Syn hvězd - Kapitola 29.

Stroje upravovaly terén, o kterém měl jasnou představu. Věděl přesně, jak se opevnit. Ano, pokud jich bude dost, mohli ho obklíčit, ale ničeho by tím nedocílili. Kopec byl přístupný jen zepředu, ale nemohli tu rozvinout obranu. Ten, kdo stál na kopci, mohl v poklidu a bez námahy kontrolovat celé okolí. Navíc stroje byly natolik výkonné, že celé dny vytvářely opevnění, přeskupovaly terén v okolí. Nepotřebovali sídlo, ubikace, stáje. Byly nenáročné. Nešly vyhladovět.

Navíc v jejich přítomnosti nemusel mluvit, mohl mlčet. Reagovaly na jeho myšlenky, nebylo nutné jim cokoliv složitě vysvětlovat.

I on pracoval, ne snad, že by musel, ale užíval si možnost pohybu, vlastní fyzické síly, kterou nikdy neměl a výkonnosti. Jistě mohl kdykoli přestat, tím si byl jist. Skoro jist.

Trochu ho zneklidnila myšlenka, která ho napadla jednoho rána, když se uvedl do chodu. Totiž ta, že možná ovládá stroje on, ale možná je sám ovládaný někým jiným, ale nakonec ten nápad zavrhnul jako nepravděpodobný.

Potom ho ještě trápila vlastní přeměna. Četl Svarogovy zápisy velice bedlivě, především jeho zápisy, týkající se proměny severského krále. Byla to první a jediná dokonaná proměna člověka v stroj a jeho plné napojení na živoucí kov. Svarog popisoval i ty nejmenší detaily, tedy to, jak kov nejprve způsoboval v místech spojů zduření, zánětlivé procesy a jak se ho tělo snažilo odvrhnout. Po určité době ale začal kov nahrazovat organické struktury. Bohužel Svarog nemohl v pozorování pokračovat a Perttu si deníky o své proměně nevedl nebo o nich Titus nevěděl. Takže netušil, jak seveřanovo tělo měnilo svou strukturu v pozdějších měsících a letech. Prý byl vystaven silnému záření Zdroje, to ještě Titus zjistil. Po té události se jeho tělo prakticky rozpustilo v kovu nebo spíš přijalo jeho strukturu.

Další zprávy Titus neměl. Ale sám zkoumal úštěpek Zdroje, který získal ze zlaté panny. Posunul Svarogovy teorie o nutný kus dopředu. Pochopil, že není nutné nahrazovat kovem srdce nebo končetiny. Stačí jeho kousky aplikovat do těla. Bylo to náročné a značně bolestivé, ale zašil si pár úlomků zlaté panny pod kůži. Ten kov jeho tělo nepřijalo a Titus vážně onemocněl sepse mu zkomplikovala život a musel vynaložit hodně snahy, aby se vyléčil. Matka naštěstí jeho stav přisuzovala celoživotně chatrnému zdraví. Titus mohl pokročit dál. Zlatá panna nemohla jeho záměrům stačit, ona byla prototyp, ještě z nedokonalé slitiny. Titus utratil hodně stříbra z dědictví po otci, aby shromáždil skutečné kousky živoucího kovu druhé generace, takového, který Svarog použil na zdokonalení krále Perttu. Ty si vpravil do naříznutých míst ve svalech, nejprve v končetinách a když zjistil, že se v hojících se místech nešíří zánět, udělal pokus, který ho stál skoro všechnu sílu. byl zručný, navíc měl nevídané schopnostmi, jakými podle svědectví disponovali severští šamani. Sice nechápal, jak se u něj mohly projevit, ale zjevně byly dost podstatné při jeho pokusech. Mladý princ měl volnou ruku při studiu. Takže se mohl věnovat i anatomii. Obojí uplatnil při tom, kdy sám na sobě provedl malou a dost nebezpečnou operaci, při které vpravil kousky kovu do stěny žaludku a do jater.

Málem zemřel. Zachránily ho schopnosti šamana, které ho udržely na pokraji transu a zpomalily jeho životní funkce natolik, aby nevykrvácel. V dalších dnech šílel bolestí, matka se o něj bála, on ji přesvědčoval, že je jen oslabený dlouhou a vleklou zimou.

