Syn hvězd - Kapitola 26.

Vstal, protáhl se a došel k nízkému oknu. Prohlížela si ho. Vzpomínala na svůj prvotní šok, když viděla jeho poničené tělo. Teď ho viděla a vnímala úplně jinak. Zdál se jí nádherný, i když on se dost smál, když mu to řekla. Přesto, líbilo se jí, jak vypadá, nikdy nikoho nepoznala tak detailně, aby neměla zábrany, nikdy nepřijímala s takovou samozřejmostí něčí fyzickou podstatu. A nikdy nikoho tolik nepotřebovala. Celá její bytost nutně vyžadovala, aby se vedle ní probouzel, aby se na něj mohla dívat, mluvit s ním, vnímat jeho přítomnost.

Ani se nepodíval, jestli už nespí a pronesl: „Přijeli vojáci Nemetobrigy. Je tu Alkander a nějaká žena, zjevně dost vysoce postavená…“

„Ale ne!“ zaúpěla, „asi tuším, kdo to je.“

„Vážně? V Lapirionu jsou tisíce žen a ty víš, kdo to je?“ zasmál se.

„Tak schválně. Počítám, až to dojde i tobě. Jedna, dvě, tři…“

„Královna Eigys?“ vydechl ohromeně. „Vypadá stejně jako před lety.“

Navaran obrátila oči v sloup: „Vidíš? Jsem úplná vědma.“

„Nezníš moc nadšeně.“

Navaran odkryla deku a vstala z úzké postele. Večer našli jeden prázdný dům s nedotčeným podkrovím, kam se uchýlili. O dům se zatím nikdo nepřihlásil a oni dva tak mohli strávit noc spolu v pohodlí a klidu.

„Aleksi vypadá dojatě. Přivítání je srdečné,“ hlásil Ewan, „a jdou do hostince. Je zvláštní, že největší budova ve městě moc neutrpěla.“

Sledoval, jak se skupina vysoce postavených vydává do hostince, zatímco seveřané odklízejí trosky a vojáci se začínají zapojovat do jejich činnosti.

Navaran mezitím vstala a začala sbírat svoje věci, poházené po podlaze. Každou kriticky zhodnotila a posteskla si: „Jeden den. Jeden den jsem měla čisté šaty. Kdybych byla cynická, řeknu, že tohle všechno je především útok na mé hygienické návyky.“

Odnesla oblečení k posteli a marně se snažila očistit sukni. Objel ji zezadu a zašeptal: „Vykašli se na to. Vrátíme se do postele.“

„Neblázni. Je tu matka, musím jít za ní a předstírat vděk, že se uvolila k tomu, aby ji zajímal osud její dcery. No tak, nech toho. Páchnu,“ zavrtěla se nespokojeně, ale on ji nenechal vymanit ze sevření: „Miluju tvůj pach. Už jsem si na něj zvykl.“

„Tak to jsi jediný. Neblázni,“ plácla ho, když jí začal hladit prsa, „teď se to nehodí. Venku lidé oplakávají své mrtvé a my bychom měli řešit situaci, ne se tu zabývat… tímhle…“

„Líbí se mi, že máš pořád zábrany mluvit o tom, co se mnou děláš. Jako by tvůj bohatý slovník neobsahoval žádné pojmy, určené k milování,“ zasmál se a jeho ruka sklouzla níž.

„Učili mě právnické pojmy, ne slovník nevěstek.“

„Nebuď nepříjemná. Oba víme, že už nebudeme mít moc příležitostí se milovat. Až vyjdeš ven, budeš jiná žena.“

„Právě. Nechci si namlouvat, že jí nejsem už teď. Moje inkognito je pryč a pravda nás zanedlouho úplně oddělí. Včera jsem si uvědomila jen jednu jedinou bolest. Tu, že jsem se s tebou nerozloučila. Protože vím, že kdybych to udělala, nikdy bych se neodhodlal odejít. Ve skutečnosti na tebe mám návyk a představa, že ztratím možnost s tebou být, skutečně, duševně i tělesně, mě zabíjí.“

