Syn hvězd - Kapitola 27.

Rozhlédl se okolo sebe. Osm. Dokázal jich najít osm. Zatím. Před pětadvaceti lety jich byly stovky, stačilo málo a mohly dosáhnout toho, oč jejích tvůrce usiloval. Jeho plán byl úžasný, propracovaný, téměř dokonalý. Téměř. Tehdy zasáhl osud v podobě nevypočitatelných seveřanů, kteří nikdy neměli být zatažení do hry. Ano, možná bylo jejich fyzické ustrojení natolik vhodné pro přijetí živoucího kovu, že se přímo nabízeli pro pokusy, ale jejich zvířecí podstata nakonec způsobila pád celého pracně vytvořeného systému. Nikdo takový, jako Svarog už neexistoval, nikdo. Jediná příležitost, která se nabízela v minulosti, už se nemohla vrátit. Nebylo možné zopakovat jeho pokusy v takové šíři a počtu.

Zbylo jich osm. Příliš málo na válku.

Ale válka je příliš extrémní prostředek k ovládnutí světa. Příliš zaostalý. Mnohem lepší je postupné nabourávání toho, co lidé znají a čemu důvěřují. Nejde o vytvoření nového systému, ale o postupnou destrukci toho starého, o narušování soudržnosti. Nikdo si nevšímá počátečních, drobných nesrovnalostí. Třeba toho, že se ztratí pečetidlo, které se vzápětí objeví jinde…

Stroj poodešel o pár kroků dál a usadil se na kámen. Vychutnával si pocit vlastní velikosti a moci. Byl nádherný, konečně získal všechno, o čem kdy snil. Teď už stačilo jen jediné, získat královskou korunu a vládu nad Ilusií. Z takového místa potom mohl ovlivnit prakticky všechno. A realizovat plán, který Svarog kdysi nedokončil.

Nesmrtelný kovář byl příliš silový, příliš zamilovaný do technologií a politicky neschopný. Navíc se ke své smůle ocitl v době silných politických figur. V Ilusii vládl Ill Verogern, v Lapirionu Dugald, na severu královna Sarai. Bylo to období mocných a úspěšných. Ale doba charismatických vládců skončila, nastalo přirozené, přechodné období opatrných, slušně vychovaných panovníků, kterým šlo o jediné. Uchránit svět od další války. Byli ochotni tomu podřídit všechno. Jistě, na severu vládl Niilo a ten měl charismatu na rozdávání. Jenomže ve skutečnosti ani on neměl v úmyslu riskovat vyčerpání Alatey zahájením větší války. V Lapironu se realizoval Alkandros. Schopný, inteligentní, rozhodný, ale také pohodlný, poživačný a zvyklý na relativní klid. Irinie byla v rozvratu, od ní nic nehrozilo. A Ilusie? Té vládla spolehlivá, oddaná, dokonale vychovaná Navaran, žena, okleštěná o svou vlastní osobnost, loutka v rukou politických tlaků zevnitř.

V takovém nastavení nebylo obtížné psát spisy, vlivné a čtené spisy, které by poukazovaly na to, že princip Rady Ilusie už se vyčerpal, že je nefunkční a v dnešním bezpečném světě vlastně přežitý. Zároveň bylo až dětinsky snadné narušovat důvěru v královniny schopnosti. K tomu posloužila jen čilá korespondence. Lidé rádi komunikují s někým skutečně vzdělaným, kdo jim dá pocítit vlastní důležitost a chytrost. A každý rád udržoval styky se sice odstaveným a pokřiveným, ale vzdělaným a uznávaným Titem. Vždyť přece i on byl králův syn. Psal si se všemi. A nešetřil podporou pro svou milovanou sestru… vždyť ona je tak slabá a osamělá, tak snaživá. Sice nemá žádný talent ani schopnosti, ale její poctivost a píle všechno vynahradí. Jistě, všichni touží po skutečném vůdci, po charismatické osobnosti v čele, která by rozhodovala a opravdu vládla, ale Navaran je královna do klidný, mírových, bezpečných dob.

