Syn hvězd - kapitola 32.

„Rychle, vezměte ho dovnitř. Ještě se tam vejde. A taky… proboha, Niilo, rychle! Krále přednostně. Odveďte ho dozadu, do kuchyně. Hned tam přijdu!“

Navaran se podívala po zraněných. V boji opravdu nebyla nikomu k užitku, ale tady mohla rozvinout své organizační schopnosti. Všechno fungovalo alespoň tak, že neztráceli další lidi.

„Proč tohle děláš, Tite?“ zeptala se okolní tmy a vešla zpátky do hostince.

Prosmýkla se mezi improvizovanými lůžky, mířila přímo do kuchyně, která taky vzala za své, aby mohli vytvořit špitál. První večerní útok nečekali, ale na ty další už byli připraveni. Minimálně alespoň co se pomoci zraněným týče.

„Ustupte,“ požádala mužská záda, která jí bránila v průchodu. Oslovený se ale nepohnul ani při opakované žádosti. Nakonec ho neurvale odstrčila a vešla do kuchyně.

Mladý šaman na ni zavrčel a něco procedil mezi zuby.

„… se nezblázni,“ odsekla a došla k lůžku, nad kterým už se skláněli dva lidé. Jeden zrovna rozřezával zakrvácený rukáv, který se Niilovi lepil na rameno a druhý se snažil svého krále udržet vleže.

„Potřebujete další ruce?“ zeptala se člověka, u kterého zaznamenala zkušenější pohyby.

Krátce se na ni zadíval a nepříliš dobrou ilusijštinou odpověděl: „Když si je umyješ…“

Pak už mluvit nepotřebovali. Ona postřehla, co severský lékař potřebuje, dokázala připravit všechno potřebné a nepřekážet.

Překvapení zažila jen jednou, to, když mladý šaman došel k Niilovi a jedním dotykem ho znehybnil. Král se propadl do hlubokého spánku a Navaran jen uznale zvedla obočí. Mladý šaman se na ni zadíval tak arogantně, že raději zaměřila pozornost na nástroje.

Potřebovala zaměstnat ruce, hlava jela na plné obrátky. Musela myslet na něco jiného než na situaci, ve které se všichni nacházeli. Prozatím ji zajímalo jen rozsáhlé zranění paže severského krále. Sledovala změť krvavých kusů a v duchu z nich skládala správný tvar svalů a šlach. Lékař zjevně taky. Pracoval rychle a jen občas přikývnul, když mu podala správný nástroj. Noc pokročila.

„Mám královskou ostrahu, koukám,“ probudil ji Niilův hlas.

Rozlepila oči a vytřela z nich ospalky. Rozkoukávala se. Muselo už být minimálně dopoledne a severský král ji klidně pozoroval.

Mlaskla a postavila se k lůžku: „Jak vám je?“ zeptala se ho.

„Jako člověku, co přišel podruhé v životě málem o tu samou ruku. Hlídala jste mě celou noc?“

„Není v mém zájmu, abyste zemřel. Máte žízeň a hlad?“

„Jen žízeň. Jak to vypadá?“ Pokusil se prohlédnout skrz obvazy.

Navaran došla napít vodu do kalíšku a vrátila se k němu. „Máte dobré lékaře. Myslím, že vypadal spokojeně, když vás opouštěl. Poslala jsem ho spát, byl unavený.“

„A zůstala na stráži. Díky.“

Niilo se nechal nadzdvihnout a napojit. Pomohla mu do polosedu a podložila zraněnou ruku.

„Chováte se jako zkušená ošetřovatelka. Taky jste prošla řádem Štítu?“ zeptal se, ale zavrtěla hlavou: „Ne, otec si nepřál, abych studovala v řádu. Do špitálu mě ale brával, byla jsem tam často a něco pochytila. Přišlo mi to smysluplnější než politika, ale on chtěl, abych se soustředila právě na ni. Nemáte bolesti?“

„Ne. Vůbec. Předpokládám, že Ilmari zařídil, abych je neměl,“ odpověděl unaveně Niilo.

