i když se jí zdálo, že její ošetření není vojákovi moc platné.

„Musíme něco udělat!“ ječel nějaký člověk a Ewanův hlas odpověděl: „Jestli chceš něco dělat, pojď se mnou. Musíme najít vodu a lepší místo.“

Zanedlouho už několik mužů odcházelo pod Ewanovým vedením pryč a ostatní vyčerpaně posedali všude, kde se dalo.

„Připadalo mi, jako by něco nebo někoho hledali,“ nadhodil jeden mladík, „oni přece plní úkoly, ne? Tak mi to říkal děda.“

Navaran zvedla oči a její vyděšený pohled se střetl s důstojníkovým vědoucím výrazem. Zrudla a zeptala se: „Je to lepší? Asi vám víc úlevy neposkytnu.“

„Hledají vás?“ zašeptal a ona stiskla pevně rty. Vstala a obrátila se směrem k městu.

Stroje všechno obraceli vzhůru nohama, pohybovali se jen v okruhu města a opravdu, zdálo se, že po něčem pátrají.

Poodešla a sledovala tu hrůzu, která se odehrávala dole. Ne, tohle nebyla náhoda. Všechno, co se dělo, bylo příliš neskutečné, kruté, cílené. Je jich tu víc… znělo jí v hlavě. Víc Svarogových pohrobků…

Zavřela oči a když je otevřela, byla si jistá, že nic z toho, co za poslední až příliš vzrušenou dobu prožila, nebylo náhodné. Na okamžik ucítila přítomnost kohosi blízkého a myslela, že za ní stojí Ewan, ale z dálky, z nekonečného ticha vzpomínek nezazněl Ewanův hlas. Byl to otec, který říkal: „Náhoda existuje. Lidé, kteří věří, že svět je kýmsi řízen, předurčen, nastaven, že všechno, co se děje, má svůj jasný cíl, takoví lidé jsou nezralí a směšní. Dějí se prostě i zcela nepředvídatelné, náhodné věci, Nan. Nejsme loutky v rukou božích, jsme svobodní tvorové, kteří si na každé křižovatce volí sami. A naše rozhodnutí ovlivňuje jednání jiných lidí a dokonce, ano, i náhoda. Tak to prostě je.“

Její ruka zalovila v opasku a vytáhla prsten z ruky mrtvého krále. Bez toho, že by si ho prohlížela, navlékla šperk na prostředníček a pak našla ještě svůj vlastní pečetní prsten.

Důstojník viděl, co dělá, ale nezavolal na ni. Nechal ji, aby sklouzla z vršku skály, zachytila se prvního výstupku a zmizela pod převisem.

„O kus dál je stinné místo, roste tam pár borovic. A v dálce je potok, dva muži už k němu míří a pokusí se nabrat vodu do všeho, co jsme vytvořili,“ hlásil Ewan, který se vrátil ke skupině. Zatleskal a zavolal: „Hej, všichni, pohněte! Přesuneme se a zaženeme žízeň. Zvedejte se!“

Většina z nich se ale nepohnula. Stáli a fascinovaně zírali ze skály. Jeho pobízení nevěnovali pozornost.

„No tak, nepomůže vám, když se budete dívat na tu zkázu.“ Ewan došel k nim a znovu zatleskal: „Vzpamatujte se a pojďte. Určitě máte žízeň. Stroje nezastavíte, je čas se pohnout.“

„Ona je zastaví,“ ukázal jeden sotva odrostlý chlapec dolů a Ewan se obrátil za jeho rukou.

„Nan…“ vydechl ohromeně.

Šla stále kupředu a nezastavila ani ve chvíli, když slyšela ten výkřik, který za ní letěl ze skály. „Teď ne, lásko,“ zašeptala, „teď se nesnaž mě chránit.“

Její oči fixovaly první stroj, ke kterému šla. Nejprve spojila ruce jako v modlitbě a zašeptala pár slov. Potom zvedla hrdě hlavu a ruce rozpřáhla v odevzdaném gestu. Nespěchala a nezpomalovala. Dokonce i dech se jí nepřirozeně zklidnil, jako by se propadla do nějakého podivného transu. Byla šílená strachem, ale zároveň klidná, stejně klidná jako ve chvíli, kdy se rozhodla skočit ze skály. Musela to ukončit. Musela ukončit ten zoufalý řetěz událostí, které rozhodně nebyly náhodné. Musela se tomu postavit, ne stále utíkat a schovávat se. To ona nesla zodpovědnost za všechny katastrofy, teď už měla jistotu. A ještě větší jistotu získala ve chvíli, kdy stroj strnul a obrátil k ní hlavu.

„Jsem Elian Navaran z Trigornu, královna obojí Ilusie, dcera krále Illa Verogerna a Eigys z Askiburgionu, sestry Svarogovy. Jsem krev její krve, krev Svarogovy krve. Vzdávám se! Slyšíš? Vzdávám se! Odvolej je!“

Stroj, který jako první zaznamenal její příchod, upustil trám, který zrovna rozbíjel a naklonil hlavu k straně, jako by ji slyšel, jako by si ji chtěl prohlédnout.

Zůstala stát před ním a nepohnula se. Stála a její tvář rudla spolu se zapadajícím, krvavým sluncem, které ji nasvěcovalo do červánkové barvy.