Zároveň si psal i s aliančními politiky. Otevřeně jim psal o tom, že přichází věk severu, věk mocných, do této chvíle upozaděných. Rozmařilá Ilusie, plná rozmazlených, slabých a neschopných lidí, kteří obětovali všechno svému pohodlí, už je v úpadku. Ale sever, dravý, historicky podceněný, přehlížený, ten si může urvat svou část. Titus psal Niilovi, který slouho odolával. Ano, severský král byl dost tvrdý oříšek k rozlousknutí, ale nakonec i on začal uvažovat alespoň o tom, že by mohl k Alatey připojit zaprvé Luoto, strategicky významný ostrov, který přece severu kdysi patřil a pak severní Ilusii, s jejími bohatými nalezišti rud a úrodnou půdou v údolích. Znamenalo by to získání obou břehů Alateyského zálivu a získání půdy pro seveřany. Navaran by nakonec území severu postoupila, neměla by na vybranou. Protože její vlastní panstvo není příliš nadšené z představy, že by mělo na své náklady bránit nejchudší oblast Ilusie.

Stroj se zvedl a poodešel do stínu. Slunce ho příliš rozpalovalo, musel se chránit. To vlastně dělal celý život. Chránil se. Byl tím nejvzácnějším, co měl.

Otec se mu věnoval a jistě ho i miloval, ale velká část jeho péče byla jakousi omluvou a lítostí. Titus už neměl vzniknout, král Ill byl stařec, když ho zplodil a svou neuváženost si později vyčítal. Nicméně synovi věnoval množství času, možná i na úkor zdravé sestry, určené k vládnutí. Ona byla vychovávaná pro úřad a Titus byl ten milovaný. Zatímco dcera byla poslušná, dokonale vychovaná, tichá, slušná a pracovitá, Titus měl nadání, které vyvažovalo jeho tělesnou nedostatečnost. Otec mu poskytl dokonalé vzdělání a ty nejlepší učitele. Ale těsně před smrtí král přišel i na okolnost, kterou musel za každou cenu zatajit. Syn měl kromě inteligence a nadání pro mechaniku, rétoriku, matematiku a literaturu ještě jedno, které mohlo znamenat ohrožení celé dynastie. I proto král před smrtí nařídil královně Eigys, že po jeho odchodu musí se synem okamžitě opustit zemi. Starý král věděl, proč celý život tíhnul k severu a rozuměl dvojí duši seveřanů. Nikdy nepřestal mít jistotu, že Sarai je jeho, nikoliv Marcova dcera. Když lidé poukazovali na to, že její otec musel být seveřan, protože měla dvojí duši, Ill mlčel. Nikdy nikomu neprozradil pravdu o své vlastní matce, nikdy ji nezmínil, nezanesl do svého rodokmenu. Hrob, ve kterém byla pohřbená v době jeho vlády zmizel a tělo se nenašlo. Vědělo se o Illově otci, ale matka zůstala skrytá. Jenže Sarai nebyla jediným dítětem v rodině, u kterého se projevila druhá duše a šamanské schopnosti. Stejné se projevily i u Tita, a o něm nebylo pochyb, že je Illův vlastní.

Titus měl schopnosti, které usvědčovaly jeho otce z nečistého původu. Velmi výrazné schopnosti. Dokonce tak výrazné, že i šaman, se kterým se Ill v utajení o synovi radil, řekl, že takový šaman se rodí málokdy. Doslova řekl: „To je nadání, které měl Tomi, ano, naposledy jsem něco takového viděl u něj.“

Ill Tomiho znal. A věděl, jakými mocný šaman severu disponoval schopnostmi. Titus musel zmizet ze scény. Navždy.

Nikdo nečekal, že Titus najde zlatou pannu a v ní kousek tajuplného Zdroje. Entity, která dokáže odolné seveřany napojit na strukturu kovu a provázat je s ní. Stačilo jediné. Vpravit Zdroj do vlastního nedokonalého těla a najít alespoň úštěpek živoucího kovu.

