Syn hvězd - kapitola 28.

Severská hotovost přecházela hranici v uspořádané formaci. Od dob, kdy byla severská armáda neuspořádanou skupinou, už uplynulo dost času. Seveřané se v průběhu let stali obávanou, organizovanou silou, která získala praxi ve skutečných konfliktech. Král Niilo navíc rozhodně nepřistoupil na systém, kdy by obyvatelstvo vyřadil z obrany země. Vojenská povinnost se týkala všech seveřanů, málokdo byl vyčleněný. Muži i ženy museli projít výcvikem a jádro armády, profesionální a skvěle vycvičené, operovalo po celém jihu země.

Navaran začínala chápat, že se rozhodně Ilusii nevyplatí dostat se do konfliktu s Alateyou. Za pár dní, kdy sledovala, jak seveřané opevňují město, pomáhají s odklízením trosek a organizují hlídky, leccos se naučila. Nerozuměla jejich jazyku, ale došlo jí, že Ilusijci se dívají na seveřany pohledem, který byl možná přesný před pětadvaceti lety. Teď ale přišel čas, kdy se muselo přehodnotit všechno, co si Ilusijští stratégové mysleli o severské armádě. Navíc tu byla nepopiratelná autorita prvního muže země. To, co Navaran viděla, nebyl jen růst nově založené země, tohle byla expanze nového stylu vládnutí a života. Navíc tu bylo několik severských lékařů, kteří pracovali v souladu s tradičními šamany a jejich techniky v mnohém překonávaly ty ilusijské.

Když Navaran řekla při společné večeři Alkanderovi, že: „je hrozné, když si člověk uvědomí, že vládne zemi, která dospěla ke stagnaci,“ myslela to smrtelně vážně.

„Je na vás, jestli se to změní,“ odpověděl jí a odmítl víno. Pochopil, že se svým poškozením už pít nesmí, jinak zešílí bolestmi.

„Nejsem si jistá, jestli mám dost sil.“

Alkander odsunul i svůj talíř, opřel se a chvíli ilusijskou královnu pozoroval. Potom jí řekl: „Když v sobě tu sílu nenajdete, Navaran, ztratíte všechno. Rada Ilusie už nefunguje a Aliance je nový hráč. Mocný hráč. Já to pochopil a čekal jsem, že i vám dojde, jak nevyhovující jsou systémy, které řídí Ilusii.“

„Byla jsem naivní. Izolovaná. Věřila jsem, že to, co vytvořil otec, vydrží navěky,“ přiznala nešťastně.

„Posledních patnáct let změnilo náš svět. Je to snadné, Navaran, buď se změníme taky nebo nás to zničí. Navíc,“ Alkander si protřel bok, „v tu to chvíli už nemáte na výběr několik možností. Jestli chcete udržet zemi stabilní, musíte opustit koncept Rady a jít cestou smluv mezi jednotlivými zeměmi. Musíte udělat reformu, velkou reformu. Posílit městské obyvatelstvo, pustit opratě a najít si opravdu dobré spojence v nejbližším okolí.“

„Nikoho nemám… Eramunda, ano. Možná Taherise, i když ten už je starý,“ povzdechla si.

„Najděte si nové. Nebojte se přizvat někoho, kdo nemá vysoký původ, ale má talent. S Ewanem se vám to povedlo. Takové typy potřebujete. Já to tak dělám. Hledám talenty, nebojím se kritiky. Jasně, že nesnáším ty, co mě kritizují, ale když jim přestanu naslouchat, zakrním. A ještě jedna věc.“ Maličko se ošil, protáhl si šíji, přimhouřil oči a Navaran málem uskočila, když se mu na části obličeje objevila zlatavá srst. Zasmál se a zavrčel: „Přestaňte se bát toho, co je jiné, jinak skončíte v úplné izolaci a přestanete se vyvíjet úplně. Severská duše je velice komplexní a hlavně, odolnější než ta vaše. Když 

se ji pokusíte potlačit, nakonec vás spolkne.“ Znovu se ošil a srst zmizela. „Smiřte se s tím, že lidé jsou různí a že vaše dříve tak adorovaná kultura už prostě není tou, která vede ostatní. Jste chytrá, využijte toho. A využijte i Niilovy slabosti pro silné ženy. Bude vám zobat z ruky, když s ním uzavřete dobré smlouvy. Nakonec můžete prospět severu i sever vám. Zapomeňte na imperiální Ilusii minulosti a udělejte z ní zemi, která bude žít přítomností.“