„Jsem královna obojí Ilusie,“ pronášela klidně, „ano. Jsem to já. Vyvolená a předurčená vládě. Dcera bohů. První mezi ženami. Jediná svého druhu… tak pojď…“ Nadechla se, mírně zaklonila hlavu a usmála se.

Stroj se pohnul jejím směrem a spolu s ním se začali pohybovat i ostatní. Jejích pozornost upustila od ničení a zabíjení. Jejich pozornost našla svůj cíl. A jejich jednotná mysl se soustředila na nehybnou ženu, která se jim vydávala.

Rudá barva zapadajícího slunce ztmavla a zdálo se, jako by okolní krajinu zaplavila krev. Ze skalní stěny se rychle spouštěl muž, který před chvílí volal jméno nehybné ženy. Utíkal za ní a po cestě tasil meč, jako by si snad myslel, že může zastavit tu obří, kovovou masu. Ona ho ale nevnímala, prostě se jen vydávala tomu, co nemohla přemoct ani zastavit. A ve chvíli, kdy si uvědomila, jak pevně stojí, jak je nepohnutá a silná, přesně v tu chvíli jí něco narazilo do zad, porazilo a přidrželo u země.

„Však mám stromu ku rubání

kamení mám ku tesání

nikdy bratra neposekám

nezraním své matky syna

lépe býti, lépe žíti

příjemněji, důstojněji

poutníkovým souputníkem

chodci holí, tovařišem,

než rod vlastní požírati

sestřinu krev prolévati!“

Navaran se pokusila setřást tíhu ze svých zad a zjistit, kdo na ní sedí a pevně ji svírá stehny, ale měla přiraženou hlavu k zemi, kam ji neznámý tisknul. Viděla jen, jak někdo jiný obíhá okolo ní a ryje mečem do země kruh. A potom uslyšela ryk mnoha hrdel.  

Znovu zabojovala a podařilo se jí maličko zvednout hlavu zrovna ve chvíli, kdy první stroj ustoupil a začal zdvíhat ruce. V tu chvíli se na něj vrhlo několik lidí a další přibíhali všichni křičeli jako šílení a vrhali se na kovové bojovníky. První stroj se zakymácel a pod náporem těch lidských mravenců spadl s rachotem na zem. Ostatní stroje začaly ustupovat a tlak na Navaraniných zádech povolil natolik, že se ho konečně dokázala zbavit a vymanit se. Její vyděšené oči se střetly se zeleným pohledem světlovlasého muže.

Zaječela a velice rychle se vyšvihla na nohy. Potom se rozhlédla. Stála uprostřed kruhu a proti ní stál nevelký, postarší muž, který se zjevně vydýchával. Uprostřed kruhu stáli ještě dva další seveřané a ostatní, desítky ostatních plavých mužů se hnaly za stroji, které už mizely v dálce. Ti, kteří zbyli, bušili vším, co měli do padlé konstrukce, která se jim zjevně nebránila. Vypadala, jako by zmrtvěla, už to byl jen ohromný kus kovu, kterému začínaly povolovat první nýty.

„Navaran! Nan!“ Ewan doběhl k okraji kruhu, ale zastavilo ho zaječení: „Dál ani krok, ty pitomče! Ani krok přes tu linii, rozumíš? Todle je silnej kruh! Tady malá královna je v pořádku a ty se ani nehni!“

„Aleksi? Co tu děláš?“ Ewan se trochu zapotácel ale svůj pád ustál a zůstal před vyrytou linií.

„Co asi? Zachraňuju Illovu ceru, ty vole. A málem sem to nestih. Nevim, jak to ten chlap dělal, ale všechny jeho děti, zvlášť cery sou fakt máklý!“ vřeštěl Aleksi. „Viděls to? Viděl? Ta nána pitomá se klidně vydala těm strojům! Ill by ji roztrh jak hada!“

Malý seveřan zakroutil hlavou a kriticky zhodnotil ženu, která se zvolna vzpamatovávala z překvapení.

„No,“ usoudil, „Saaru byla hezčí, ale ty seš celej táta. Jako bych viděl Illa. Měl taky takový vlhký, lanní voko. A taky dělal divný věci.“

„Znám tě,“ sdělila mu zaraženě.

„Jo, mě zná kdekdo,“ přikývl, ale ona řekla: „Ne… já tě znám z Orenthovy knihy… Aleksi… ten liščí bojovník…“

„Orenthes byl taky případ. Jednorukej, teplej a eště Ilusijec. Tomu řikám pech,“ odpověděl Aleksi.

Navaran zvedla mírně obočí a prohlédla si ostatní dva muže, kteří stáli uvnitř kruhu. Jeden byl nevysoký a tmavovlasý mladík s divokým pohledem a druhý podsaditý, taky mladý člověk s rozcuchanými vlasy. Poděkovala jim mírným pokývnutím hlavy a potom se obrátila na Ewana.

Ráda by se na něj dívala i dál, už myslela, že nebude mít příležitost, ale trochu jí vadilo, že Aleksi mrmlá: „Tak uprchlej vězeň sbalil Illovu holku. Skvělý. Jen mám pocit, ty idiote, že je vdaná. Jestli ti to neřekla, tak ti to říkám já…“

Měl sice pocit, že ho ti dva nevnímají, ale nikdo nemohl říct, že je nevaroval. Slunce zapadalo a seveřané rozbíjeli stroj na kusy. Oni zjevně neměli problém s jejich ničením.