Kdo mohl tušit, že nenajde jen úštěpek, ale celého Svarogova vojáka…

„Nezbavili jste se mě. Matka, která mi dělá žalářníka, nikdy nevykleštila dokonale mou osobnost. Jsem tady. A vezmu si to, co patří nadaným, ne průměrným,“ ozvalo se z nitra stroje. „Vystavím novou, mocnější Ilusii, opřenou o silného vůdce, který má vizi.“

Povstal a zvedl paže. V tu chvíli se probudily i ostatní stroje. Konečně znovu našly uplatnění.

…

„Vyšetřoval jsi tři události. Jedna byla banální, druhá náhodná a třetí pobuřující.“ Navaran sice nedoufala, že by jí čisté oblečení vydrželo příliš dlouho, ale oblékala si ho s vděčností. S Ewanem zůstali v podkroví neponičeného domu, jehož majitelé považovali za čest, že mohou poskytnout přístřeší královně. Měli štěstí. Jejich dům zůstal stát a celá rodina se zachránila. Většinu dne proto pomáhali sousedům a podkroví svého domova rádi přenechali Navaran a Ewanovi. Milenci se neschovávali, protože královna nabyla dojmu, že její majestát to prostě unese.

„To už je dávno,“ Ewan se protáhl a sáhl pro botu, „stará, zapomenutá věc. I když, v jednu chvíli, v tu vypjatou chvíli, když ses rozhodla všechno vzdát a skočit do propasti, zmínila jsi pečetidlo. Vybavilo se mi to, ale poději jsem se tě raději nezeptal, co jsi tím myslela.“

„Na co jsi tehdy přišel?“

„Proč tě to zajímá?“

Navaran si upravila košili a opřela se o zeď. Ledabyle sledovala, jak se Ewan obouvá. Ano, matka měla pravdu. Ewan pro ni znamenal stabilitu a sílu, kterou potřebovala. Bylo jí jedno, jestli ho poslal otec nebo jestli jejich setkání bylo dílem náhody. Teď už na tom nesešlo. Byl tady. Nic víc nepotřebovala.

„Tehdy,“ Ewan vstal a sáhl po opasku, „mi to vrtalo hlavou. Spojil jsem si tři události a očekával jednoho pachatele. Pan Orenthes mě velice podporoval v teorii, že ty tři události spolu souvisely.“

„A nesouvisely?“

Ewan se tiše zasmál: „Tak moc chceme, aby všechno souviselo se vším, aby to, co prožíváme, mělo logiku, aby do sebe zapadly všechny díly skládačky. Vidíš? A pak se probudí kovové monstrum a zabije člověka, pro kterého veškerá logika prostě skončila ve chvíli, kdy to nepředpokládal.“

Navaran sklonila hlavu: „Erebova smrt je strašná, nespravedlivá a krutá. Když jsem tě ještě neznala, on byl vlastně nejbližší člověk, jakého jsem měla. Ne tak blízký, jako ty, ale dost blízký na to, aby měl mou plnou důvěru. Je mi líto, že už mu nebudu moct nikdy poděkovat za všechno, co pro mě udělal, za jeho neochvějnou loajalitu…“

„Díky, že to říkáš. Nic to nezmění, ale asi to potřebuji slyšet,“ odpověděl a raději změnil téma, „ty tři věci, pečetidlo, smrt vychovatelky tvého bratra a krádež šperků mrtvé královny… byly události, které spolu nesouvisely. To já je propojil. Hledal jsem klíč, nějaké tajuplné vysvětlení, které by mi poskytlo obraz zločince. Nakonec jsem ho našel.“

„A kdo to byl?“

„Eramund z Jezeří.“

Navaran strnula: „Počkej… počkej, to není možné. Můj hlavní poradce a jeden z nejvýše postavených mužů říše? Proč by Eramund z Jezeří kradl pečetidlo a zabíjel vychovatelky?“

„Vidíš? Taky tomu podléháš. Je to snadné. Ne, Erebos nikoho nezabil a pečetidlo skutečně ukradl malý, nenechavý chlapec…“

„Můj bratr.“

Ewan přikývl: „Ano. Vzal si ho. Byl malý a zvědavý. A smrt jeho vychovatelky byla nešťastná náhoda. Okradení mrtvé královny bylo ale závažným zločinem.“

„Nechápu, proč by to dělal,“ otřásla se Navaran, „něco tak… vyšinutého jako je okradení mrtvého.“

Ewan pokrčil rameny: „Vyřizování starých účtů s tvým otcem. Pomsta. Připomínka.“

„Asi nechápu,“ nakrčila Navaran čelo.

