Syn hvězd - kapitola 31.

Už viděl sevřenou siluetu obří kartouzy, připomínající těžkou obruč, vsazenou do skal. Ewan přitáhl otěže a na chvíli jen hleděl do dálky. Snažil se ovládnout to chvění v prsech i tlukot srdce, ale nedokázal zabránit ani jednomu. Když se ho jeden muž z družiny zeptal, jestli je všechno v pořádku, Ewan se vytrhl z nehybnosti, přikývl a pobídl koně. V duchu bojoval se vzpomínkou svého prvního příjezdu do Ergastula a té hrozné chvíle, kdy se za ním zavřela brána. Pocit definitivnosti se měl opakovat a on si nebyl jist, jestli zvládne zůstat klidný.

Ergastulum. Tak impozantní, obrovské, nedobytné, strašné. Jako by ho nikdo nevytvořil, ale prostě vzniklo z obřího žulového masivu. V nehostinné krajině podhůří Fergunny, mezi skalami a balvany, prastará věznice, vytvořená před stovkami let. Živoucí peklo, ze kterého se neodchází.

Stráž, která přijala dokumenty, nařídila skupině čekat. A čekání se protáhlo. Muži sesedli z koní, stačili posvačit, několik jich pokuřovalo, ostatní procházeli kolem brány a nudili se. Ewan seděl na jednom ze skalních výstupků vedle brány, opřený zády o kámen a díval se do země. Zdál se až nepřirozeně klidný a soustředěný. Počkal, až se v bráně znovu otevře zamřížované okno a přistoupil k němu.

„Dovnitř vstoupíte jen vy, vaši muži musí počkat tady. Velitel vás přijme. Zbraně nechte před branou. po vstupu se zastavíte a zvednete ruce nad hlavu. zbytek vám řekneme uvnitř.“

Přikývl a začal si rozpínat přezku opasku. Na pár chvil nemohl pořádně vydechnout, opřel se o stěnu a jeden z doprovázejících mužů mu položil ruku na rameno. „V pořádku?“ zeptal se.

„Ano, ano, jsem v pořádku,“ přikývl Ewan a podal mu opasek. Nebyl. Šílel. K bráně přistoupil takřka paralyzovaný a když se pootevřela, začaly se mu podlamovat nohy. V ústech měl sucho, točila se mu hlava.

„Zastavte se. Zvedněte ruce tak, abychom je neustále viděli,“ přikázal mu strohý hlas.

Poslechl. Neviděl tváře, všechno měl rozmazané. Bylo mu jasné, že velitel věznice už drží v rukou všechny doprovodné listiny, mezi kterými je i propouštěcí list královny. Ten, kdo na něj čekal, věděl, s kým bude jednat. A mohl udělat cokoliv…

Dva strážní ho zavedli do malé místnosti hned za branou, kde se musel zout a svléknout do naha. Jako tehdy. Postup byl stejný. Musel stát s rukama za zády, zatímco oni prohlíželi švy jeho šatů a pečlivě prohmatávali boty. Trvalo to příliš dlouho, Ewanovi se začínal svírat měchýř. Potřeboval si ulevit a potřeboval pít. Ani o jedno ale zatím požádat nemohl. Až, když mu dovolili se obléknout, poprosil o dovolení se vymočit. Strážný na něj upřel váhavý pohled. Ano, i on to musel poznat. Musel pochopit…

„Dobře, pojďte,“ vyzval ho a zavedl hosta, stále ještě hosta do malé vedlejší místnosti. Nenechal ho samotného. Jen ukázal na páchnoucí díru v zemi a řekl: „Prosím.“ Potom se díval. A za Ewanovými zády stáli další dva strážní.

Když ho vyvedli na první dvůr, rozhlédl se okolo. Všude šedý kámen, opracovaný šedý kámen. Příkré stěny, chlad, vlhkost. Poznával pach, kterého už se zbavil. Znovu ho vtahoval do nosu a úst. Dělalo se mu zle.

„Před další branou se zastavte a počkejte na vyzvání,“ znělo za ním. Nikdo mu nemusel nic říkat, znal postup. A do rytmu věznice zapadl s až děsivou rychlostí.

