Syn hvězd - kapitola 30.

Když přijela zpátky do Svajone, vypadala rozčileně. To se jí nepodobalo paní Eigys bývala vždycky klidná a obrácená do sebe. přivítal ji jeden ze sluhů a pes, o kterého se s úlevou opřela a nechala se jím odvést do domu. „Kde je Alsdar?“ zeptala se, když mířila ke schodišti. Zároveň požádala o přípravu koupele a o to, aby nebyla rušena.

„Vzal si volno. Ráno dostal list, jel za rodinou,“ odpověděl sluha, který ji provázel.

„Jinak tu byl klid? Nikdo nenavštívil pokoje mladého pána?“ Eigys počkala, až jí sluha otevře dveře a vešla do prostoru, ve kterém se orientovala. Mohla vydechnout.

„Nikdo, paní. Ale mladý pán se nevrátil. Nikdy nebyl tak dlouho pryč,“ říkal za ní nejistý hlas sluhy. „Máme starost, pán neoznámil, kdy se vrátí.“

„Už se nevrátí.“ Eigys klepla prsty do desky stolu, okolo kterého procházela. Jen se ujišťovala, že v její nepřítomnosti nikdo ničím nepohnul. „Nevrátí se,“ zopakovala a zvolna usedla na židli.

Sluha se zatvářil nejistě: „Prosím, madam?“

„Mladý pán odešel navždy,“ zašeptala, „možná je čas, abych odešla i já.“

„Madam, já asi nechá…“

„Prosím o přípravu koupele. A o malé občerstvení, děkuji,“ zvýšila hlas, „potom budu diktovat dopisy a pomineme večerní procházku, odpočinu si. Můžeš jít.“

Sluha odcházel pomalu a u dveří se ještě ohlédl. Jeho krásná, tichá paní seděla za stolem a její oči působily ještě nehybněji než obvykle.

Nechala je rozdělat oheň v krbu pracovny pána Tita. Byl to zvláštní požadavek, ale nikdy se neptali na její důvody. Služka, která později procházela kolem místnosti, cítila pach spáleniny. Paní odmítla večeři, celý den strávila v pracovně. Z komína domu ve Svajone se valil hustý kouř a k večeru, když si paní zavolala služebnictvo, v pracovně nebyla jediná kniha, ani kousek papíru. Zato krb bal přeplněný popelem.

„Zbytek věcí z pánovy pracovny sbalíte do posledního kousku,“ přikázala jim. „Nikdo si nevezme ani kousek, všechno musí být zničeno, dokonale a úplně. Pokud byste cokoli uchránili, stihlo by vás prokletí, které by se přeneslo na vaše blízké a vy sami byste mohli zemřít. Všechno je zamořené…“ Neřekla jim, čím, lhala, ale musela mít jistotu, že se jim nezželí krásných předmětů, které Titus sbíral mnoho let. Chci, abyste všechny věci, i pánovo oblečení odvezli a vhodili do Manchinského jezera. Ne na jeho okraj, převezte je do středu. Na všechno sahejte v rukavicích, je to skutečně nebezpečné,“ zdůraznila.

„Mladý pán zemřel?“ pípla jedna ze služek a Eigys přikývla: „Ano, zemřel. Ale není čas na truchlení. Teď musíme zbavit dům možné nákazy. Až svůj úkol splníte, nevrátíte se sem. Dnes jsem vytvořila doporučení a připravila vám každému roční plat. Odejdete. Už se vrátil Alsdar?“

„Ne, paní, není tu,“ oznámil sluha a ona si povzdechla: „Nevadí. Svůj plat si vezme později. Napsala jsem mu doporučení pro knížete z Gisy, ten ho rád přijme a Alsdar u něj stráví hezký podzim života. On jediný nemá kam jít, protože jeho rodina zmizela po válce a…“ Eigys se zarazila a zvedla hlavu: „Kam jsi říkal, že Alsdar jel?“

„Za rodinou,“ zopakoval pomalu sluha.