„Váš šaman… asi je hodně dobrý.“

„Ne asi. Je to jeden z těch opravdu dobrých. Vidoucí. Tomiho nejmladší syn. O Tomim jste slyšela, že?“

Přitakala: „Jistě. Nejslavnější šaman severu. V tom případě chápu tu nafoukanost mladého pána. Má slavného taťku…“

„Jako vy.“

„Proto ho chápu.“

Niilo pozoroval, jak o něj pečuje a jak rovná věci okolo. Potom prohodil: „Ten špitál byl dobrý nápad. A vy dokážete organizovat lidi.“

„Mám na to kvalifikaci.“

„A talent,“ ocenil ji.

„Děkuji.“

Navaran si znovu sedla a napila se. taky neměla hlad, byla jen šíleně unavená. Ale ostatní museli být unavení víc, takže si nestěžovala. Ostatně, sám Niilo byl opravdu nezdolný. Když je dva stroje napadli první noci po odjezdu Ewanovy skupiny, byl to Niilo, kdo dokázal vystavět obranu a ochránit město. Alkander tou dobou ležel a nemohl mu pomoct, ale seveřané dokázali stroje poškodit a vyhnat.

Od té doby se útoky opakovaly v nepravidelných intervalech. Všichni už cítili únavu. Kromě strojů.

„Nechápu, proč to dělá,“ povzdechla si Navaran.

„Chce nás vylákat na ten kopec. Chce svoji bitvu,“ zněla odpověď.

„Ale proč? Nic mu to nepřinese. Nevím, čeho chce docílit. Myslela jsem, že ho znám…“ Navaran dlouze zívla a protřela si žaludek. Nebylo jí dobře a nemohla nic sníst.

Niilo se podrbal na holé lebce: „Je to chlap. Ale nikdo ho nikdy tak nebral. Teď chce ukázat svaly. To bych tipoval. Ale třeba je v tom víc. už dorazily posily od vás?“

„Ne, zatím nikdo. Velmistr Taheris o sobě nedal vědět. Můžu jen doufat, že se opravdu dostal do Ilusie a že přivede svoje muže. Je to hloupá situace. Jsme bez informací. Nevíme, jak uspěl Ewan v Ergastulu, nevíme, jestli Taheris přešel suchou nohou hranici.“ Navaran znovu zívla. Byla úplně zničená.

„Měla jste jet s Taherisem domů. voda opadla a tady pro vás není bezpečno,“ napomenul ji, ale ona odmítla: „Ne, teď chci zůstat. A nejen protože je to vlastně záležitost mé rodiny. Je to záležitost bezpečnosti Ilusie. Zůstanu…“

„Protože se chcete přesvědčit o tom, že je v pořádku?“ usmál se Niilo.

Obrátila oči v sloup: „Nejsem tak romantická ani tak povrchní.“

„Jistě. To byla nevhodná poznámka,“ ušklíbl se a nabídl jí: „Pokud se nevrátí, můžu ho zastat, pokud máte zájem o statnější typy mužů.“

„Bez urážky,“ podívala se na něj svrchu, „na to nemáte.“

„Špatný rodokmen?“ zeptal se a ona odpověděla: „Je mi pětadvacet.“

„Mám šestnáctiletou manželku.“

„A protože pocházíte z jiného civilizačního okruhu, neřeknu vám, že jste prase.“

Rozesmála ho, ale musel se krotit. Když se smál, rameno bolelo. „Čekal bych od ilusijské dámy trochu větší eleganci ve vyjadřování.“

„Celou noc jsem pomáhala vašemu doktorovi a šamanovi, uklízela potřísněná prostěradla a sama několikrát zvracela. Takže nejsem disponovaná na královské manýry,“ odpověděla a dodala, „dneska nevládnu. Tady ani není komu.“

„Jak je Alkanderovi?“ zajímalo ho.

„Už je na nohou. Převzal vaše velení. Bude v pořádku.“

„Jsem rád. Je to dobrý chlap. A protože je napůl seveřan, moji lidé ho poslechnou. Já asi budu chvíli rozbitý a nepoužitelný.“

Navaran si ho dlouho prohlížela a pak usoudila: „Klamete tělem. Nevím, co si o vás myslet. Když s vámi mluvím, je to, jako bych se bavila s ilusijským aristokratem. Překvapuje mě to.“

„Býval jsem diplomat. Člověk se prostě jen umí chovat. Je to role,“ připustil.