„Tvoje matka byla velice nenáviděná a ilusijská šlechta ji prostě na svém území nechtěla. Eramund podle svých slov chtěl Illovi připomenout, kdo byla pravá královna Ilusie a ukázat mu, že přítomnost tvé matky je zneuctěním mrtvé ženy, na kterou Ill zapomínal. Už nechodil o výročích k jejímu hrobu, a tak Eramunda napadlo, že ona přijde symbolicky za ním. Proto nechal ukrást náhrdelník a vystavil ho v králově ložnici. Přiznal se a omluvil. Uzavřel jsem případ…“

Navaran mu potom převyprávěla svůj vlastní příběh a dodala: „Orenthes, který jako jediný věděl, co jsi vypátral zřejmě před smrtí podezíral právě Eramunda. Ale já si byla jistá, že je v tom pán z Jezeří nevinně. Naopak. Nález prstenu v polévce ho vystrašil. Teď chápu, že měl ke strachu důvod. Uvědomil si, že na povrch může vyplavat jeho hřích z minulosti.“

Než se vydali ven, obrátila se k němu a řekla: „Někomu ten případ zůstal v paměti. A pamatoval si ho také jako jeden případ, ne tři oddělené. Zopakoval ho… nevím, jak, ale dokázal ho zopakovat, aby vystrašil ty, kteří si pamatovali minulost. A věřím, že se skvěle bavil tím, jakou má nad všemi moc. Titus stál za vším, co mě v poslední době děsilo. Vlastně… stál i za tím, že jsem odjela do Lapirionu. Nikdy nikoho nenutil, jen nadhodil téma.

„Ovlivňoval můj život a životy lidí okolo. Měl nás v hrsti,“ dodala a Ewan ji zlehka políbil: „Teď už to ale víš. Nemůže tebou manipulovat. Musí se ti postavit. A tentokrát už víš, proti komu stojíš.“

„Je můj bratr,“ hlesla, ale on řekl: „Já se kvůli rodině zničil. Ty nesmíš udělat stejnou chybu. Svojí rodině nic nedlužíš.“

Společně pak vyšli ven a vydali se do budovy hostince. Cestou viděli přijíždět nové posily. Pán Nemetobrigy uvedl do činnosti celou lapirionskou domobranu. A dokázal ještě něco nevídaného. Navaran musela uznat, že lapirionský velmož je spojenec, kterého nutně potřebuje a se kterým musí udržovat kontakty. Nikdy dřív by ji nenapadlo, že ten namyšlený hejsek, který ji kdysi požádal o ruku, se stane tak skvělým politikem, že dokáže něco takového…

„Vaše veličenstvo, paní Navaran,“ řekl muž, který po jejím příchodu do hostince povstal a vojácky se uklonil.

Rozhodně byl impozantní, mnohem víc, než si představovala. Znala ho jen z vyprávění, ale teď se její představa zhmotnila v někom, kdo mohl v klidu konkurovat Svarogovým vojákům.

Nebyl jen vysoký, byl veliký ve všech parametrech. Masivní hlava spočívala na býčí šíji, jeho ramena vypadala, jako by byla schopná udržet váhu celé hory, klenutá hruď musela vzbuzovat závist všech přítomných mužů. Měl i masivní břicho, ale nevypadal jako tlouštík nebo neohrabaný člověk, naopak. Asi míval dříve hustou hřívu vlasů, ale z té už zbyla jen trocha řídkých dlouhých pramenů, spletených do copu, sahajícímu mu z temene až do pasu. Zbytek hlavy zůstal holý. Nedostatek vlasového porostu si rozhodl kompenzovat velikostí plavého, narezlého kníru, který mu skoro skryl rty. Oči měl posazené hluboko pod světlým obočím a mhouřil je, což mu dodávalo trochu nepříjemný výraz. Už měl svůj věk, ale pořád lidem imponoval a ženy prý omdlévaly, když se na ně usmál.