„Říkal, že jede za rodinou?“

Sluha se zarazil a pak velmi pomalu odpověděl: „No, dostal list a řekl, že musí urgentně odjet, předal mi instrukce. Napadlo mě, že takhle spěchá jen člověk, který se dozví, že se něco stalo v jeho rodině.“

„Kterou nemá.“ Eigys se zatvářila ustaraně: „Alsdar přišel o rodinu, která zachovala věrnost Svarogovi. Všichni byli popraveni za kolaboraci. Zůstal sám… proboha,“ prudce se nadechla, „on nic nedělá sám, využívá jiné, využívá ty, kteří jsou mu věrní… Jakým směrem jel Alsdar?“

Služebnictvo si vyměnilo nejisté pohledy a služka odpověděla: „Myslím, že mířil po hlavní silnici do Nemetobrigy.“

Eigys se otřásla a pak, jako by z tiché, nenápadné ženy spadl závoj, její hlas se proměnil, stejně jako její postoj, který byl najednou vzpřímenější: „Vyšlete jednoho ze štolbů do Nemetobrigy. Ať se připraví na cestu a osedlá mého koně. Přijde si pro instrukce a vyjede hned.“

„Na noc?“ ujistil se sluha, ale dál se neptal, protože na něj Eigys křikla: „Něco jsem přikázala!“

Potem ukázala kolem sebe: „Sbalte věci. Do beden. Dbejte na to, co jsem vám řekla. Ráno se vydáte na cestu. Já vás už nebudu potřebovat, věnujte se zadaným úkolům. Děkuji.“

Dívali se za ní zaraženě. Nechápali, co se děje, ale bylo jim jasné jedno. Jejich tichý, poklidný život právě končil. Byli propuštěni.

Věděla, že musí jednat, ale se svým omezením nemohla dělat nic sama. Když za ní dorazil udýchaný štolba, předala mu podrobné instrukce a vyplatila mu část jeho výdělku. Zbytek měl dostat, až se vrátí, nemohla riskovat, že by ztratil motivaci k vyplnění úkolu. Štolba odešel a Eigys zamířila do svých pokojů. Zavřela dveře a opřela se o ně. „Promiň mi to, lásko,“ zašeptala, „promiň mi všechno, i to, že jsi mě potkal. Nikdy jsem se neměla zaplést do příběhu lidských bytostí a nikdy jsem neměla dovolit, aby se narodily naše děti. Je to moje vina. Všechno je moje vina…“ Věděla, že ji ze stěny sleduje portrét Illa Verogerna. Věděla o něm, i když ho nemohla vidět.

…

Nemetobriga tepala večerním životem, ve městě bylo stále rušno, ale samotný hrad byl nezvykle tichý. Alkander s sebou vzal celou hotovost, doma nechal jen malou posádku, takže se hrad vyprázdnil a působil trochu smutně.

Marjut se nudila. Už chtěla odejít, ale nějaké ženské jí vysvětlily, že si pán přeje, aby zůstala a že jim udělil rozkazy. Na jednu stranu se jí nelíbilo, že má někoho poslouchat, na druhou stranu ji potěšilo, že někdo chce, aby zůstala. Většinou ji od sebe všichni odháněli. Tedy, ne že by Alkandrovy služebné zářily štěstím, naopak, dost okázale dívce dávaly najevo, že ony ji tu rozhodně nechtějí, ale nemohly se postavit příkazu pána Alkandera.

Takže Marjut donesly jídlo. Hodně jídla. Sice nepochopila, proč jí k misce se žrádlem, které bylo vážně skvělé a ještě nesmrdělo, přinesly zbraně, ale když nožem píchla opatrně do masa a ono ji nenapadlo, usoudila, že ty zbraně budou asi dar. Poděkovala a zastrčila si nůž i vidličku za opasek. Potom všechno snědla a vylízala misku. Nikdo ji nepochválil.

Potom ji chtěli vykoupat. Asi nebylo zdvořilé pokousat jednu ze služek, utéct a schovat se v jámě na odpadky, ale prostě zpanikařila.

Večer se vplížila znovu do jeho ložnice. Už tam měla všechno očuchané a označkované, cítila se tam bezpečně. Navíc jí voněly jeho věci. Vytahala všechny jeho košile, naházela je na postel, která voněla taky jako on a udělala si z těch voňavých věcí pelech, do kterého se schoulila. Když tu byla ta vůně, tak se jí nemohlo nic stát. Navíc jí jeho lidi přinesli další jídlo. Asi měli příkaz ji neustále krmit, takže se mohla nacpat k prasknutí a pak spokojeně funět na jeho posteli.

