Syn hvězd - kapitola 33.

Ještě pořád tomu nemohl uvěřit, ale opravdu se to stalo. Brána Ergastula se za ním pomalu zavírala. Tentokrát oficiálně. Odjížděl jako svobodný muž, který měl identitu a nemusel se už nikdy bát toho, že bude dopaden. Lidé, které si vybral a kteří ho následovali, věděli, co je čeká. Řekl jim pravdu, nesliboval svobodu a dlouhý život. Nabídl jim možnost. Jedinou. Slíbil, že pokud padnou v boji za Ilusii, zemřou s vědomím vlastní svobody. Pro všechny, kteří se zúčastní boje, platí královnina amnestie. Jiní lidé by se mu vysmáli, tihle vzali jeho slova vážně. Zemřít jako svobodný člověk, to byla nabídka, která představovala nesplnitelný sen. Mít hrob, skutečný hrob jako místo, kde odpočívá muž, který měl jméno a hrdost. Nikdo jim nemohl nabídnout víc. Zároveň ti, kteří by využili odjezd z Ergastula k útěku, měli být dopadeni, na místě popraveni a ponechaní napospas. Pro Ilusijce, dokonce i pro takového, který se v životě dopustil strašných činů, představovalo nepohřbení větší trest než dožití v Ergastulu nebo mučení. Nikdo nemohl zůstat nepohřbený, to vědomí rostlo s každým obyvatelem Ilusie od dětství. Pohřeb byl příliš podstatný rituál na to, aby se ho kdokoliv vzdal pro zdánlivou iluzi svobody. I proto je Ewan nehlídal tak přísně, jak se na první pohled mohlo zdát.

Jeho družina měla z vězňů obavy, to bylo patrné. Nedivil se. Ti, kteří skončili v nejstrašnější věznici světa, si svůj trest zasloužili. Většinou se dopustili činů, o kterých bylo těžké mluvit, dokonce na ně i pomyslet. Ale on je znal dobře. Věděl, jaké typy s sebou nebrat, koho odmítnout. Za roky, strávené v Ergastulu, dokázal rozlišovat mezi vrahy a násilníky, vidět rozdíly, které jiným lidem zůstávaly skryté. On mohl o někom z nich říct, že je dobrý chlap, protože když už někoho označil za špatného chlapa, pak šlo o tvora, ve kterém lidství dávno zemřelo.

Vybral si ty spolehlivé, poddajnější a schopné samostatného uvažování. Ty, se kterými lámal kámen a kteří ho po zabití nového předáka uznali jako svého vůdce. Nestyděl se za to, že předáka zabil, život ho zabíjet naučil a on si nenamlouval, že ho pár týdnů po boku Navaran do základů změnilo. Pořád ještě byl usvědčený a odsouzený vrah, který patnáct let přežíval ve světě obnaženého, syrového násilí. Nenamlouval si o sobě nic, nepotřeboval nalhávat sám sobě, že je lepší nebo snad ušlechtilejší. Navíc, už neměl naději, že se vrátí jakýmkoli způsobem do její blízkosti. Tuhle možnost uzavřel a jí nedovolil, aby mu pomohla. Ne, že by se mu nelíbila představa pohodlného života pod jiným jménem, života člověka, který si užije střední věk v relativním blahobytu a klidu, v Ilgornu, ve vlastním domě se zahradou a možná i služebnictvem. Jistě by mu poskytla víc, než o co by ji požádal. Jenže co by v tom životě bylo skutečně jeho? Co by bylo skutečně jím? Do smrti by se bál, že někdo z královnina okolí začne pátrat po jeho minulosti, do smrti by stavěl na lži a mlčel o minulosti. Někdo jiný by to asi zvládl, ale on už nemohl. Protože byl v té jámě a podíval se až na dno své existence. Protože zažil všechnu tu bolest, mučení, týrání, bitky, ze kterých vyšel vždycky znovu poškozený a rozbolavělejší. Protože patnáct let pracoval s kamenem, rval ho na kusy, naučil se rozumět jeho růstu a rozpadu. To byla práce, ve které neexistoval prostor pro lež, ale ani pro chyby nebo nepřesnosti, pro výmluvy nebo nespolehlivost. Práce v lomu z něj udělala bytost, schopnou existovat jen v pravdě o skutečnosti, která ho obklopovala. Nesnil. A rozhodně nesnil o životě poblíž nejvýše postavené ženy světa. Ostatně, když ji potkal a vzal si všechno, co v tu chvíli potřebovalo jeho tělo, taky to bylo jen přiznání skutečnosti, která zahrnovala slabou oběť a silného útočníka. Žádné ohledy, výchovu, morálku. Jen holou skutečnost. Láska pak všechno zkomplikovala.