Navaran zaváhala, ale nakonec se zeptala: „Jaká byla?“

„Kdo? Saaru?“ Niilo se chápavě usmál: „Nevyrovnaná, dramatická, nesnesitelná, vášnivá, nádherná. Rozhodně zapamatovatelná. Nepodobáte se jí.“

„Ani se jí nemám proč podobat,“ usoudila a on odpověděl: „Možná. Nikdo nezná pravdu o jejím původu. Ani ona sama ji neznala.“

„Ve vztahu k Ilusii je lepší zůstat u verze, která je oficiální. Tedy, že byla dcerou Marca ze Savonie,“ řekla trochu upjatě.

„Váš otec si to nemyslel.“

Pokrčila rameny: „Můj otec se mnou o ní nemluvil. I proto se ptám vás. Stýská se vám po ní?“

„Jako po královně? Ani trochu,“ odpověděl a znělo to velice upřímně. „Naše politické vztahy byly napjaté. Velice rychle jsme pochopili, že je to kdo z koho. Byli jsme příliš silné osobnosti, příliš dominantní. Nemohli jsme spolupracovat. Existovala jen jediná možnost, ne dvě. Buď já nebo ona. A ona neměla na to, aby zemi posunula, aby ji nadále vedla. Musela ustoupit, ale, po pravdě, když zemřela, oddechl jsem si, protože nechcete mít v zemi tak silnou konkurenci, která snižuje vaši autoritu.“

„A jako po ženě? Stýská se vám po ní jako po ženě?“ zeptala se Navaran opatrně, ale Niilo po chvíli váhavě odpověděl: „Jsou věci, o kterých seveřané nemluví, promiňte. Nikdy. Co se týče mého vztahu se Saaru… o tom bych nepřiznal pravdu ani sám sobě. Nicméně, byla opravdu výjimečná. Zaslouží si status národního symbolu.“

„Chápu.“ Navaran se odvrátila od velkého muže, protože do místnosti vešel šaman.

„Přišel jsem tě vystřídat,“ pronesl stručně a do svého zamračení vložil veškerou sílu své osobnosti.

Byla mu tak vděčná, že jí jeho arogance ani nevadila. Vstala a protáhla se.

„Půjdu na chvíli padnout. Odpočívejte. A děkuji za rozhovor. Doufám, že jsem se vás nedotkla svou zvědavostí.“

Mírně se poklonila a zamířila ke dveřím.

„Miloval jsem ji, a to se nikdy nezmění,“ zaznělo za ní.

Navaran se otočila a věnovala králi unavený úsměv.

K večeru vstala a vyvlekla unavené tělo z postele. Sotva stála na nohou a bylo jí zle. Nervozita si patrně vybrala daň na stavu jejího žaludku. Nemohla se skoro ani obléknout, jak se třásla. Než vyšla z pokoje, chvíli seděla a nehnutě civěla do jednoho místa. Nutně potřebovala nemyslet na Ewanovy paže, které by se okolo ní obtočily a přitáhly ji k sobě, dodaly sílu a odvahu. Nebyl tu, nesměl být, nemohl ser k ní vrátit. Ničilo ji to, možná ten stesk a zoufalá touha po jeho přítomnosti způsobovala bolest jejích vnitřností. Vzpomněla si na svůj rozhovor s Niilem. Přiznal se jí, že Sarai miloval. Přiznal se, protože velice dobře věděl, že prožívá totéž. Zoufalý cit, o kterém nebude moct nikomu říct. Raději na něj ani vzpomínat. Dovolila si pár tichých vzlyků, slzy zastavit nemohla, nechala je téct po tvářích. V soukromí mohla plakat, mohla šeptat, že její život byl vždycky nespravedlivý a že byla ve skutečnosti ochuzená o víc než Titus. Sice zdravá, ale pokřivená společenskými normami, dvorskou politikou, nemožností vybrat si dokonce i literaturu ke čtení, natož toho, koho miluje. Snažila se projevit vděk za pár týdnů, které získala jako vzpomínku, ze které bude moct v dalších letech čerpat, ale vzpomínka nestačila, zoufale nestačila. Potřebovala mu říct, že její vyznání platí a platit bude. Že její rozhodnutí nijak nesouvisí s tím, co k němu cítí. Že ve skutečnosti… Ne. Ve skutečnosti bude poslušná, mlčenlivá, pokorná. Protože tak ji vychovali, to jí vštípili, tím ji rozdrtili už v dětství.