Prošel další branou.

Sledoval dlažbu pod svýma nohama. Ty nepravidelné kostky, pokryté starými plivanci, skvrnami, holubím trusem, poškrábané od kol vozů a od kopyt koní. Strážní ho vedli k malému bočnímu vchodu, vyplněnému kovovými dveřmi s nazelenalou patinou na okrajích.

„Odstupte o dva kroky vzad,“ zněl příkaz.

Vyplnil ho.

Dveře se neslyšně otevřely. Čekal táhlé zavrzání, ale ticho, které vanulo s temné chodby za dveřmi, bylo takřka hmatatelné. Když zíral do tmy, na okamžik, na zlomek okamžiku uviděl Navaraninu tvář. Nadechl se a vstoupil. Dva strážci ho doprovázeli do další, širší chodby a pak k úzkému schodišti, po kterém začali stoupat vzhůru.

„Jižní věž,“ běželo mu hlavou, „kterou vystoupáme do třetího patra a odsud se vydáme spojovací chodbou do několika místností velitelského stanoviště. Byl tam jen jednou, ale pamatoval si každý detail, pachy i průhled z okna na vzdálené hory…

„Tady počkejte.“ Jeden ze strážných ho nechal v předpokoji, zaklepal a vešel do místnosti.

Ewanův pohled zamířil nad dveře, kde kdysi někdo vytesal nápis: „Konec všech nadějí.“

Potom se dveře otevřely a on byl vyzván, aby vstoupil.

Ta samá podlaha i našedlé stěny, obklopené tmavými policemi se svazky listin. Totéž okno a výhled. Na druhé okno neviděla, ale znal výhled i z něj. Výhled na třetí dvůr a zbytek věznice.

„Nechte nás,“ ozval se před ním hlas. Ewan se bál zaostřit na tvář. Ale musel. Musel se konečně odhodlat.

„Posaď se, Astrane,“ zavelel ten hlas a Ewan konečně viděl velitele věznice, úplně stejného jako když ho viděl naposledy. Klidného, nevzrušeného, šedého ve tváři.

Posadil se a velitel poklepal na listinu, kterou měl rozevřenou na stole. „Nevídané,“ pronesl, „opravdu nevídané. Vlastně ani ne to, že se ti podařilo vyklouznout, dějí se i takové věci a já nikdy nevěřil v úplnou neprostupnost Ergastula, na to nemám dostatek víry ani naivity, ale to, že jsi dokázal vejít dovnitř. Nevídané.“ Velitel potřásl hlavou.

Byl to krásný muž ve středních letech. Uhlazený, elegantní, vždy oblečený v dokonale padnoucí uniformě. Výkonný. Především výkonný. Ve věznici o něm šla pověst, že ho jeho práce baví… nic strašlivějšího se nedalo o nikom říct.

Velitel zvedl oči od listiny: „Takže ses vrátil.“

„Jen, abych vám předal žádost jejího veličenstva.“ Ewan nutně potřeboval alespoň kapku vody. Už jen protože ta, která v jeho těle zbývala právě odtekla v podobě drobných kapek potu po jeho zádech a zbytek se mu perlil na čele.

Velitel ty kapky zřetelně viděl. Jeho nezřetelný úsměv Ewanovi naznačil, jak moc dobře si je vědom toho potu, toho strachu… a Ewan znovu viděl jeho tvář skrz svůj pot, skrz svou bolest, skrz každou ránu, která na něj dopadala. Znovu mu někdo podtrhnul nohy, on se zřítil na podlahu, pokrytou skvrnami od zaschlé krve a dokonale vyleštěné holínky se zastavily těsně u něj.

Odkašlal si, zatímco velitel říkal: „Nikdy se nikdo neodvážil, obrátit se na nás s takovým požadavkem. To je historicky poprvé.“

„Jsem jen posel,“ dokázal říct Ewan ochraptěle.