Netušil, čemu se směje. Musela mu vysvětlit Ewanovu teorii prožívaného teď a Alkander jejího milence ocenil slovy: „Líbí se mi. Ne tak, jako vám, ale líbí se mi. Prosaďte si ho do pozice hlavního poradce. Vykašlete se už konečně na tu příšernou ilusijskou aristokracii. Ta dusila i vašeho otce, vyhnala vaši matku, a co si budeme říkat, pokřivila myšlení vašeho bratra. Neslužte, Navaran, vládněte.“

„Dodáváte mi odvahu,“ řekla mu tiše, „kterou budu potřebovat. Čeká mě dost práce, až se vrátím domů.“

„Jestli se vrátíte. Nejprve musíme uhasit to, co nás pálí. A nebude to snadné,“ přiznal Alkander.

„Pořád nevíme, kam stroje zmizely?“ zeptala se vážně a on pokýval hlavou: „Pořád ne. Niilo vysílá hlídky podél severské hranice, já do vnitrozemí, ale po strojích ani památky. Vědí, že máme početní převahu, nepostaví se nám, byla by to sebevražda.“

„Může stroj spáchat sebevraždu?“ zapochybovala Navaran, ale Alkander namítl: „Vede je někdo, kdo má lidské vědomí, na to nezapomínejte. Navíc je chytrý, zná terén a má plán. My ten svůj teprve tvoříme.“

„Vy přece musíte znát Lapirion mnohem lépe než bratr. Jste lovec, pohybujete se po své zemi pravidelně, kdežto Titovi jeho postižení nedovolovalo opouštět často matčin dům.“

Alkander nespokojeně mlaskl: „Kdyby to tak byla pravda…“

„Není?“ zeptala se překvapeně.

„Pořád ještě jste na to nepřišla? On se nemusel nikdy pohybovat a všechno zařizovat sám, to bych udělal já, ale váš bratr… vlastně ano, když se zamyslíte, tak znáte odpověď. Král Ilusie může sedět na místě, na všechno má lidi, systém, který ovládá prakticky z jednoho místa. On vytváří zadání, úkoly. Netrmácí se po horách, aby vytvořil mapu, ale nechá mapu vytvořit. A když ji chce použít pro své záměry, třeba v ní udělá změny, které změní smysl všeho ostatního…“ Po těch slovech Alkander vstal a došel pro mapu, kterou rozvinul na stole.

„Tuhle mapu,“ vysvětloval, „mi věnoval Titus před dvěma lety. Nemáme se rádi, ale v rámci místní nobility spolu musíme občas mluvit. Když mi dal k narozeninám tohle,“ poklepal na mapu, „oslnil mě. Nikdy jsem neviděl podrobnější zobrazení Lapirionu. Muselo dát práci sestavit něco tak… fantasticky detailního. Vidíte?“

Navaran si prohlédla mapu a musela ocenit, že je skutečně nesmírně detailní. I když sama nikdy nepronikla do tajů kartografie, po chvíli dokázala najít cestu, kterou sem s Ewanem přišla. „Úžasné,“ vydechla, „opravu. Nevídané… i když,“ její prst se zastavil v místě, které neznala, „tady je chyba. Měl by tu být dost dlouhý úsek lesa až… ano, jestli to dokážu odhadnout, tady ta značka je mlýn, ve kterém jsme našli útočiště, ale partie, která vede od něj, je odlišná…“

„Skoro se stydím přiznat, že tak rychle jako vy, jsem chybu nenašel. Ale máte pravdu. Je tam chyba. A ne jediná.“ Alkander ukázal na oblast Nemetobrigy: „Tady ne. Tam, kde mám zemi dokonale projetou, je mapa bezchybná. Ale v oblastech, kde si sám nejsem jist, jsou malé nepřesnosti.“

„Ale proč by dělal něco takového?“ zeptala se.