Ilusijská královna ale rozhodně do mdlob nepadla. Musela se rozhodnout, jaký zaujme postoj. On nebyl její vazal ani spojenec. Stáli v podstatě na stejné úrovni. Rozhodla tedy rychle a k Alkanderově velké úlevě přistoupila k velkému muži a nabídla mu pravici. Muž se usmál a nabízenou ruku jemně stiskl.

„Je mi ctí vás konečně poznat, paní,“ řekl velice hezkou ilusijštinou, ve které byl slyšet jen nepatrný náznak jeho rodné řeči.

„I já vás ráda poznávám, vaše výsosti,“ povolila tvář v mírném úsměvu.

„Jste podobná svému otci,“ pronesl a se zájmem si prohlížel její tvář.

„Doufám, že víc, než byste čekal, pane,“ odpověděla a přijala místo, které jí nabídl.

Tak. To byl on. Poslední muž její nevlastní sestry, vlastně do jisté míry její švagr. Král Niilo z Orlové. Otec severu, jak mu přezdívali jeho lidé. Nejúspěšnější vládce severské Alatey. Osobně.

Navaran se rozhlédla. Matku nikde neviděla. Královna Eigys jí zjevně nechala volné pole působnosti. Nebo se prostě nechtěla setkat s minulostí v podobě severského krále. Navaran povytáhla spokojeně obočí. Byla v místnosti jediná žena. Dostala příležitost udělat ze slabosti výhodu. A především, ukázat, že není a nikdy nebyla slabá vládkyně. Ano, tohle se učila od dětství. Jednat, mluvit, taktizovat, uplatňovat diplomacii. Teď už se nebála toho, že svou roli nezvládne nebo toho, že udělá chybu. Chyby dělali všichni a ona byla konečně připravená dělat ty své a nést za ně plnou zodpovědnost.

„Děkuji, že jste přijel ve chvíli, kdy naše země nejsou zrovna v přátelském naladění. Předpokládám, že jste tu stejně neoficiálně, jako já a můžeme tedy pominout většinu diplomatických zbytečností, které by brzdily náš rozhovor,“ začala a Niilo přikývl: „Já tu vlastně nejsem. Stejně, jako vy. Vlastně jediný, kdo tu opravdu sedí, je jeho milost, mistr Alkander…“

„A já,“ doplnil Aleksi, „protože já sem tu tak ňák furt, Niilo. A sem asi jedinej, kdo ti úplně nediplomaticky může říct, žes ztloustnul, Niilo.“

Jeho slova měla účinek asi jako bzučení mouchy na obřího býka. Niilo se jen ušklíbl a promluvil. Měl opravdu podmanivý projev, hluboko posazený, příjemný hlas a vyjadřoval se mnohem elegantněji, než by člověk očekával od krále barbarů: „Alkander mi poslal zprávu v době, kdy jsme řešili další postup vojska v oblasti severní Ilusie. Stáhli jsme z vašeho území většinu jednotek a zatím neplánujeme další útok.“

„Nemohu říct, že bychom vám byli vděční, naopak. Váš útok a pokus o obsazení našich území vnímám jako vážné narušení naší integrity a samozřejmě jsem připravena použít všechny prostředky k zastavení vašeho případného postupu. Ta povodeň nám dala čas k mobilizaci. A naše území jsem připravena hájit,“ odpověděla Navaran. Samotnou ji udivilo, s jakým klidem mluví.

„Chápu a respektuji váš postoj. Zatím vás ale mohu ujistit, že nebudeme útočit. Pokud by ale nenastala ta podivná bouře, už bychom asi jednali na jiné úrovni,“ pronesl arogantně a mrknul na ni.

Sebevědomý a drzý. Líbil se jí. Hrál otevřenou hru.