„Poslové často končí nepěkně. Ale ano, my samozřejmě rozhodnutí koruny Ilusie podléháme, takže splním královnin požadavek,“ přešel velitel do civilnější polohy, „a klidně pošlu na hranici vybrané vězně. Nemám s tím problém. Její veličenstvo jistě ví, co dělá, když nechá vyjít prakticky na svobodu nejnebezpečnější zrůdy tohoto světa. Já za ně odpovědnost neponesu. Ale,“ velitel zabodl chladný pohled do muže před sebou, „jestli je máš vést, musíš si je vybrat. Osobně…“

Ewan cítil, jak mu praskají šlachy, slyšel svůj vlastní řev, kterým se zalykal a znovu mu ústa zalila chuť vlastní moči, kterou do něj lili. Zoufale potřeboval ven, alespoň z té místnosti. Potřeboval se nadechnout. Olízl si suché rty a snažil se nemyslel na zvuk vody, dopadající do poháru. Velitel si právě doléval a přitom říkal: „Poslouchám, máš prostor. Jak ses rozhodl?“

„Vyberu je, pane,“ zašustil Ewanův hlas.

„Budeš muset mezi ně, je ti to jasné…“

„Ano, pane.“ Znovu se v myšlenkách plazil po zemi k díře, kam vyzvracel chuchvalce krve i pár zubů. Nebyl schopen se od ní hnout, tak u ní zůstal celou noc. Střídavě plakal a zvracel.

„Budu ti přát štěstí. Štěstí, kterého jsi měl zatím dost. Jsi svobodný muž. Jako třeba já… to jsou paradoxy, že?“ zeptal se velitel a zvedl pohár. Pil tak, že Ewan jasně slyšel každý osvěžující doušek, který veliteli stékal do krku. Musel potlačit touhu ten krk chytit a stisknout tak pevně, aby do něj už nepronikla jediná krůpěj. Sevřel ruku v pěst.

Velitel se podíval na jeho pravačku a zašeptal: „Možná ses dostal z Ergastula, ale nikdy nedostaneš Ergastulum ze sebe. Nikdy.“

A Ewan znovu klesal do jámy, zoufal si, bil pěstmi do mokrých stěn, seškraboval si ze zpoceného těla dotěrný hmyz, okusoval si nehty do krve a tloukl hlavou o stěnu.

„Nebudu se ptát, jak se ti to podařilo. Já ne, ale je to bude zajímat. Oni ti tu otázku položí. A budou dostatečně blízko, aby slyšeli odpověď,“ syčel velitelův hlas.

Ewan zavřel oči a ucítil, jak se k němu přitiskla ve spánku, zavrtěla se a bezděky ho políbila na hruď. Znovu slyšel její: „Miluji tě,“ tak banální a prosté, jednoduché sdělení, které mělo najednou úplně jinou váhu. Viděl ji vycházet vstříc strojům, osamělou, připravenou, najednou tak neobyčejně silnou. Také zvedl hlavu a podíval se na velitele. Polkl nasucho a pak konečně znovu uslyšel svůj vlastní hlas: „Jsem připraven splnit rozkaz své královny, pane. Pokud neexistuje jiná cesta, udělám, co je nutné. Podruhé už nezklamu.“

Úsměv z velitelovy tváře zmizel. A když Ewan odcházel, cítil, jak mu nenávist toho muže propaluje zjizvená záda.

Všemi zábranami procházel pomalu a nezastavil se ani ve chvíli, kdy ho plně vyzbrojení strážci pouštěli do jídelny. Sami se kryli a hned, jak za ním zabouchli těžké dveře, přemístili se na ochozy. Chtěli vidět, jak vězni trhají Astrana na kusy.

Vybral si místo, které jim znemožňovalo dostat se mu do zad a protáhl si šíjové svaly. Už šli, slyšel jejich kroky. Blížili se. Netušili, kdo je čeká v jídelně a když do ní ve dvojstupu vkročili, ti první strnuli.