„Slepá místa. Nevíme, kolik jich v té mapě je, nemáme čas kontrolovat celé území,“ vysvětloval, „ale předpokládám, že on má správnou verzi. Může se ukrýt, připravit. Má náskok a my máme,“ poťukal na pergamen, „slepou mapu.“

„Byl tak předvídavý? Věděl, že jednoho dne…“ Navaran se zamračila a Alkander řekl: „Váš bratr je muž budoucnosti. Dívá se dopředu. Je hráč. Promýšlí několik tahů dopředu. Nemohl tušit, že najde toho vojáka u jeskyně, ale zřejmě předpokládal, že jednou nějakého najde. Věděl, že někde jsou, že jsou pohřbení a reagují na Zdroj. Šťastná náhoda jen urychlila to, co plánoval. To si myslím. Nemám pro svá tvrzení důkazy, ale nebudu daleko od pravdy.“

Nadechla se, aby něco řekla, ale za zády se jí ozval podmanivý hlas severského krále: „Taky jsem hráč. A jeho sázku jsem přijal. Protože,“ Niilo došel ke stolu a přes Alkanderovou mapu rozvinul jinou, ještě podrobnější, nakreslenou na obří, bílé kůži, „věřím jen svým mapám. Máme je.“ A s úsměvem zabodl prst do místa, které nebylo daleko od hraničního města.

Navaran se nejprve dívala na místo, které určil, ale potom zaujal její pozornost jeho doprovod. Aleksiho už znala a pořád ještě si v hlavě snažila srovnat realitu s legendou, ale podruhé viděla toho zamračeného, mladého muže s havraními vlasy a divokým pohledem. Nebyl vysoký ani statný, ale když si ho prohlédla podrobněji, uvědomila si, že zdání klame. Potetovaná předloktí doslova hrála svaly, byl to ten nevelký, šlachovitý typ, který může leckoho nepříjemně překvapit, když se mu postaví. Měl ostře řezané rysy a nepříjemně pronikavý pohled.

„To vypadá jako hora…“ Alkander si povzdechl, „že by zopakoval Svarogův trik s tím, že se uzavře v hoře?“

„To není hora, příteli, to je nepříjemně táhlý kopec s náhorní plošinou. Už jsem tam poslal tajné zvědy, kteří obhlédli okolí a…“

„Ty tajný zvědi přišli na to, že je to sakra dobře zvolený místo,“ vpadl severskému králi nemilosrdně Aleksi do řeči, „protože je z něj vidět na všechny strany, z jedný strany je řeka,“ šmatlal prstem po mapě, „tady je skála, to se prostě nedá a jediný přístupový místo si může zatraceně dobře pohlídat. Jako voběh sem to několikrát dokola a nemá to slabinu,“ prozradil identitu tajných zvědů a v klidu pokračoval: „Dá se útočit jenom vodsaď,“ ukázal na jednu stranu kopce, „a to musíte běžet do kopce, ste v tak votevřený krajině, že se nemáte kam schovat a nemůžete rozvinout útok, páč sou tam zbytky nějaký hlásky, která vám brání v tom, jít moc do šířky. Tady třeba je flek, kde by se vešli tak tři chlapi vedle sebe. Likvidoval by je pohodlně jednoho po druhým.“

„Využil zbytky několika starších opevnění. Stroje je zpevnily. Nemáme šanci ho odtamtud vylákat ani zaútočit,“ dokončil Aleksiho myšlenku Niilo.

„A využít nějak vaši… ehm… animální podstatu?“ zeptala se Navaran. Při slově „animální“ se bohužel podívala na Niila, jehož výraz jí způsobil potíže s neúměrným zrudnutím, které bylo ještě patrnější, když se zeptal: „Chcete vědět víc o mé animální podstatě?“

„Ne, asi, ne… promiňte,“ sklopila oči a přála si být na chvíli jinde, zatímco Niilo se smíchem vysvětlil: „Losa střelíte stejně pohodlně jako člověka, to mi věřte. A, jistě, Aleksi se dostal do blízkosti toho místa, jenže kdysi už jsme taktiku se zvířaty použili. Váš bratr ji zná. Všichni ji znají. Všichni znají příběh o Svarogovi. Navíc… on má schopnosti, které mu umožňují vidět dál.“