Poděkoval za skromnou večeři muži, který mu přinesl misku a rozhlédl se po ostatních. Byli unavení po dlouhém denním pochodu a posedali okolo dvou ohňů, odpočívali, moc nemluvili. Zabořil lžíci do husté polévky a usmál se. Od všech tady se odlišoval právě tím, že měl vědomí té lásky. Opravdu ji miloval a byl jí za tu příležitost vděčný. Získal něco navíc. Teď už mu nic nescházelo. Snad jen dobrá smrt.

 V noci byl klid. Nikdo neutekl. Dodrželi slovo. Ráno se vydali na další cestu, dlouho šel s nimi, koně předal jednomu ze svých lidí. Prostě jen šel mezi vězni, mlčel a díval se před sebe. Neměl jim co říct a oni neměli co říct jemu. Ale když šel vedle nich, věděl, že si upevňuje pozici a získává větší respekt. Už tak měli tendenci ho uctívat jako poloboha. Dostal se z věznice, přežil, a co víc, vrátil se a učinil jim nabídku. To nebylo jen nezvyklé, bylo to natolik nepravděpodobné, že tím rozvířil něco starého a dávného v nich, nějakou buňku, která obsahovala pohádky, legendy, podivuhodná vyprávění o hrdinech dávnověku. Navíc ho viděli, jak zabil předáka, toho šílence, který uměl roztloukat kameny pěstí a kterého se báli i ti nejotrlejší. Zabil ho a odešel. Prostě to jen udělal. Pro lidi jejich druhu se tak stal legendou, někým, o kom by se mělo mluvit s úctou. A teď šel vedle nich… byl jedním z nich… nesnažil se předstírat, že k nim nepatří. Dělal věci, které očekávali od krále, ne od bývalého předáka v Ergastulu.

A on to pochopil. Třeba ve chvíli, kdy se mu jeden z vězňů bezděky poklonil, nebo když mu další chtěl věnovat svoji porci jídla. Další večer ho nenápadně obklopili. Chránili ho, aniž si vzájemně sdělili, že by to měli dělat. Semkli se kolem svého vůdce a on tu roli přijal.

Všechno, co se odehrávalo mezi vězni, ostatní členové doprovodu tak úplně nechápali, drželi se stranou, ale postupně i oni zjistili, že ti hrozivě vypadající muži podivným způsobem lpí na Ewanovi. Když se dva z nich pohádali a začali se rvát, stačilo, aby k nim došel a na bojující dopadl jeho stín… Ovládal je. Měl nad nimi moc toho, který přežil a vymanil se.

„Tak mě pusť, perkele. A chtěl bych se něčeho napít. Ne piva, ty pitomče. Vody!“ Aleksi se přihrnul do hostince jako velká voda zrovna ve chvíli porady. Jeho: „Ahoj ve spolek,“ znělo sice nepatřičně, ale u Aleksiho byla nepatřičnost prakticky heraldické znamení.