Po týdnech začal pociťovat změny. Tělo kov neodvrhlo. Titus se začal měnit, ale nepatrně, proces byl zoufale pomalý. Proto se rozhodl vyjmout úštěpek Zdroje ze zlaté panny. Byl to pro něj strašlivý proces. Ymmé skutečně miloval, byla tak něžná a oddaná. Tak nádherná. Na den, kdy se rozhodl k činu, s ní strávil každou chvilku, kterou jí mohl věnovat. Večer si vedle ní lehnul a věnoval jí své panictví. Byl si jist, že nic necítila, když ji poté otevřel a vyňal z ní to, co ji oživovalo. Truchlil, zoufal si, plakal, ale nemohl ustoupit od svého záměru, už byl moc daleko. Ymmé vystavil ve své sbírce a znovu sáhl po nožích.

Druhá operace ho opravdu málem stála život. Vpravit Zdroj do srdečního svalu, by bylo příliš riskantní, takže zvolil druhou variantu, která ho napadla. Navíc musel být schopen operaci zvládnout sám, už bez pomoci zlaté panny, která mu asistovala při předchozích pokusech. Odhalil tedy část stehenní kosti a za pomoci poměrně sofistikovaných dlát vyštípl kost v takové míře, aby ji mohl nahradit úštěpkem. K té myšlence ho přivedlo roubování stromů a Titus doufal, že se nemýlí.

Byl to triumf. Po zotavení skutečně pocítil rychlejší účinky transformace. Bylo to zhruba v době, kdy se dozvěděl o zemětřesení v oblasti Ergastula. A brzy poté dorazila do země i sestra.

To byl jeho další malé vítězství. Věřila mu, milovala ho a bylo snadné ovlivnit její mysl. Věřila, že je to její nápad, její malé dobrodružství. Přijela, aniž tušila, co vlastně přesně dělá. A on si mohl hrát. Když se spolu naposledy setkali, už zdaleka nebyl tak slabý, jak si všichni mysleli. Ve skutečnosti posílil a účinky kovu i Zdroje ho začínaly měnit.

Dokázal přivolat ty mrtvé. Že je schopen nekromancie, to mu vzalo dech. Ale ovládal ji s nenucenou přirozeností. Zbavil se Navaran a už zbývalo jen nechat seveřany, aby pronikli do Ilusie. Potom by nastal skutečný triumfální okamžik a Titus by odhalil svou nově nabytou sílu a moc. Vyjednal by se seveřany mírovou smlouvu a stal se zachráncem a králem Ilusie. Sestru by s poctami pohřbil a nastoupil vládu nového druhu. Svého druhu…

Jenže ona přežila.

A pak tu byla ta bouře.

Povodeň.

Řetězec událostí, které ho zneklidnily a způsobily, že musel neustále měnit plány. Zemětřesení, bouře, povodeň… nic z toho neplánoval a nečekal. Ale především, nečekal, že Navaran vyvázne.

Když ji s Alkanderovou skupinou jel hledat, byl opravdu zoufalý. Tak moc si přál, aby byla mrtvá, jenže postupně opravdu začínal chápat, že přežila. A že má průvodce.

Všechno se zbortilo v té jeskyni. Všechno. Alkander se mu navíc neustále vysmíval a ponižoval ho. Titus trpěl. nalezení kompletního skeletu kovového vojáka zachránilo jeho plány i sebevědomí.

Zkusil to. Navlékl tu neživou zbroj na své tělo. To, co se stalo potom, bylo mnohem horší než všechny předchozí pokusy. Stroj v přítomnosti Zdroje ožil a brnění Tita sevřelo tak, že omdlel. Když se probral, zjistil, že mu části kovu pronikly do těla, doslova cítil, jak jím prorůstají a nemohl se ze svého vězení vyprostit. Šílel, chtěl řvát bolestí, ale výčnělek v helmě, kterou měl pevně nasazenou, mu vnikl do úst a začal růst, jako by byl živý, jako by to byl kořen nějaké podivné rostliny. Titus se dusil, ale nemohl křičet ani vytrhnout tu věc ze svých dýchacích cest. Další výčnělek už prorůstal do žaludku a Titus znovu ztratil vědomí.

Probral ho hlas Navaranina ochránce Ereba. Hledal ho a volal jeho jméno. Titus otevřel oči a stroj se postavil…

Stále ještě měl bolesti, jeho lidské tělo, nebo spíš to, co z něj zbývalo, začalo buď odumírat, to v případě svalů a kůže nebo se měnit v kov, to v případě jeho orgánů.