Otřela si slzy, došla si omýt obličej a vzpamatovala se natolik, aby mohla ven mezi lidi. Nebyl čas na sebelítost, protože sebelítost je nehodná vládce, nehodná ilusijské ženy, nehodná vysoké kultury. Navíc podstatnější, než její miniaturní problémy byl život lidí a osud Ilusie. Na ničem jiném nezáleželo.

Do hostince, kde seděl Alkander a pár dalších lidí, mezi kterými ji překvapila Niilova přítomnost, už vešla úplně klidná a vyrovnaná.

„Odpočatá?“ zeptal se jí Alkander, když si sedala.
„Výtečně, děkuji za zeptání,“ přikývla, ale on zapochyboval: „Jste bledá.“

„Náročné období si vybírá daň na nás všech,“ odbyla ho.

„Možná bude ještě náročnější,“ zatvářil se Alkander natolik vážně, že zpozorněla: „Co se stalo?“

Alkander tak dlouho váhal s odpovědí, až promluvil mladý šaman: „Stroje odřízly soutěsku na východ od nás. Musely na tom pracovat dlouho. Soutěska do Alatey je neprůchozí. Ze severu nedostaneme další posily. Ne hned.“

V jeho tváři se nepohnul ani sval a Navaran se pokusila o totéž, ale nedokázala se udržet v klidu: „Jsme bez další podpory severu?“ vydechla.

„Je mi líto, výsosti,“ konečně promluvil Alkander. „Ale teď už můžeme doufat jen v to, že velmistr Taheris dokázal překonat vyplavené území a dostal se do Ilusie. Jinak to nezvládneme. Potřebujeme posily.“

Čekali, až se vzpamatuje a nabere druhý dech, aby mohla říct: „Nechápu. Proč to Titus dělá? Čeho chce docílit? Napadá nás, přitom se vrací na ten svůj opevněný kopec, kam nás láká, sám nic nedobývá, jen… trčí na místě. Čeho chce docílit?“

„To nevíme,“ ozval se Niilo, „a on nám to nesdělí.“

Alkander chtěl rozvinout debatu, když se ve dveřích objevil mladý muž, který bez zaklepání vešel a mířil přímo ke svému pánovi. Poklekl před stolem, za kterým seděli tři nejmocnější lidé okolních zemí a pronesl: „Můj pane, přicházím z Nemetobrigy s naléhavou zprávou.“

„Mluv!“ vyzval ho Alkander.

„Vaše milosti, před třemi dny byla Nemetobriga zasažená útokem muže, který vypálil celé město. Ztráty na životech nejsou velké, ale město lehlo popelem. I chrám.“

Alkander strnul. Jestli byla Navaran bledá, jeho tvář přešla z ostře rudé skoro do nachova. „Cože?“ zachrčel a posel ztišil hlas: „Bylo to rychlé. Nevíme pořád, jak se mu podařilo udělat něco takového. Útočníka jsme zadrželi a mistr Aleksi ho vyslýchá.“

Alkander se zamračil: „Mistr Aleksi je ve městě? Měl jet do Ergastula.“

„To nevím, pane. Přijel hned po požáru a ujal se vedení města,“ vysvětlil mladý strážce.

Alkanderovi padla hlava do dlaní: „Moje město…“

A Niilo si vyměnil ustaraný pohled se šamanem. Z Alatey zatím nedorazila žádná tak strašná zpráva, ale bylo nasnadě, že Titus rozhodně neušetří ani jeho.