„Pořád nemohu uvěřit tomu, že by můj bratr, ilusijský princ dokázal vyvolat bouřku nebo mrtvé z hrobů,“ zamračila se Navaran.
„Má sílu starých bohů, starých lesních bohů,“ promluvil tmavovlasý mladík, „sílu Tapia a Mieliki. V jeho minulosti musí být vidoucí šaman. Je jeden z nás. A nikdo ho nenaučil jeho sílu krotit. Vládne syrovou mocí, zapomenutou mocí. Pomáhá mu. Nevidím do jeho myšlenek…“

Jeho ilusijština byla natolik špatná, že se Navaran musela namáhat, aby jí rozuměla. Když ale pochopila obsah sdělení, první, co ji napadlo, bylo: „Doufám, že nevidí do mých myšlenek. To by bylo dost trapné.“ A přesně v tu chvíli zaznamenala jeho pohled. Trochu výsměšný, až bolestně pronikavý a vědoucí. Znovu se jí nahrnula krev do tváří.

„Kdyby Ill viděl, jakýho má zmetka syna, zlískal by ho tak, že by si kluk nesednul. Dycky měl štěstí na holky, ale jeho kluci byli vážně příšerný bastardi,“ prohlásil Aleksi vážně.

„Otec se toho naštěstí nedožil.“ Navaran se s povzdechem vrátila k mapě. „Takže nemáme možnost, jak ho dostat? Nevím… co obklíčení a vyhladovění?“

„Můžete nám sdělit, jak chcete vyhladovět stroje, jejichž nevyčerpatelný zdroj je tam s nimi?“ opáčil Niilo.

Před ním neměla šanci působit dospěle a rozhodně. Raději se rozhodla mlčet, on byl hrdina několika válek, ona si o válce jen četla. A ještě přeskakovala některé pasáže.

„Je jen jedna možnost,“ prohlásil Niilo rozhodně, „udělat to, co čeká. Projít tím připraveným koridorem.“

„To by znamenalo šílené ztráty,“ zavrtěl hlavou Alkander.

„Kolik ztrát zažijeme, když mu dáme čas na to, aby zopakoval Svarogův postup a začal vytvářet další vojáky?“ zeptal se Niilo.

„Technicky by to nezvládl,“ namítl Alkander, ale mladý šaman pronesl vážně, „on ne, ale ty stroje ano.“

„Má pravdu,“ přisvědčil Niilo, „tenhle člověk nikdy nic nedělal sám. Využíval ostatní. Teď může využít stroje k tomu, aby vytvářely další. To nemůžeme riskovat.“

„Je mi to jedno!“ vyjel Aleksi, „klidně zhebnu. Klidně! Jestli se tu má vobjevit další Svarog a zas mučit lidi, klidně se vobětuju. A vim, že harfeníci do toho pudou se mnou. Jejich tátové tu umírali po stovkách, aby zajistili mír. Kluci pochopěj, že teď je to na nich.“

„A co když se průnik nepodaří a všichni zemřou zbytečně?“ odvážila se znovu zeptat Navaran. Čekala, že ji Niilo znovu usadí, ale on řekl jen: „I to se může stát.“

„Možná, když počkáme, až opadne voda v Dolu a já budu moct povolat svou armádu…“

„Tři vedle sebe. Maximálně,“ zarazil ji Alkander. „I kdybyste měla několikatisícovou armádu, tím koridorem projdou vždycky jen tři. Stroje je dostanou a po nich další. Neunaví se. jak řekl Aleksi, nemáte šanci rozvinout útok a věřím, že váš bratr už teď dělá všechno proto, aby zabezpečil tuto jedinou možnost. Ne, Niilo, mě se nechce obětovat tvé i moje lidi v nejisté akci, která skončí stovkami mrtvých. Musíme přijít na jiný způsob.“

„Není jiný způsob! Žádná tajná chodba, tunel slabina. Je jediná cesta na vrchol!“ oponoval Niilo. „Musíme ji prorazit. Použijeme hradbu ze štítů nebo nějaké… nevím, bednění, taras.“

„To by mohla být šance. Sunout před sebou něco, co by nás zaštítilo, a postupovat za tím, krýt se, ale pořád mi to přijde málo,“ vrtěl hlavou Alkander. „Navíc, takový taras bychom museli tlačit nebo nést do kopce. Už jen samotný postup by nás vyčerpal. Ani otrok nevydrží takovou dřinu.“

„Tak použijte vězně,“ ozvalo se ode dveří.