„Tak se mnou buď. Teď a tady.“

„Mluvíš ty, nebo to, co mě dost naléhavě tlačí do zad?“

Přitáhl ji k sobě tak pevně, že skoro nemohla dýchat a šeptal: „Chceš hrozně moc, aby do tebe proniknul. Ve skutečnosti nemyslíš na nic jiného.“

„Myslím na ty lidi venku. Znevažujeme jejich ztrátu tím, že tu bezostyšně…“

„Oni dělali v noci totéž. Věř mi. Všichni, kteří přežili, zjistili, že proti ztrátě života je všechno ostatní jen banalita. I ve válce se souloží. Možná mnohem víc než v míru. Protože každá příležitost může být poslední. Tahle je naše…“

Když ji natlačil do postele a nalehl na ni, plácla ho do širokých zad: „Někdo nás tu nachytá,“ bránila se, i když ne moc, aby náhodou nepřestal.

„Nikdo neví, kde jsme. Navíc, Aleksi bude seznamovat Alkandera a tvou matku s celou situací. Máme moře času. No tak… povol nohy. Stejně se mezi ně dostanu…“

„Jsou mnohem pevnější než začátku. Jen se snaž,“ pobídla ho, „nebudu ti nic usnadňovat.“

…

Naštěstí už byli oba oblečení, když někdo zaklepal na dveře a opatrně zavolal: „Jste tady, madam? Pan Alkander vás hledá.“

„Tolik k tvému: nikdo neví, kde jsme,“ uculila se a marnými pohyby urovnala své vlasy i oblečení.

„Dobře, řekl jsem večer Aleksimu, kde budeš spát. Přece nebudu říkat pravdu zrovna ve chvíli vlastního ztopoření. Byl bych idiot,“ bránil se, když se na něj zadívala kriticky.

„A řekl jsi Aleksimu, že tu budeme spolu? Já jen, že pokud to ví ten šílený seveřan, v tuto chvíli už vědí o našem poměru všichni,“ zamračila se.

„Neřekne nic. Mužská solidarita. Ale i kdyby… neunesl by to tvůj majestát?“ zeptal se, když sahal po opasku.

„Můj majestát unese leccos, jen ne kritický pohled mé matky. Ona je totiž ta ctnostná, která zachovávala věrnost otci… tak zní legenda.“

„To by neměl být problém,“ Ewan jí otevřel dveře, zasalutoval vojákovi, který na královnu čekal a dodal, „je přece slepá. Nebo ne?“

Prošla okolo něj a vydala se do chodby se slovy: „To rozhodně nezabrání jejímu kritickému pohledu v uplatnění. Jdeme. I když bych radši čelila těm kovovým monstrům než ctné královně vdově.“

Bylo zvláštní, že nastal nový den, tak jí to přišlo. Že se netečná příroda tváří, jako by neexistovaly ty trosky, pláč lidí u pečlivě zabalených těl, naskládaných vedle sebe podél cesty. Zastyděla se, když viděla plačící ženy. Ony truchlily a královna ilusijská se bavila v posteli se svým milencem. Cítila se trapně, i když věděla, že kdyby s nimi truchlila, nezměnila by nic. Ewan měl pravdu. Minulost byla neřešitelná a nemělo cenu se k ní obracet.

S obavami si prohlížela seveřany, kteří kupodivu nevypadali ani se nepodobali těm, kteří ji přepadli. Tohle byli běžní muži, kteří řešili odklízení katastrofy a vzorně spolupracovali s místními vojáky. Zástupci obou rozdílných národů vypadali, jako by mezi nimi neexistovaly rozdíly. Lapirionci mluvili dobře seversky a naopak. Navaran to do jisté míry udivilo, ale neměla čas uvažovat o detailech. Vstoupila do hostince a poděkovala vojákovi, který ji sem přivedl. U vchodu zůstala stát a rozhlédla se.

Alkander a dva jeho pobočníci povstali, bývalá královna zůstala sedět, jen zdvihla tvář a zdálo se, jako by její nevidoucí oči dceru zaznamenaly. K Navaranině nespokojenosti povstal i velmistr Taheris, který zřejmě přijel s Alkanderem. Aleksi nepovstal a to, jak se zašklebil, když do místnosti vešel i Ewan, v Navaran probudilo značnou nelibost. V místnosti seděl ještě mladý důstojník s ovázanou nohou, který se sice pokusil povstat, ale nakonec své úsilí vzdal.