S přicházející nocí ale ožila. Většinou spala přes den, pokud netrávila čas s tátou, který ji nutil ve dne někam jezdit, běhat a dávat pozor. Táta tu nebyl, mohla se vrátit ke svému přirozenému rytmu. Vstala, olízala si dlaně, zkontrolovala, jestli v prázdné misce na stole nepřistálo další jídlo, potom očichala všechny své značky a spokojeně vyšla z ložnice.

Hrad spal a Marjut ho poznávala. Prošmejdila všechny kouty, dostala se do kuchyně, kde vypila pár syrových vajec a vypila misku s mlékem. Omylem shodila pytlík s moukou… ale omylem a raději se vytratila. Měla s kuchařkami špatné zkušenosti, obvykle měly v kuchyni lopatu a koště, strašné zbraně na potírání lišek.

Do lázně jen nahlédla a raději hned zmizela. Našla dveře k točitému schodišti, vedoucímu na hradby, kde se nepozorovaně prosmýkla kolem dvou strážných. Když chtěla, byla tichá a nenápadná, jako smrt. Z hradeb se dostala na dvůr, kde rozštěkala děsivé psy, naštěstí zavřené ve veliké kleci. Než se sluha došel podívat, proč psi tak jančí, Marjut už mířila k poloprázdným stájím.

Její další cesta vedla k bráně. I tam obešla stráž a o kus dál přelezla hradbu, aniž ji někdo zaznamenal. Na druhé straně seskočila a vydala se do města. Začínala mít znovu hlad, ale mezi odpadky u zdi našla ještě docela dobrý kus sýra, který posloužil. Před ní se rozkládalo město, do kterého se zatím odvážila jen jednou. teď si ho mohla v klidu prohlédnout. I tu tátovu hrobku, o které jí vyprávěl. Měla celou noc jen pro sebe a své průzkumy. Milovala je! V noci se dostala kamkoliv, protáhla se úzkými otvory, větracími šachtami, nejrůznějšími dírami nebo kanály. Byla mrštná, a protože ke své zvědavé liščí měla i lidskou podstatu, která disponovala rukama s prsty, mohla si dovolit to, co v liščí formě nedokázala. Třeba šplhat po zdech, zhoupnout se a skočit, přeběhnout hřeben střechy, dostat se pootevřeným oknem do něčího domu, proběhnout ho a ukrást nějaké dobroty. Nebo to, co se hezky lesklo. Milovala blyštivé předměty.

Dostala se i do chrámu a užasle obešla hrobku s tátovým jménem. Číst uměla. Ne dobře, ale nakonec zvládla přečíst nápis. Hrobka se blýskala. Marjut se v očích odrážely odlesky ozdob, osvětlených mihotavou olejovou lampou. Bylo to tak nádherné! Její táta byl skutečný hrdina. Byl první liška, kterou lidé uctívaly tak, že jí postavily blyštivý hrob. Marjut pocítila hrdost. Asi. A pak začenichala…

Její pozornost upoutal pohyb ve tmě. Okamžitě se schovala tak, aby ji světlo lampy neprozradilo. Číhala ve tmě, třeštila oči a skoro nedýchala. Zanedlouho už rozpoznala obrysy postavy. Lidské postavy. Znovu začenichala. Chlap. Ne mladý.

Sledovala jeho počínání. Došel k hrobce a vylezl na ni. Marjut se stáhla do větší tmy. Snad ji necítil. Ale lidé měli dost mizerný čich.

Muž chvíli balancoval na náhrobku a natahoval ruce k lampě. Potom ji vyvlékl z tenkých řetízků a opatrně slezl. Mířil na druhý konec chrámu.

Asi kněz, napadlo Marjut. Ty taky znala. Chlapy, co se modlí. Nechápala, proč existují a bylo jí to jedno stejně, jako modlení. Tenhle ale dělal něco divného. Asi kouzlil. Znala i kouzelníky. Na lišku byla dost vzdělaná a informovaná o světě lidí. Pozorovala je dlouho a táta ji taky leccos naučil. Nebyla možná tak zkušená jako on, ale chytrá určitě dost podobně.