„Proč to dělá?“ vykřikla Navaran a prudce se postavila. Maličko se jí zatočila hlava, ale zachytila se okraje židle a pokračovala: „Můj bratr vždycky jednal racionálně, vždycky měl plán a teď? Tohle už je jen šílenství, zběsilá destrukce bez pravidel. Lidská společnost nemůže existovat bez pravidel! Není možné, aby se zjevil nějaký uzurpátor a vymyslel si své vlastní normy. Rozbila naše zvyky a uspořádání. Protože když rezignujeme na pravidla, náš systém se rozpadne. Naše civilizace se rozpadne! Titus nedodržuje podmínky. Nevyhlásil oficiálně válku, nechává stroje vraždit bez rozmyslu i civilisty, ničí města. Nevyslovil své podmínky. Nevíme, co chce. Ničit? To není on! Nikdy nechtěl ničit. Copak definitivně zešílel? Proč to, sakra, dělá?“

„Protože už to není on,“ ozvalo se od vchodu a paní Eigys vešla dovnitř.

Navaran se k ní obrátila a rozhodně nevypadala, jako by se chystala matku uvítat.

Eigys ale její přísný výraz nemohla vidět. Kráčela místností a říkala: „Jistěže měl plán. Počítám, že měl plán tě zabít a převzít vládu. Dokázat svou sílu a diplomatickou protřelost a šikovnost. Ale pokud měl plán, teď už není schopen ho realizovat. Mimochodem,“ Eigys se zastavila a mírně sklonila hlavu, „je mi líto, co se stalo v Nemetobrize, vaše milosti. Vím, kdo je viník. Nebo spíš vykonavatel. Titus pověřil našeho majordoma tou šílenou věcí… a zřejmě mu dal svůj vynález, třaskavý prach, se kterým se mi kdysi chlubil. Je mi opravdu líto.“

Alkander hledal vhodná slova, bylo na něm patrné, jak nepříjemný je mu pohled na nevidomou ženu. Vždycky ji nesnášel. Ji a Tita. Tušil, že je neměl přijímat v zemi. Vadili mu. Teď se ukázalo, proč. V tu chvíli byl rád, že místo něj promluvila Navaran: „Jak jsi myslela, že už to není on?“

Eigys došla až ke stolu a poděkovala mladému šamanovi, který jí nabídl židli proti vládcům. Seděla jako u soudu a mluvila s tichou pokorou: „Můj bratr kdysi udělal tisíce pokusů s kovem. A potom se Zdrojem. Všechno zapisoval a došel daleko. Titus, oslněný jeho věděním, došel dál. zlomek Zdroje, který měl k dispozici, propojil s vlastním tělem. Chtěl zopakovat to, co Svarog prováděl seveřanům, tedy propojit jejich těla s kovem a využít jejich unikátních vlastností pro vývoj nových, nezničitelných bytostí. Myslím, že Titus pochopil, že i když byl jeho otec sám Ill, on v sobě má i severskou krev, pocházející od předků. Bylo to příliš lákavé. Chtěl zkusit, jestli Zdroj přímo v jeho těle udělá to, o co se Svarog snažil těmi děsuplnými operacemi lidí dvojí duše.“

Eigys se odmlčela. Cítila zjevný chlad z Niilovy strany. Seveřané nemluvili o tom, co se dělo v strašlivých sklepeních Askiburgionu[1]. Nikdy. I šaman dal najevo emoce, nepatrně, ale dal.

Eigys ale pokračovala: „Musel si vpravit do těla ten kousek Zdroje. Nevím jak, nechci to vědět, ale dělal jistě pokusy sám na sobě. V jeho pracovně jsem našla… lékařské nástroje a… ne, nechci na to myslet.“ Kousla se do rtů a Navaran se na ni zadívala s jistou lítostí.