„Historii netvoří události, které se stát mohly, ale které se skutečně staly,“ prohlásila chladně, „a k naší historii území severní Ilusie patří neoddělitelně. Nedovolím další územní ztráty. Můj otec vrátil vašemu národu jeho historické území. Máte je. A já nedopustím, abyste si vzali jedinou stopu ilusijské půdy. Jsem připravená.“

„Někoho mi připomínáte.“ Jistě, už chápala, proč ženy omdlévají. Ten úsměv určitě fungoval. Uměl použít kombinaci hlasu, drzosti, arogance a něčeho, co budilo zvědavost a co způsobovalo příjemné mravenčení v pánevní oblasti. Navaran se na okamžik pokoušel zbavit slovního spojení „impozantní samec“, které se jí objevilo v hlavě. A doufala, že v hlavě i zůstane a neklesne níž. Jako ilusijská dáma nebyla zvyklá na tak zjevnou fyzičnost mužů. U Ewana ji zažila poprvé, ale teď se potkala se skutečným mistrem oboru. Tohle byl opravdu muž, propojující zvířecí a lidskou podstatu v kombinaci inteligence, nadřazenosti a sexuality, na hraně fascinace a odpudivosti. Pro Ilusijku byl šok s někým takovým jednat tváří v tvář.

Znovu se musela rozhodnout. Pokud ho nechá jednat v tomto duchu, za chvílí bude ležet na zádech, ukazovat mu břicho a žadonit, aby ji podrbal. Velice rychle musela najít polohu, která ho zbaví výhody. Ale co byla její silná stránka?

„Jak jste zmínil, podobám se otci,“ zadívala se mu pevně do očí, „takže ano, připomínám vám Illa, který měl váš respekt a doufám, že i přátelství. Mým úkolem je, vydobýt si stejný respekt. K přátelství nemám důvod. Fakt, že jsem žena ve vůdčí pozici, je jen přirozeným důsledkem historického vývoje. Naše dynastie prostě nemá dostatek mužů, kteří by ji mohli zabezpečit, takže ten úkol připadl mně. A tím se dostáváme k našemu společnému problému. K tomu, který oživil Svarogovy stroje…“

„Alkander mi už vysvětlil, že celá záležitost souvisí s vaším bratrem Titem.“ Zvážněl a mravenčení přestalo, jako by se od ní odpojil. Otázka, kterou jí položil, byla nepochybně testem: „Jde o vašeho blízkého a pokud máme vyřešit celou záležitost, chci mít jasno v jedné věci. Řekněte, madam, co navrhujete ve vztahu k Titovi, vašemu rodnému bratru?“

„Nemáme čas a prostor na vyšetřování a soudy. Jedinou možností je jeho zastavení jakýmkoli způsobem.“

„I kdyby to mělo znamenat jeho zničení?“

„Stroj nezastavíte domluvou,“ odpověděla striktně a Niilo přikývl: „Dobrá. Jen jsem chtěl vědět, jestli jste připravená na to, že pokud vám pomůžeme… tedy ne vám, vy jste samozřejmě naši nepřátelé, se kterými nejednáme, ale Alkanderovi, se kterým mám smlouvy, je možné, že váš bratr zemře. Byl bych nerad, kdybyste později využila smrt člena dynastie proti nám. Chci vaše záruky, že to v budoucnu nebude hrát roli.“

Navaran se úkosem podívala na Ewana a potom zpět na Niila se slovy: „Minulost už se stala a budoucnost se teprve formuje. Bavme se o tom, co prožíváme teď, králi. Teď musíme eliminovat to, co ohrožuje všechny tři země.“

Aleksi se smíchem vpadl do jejich hovoru: „Hele, Niilo, vona je docela dobrá. Je vážně podobná Illovi. Mám pocit, že kdyby tu staroch byl, dmul by se pýchou.“

A Niilo rozhodl: „Dobrá. Začněme jednat o tom, jak se zbavit té nepříjemnosti. Budu jednat s Alkanderem, protože jde především o jeho území. Čímž nechci upozaďovat vás, madam. Naopak. Ale oba trváme na tom, že spolu nejednáme. Rozhodně ne teď.“

„Nikdy bych nejednala s nepřítelem za zády své aristokracie,“ ujistila ho. Tentokrát mrkla ona na něj a on uznale pokýval hlavou.