Takže kouzelník…

Marjut se vytáhla ze své skrýše a přeběhla chrám na druhou stranu. Chtěla vidět kouzlo. Jenže už v polovině své cesty se zarazila a znovu začenichala.

Muž zmizel, vytratil se, ale to, co po něm zůstalo, jednalo místo něj.

Oheň…

„Hoří!“ vyjekla Marjut a rozhlédla se. Chrám byl kamenný. Až na všechny ty sochy… zvedla oči vzhůru… a trámy. Oltáře.

Doběhla až k místu, kde hořelo navrstvené dřevo. Ne, tohle neuhasí tím, že to počůrá. Pozorný pohled zhodnotil množství dřeva. Bylo ho dost. Ten chlap musel snést na hromadu spoustu hořlavých věcí. A oheň se šířil rychle. Marjut poznala pach oleje. Sklonila se k okraji ohniště a natáhla nos kupředu. vtáhla další pach. Ten neznala, ale připadal jí trochu jakoby kovový… a nebezpečný. Zježily se jí chlupy na zádech. A malá liška začala ze všech sil prchat. Byla hodně rychlá, jenže, když se ozvala ta příšerná, obrovská rána, která malého tvora vymrštila do vzduchu a smýkla jím proti zavřeným dveřím. Tlaková vlna ale vyvrátila veliké dveře z pantů, takže liška vyletěla ven z chrámu do města, ve kterém vybuchovala další ložiska.

Panika se šířila rychle. Nikdo netušil, co se děje, lidé vybíhali z domů a zmateně pobíhali v ulicích. Ozývaly se výkřiky a dohady. Scházela domobrana, město nebylo chráněné, většina obyvatel, kteří po Alkanderově odjezdu, tvořily ženy, děti a staří lidé. Hrstka strážných ještě netušila, co se děje. A do toho zmatku vběhla špinavá, rozcuchaná bytost, páchnoucí kouřem, kterou nikdo neznal. Jindy by jí nevěnovali pozornost, jenže ve chvíli zmatku působil každý člověk, který nepanikařil, jako rozený vůdce. A její volání: „K bráně! Utíkejte k hradní bráně! Honem, nic si neberte! Utíkejte!“ poslechla většina z nich, už protože ukazovala směrem od dalších výbuchů.

Marjut je burcovala, křičela a naváděla obyvatele Nemetobrigy k hradu. Následovali ji, doufala, že většina pochopí, co má dělat.

Vyděšená posádka hradu, ale odmítla bránu i přes naléhání lidí otevřít. Nikdo netušil, co se děje. všechno zlomila až podivná situace, ve které se z hradby vedle velitele večerní směny seskočilo něco malého a trochu hrozivého, namířilo na něj vidličku a zapištělo: „Otevři bránu, ty blbče. Hned! Musíš pustit ty lidi dovnitř. Ve městě to bouchá!“

„Co… co bouchá?“ zajíkl se.

Druhý voják se pokusil to stvoření chytit zezadu, ale když se přiblížil, její ruka vystřelila a na hrdlo překvapeného vojáka mířil příborový nůž.

„Bouchá tam voheň. Hoří chrám. Pusť ty lidi dovnitř, ty jelito!“ ječela Marjut. „A dělej nebo se tvůj pán dozví, žes nepomoh svý smečce. A vykecám to i hrdinnýmu velkými Aleksimu, kterej je shodou okolností můj táta, takže se nepokoušejte mě dostat, protože sem děsně nebezpečná a hrdinská a tak! Votevři těm lidem! Pohni!“ zavřeštělo to stvoření.

Všechno se dělo moc rychle, překotně a strážný neměl moc času na rozmyšlenou. Na rozdíl od toho špinavého chuchvalce ale neměl hrdinské sklony a rozhodně netoužil mít vidličku zapíchnutou do míst, kam zcela bezchybně mířila. Takže jednal svižně. Přikázal otevřít. Brána zavrzala a stvoření se vytratilo. Zůstal po něm jen pach kouře.

Marjut seběhla dolů a křičela: „Honem, dovnitř, pospěšte si!“ A potom zvedla hlavu k hradní věži.