Všichni se obrátili.

Ewan zvolna přešel místnost a zastavil se u stolu.

„Cože?“ zeptal se Alkander.

„Použijte vězně z Ergastula,“ zopakoval Ewan, „vím, že by nějakou dobu trvalo, než by se sem dopravili, ale když oblehneme ten kopec tak, aby se z něj stroje nedostaly, těžko se tam budou množit, nemají materiál. Nemůžeme je vyhladovět, ale zároveň je můžeme odříznout od možností získat nějaké prostředky, jako kov, dřevo, nevím, nejsem kovář… měli bychom jistotu, že jsou tam jen oni. A mezitím by dorazili vězni.“

„Jako, že bychom obětovali někoho, kdo,“ začal Alkandros a Ewan dokončil myšlenku: „Kdo nemůže odmítnout. Ano. Přesně tak.“

„To se mi zdá poněkud,“ Alkandros si odfrknul a zkřivil tvář, „i když jsou to vězni, přijde mi dost brutální je použít jako živé štíty. Navíc, pokud je budeme přepravovat až z Ergastula, hrozí nám, že se třeba pokusí utéct.“

„Když dostanou dobrou nabídku, možná jedinou nabídku v životě, udělají to dobrovolně,“ odpověděl Ewan.

„Co tím myslíš?“ Alkandera zjevně zaujal.

„Každý z nich, každý už někdy uvažoval o tom, že by se radši zabil, než žil další den,“ vysvětlil Ewan, „a každý z nich by udělal cokoliv za alespoň zdánlivou naději na svobodu. Navíc jsou fyzicky zdatní, lámou kámen. Mají zkušenosti a do jisté míry se podobají těm strojům. Nemají vlastní vůli, mají fyzickou sílu, zkušenosti a když zemřou, nikdo je nebude postrádat. Navíc… pro ně je dobrá i nabídka smysluplné smrti. Je to možnost vykoupení. Neumřou jako zrůdy, ale jako hrdinové. Většina z nich takovou nabídku neodmítne.“

Byl si vědom toho, že Navaran se na něj nedívá. Jako jediná stála se skloněnou hlavou a zatínala pěsti. Ostatní se na něj ale dívali pozorně a Aleksi zahučel: „Já bych asi dál nemluvil, kámo…“

A byl to Alkander, který položil otázku: „Jak to můžeš vědět?“

Ewan se na něj pevně zadíval a po nepatrné chvíli přiznal: „Byl jsem jedním z nich. Byl jsem jejich předák. Znám je. Dokážu je ovládat stejně, jako Titus ovládá své stroje. Poslechnou.“

„No, ty jsi kus vola, vážně,“ zakvílel Aleksi.

Alkander stál jako by ho vytesali z kamene, nepohnutě zíral na druhého muže a z jeho rtů splynulo jen tiché: „Z Ergastula se nepropouští…“

„Já nebyl propuštěn,“ odpověděl Ewan a Alkander se hlasitě nadechl. S výdechem zavrčel: „Aleksi, tys říkal, že je to tvůj žák. Tvrdil jsi, že ho znáš dlouhou dobu. Já se ptám, jak dlouhou? A jestli řekneš, že od toho zemětřesení, které zasáhlo Ergastulum, tak se vážně, ale vážně naštvu!“

Aleksi pomrkával a jeho mnohomluvnost náhle zmizela. Mlčel jako ryba až do chvíli, než Alkandros zařval: „Tak řekni mi to!“

„No, když řeknu, že ho znám vod toho zemětřesení a že sem ho našel u takový trhliny ve skále, tak tě naseru, takže já bych rači držel hubu,“ hlesnul malý seveřan a Alkander vybuchnul: „Ty jsi přivedl vězně z Ergastula na Nemetobrigu? Věděl jsi celou dobu, kdo to je a klidně jsi mi lhal?“

„Asi pudu zkontrolovat stráže,“ ohlásil Aleksi, ale když chtěl zmizet, pevně ho zachytila ruka, obalená srstí.

„Teď není čas na podobné scény!“ vykřikla Navaran a skoro se lekla síly svého hlasu.