Zpočátku ještě měl hlad a žízeň, dokonce močil a vyměšoval, tyto procesy ale ustávaly až vymizely úplně. Byl si ale jist, že jeho mozek funguje normálně. Musel si být jist… v posledních dnech ale míval zvláštní pocity, které možná nebyly tak úplně jeho.

Pracoval. Někdy tak usilovně, že zapomínal vydávat rozkazy ostatním strojům. I ony ale pracovaly, bez jeho příkazu. Neměl čas o tom uvažovat, musel pracovat…

Vracel se mu obraz jeho sestry. I ona se změnila, byl si jist, že je jiná. Nezměnila se ale ve stroj. Prostě jen ztratila svou jemnost a ovladatelnost. Ve chvíli, kdy proti němu stála a hleděla na něj, ve chvíli, kdy se mu vydala, neviděl do jejích myšlenek. A navíc… zdálo se mu, že nad ní nemá už žádnou moc.

Kým vlastně byl? Jistě měl nějaké jméno, samozřejmě, že ho měl. Věděl, jak zní, bylo to jeho jméno, které mu dala matka… určitě měl matku. Možná i otce. Narodil se. Snad…

Stroj se obrátil a začal pracovat na zpevnění svahu. Měl nekonečnou sílu, vytrvalost, chuť něco dělat a věděl, že musí splnit zadaný úkol. Už nemyslel na nic. Myšlenky nepotřeboval. Stejně, jako jméno.

…

Otiskla svůj pečetní prsten do měkké hmoty temně rudého vosku a počkala, až trochu zavadne. Potom podala podepsanou listinu Alkanderovi, který si list pečlivě pročetl.

„Hezký rukopis,“ pronesl uznale a potom se zeptal: „Opravdu myslíte, že to vyjde?“

Pokrčila rameny: „Na to se zeptejte Niilova šamana, já do budoucnosti nevidím. Chytám se stébla, to je vše.“

„Pořád mi do velké míry vadí to, že máme využít lidské bytosti, sice odsouzené a opovrhované, ale pořád lidské bytosti, jako oběť. Přijde mi to příliš… politické,“ přiznal Alkander.

„Myslím na ochranu těch lidí, kteří se ničeho špatného nedopustili. Za ně ručím. Tuhle oběť prostě musím pominout a odpustit si. Časem možná i zapomenout,“ odpověděla.

„Mrzí mě, že jsem na vás vyjel. Připadám si trapně,“ přiznal, ale ona namítla: „Není třeba se k tomu vracet. Chápu vaši reakci. Teď ale musíme jednat, ne se omlouvat a vysvětlovat si, co jsme mysleli kterým slovem. Lidé se příliš zabývají tím, co a jak řekli, takže zapomínají, že by měli konat. My ale musíme něco dělat.“

Navaran si navlékla prsten a zvolna došla k oknu. Venku se formovala malá družina, která měla doprovodit Ewana do Ergastula.

„Nepůjdete se s ním rozloučit?“ zeptal se Alkander. „Zdálo se mi, že k němu cítíte skutečnou náklonnost, nic ve zlém. Ten muž vám zachránil život.“

„A také mě zdiskreditoval. Jeho přiznání poškodilo mou důstojnost. Ne důstojnost Navaran, ale důstojnost úřadu královny. A ten je mou prioritou. Vždycky byl, protože to tak být prostě musí. Nemohu si dovolit, aby se mezi lidmi šířila zpráva, že královna podlehla vězni. Usvědčenému vrahovi. To by poškodilo pověst celé dynastie.“

„Víc než šílený bratr, který se změnil ve stroj?“ zapochyboval Alkandros.

„Věřte mi, že ano. Titovo šílenství bude časem omlouvané nebo přecházené mlčením. Milostný poměr vládkyně s někým… nízkým a ještě poskvrněným, to by mi historie neodpustila nikdy. Mohl mlčet, pokryla bych ho, vytvořila mu jinou, ne tak kontroverzní minulost, nadala ho statky a jměním, nechala bych ho poblíž sebe, abych… nebyla tak sama,“ zašeptala, „ale to už nepůjde. Oceňuji, že všechno, co jsem mu mohla nabídnout, obětoval pro vyšší principy. Jenže i já teď musím chránit jisté principy. Jsem jediná z rodu, která to může udělat.“

„Mám mu něco vzkázat, až mu to budu předávat?“ Alkandros složil listinu.