„Když našel ten stroj a propojil se s ním, Zdroj, který do té doby v jeho těle jen přežíval, našel strukturu, kterou mohl použít. A udělal to, co je mu vlastní.“ Eigys se nadechla a když posbírala odvahu, pronesla pevně: „Začal se množit. Zdroj se množí tím, že ve spojení s dostatečným množstvím kovu stravuje všechno živé. Je to podobné, jako když parazit pomalu zabíjí hostitele a živí se jím. Propojením se Svarogovým kovem a živým organismem v podobě… Illova syna Zdroj našel možnost, jak posílit a rozmnožit se. Já myslím, že Titus už… že Titus…“ zmlkla a v nevidomých očích se jí zaleskly slzy, „prakticky zemřel. Fyzicky zemřel. Ta parazitická struktura ho strávila a teď… to, co oživuje vojáky a velí jim, je samotný Zdroj. Myslím, že potřebuje víc živých organismů, aby mohl získat dostatek energie pro další expanzi. Je to jen má domněnka, ale tuším, že nejsem daleko od pravdy.“ Eigys se zajíkla: „Já vím, že Titus byl… poškozený. Nejen tělesně, ale… ztratila jsem syna a cítím se vinna tím, co se děje. Odpusťte mi. Kdybych věděla, že se tohle stane…“ Zakryla si dlaní rty, aby potlačila vzlyk, který přehlušil přísný Navaranin hlas: „Stalo se. Nemá cenu se kát za minulost. Teď musíme přemýšlet nad tím, cos nám řekla. To je podstatné. Ne tvoje lítost a pláč nad někým, kdo nedokázal dospět a najít si jinou cestu než takovou, která ublížila jiným.“

„Vaše veličenstvo, myslím, že byste měla,“ začal Alkander, ale ohradila se: „Jestli chcete říct, že bych měla být chápavější nebo soucitnější, pane, pak mě omluvte, ale já sama musela obětovat víc, než bych si přála a nikdo mi soucit neprojevil. Takže, promluvme si o teorii bývalé královny.“

Usedla a požádala o psací potřeby. Teď se nemohla opravdu zabývat city. Byla politička ve vysoké pozici, musela jednat. Okamžitě. A razantně. Vlastně ji osvobodil fakt, že Titus už neexistoval. Nestála tak proti bratrovi, proti vlastní krvi, ale jen proti tupé hmotě. A každá hmota se dá zničit, jak řekla na úvod.

„Mapu,“ pokynula mladému seveřanovi, který se chtěl ohradit, ale vyjela na něj: „Mapu! Nebo snad chceš, aby mi sloužil tvůj král? Jsi tu nejmladší a nejníž postavený, tak se na mě nedívej jako bys mi chtěl uříznout hlavu, zvedni zadek a dones mapu!“

Šaman se podíval pohoršeně na královnu a potom tázavě na svého krále, který mu naznačil, aby poslechl.

„Je jich jen osm. Osm strojů. Přece nemůžou odříznout celou zemi,“ Navaran se sklonila nad mapou, ale Alkander namítl: „Lapirion je pevnost. Když se uzavřou soutěsky, stane se z něj nedobytná pevnost. Je tu jen jeden problém,“ ukázal na jednotlivé soutěsky, „když je uzavřete, nikdo se nedostane dovnitř, ale ani ven. Kolem nás jsou jen tři průchody. Ten východní v noci zatarasili. Zbývá západní průchod směrem k Ergastulu. My držíme jeden jediný, ten do Ilusie. Když se jim podaří uzavřít postupně všechny soutěsky a my přijdeme o tu, ve které jsme… zůstaneme uvnitř a nikdo už se nedostane ven. Moje země je opravdu výborně opevněná, to vám mohu garantovat.“

„Takže i kdyby Taheris přivedl posily,“ začala a Alkander přikývl: „Ano, pokud stroje uzavřou soutěsky, jakákoli posila nám bude k ničemu. Obávám se, že přesně o to Titovi… nebo tomu, co po něm zbylo, jde.“

Navaran zatřásla hlavou: „Pořád nevidím důvod. Pokud mě chtěl Titus zabít a zmocnit se koruny Ilusie, proč se najednou uzavírá uprostřed Lapirionu?“

„Potřebuje čas,“ Eigys obrátila tvář jejím směrem. „Stroje potřebují čas a palivo pro Zdroj. Potřebují dostatek lidí, aby rozmnožily sílu Zdroje…“

„A taky další stroje. Ty, které jsme pohřbili na různých místech Lapirionu,“ doplnil ji Alkander a pomalu povstal: „Ano, potřebují další stroje. Pokud budou mít dost energie, mohou oživit pohřbenou armádu. Pak už nebude problém otevřít jeden průchod a vydat se dobýt Ilusii.“

[1] Čtenáři Dědiců Tuonely to ale moc dobře vědí.