Nováčci ho neznali, ale většina osazenstva ho okamžitě poznala, i když mu dorostly vlasy a vypadal mnohem lépe. Zůstal stát a znehybněli jako jeden muž, jako organizovaná jednotka, kterou ovšem nebyli. On je znal. Věděl, že jsou děsivá masa, jejíž síla tkví ve zvířecí síle a nezvladatelné nenávisti. Znal jejich metody a věděl, na co se zaměřit. Třeba na ten nenápadný pohyb ruky prvního předáka, který se vzpamatoval ze šoku a zavolal: „Koho to tu máme? Ztracenej syn se vrátil? A my tě oplakali…“

Zatím nemluvil. Nebylo co říct. Nebyl čas, určený k mluvení. Musel projít vstupním testem. Znovu. A věděl, byl si absolutně jist tím, že mu strážní, kteří shlíželi z ochozu, nepomohou. Budou se jen dívat, protože mají velice jasný rozkaz. Nechat všemu volný průběh.

Maličko se nahrbil a vydýchal. Teď nemohl myslet na paniku ani na to, že se mu dechu nedostává. Byl svobodný. Dokázal tomu uniknout, přežil. Nehodlal to všechno obětovat. Ne tady, ne teď. Ona mu dala svobodu, měl povinnost jí splatit dluh.

„Ty nepřivítáš svoje staré přátele? Neobejmeš je?“ Předák se odpoutal od skupiny a vyšel jeho směrem. Po cestě začínal rozpřahovat paže. Vězni jeho gesto pochopili a začali se rozestupovat do kruhu. Připravovali kolbiště.

„Vypadáš dobře, chlapče, zatraceně dobře. Užíval sis svobody? Nedivím se. Taky bych si užíval, kdybych měl příležitost. Možná sis dokonce i zapíchal, že je to tak? Máš pěkný boty…“ Předák se mu zaměřil na nohy a strhnul pozornost ostatních, ale Ewan nespouštěl oči z jeho rukou. Už to viděl. Z rukávu hřmotného muže cosi začalo pomaličku vjíždět do dlaně.

Pamatoval si to. Zbraň se dala udělat z čehokoli. Na její výrobu byl dostatek času. Ulomená, nabroušená lžíce posloužila v případě potřeby stejně dobře, jako nůž. Nebo kousek odštípnutého kamene. Tohle vypadalo ale na skutečný nůž… takový si nemohl vězeň vyrobit, takový mu někdo musel podstrčit.

„Bastard,“ zašeptal Ewan a předák zahulákal: „Cos povídal? Tady není nic slyšet. Pojď mi povídat, synu… pojď obejmout tatínka.“

Už byl skoro u něj. Ewan byl připravený, takže když se ho předák pokusil sevřít do kleští obřích, svalnatých rukou, uhnul. Ale druhý náraz jím mrštil na stěnu. Nůž ho jemně škrábnul na bradě, ale dokázal odrazit útočníkovu ruku, ucuknout a loktem zasáhnout jeho ohryzek.

Hned po prvním odražení dosud tichá jídelna vybuchla desítkami hlasů a řev se vznesl až na ochozy, kam zrovna přicházel ještě jeden uniformovaný muž, jehož boty byly perfektně vyleštěné. Velitel se přišel podívat na souboj gigantů a nenápadně vsunul jednomu ze strážných minci do dlaně. Strážci vybírali sázky.

Dole, hluboko pod nimi zatím oba muži začali svůj souboj na život a na smrt. Ewan slabě vykřikl, když se mu nůž zaryl do stehna, ale jeho pravačka byla připravená nezbrzdit první z několika ran, mířících na nechráněnou hlavu předáka. Odrazil ho a druhý muž se oddálil. Potřásal hlavou a odfrkával. Jeho chvilkové dezorientace Ewan využil k tomu, aby se rozběhl a narazil do něj. Jenže předák jeho náraz ustál. Ewan si rychle pokryl tvář a prudce vydechnul, když ucítil bodnutí ve slabinách. Předák ho chtěl nůž vytrhnut a bodnout znovu, ale Ewan stačil ustoupit, vytrhnout si zbraň z rány a bodnout ji za sebe. Chtěl trefit spáru, ale ostří se zlomilo o kámen a Ewanovi zůstala v ruce jen část rukojeti, kterou druhého muže udeřil do obličeje. Tvář předáka se zalila krví a Ewan se na něj vrhnul.