„Není co,“ odpověděla a naznačila mu, že jejich schůzka skončila.

„Zásoby nejsou nic moc, ale po cestě se dá něco ulovit. Počítám, že odsud jsou to tak čtyři dny tam a čtyři zpátky, když se budeme držet nejkratší cesty. A kde je tvoje holka? Měla by jít volíbat hrdinu a mávat mu unudlaným šátkem.“ Aleksi upravil třmen a zívnul. Potom vyhlédl zpoza koně a ohlásil: „Zjevně sem de jenom Alkander a tváří se vážně. Snad mu královna zase nenamlátila.“

Ewan vyšel pánu Nemetobrigy v ústrety. Ten mu předal list ještě za chůze: „Vaše svoboda,“ řekl mu, „teď už jste opravdu svobodný muž, i když vyjde všechno najevo, milost královny je nesporná.“

Ewan list pevně stiskl: „Asi jsem čekal jiný pocit. Větší radost. Teď beru ten list jen jako… prostředek k cestě do Ergastula. Vlastně mám pocit, že bych jí ho měl po návratu vrátit.“

„Nepřijala by.“

Než se vrátili ke skupině, Ewan s zastavil a pohlédl zkoumavě na Alkandera: „Asi mě nechce vidět…“

„Ne, už ne,“ zněla stručná odpověď.

„Chápu. Jistě. Nemůže dělat nic jiného. Ale já taky ne.“ Ewan se zadíval k domu, kde tušil její přítomnost. Možná ji i zahlédl u okna, ale nebyl si jist. „Někdy je potřeba jít proti tomu, co by si člověk přál. A vlastně, dostal jsem už tak víc, než mi mohla dát. Měl bych to vnímat jako privilegium.“

„Líbí se mi váš pozitivní přístup. Mě kdyby odvrhla milenka, asi bych se tak snadno nesmířil,“ usoudil Alkander a obrátil pozornost k Aleksimu: „Co ty tu děláš?“

Malý seveřan se ušklíbl: „Já tu čekám tady na zločince.“

„Na bývalého zločince,“ zamával Ewan listem, který pečlivě přibalil ke svým věcem.

„No jo, na bejvalýho. Ale znáš to. jednou zločinec, nafurt zločinec.“

„Vážně chceš jet s ním?“ Alkander se na Aleksiho zamračil: „Byl bych klidnější, kdybys zůstal tady. Nebude to příjemná cesta.“

„Já si na příjemnosti nepotrpim. Navíc, jo, lhal sem ti, takže tak trochu za toho chlapa zodpovídám. Jedu s nim.“

„Jak myslíš,“ vzdal svou snahu Alkander, ale než odešel, ještě se Aleksiho zeptal: „Mimochodem, kdyby se ti něco stalo, mám tvoje případné požehnání, mistře?“

Aleksi se zarazil: „Mistře mi říkáš jenom, když máš průšvih. Potřebuješ pučit prachy?“

„Ne, mám dost. Jen mi řekni, jestli to požehnání mám.“

„Záleží na tom,“ našpulila seveřan nespokojeně rty.

„Na čem?“

„Na tom, proč to požehnání potřebuješ.“

„Dejme tomu požehnání ke svatbě,“ nadhodil Alkander.

„Pitomost.“ Aleksi se vyhoupl do sedla. „Tebe by si žádná normální ženská nevzala. Ale ty ses nikdy nechtěl ženit.“

Alkander se na něj zazubil: „Nechtěl jsem se ženit s normální ženskou. Na lišky se ale moje zásady nevztahují.“

Seveřan se zarazil, přimhouřil oči a po chvíli pronesl: „A ták. Jasně. Došla na Nemetobrigu. Ta mrcha mrňavá. Je v pořádku?“

„Je v pořádku a vypadá nádherně. Tak co, dáš mi to požehnání, otče?“

„Je moc mladá,“ zahučel Aleksi.

Alkander se zatvářil skoro ublíženě: „To si mám vzít starou?“

Seveřan pobídl koně a předjel do čela skupiny. Odsud se ozvalo zavolání: „Vem si tu lišku! Ale pamatuj si, čeká tě krušnej život. Krušnej!“

„To zvládnu,“ usmál se Alkander a pak už jen sledoval, jak skupina odjíždí.