Pozornost zvířecího velmože se obrátila na ni. Přimhouřil šelmí oči a jeho hlas zaduněl: „Vy jste to věděla? Víte, kdo je? Takže jediný neinformovaný jsem tu já?“

Navaran zpevnila nohy, které se jí začínaly chvět a prohlásila pevně: „Ten člověk získal milost královny obojí Ilusie a byl zproštěn viny v plném rozsahu. Svůj trest si odbyl a zachránil mi život. Oficiálně nikdy z Ergastula neutekl, ale byl omilostněn verdiktem odvolacího královského soudu, kterému předsedám. Jsem ochotná vydat listinu v tomto znění a zpečetit ji na místě.“

Alkander pustil Aleksiho a obrátil se k ní: „Víte,“ zařval, „co za lidi, co za stvůry se nachází v Ergastulu? Nesedí tam justiční omyly, ale vrazi toho nejhoršího typu! Je mi jedno, jak moc jste se vy dva sblížili a co vám namluvil, ale ten muž patří do vězení. Nebudu věřit zločinci, který mi radí, abych propustil i ostatní. Stačí mi váš bratr, madam, abych měl zatraceně velký problém. Rozhodně nehodlám svěřit život svůj a svých lidí do laskavé péče předáka vězňů! Mimochodem, vy byste měla rychle přehodnotit své vztahy a uvědomit si, kdo jste, vaše veličenstvo. Rozhodně bych vám radil začít myslet hlavou a ne tím, co máte mezi nohama a čím jste mu asi zaplatila za záchranu života!“

Niilo zjistil, že trámy hostince mají zajímavý malovaný dekor hned, jak Navaran nejvýše postaveného muže Lapirionu praštila. Aleksi jen tiše zahvízdal a Alkander zůstal nechápavě civět na ženu, která se na něj rozkřikla: „Možná máte problém s mým bratrem, ale zkuste říct ještě jednu urážku a budete mít mnohem větší problém se mnou! Já nejsem žádná z vašich konkubín a nebudete zpochybňovat moje kompetence nebo jasnost mého rozumu. A nevrčte na mě, já se koček nebojím. Mezi ilusijskou aristokracií jsou mnohem větší zvířata, jsem zvyklá mezi nimi žít od dětství. Mám toho dost, sakra! Stojíme na prahu nové války, nových hrůz a ohrožení našich zemí, nehrajeme žádné pitomé šachy. Tohle je reálné ohrožení, které se děje právě teď. Jestli máme možnost, jakoukoli možnost, abychom minimalizovali ztráty, tak ji využijeme. A uvědomte si, milosti, že ten, kdo platí Ergastulum a ten, kdo vám platí i za jeho zabezpečení, stojí před vámi. Zabezpečení selhalo, vy jste selhal a já můžu klidně rozhodnout, že výdaje na věznici platit přestanu, protože vy jste mi nedoručil zaplacenou službu.“ Nevěděla, že umí tak křičet, ale líbilo se jí to, tak ještě přidala: „Když vám královna Ilusie říká, že toho muže omilostnila na základě hluboké úvahy a nového zhodnocení důkazů, které mi poskytl Erebos, můj loajální služebník a Orenthes, rádce krále Illa, tak nebudete zpochybňovat její slova. Natož její schopnost myslet. Očekávám vaši omluvu, pane. A očekávám, že se mi omluvíte v lidské podobě. Odmítám komunikovat s něčím, co má tesáky. To je pod mou úroveň mnohem víc, než důvěra v bývalého vězně!“

Trochu se rozkašlala, protože takhle ještě nikdy nekřičela a cítila, že jí při posledních slovech začaly selhávat hlasivky, ale jinak se kupodivu cítila velice dobře. ¨

„To bychom měli,“ odkašlal si Niilo a Aleksi pořád ještě nevěděl, co má říct, což ho dost zmátlo.

Ewan stál vedle ní a sledoval mapu. Nehýbal se a nedokázal zvednout oči k Alkanderovi, jemuž z tváře mizela srst. Jeho: „Omlouvám se, vaše veličenstvo,“ znělo stále ještě víc překvapeně než pokorně. Ale když se na ni podíval znovu, v jeho očích byla patrná změna. Navaran v nich viděla respekt.