„Vaše výsosti,“ oslovil ji Alkander a došel ji obřadně přivítat. „Je mi ctí, madam.“

Uklonil se a políbil její ruku. Musela se bezděky usmát. Ona, špinavá, potrhaná a on podle držení těla zjevně zraněný. Vypadali oba zuboženě a v polorozpadlé budově působila dvorská etika směšně.

„Pane Alkandere,“ pronesla uctivě, „jsem vděčná za vaši přítomnost.“ Navaran se mírně poklonila i ostatním: „Velmistře Taherisi, mistře Aleksi, matko… přeji všem dobré ráno.“

Nebylo dobré, ale to pominula. Nechala se Alkanderem odvést ke stolu a s povděkem přijala pohár vody. Vyhnula se Ewanovu pohledu. On se posadil vedle Aleksiho, který do něj významně žďuchnul loktem a koulel očima tak, že Navaran měla chuť po něm pohár hodit.

Věděla, že musí promluvit první, aby zahájila poradu, Alkander jí dal jasně najevo, že respektuje její postavení, i když byl na svém území. Odehnala z hlavy představu nahého Ewana a vklouzla do své role: „Děkuji všem, že se tu sešli,“ řekla natolik důstojně, aby přehlušila svou nechuť k mluvení, „a děkuji ještě jednou mistru Aleksimu, že přivedl posily a ochránil tak místní obyvatelstvo i mě samotnou. Slyšela jsem hodně o vaší loajalitě a odvaze od otce,“ to lhala, otec o válce v Lapirionu nikdy nemluvil, ale znala detaily od Orentha, „a jsem vděčná za to, že jste ji mohl ukázat i v případě záchrany ilusijské královny. Dlužím vám nejen poděkování, mistře.“

Aleksi se na ni zazubil a sladce zavrkal: „Kdykoli budeš potřebovat, děvče.“

Cukly jí rty, ale udržela vážnost: „Asi bych vás měla seznámit s detaily svého… pobytu zde a vysvětlit panu Alkanderovi, proč jsem se pohybovala po území, které spravuje, bez jeho vědomí. Mimochodem, přijměte omluvu za tuto nepřístojnost.“

Alkander si maličko povzdechl, všimla si, že mu není moc dobře a zřejmě nemá náladu na oficiality, ale dokázal říct: „Stalo se, výsosti. Omluva přijata. Teď je důležité, že jste v pořádku. Měli jsme obavy.“

„Děkuji. Tedy…“ Navaran se ošila, „než se dostaneme k tomu, co se tu včera stalo a co stále ještě nechápu, vrátím se do chvíle, kdy mě velmistr Taheris poslal do Ilusie.“

„Byla to chyba, paní,“ zahučel omluvně starý muž, ale její gesto ho donutilo mlčet.

Ano, už byla v roli, na to nepotřebovala luxusní šaty a perfektní účes. „Nikdo nemohl předpokládat, že se stane to, co se stalo. Neobviňuji nikoho. I když přepadení, které jsem přežila jen zázrakem zůstane asi navždycky v mé paměti. Přepadli nás seveřané, kteří neušetřili nikoho.“

„To nebyli seveřani,“ ozval se Aleksi a ona se na něj zadívala chladně: „Chcete naznačit, že lžu, mistře?“

„Ne, já nenaznačuju,“ odpověděl drze a ona se napřímila: „Takže zpochybňujete má slova?“

„Ale vůbec, Nan, já ti věřím,“ máchnul rukou, „jenom říkám, že to nebyli seveřani.“

Pominula jeho nerespektování etikety a namítla: „Vím, kdo mě přepadl, mistře Aleksi. Poznám seveřana.“

„Ale jo, netvař se jako naprdnutá slepice, já netvrdim, že lžeš,“ začal Aleksi a Alkander bolestivě syknul. Zřejmě jen kvůli svým bolestem. Ewan si zakryl rty a velmistr Taheris vytřeštil oči. Chtěl promluvit, ale malý seveřan vyskočil ze svého místa a nikoho nepustil ke slovu: „Jako jo, byli to seveřani a nebyli, už ne. To, co vás přepadlo, kotě, nebyli normální lidi.“