Vůbec nemyslela na to, co dělá, prostě jednala. Zatímco vyděšení lidé procházeli branou na nádvoří a na hradě se rozsvěcela světla, Marjut už šplhala po nerovné zdi vzhůru. Věděla o existenci schodů, ale tenhle způsob se jí zdál mnohem rychlejší. Zachytávala se výčnělků a opírala nohy o vystupující kameny, doslova letěla po kolmé zdi, jako by ji nepřitahovala země hluboko pod jejíma nohama. Zlehka vyšplhala do patra s otevřenými okny a skočila na podestu pod zvony.

Zanedlouho se rozezněly zvony Nemetobrigy, volající o pomoc. Jejich zvuk se nesl krajinou a přivolával do hradu další a další lidi. Když stráž pevně zabezpečila bránu, byl hrad doslova nacpaný k prasknutí.

Zvony ještě volaly do dálky, zatímco Marjut se vyklonila z jednoho okna. Město pod ní hořelo a plameny, zachvacující krov chrámu šlehaly do neuvěřitelné výšky. Dívka sledovala i to, jak se posádka snaží ochránit hrad. Lidé utvořili řetěz a polévali bránu, po hradbách se pohybovali Alkanderovi zbylí vojáci a už jednali tak, jak měli. Pochopili vážnost situace a zabývali se ochranou těch, kteří se zachránili útěkem z města.

Marjut konečně vydechla. Asi právě opravdu vykonala velké liščí hrdinství a zachránila lidi, ale taky měla hlad, který byl v tu chvíli mnohem podstatnější. Podrbala se v rozcuchaných vlasech a zamířila k točitému schodišti.

 Dole se protlačila mezi několika lidmi a chtěla nenápadně zmizet ve vchodu, kterým by se dostala ke kuchyni, ale když se prodírala mezi skupinou starých mužů, zarazila se a nasála.

Obrátila hlavu a pohledem našla starého, nenápadného muže, opřeného o zeď věže. I on vypadal vyčerpaně, rychle oddechoval a otíral si pot z tváře.

„To je von! To je ten, co zapálil město!“ Marjutin výkřik přehlušil všechno, i doznívající zvony a vzrušený hovor okolostojících lidí. Kteří se obrátili směrem, naznačeným dívčiným prstem.

Muž vytřeštil oči, rychle se rozhlédl a odlepil záda od stěny. Prudce vrazil do člověka před sebou a shodil ho na zem. rozběhl se kupředu a cestou vrážel do těch, kteří mu překáželi. Chtěl uniknout a zamířil ke stájím, ale ve chvíli, kdy se k nim už skoro dostal, něco na něj zezadu skočilo a začalo ho kousat a trhat mu vlasy. Ječelo to a muž nemohl toho šíleného tvora setřást.

Křičel, máchal rukama, otáčel se na všechny strany, potom několikrát udeřil zády o stěnu stáje, aby to setřásl, ale tvor byl jako šílený. Muž zařval bolestí, když ho to kouslo do ucha a jeho rameno zalila krev. Klopýtl a spadl na zem. než ztratil vědomí, viděl vojenské boty, mířící jeho směrem.

…

„Co se děje?“ Ewan se vymotal z přikrývek a ještě notně rozespalý došel k okraji ostrohu, na kterém jejich skupina večer rozbila ležení.

Aleksi stál nehybně na místě a hleděl do tmy. Z dálky byl slyšet sotva patrný, ale rozpoznatelný zvuk.

„Zvony Nemetobrigy,“ zašeptal seveřan napjatě, „výstražný zvony. Něco se tam stalo.“

„Jsi si jistý?“ Zívnul Ewan a protřel si oči.

„To si piš, kámo. Tohle není jen tak. A předtím sem zaslech, jak vykřikla země. Stalo se něco sakra hroznýho.“

Ewan se zamračil: „Nemetobriga je asi bez ochrany,“ nadhodil a Aleksi přitakal: „Jo, celá hotovost vodjela na hranici. Zůstalo tam jenom pár chlapů. Zatraceně…“

„My ale máme jiný úkol,“ ozvalo se vedle něj.

„Jo, já vim. Já vim. Ale je tam Marjut,“ zašeptal seveřan. Hlas se mu zachvěl, když řekl její jméno.