Neexistovaly tu zakázané údery nebo prostředky útoku a obrany. Všechno bylo povolené. A Ewana dlouhý pobyt vycvičil natolik dobře, aby si nepřipouštěl, že ve světě venku by většina toho, co dělal tady, vzbudila pohoršení. Jenže on nebyl venku, byl tady, byl zase tady a bojoval tak, jak dokázal. Zasazoval druhému muži rány a těm jeho uhýbal jen, když měl možnost. To nebylo často. Bylo vysvobození, když oba padli na zem, Ewan mohl chvíli vydechnout, ale jen na tolik dlouho, aby si uvědomil, že se ho předák snaží dostat na záda. Bránil se, ale předák zapřel koleno o zranění ve slabinách. Ewan zařval bolestí a jeho lopatky se natlačily na kamennou podlahu. Předák se na něj vyhoupl, stiskl ho stehny a jeho pěst zasáhla bývalého předáka jako obří kladivo. Ewanova levačka zachytila další ránu a prsty pravé ruky zachytily hrdlo velkého vězně. Stiskly a jako by se dostaly do křeče, tiskly víc a víc. Předák zachroptěl a Ewan napjal všechny svaly. Prohnul se a s výkřikem začal vstávat. Jeho ruka pořád ještě držela hrdlo druhého muže a pod prsty cítil, jak pod šíleným tlakem začíná praskat průdušnice. Ewan druhým mužem smýkl a odhodil ho. Prudce se předklonil a vykašlával krev. Bylo mu jedno, co je s útočníkem, nezáleželo mu na něm. Slyšel jen frenetický řev a potlesk. Byl vítěz. Mohl vydechnout. Dostal předáka, a i když měli ostatní početní převahu, nedovolili si vyběhnout proti němu.

Otřel si zakrvácený obličej do rukávu a konečně se odvážil podívat na nehybnou postavu na podlaze. Ještě uměl zabít člověka… a necítil naprosto nic. Jen únavu. Natékající oko našlo na ochozu postavu, která chvatně opouštěla stanoviště.

…

Aleksi vběhl do bývalých bran města a vyděšeně se rozhlédl. Ze všech trosek se kouřilo, některé ještě prohořívaly a chrám trčel k nebi jako obří, vykotlaný zub. Lidé procházeli troskami a sbírali to, co se dalo zachránit. Malý seveřan procházel ulicemi a prohlížel si obří rozsah katastrofy. Několikrát slyšel volat své jméno. Několik známých pozdravil, ale zatím neměl čas se s nimi zastavit a zeptat se, co se tu dělo. Mířil do chrámu. Vešel dovnitř a prohlížel si tu strašlivou destrukci. Prostor byl ještě plný kouře a polétavého popela, Aleksi tedy jen pohlédl na svou zničenou hrobku, která se slila do jednoho neforemného kusu a vyšel ven. Město bylo v příšerném stavu, ale naštěstí neviděl moc zabalených těl. Zjevně utrpěl jen majetek. Seveřan pohlédl na hrad. Ten stál a vypadal, že je nezasažený. Aleksi se rozběhl. Utíkal k hradní bráně.

„Mistr Aleksi!“ volala stráž. „Otevřete, to je pánův mistr!“

I z brány se kouřilo, ale přežila a za ní čekal Aleksiho známý pohled na sice zaneřáděné, ale kompletní nádvoří.

V ústrety mu vyšel velitel hlídky, na něhož Aleksi křiknul: „Co se tu dělo, perkele?“

Velitel krátce zasalutoval. Byl špinavý, pokrytý sazemi a mastnotou, zjevně vyčerpaný a nevyspalý. „V noci jsme tu měli rušno,“ ohlásil, „ale už je po všem. Šílenec, majordomus paní Eigys, vyhodil do povětří půlku města,“ vysvětloval, zatímco Aleksi mířil do hradu, „ale to jste asi viděl. Pořád nevíme, jak to udělal, bylo to hrozné.“

„Doufám, že ste ho nepodřízli,“ houknul Aleksi. Šel vedle velitele, ale každou chvíli se zastavil, otevřel dveře, okolo kterých procházeli a nahlédl dovnitř.