„To jsem si všimla,“ pronesla ledově, ale on klidně pokračoval, jako by její chlad vůbec nevnímal: „Tohle je děsně stará a hnusná magie. Ten, kdo ji použil, byl sakra dobrej v tom, co dělá. Tohle je ta… temná nekrokomedie, která vyvolává ze země voživlý mrtvoly. A přesně ty vás napadly. Měla jsi sakra kliku, že tě ta havěť nerozervala a nesežrala tvoje skoro panenský tělo, děvče,“ pokýval hlavou vážně Aleksi, zatímco Alkanderovi padla hlava do dlaní.

„Já mluvil se samotným bohem podsvětí a von mi potvrdil, že někdo temnej, hustej a posedlej zlem vyvolal nejenom ty trýzněný duše mrtvejch bojovníků severu, ale dokázal to, co naposledy v naší tejraný zemi severský dokázal Hiisi, strašnej hajz, kterej požíral duše věrnejch. Někdo na tebe poštval hrůzy války, mrtvý bojovníky, záplavy, bouřku, divý šelmy i Svarogovy stroje. Někdo dost prohnilej na to, aby věděl, že mocnou, vopravdu mocnou ženu nejde zabít jenom tím, že jí vezmeš klackem po hlavě. Protože takový holky, jako si ty, tady Eigys nebo Saaru, nejsou jen tak něco běžnýho. Jsou to syroby…“ Aleksi moudře kýval hlavou a Navaran nechápavě naklonila tu svou ke straně.

„Symboly,“ zašeptal Alkander, který zjevně netrpěl jen svým zraněním.

„Jo,“ nepřestal Aleksi pokyvovat, „přesně to. Ste silný děvy, vobdařený božskejma kvalitama. A ten, kdo se rozhod, že ti zatne tipec, todle věděl. Proto povolal ty mrtvý.“

„Byli velmi živí, ubezpečuji tě,“ narušila mystičnost chvíle Navaran stručně.

„To voni jen tak vypadaj. Ale když je zasáhne sluneční svit, tak se rozpadnou,“ zakoulel očima seveřan.

Zatímco zraněný důstojník ho doslova hltal pohledem, Navaran se tvářila stále kritičtěji.

„Podívejte, mistře, na tohle opravdu nemáme čas,“ zarazila jeho další vytržení. „Byla jsem přepadena a nebudeme se dohadovat o tom, jak moc živí byli ti lupiči. Chápu, že bráníte vlastní lid, to je chvályhodné.“

„Hej, pochybuješ vo slovech podsvětního boha?“ houknul na ni seveřan.

„V první řadě nevěř… nemám zkušenost s komunikací s bohy,“ začala Navaran, ale když Aleksi zavřeštěl: „Jak nemáš zkušenost? Si se svým tátou nemluvila nebo co?“ královna Eigys se mírně pousmála.

„Teď nebudeme probírat mého otce,“ ohradila se Navaran. „Vraťme se k…“

„Tvůj táta, děvče,“ ukázal na ni Aleksi obviňujícím prstem, „dobře věděl, co dokáže temnota a magie. A taky zvrácený myšlení. Ten, kdo na tebe seslal tu bouřku, byl hodně zvrácenej a pokřivenej.“

„Bouřka je přírodní jev!“ neudržela se Navaran, „a já se chci dostat k meritu věci, mistře!“

„Jak jako přírodní jev? To byla magická bouřka, ty pitomá!“

„Aleksi…“ zaúpěl Alkander, ale seveřan se nedal: „ty taky mlč. A vůbec, perkele, jsme tu snad zkušený, dospělý lidi, ne? Já, Eigys a tady děda Taheris jsme válku prožili a viděli hrozný věci. Hrozný! Vodnesli sme to děsně. Mně to rozežralo kůži, Taheris přišel vo milovanýho synka a Eigys vo voči. Nikdy se už nemohla podívat na svojí rodinu. Všichni sme tomu dali svoje tělo a mysl. Všichni, královničko. Jasně, tys byla u mámy v břiše a tady Alkander byl taky eště na cestě, ale jeho strejda Dugald, kdyby tu byl, ten by se nesmál, kdyby mu zkušenej šaman řek, z lesa povstaly přízraky mrtvejch a jejich tváře tvořily mračna bouře, která se převalila Lapirionem. I válka nepřichází jen tak, přichází v dobách voslabení. A tohle je doba voslabení! To nebyl žádnej debilní přírodní jev, to byla vyvolaná bouřka! A ty si vyvázla jenom proto, že ti tatík poslal z nebe silnou vochranu!“