Ewan se podíval na jeho napjatý profil, potom se rozhlédl po spícím táboře a nakonec řekl: „Jeď. Já úkol splním, nemusíš mít strach. Nechystám se utéct nebo se vyhnout povinnosti. Jeď za dcerou a připojíš se k nám, až se budeme vracet z Ergastula. Věř mi.“

Aleksi se na něj podíval. Bylo na něm patrné, že si není jist, nakonec ale krátce přitakal: „Jo, dobře. Jasně… ty to zvládneš. Já jenom zkontroluju to dítě. Vona je sice docela samostatná, ale neporadí si s lidským světem, eště ne tak úplně. Někdo by jí moh ublížit a já bych si to pak děsně vyčítal. Je to přeci jen holka.“

„Jeď. Já budu ráno pokračovat do věznice.“ Ewan mu položil ruku na rameno: „A buď opatrný, mistře.“

Aleksi se ušklíbl a pak, bez pozdravu a dalších řečí vyběhl kupředu. Ewan viděl jen obrys drobného liščího těla, které zmizelo pod ostrohem.

 …

 V kuchyni bylo dost nabito a Marjut se natlačila do kouta. Všichni lidé uvnitř byli zaměření na zakrváceného starého muže, který kromě ran od ní schytal i další facku od velitele stráže.

„Tak znovu. Proč? Proč jsi to udělal?“ zařval voják, Zatímco Marjut naťukla vejce o roh stolu a začala vysrkávat jeho obsah.

„Pán mi to přikázal. Říkal jsem vám, že mi to přikázal pán!“ zajíkal se stařec.

„Který pán?“

„Náš pán Titus. Princ Titus!“

Vojákův hlas zesílil do řevu: „Ten je mrtvý. Náš pán Alkander ho viděl mrtvého. Lžeš! Kdo ti přikázal, abys zapálil město? A co znamenají ty výbuchy?“

Marjut odkopla skořápku pod stůl a sáhla po dalším vejci. Měla vážně hrozný hlad.

„Pán mi napsal. Byl to příkaz. Jeho příkaz. Znám jeho písmo! Znám pána od dětství. Jsem jeho majordomus… on…“

„Majordomus slepé čarodějnice!“ vyštěkla kuchařka a k jejímu křiku se přidalo víc lidí.

„Ticho! Mlčte!“ snažil se velitel uklidnit situaci.

Marjut naťukla skořápku a zaujatě začala srkat obsah. Když se lidé kolem ní hádali, neměli čas počítat vejce.

„Znovu. Princ Titus zemřel. Nemohl ti napsat.“

„Psal mi. Psal! Bylo to jeho písmo!“ bránil se vyčerpaný stařec.

„A kde máš ten list?“

Starý muž se rozplakal a do slz vyhrkl: „Spálil jsem ho. Spálil jsem ho po splnění úkolu.“

Už přestával vnímat. Nejen lidi okolo, ale další rány, které na něj dopadaly. S tou poslední se svezl ze židle a zůstal ležet na podlaze.

„Veliteli!“ Do kuchyně vpadl jeden ze strážných: „Brána začíná prohořívat. Máme potíže. Potřebujeme vás venku.“

„Zatraceně!“ Velitel stráže vstal a ukázal na ležícího muže: „Zavřete ho. Zůstane naživu, rozumíte? Musíme z něj dostat informace, až se probere.“ A s tím vyšel ven. Několikero rukou zvedlo starého majordoma a vleklo ho do chodby.

Marjut si nacpala dalších pár vajec do výstřihu a otřela si žloutek ze rtů. V tu chvíli si ji všimla kuchařka.

„Proboha!“ vyjekla ta žena a Marjut se vyděšeně natlačila ke stěně. Rychlým pohledem zkontrolovala pozici lopaty a koštěte a potom vyděšeně zadržela dech, když žena zavelela: “Chyťte ji!”

Pozornost přítomných se obrátila jejím směrem a několik starších žen okamžitě poslechlo velitelský hlas hlavní kuchařky. Když se pohnuly jejím směrem, vyděšená Marjut se natlačila do rohu a chytila se za srdce. Cítila, jak praskly všechny skořápky a vaječná hmota jí teče po těle…