„Ne, mistře, máme ho pod zámkem. Dědek, sotva stojí, ale napáchal hodně škod.“

„Lidi sou jeblý bez vohledu na věk.“ Aleksi nahlédl do kuchyně, kde už ženy připravovaly snídani, vešel a rozhlížel se.

„Byla to čirá hrůza. Div, že jsme ten požár dokázali zlikvidovat. Poslal jsem dva muže se vzkazem, ale že přijdete tak brzy, to mě nenapadlo,“ hlásil velitel.

„Byl sem nedaleko,“ vysvětlil Aleksi, „takže pán to eště neví. Ten bude nasranej…“ Sklonil se a nahlédl pod lavici, potom zvedl víko truhly a podíval se do skříně. Zjevně nic nenašel, tak opustil kuchyň a mířil dál.

„Hlas mi stavy mrtvejch,“ přikázal vojákovi, když mířili chodbou k dalším místnostem.

„Nemáme naštěstí ztráty na životech, tedy,“ muž si odkašlal, „ne tak velké. Ve městě zemřelo pět lidí, na hradě jedno dítě. Nalokalo se kouře.“

„I to je dost,“ zamračil se Aleksi a otevřel další dveře. Když se za nimi ozval ženský jekot, zahučel: Tak promiňte, no,“ a vyšel zpátky do chodby.

„Budete chtít toho majordoma vyslechnout, mistře?“ zajímalo velitele.

„Potom.“ Aleksi vzal za další kliku a velitel se konečně osmělil: „Hledáte něco, pane?“

„Jo. Malou, blbou holku. Malou, špinavou, smradlavou blondýnu, která mluví jako hnusnej, starej chlap, ale má pěkný kozy…“ Aleksi nahlédl do další, zjevně prázdné místnosti a za ním zaznělo: „Jestli myslíte Marjut, tak za to vás dovedu. Mohl jste se zeptat.“

Aleksi zavřel dveře a podíval se překvapeně na vojáka: „Znáte její jméno? Budu hádat. Je taky pod zámkem, protože zase provedla nějakej průser.“

Voják unaveně vzdychnul a řekl seveřanovi: „Pojďte za mnou, mistře.“

Kupodivu ho nevedl dolů, do cel, ale nahoru, do soukromého křídla. Aleksi vystoupal schody a následoval vojáka do chodby, vedoucí do soukromých Alkanderových komnat. Seveřan spěchal a byl připraven začít nadávat hned, jak voják otevře dveře a řekne: „Prosím, mistře.“ Jenže na prahu zůstal malý muž stát beze slova a vlastně i bez dechu.

Vylekaně k němu otočila hezkou tvář, vytřeštila modré oči a zamrkala. V těch blankytně modrých šatech, které decentně odkrývaly hezky tvarovaná ramena a ve výstřihu i něco navíc, byla přepůvabná a působila křehce. Zlaté vlasy měla spletené do dvou copů a v obličeji vypadala… jinak. Jako křehká bytost z pohádky.

Aleksi zalapal po dechu. Málem se jí omluvil a odešel, protože kdyby nedržela v umaštěných prstech kus ohlodané kuřecí kosti, nepoznal by ji.

„Tati!“ vyjekla a odhodila kost.

Ještě nikdy k němu neběželo něco tak nádherného. Nemohl uvěřit, že mohl zplodit tak krásnou ženu. A poprvé v životě mu to došlo. Byla dospělá.

Pevně ji objal a vydechl: „Cos vyváděla, lišče? Měl sem strach, ty pitomá.“

„Já tě hledala. Promiň, nezlob se, táto, já…“ Marjut ho objala ještě pevněji a políbila.

Když se oddálila, Aleksi, pořád ještě naprosto očarovaný vydechl: „Sakra, holka, ty jsi pěkná.“

Usmála se: „Že jo? Normálně sem zaútočila na zrcadlo, když mě vošplouchli. A umyli mě fakt všude, jako fakt všude. Bylo to hodně divný. Ale teď sem normálně jako princezna!“ Zatočila se dokola a Aleksi se zasmál: „Si pořád blbá liška. Ale děsně hezká. Celá já!“

Znovu k němu skočila a objala ho.

Oddechl si. Tohle bylo v pořádku. Teď už se mohl soustředit jen na ty stroje.