Aleksi ukázal neomylně na Ewana, který ztuhnul a zavřel oči, když Navaran podotkla: „No, tahle ochrana rozhodně nespadla z nebe, mistře.“

„Do prdele, co je na tom k nepochopení?“ vřeštěl Aleksi. „Věci se nedějou náhodou! Někdo tě chce dostat, protože tě nenávidí. A protože si milovaná cera boží, tak ti otec seslal posla, kterej tě zaštítil, protože jiný Ilusijci nebyli tou dobou k dispozici. Ale ten, co tě nenávidí nepřestal. Je plnej zloby. Proto voživil vojáky!“

„To je nepochopitelné, ano,“ Navaran honem zamlouvala to, že se pozornost upřela k ní a Ewanovi, „celou dobu uvažuji o tom, jak mohl kdokoliv rozpohybovat ty stroje. Svarog k tomu přece potřeboval nějaký… zdroj, co si pamatuji z vyprávění. A ten zdroj tu není. Nebo ano?“

„Jeho část ano. Ten, kdo oživil vojáky, ho měl k dispozici,“ promluvila paní Eigys důstojně.

Ewan si oddechl a Navaran obrátila pozornost k matce: „Asi nechápu.“

„Můj bratr experimentoval se Zdrojem dlouhé roky. Nevytvořil jen vojáky, ale i jiné věci, děsivé i krásné věci, které se pokoušel rozpohybovat za pomoci mechaniky i Zdroje, který studoval. Ten, kdo získal jeho zápisy a poznámky, našel i některé z jeho výrobků, které unikly zničení.“ Eigys nakrčila bolestně čelo: „Ano, našly se zápisky a někdo je draze vykoupil, protože měl dost stříbra. A nakonec našel i Svarogovy hračky. Ne všechny. Ale v jedné byl… úštěpek Zdroje. Mohl tak zopakovat Svarogovy pokusy.“

Navaran zvážněla: „Jak to víš?“

„Asi je vševědoucí, když je nesmrtelná, ne? Boha jeho, ty vůbec neznáš svoje rodiče,“ povzdechl si nahlas Aleksi.

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Ta patřila královně Eigys, která přiznala: „Našla jsem je. Našla jsem několik předmětů, které mi připomněly dávnou dobu. Objevila jsem tu dívku…“

„Dívku?“ nechápala Navaran.

Eigys přikývla: „Zlatou dívku. Vytvořil ji kdysi Svarog jako hračku, jako svou… nevím, jak to říct. Byla to loutka, neživý předmět. I když ji dokázal rozpohybovat a sklízel obdiv za její věrohodnost. Později, když získal Zdroj, své pokusy zahájil právě na to bezduché loutce. Uspěl. Zlatá panna vlastně ožila. Byl to jeho první úspěch. Dokázal tím poprvé vytvořit to, čemu my říkáme živoucí kov. Po válce se ničili vojáci, ale nikdo si nevzpomněl na Svarogovu zlatou pannu. Hračka přežila ničení a někdo ji objevil. Bohužel.“

„A sme u něj,“ postavil se Aleksi, „jo, někdo vobjevil Svarogovy postupy, ale nejenom to. Někdo byl tak chytrej, aby nepochyboval vo tom, čemu ty říkáš přírodní jevy. Byl nejenom chytrej, ale i nadanej, protože pocházel z fakt silnýho rodu a má schopnosti, jaký maj u nás ty nejlepší šamani. Byl skoro stejně tak dobrej, jako já…“

„O kom mluvíme?“ Navaran se na Aleksiho nedívala, její pohled směřoval k matce.

Eigys mlčela, ale Aleksi si znovu vzal slovo: „Ježkovy zraky, to je přece jasný. Posvátná panna, Svarogova sestra se spojila s bohem Ilusijců a z jejich spojení se narodilo holý neštěstí. Nemluvim vo tobě, zlato,“ ukázal na strnulou Navaran, „ale vo dalším nositeli Svarogovy krve a taky, do prdele, jeho chytrosti a šikovnosti. Protože i to se dědí! Jestli ty si celej taťka, až na to, že nesvítíš po nocích, tak tvůj brácha zdědil prostě nadání svého strejdy. To se stává. Já sem taky celá tetička Aili! A Titus chytil povahu po děsnym strejčkovi. To není taková záhada, královno!“

„Titus? To je hloupost,“ namítla, „Titus je jemný člověk. Navíc, jeho postižení…“

„Má pravdu,“ přerušila ji Eigys, „Titus zdědil víc než jen inteligenci, ale i šikovnost, nadání pro mechaniku a vnitřní… vztek. Byl ten slabší, pomíjený, shrbený, nepodařený. Velice svým postižením trpěl.“

„Titus by mi neublížil,“ trvala na svém Navaran.

„Jo, jasně, je to úplnej mazlík,“ zahučel Aleksi a do to doby mlčící Alkander vpadnul do debaty svým: „Už není. Zemřel…“ čímž šokoval celou společnost.

Alkander potom vyprávěl o pátrání po Navaran, které jeho skupinu zavedlo do jeskyně. Když zmiňoval, že našli dostatek stop, které je přesvědčily o tom, že Navaran patrně žije a má doprovod a že objevili stroj, Ewanovi se znovu vrátila vzpomínka na nález děsivého kovového vojáka. Vyměnil si krátký pohled s bledou Navaran. Rád by ji teď držel za ruku, aby nevypadala tak osaměle a nešťastně. A pak sám potřeboval, aby byla s ním, když Alkander řekl: „Všichni byli mrtví. Můj pobočník, Erebos i Titus. Já přežil jen náhodou. Zachránila mě moje druhá duše. Oni nevyvázli.“

„Proboha,“ Ewan se odvrátil a Navaran se objevily v očích slzy. Starý Taheris vydechl: „Pán Titus… to je hrozné.“

Ale Eigys zůstala nepohnutá. Až příliš na to, že právě slyšela o smrti svého syna.

„Je mi líto,“ uzavřel Alkander. Už jsem poslal pro jejich těla. Pohřbíme je v Nemetobrize.“

„Jedno tělo nenajdou,“ usoudila Eigys.

Alkander se na ni podíval s lítostí: „On zemřel, paní.“

„A viděl jste jeho tělo?“ zeptala se tvrdě.

„Viděl jsem dost krve, na to, abych pochopil, že nemohl přežít.“

Eigys zavrtěla hlavou: „Krev už není důležitá, ne pro něj. To, co teď řeknu, asi pochopí jen jediný člověk v této místnosti. Jen ten, kdo ví, co se stalo králi seveřanů, na kterém Svarog dělal experimenty.“

„Perttu,“ řekl tiše Aleksi, „náš Perttu…“

„Ano. Manžel královny Sarai. Svarog na něm poprvé vyzkoušel propojení živoucího kovu a lidského těla. Zapisoval postup. Zapisoval všechny postupy. Můj syn ty zápisy vykupoval roky. Nevím, co v nich je, nemohu je přečíst, ale jsem přesvědčená, že je zopakoval. Přišel na to, jak se propojit se Svarogovým kovem. Měl zdroj ze zlaté panny, ze své Ymmé, jak jí říkával.“

„Ymmé?“ Navaran doslova vyskočila ze svého místa a v šoku to zopakovala. „Proboha, Titus mi říkal, že má dívku, že má… ó, můj bože, Orinne, jmenovala se Ymmé… on… můj bože, to není… to snad… ne, to nemůže být…“

Vyskočili oba, Alkander i Ewan, ale Alkander se raději znovu posadil. Ewan královnu podepře a ona konečně mohla stisknout jeho ruku. Opatrně jí pomohl znovu usednout a zůstal blízko, dokud viděl, že se úplně neovládá.

„I když nechápu nic z toho, zeptám se, Eigys, váš syn tedy žije?“ ujistil se Alkander.

Slepá žena přitakala: „Ano, žije. A je mnohem silnější, to byl ostatně jeho cíl. Odložit tělo, které ho limitovalo. Jen neměl vhodnou náhradu. Těžko by použil zlatou pannu. Pak jste ale našli ten stroj.“

„On je v tom stroji?“ Navaran zvedla hlavu a Eigys krutě odpověděla: „Hůř, má milá, on je tím strojem. A ovládá ostatní. Z Ymmé získal Zdroj a musel do sebe jeho část nějak dostat. A teď už má i náhradu za své nedostatečné tělo.“

„Hustý!“ ozval se Aleksi a dodal: „Když vezmu, že k tomu umí naše magický praktiky, máme před sebou pořádnýho zasranýho hajzla.“

„Mluvíš o princi a Illovu synovi, seveřane!“ vyjel Taheris, ale seveřan se nedal: „No, jasně. To sem zapomněl dodat. Je to zasranej a eště urozenej hajzl. Ten kluk v sobě spojil matku i otce, takže má sílu nebe a starejch bohů. Je to kurevsky velký zvíře v nedobytným voblečku a my máme problém, panstvo! Takže, já se ptám, jak ten problém budeme řešit? Za sebe můžu jenom říct, že seveřani sou připravený na spolupráci, teda, náš král ne, ale na něj kašlu. Šamani rozhodně nedopustej, aby tahle zkurvená kombinace Hiisiho, Svaroga a Illa chodila po světě. Už jsme si s podobnejma zjevama užili svý.“

Hovořili dlouho a plánovali. Alkander se musel omluvit, jeho stav skutečně nebyl dobrý a Aleksi ho odvedl do pokoje. I Navaran sotva stála na nohou, i když prvotní šok překonala. Došla za svou matkou a dlouho spolu promlouvaly. Když se zvedla k odchodu, Eigys k ní zvedla krásnou tvář a zeptala se: „Je to rozmar, náhrada za samotu nebo láska, Nan?“

„O čem mluvíš?“

„O tom muži, který ti je nablízku,“ odpověděla klidně Eigys.

Navaran se ohlédla. Ewan na ni čekal u dveří. „To není tvoje věc. Ostatně, já si lásku dovolit nemohu, to jste mi vštěpovali. Pro panovnici jsou takové podružnosti ryze soukromou věcí.“

„Omlouvám se.“ Eigys s dceřinou pomocí vstala a zlehka se dotkla její tváře. „Vím, že jsme na tebe naložili příliš.“

„Nic ti nevyčítám. Na to jsem už příliš dospělá.“

„A velice zamilovaná. Chápu.“ Eigys se objevila ve tváři lítost. „Ale jestli ho skutečně poslal otec, asi to bude muž, hodný Illovy dcery.“

„Kdybys věděla, kdo to je, asi bys volila jiná slova,“ zasmála se Navaran hořce.

„Nezajímá mě jeho původ. Byl na správném místě ve správný čas. Víš, když se říká, že láska překoná všechno, zní to banálně, ale to, co prožíváte vy dva, Titus nikdy neměl a mít nebude. Zamilovanost je nepředvídatelná možná i proto jsi vyvázla. Vděčím panu… Ewan se jmenuje, že? Ano, vděčím panu Ewanovi za život svého milovaného dítěte.“

„Můžeš si to odpustit.“

„To, že jsi milovaná nebo dítě?“

„Nejsem ani jedno. Obě víme, že jsem oběť budoucnosti. Zaplatila jsi mnou za to, abys mohla žít s otcem, to on byl milovaný. Já jsem úlitba zemi a dvoru. Jsem konstrukt, ne člověk. Promiň, musím se jít převléknout a umýt,“ ukončila Navaran jejich rozhovor, „a vzpamatovat. Právě jsem se dozvěděla příliš strašných věcí a chci být na chvíli s někým, kdo mě potřebuje, aby mohl truchlit, protože se právě náhodou dozvěděl, že přišel o milovaného příbuzného. Navíc, chci být s ním, abych mohla pak žít sama se sebou. Což bude teď mnohem těžší.“

Než Eigys stačila cokoli říct, Navaran se odvrátila a odešla za mlčícím mužem. Slepá královna sklonila hlavu a zavřela oči.