Alkander vstal a vyšel svému učiteli naproti. Viděl ho opravdu rád. Krátce se objali a Aleksi na úvod řekl: „Je to v prdeli, ale postavíme to znovu, hochu.“ Potom přehlédl ostatní a zvýšil hlas: „Stroje zatarasily další soutěsku. U Myrthu. Jsme v pytli pánové… a dámy,“ zamračil se, když viděl Eigys, „jsme v pytli. Zavíraj jeden přístup po druhým, zbývá jich pět. Ten magor Titus nás tu chce zavřít jako myši a pozabíjet. Parchant jeden bídnej, promiň, Eigys, vomlouvám se, ale ten kluk je vážně zatracenej hajzl. Nic proti tobě.“ Eigys neodpověděla, ale její lítostivý výraz se ještě prohloubil.

„Zavírá přístupy do země,“ ozvala se Navaran, „a zároveň se opevňuje na hoře. I když připustím, že tohle celé vymýšlí nějaký Zdroj, vidíte v tom systém? Pořád nechápu, oč se snaží.“

„Přitom je to dost snadné…“ Niilo se konečně odtrhl od mapy a protřel si zraněnou paži. Zjevně lhal, když říkal, že nemá bolesti. „Je to poměrně jednoduchá taktika, proti které ale nemáme obranu, protože je nás málo. Opevnili se na té hoře. Vědí, že kdybychom napřeli síly tam, a nakonec prorazili ten přístup, asi zvítězíme a zničíme je. Se ztrátami, ale zničíme. Ale když nás odříznou od možnosti posílit tím, že uzavřou zemi, nebudeme nikdy schopní je porazit.“

„Má pravdu,“ přisvědčil Alkander. „To, že nás napadají, je součást jejich strategie. Nic neriskují. Ze svého ležení pošlou jeden, dva stroje, které tu způsobí škody. Oslabují nás cíleně.“

„Ale riskují, že tu jejich stroje zničíme,“ namítla Navaran.

„Zničili jsme jeden na začátku. Jeden poškodili. To není moc, když uvážíte, kolik oni po každém takovém nočním útoku zraní našich. Postupně nás vyčerpají a uzavřou Lapirion… budou mít čas na hledání dalších kusů živoucího kovu a dostatek… otroků? Chtějí nás jako otroky, Eigys?“ zeptal se Alkander.

„Je to možné. Ano, mohli by využít lidské zdroje,“ připustila oslovená žena.

„Takže musíme zůstat a bránit tenhle hraniční průchod?“ zeptala se Navaran.

„Neubráníme ho, když se nevrátí Taheris s posilou. Naši sem neprojdou, nemám je jak povolat, přechod s Alateyou jsme ztratili,“ pronesl Niilo vážně, „a nechápu, proč ještě nezasáhl váš král Osulf, Alkandere? Kde je lapirionská královská hotovost a Kamenní strážci? Kameníkům už se přece muselo donést, že se tu něco děje a že Nemetobriga vyhořela.“

„Vím já? Poslal jsem mu zprávu už před časem,“ pokrčil Alkander rameny. „Ale dostal se k němu posel? To netuším.“

„Pomohlo by i to, kdyby Ewan přivedl vězně. Teď potřebujeme kohokoliv, i bandu ilusijských zločinců,“ usoudil Niilo a snažil se nedívat na Navaran, kterou zmínka o Ewanovi rozhodně nepotěšila.

Místo toho zamluvila zmínku otázkou: „A kdybychom se pohnuli k jejich ležení? Pokusili se je obklíčit, aby nemohli pronikat sem?“

Alkander se zasmál: „To by rozhodně vyšlo. Obklíčení v našem počtu by je jistě vyděsilo,“ ale zmírnil hned, jak viděl její dotčený výraz, „ne, výsosti, bez posil nemůžeme opustit poslední průchod široko daleko. Pak by jim stačilo vyslat jen jeden, dva stroje, aby to tu zatarasily a Ilusijci by se sem už nedostali.“

„Co hraničním lesem? Voda už přece opadla,“ navrhovala Navaran, ale tentokrát odpověděl mladý šaman: „Les střeží přivolaní mrtví. Roztrhali by všechny stejně, jako roztrhali tvůj doprovod.“

Uvědomila si, že na ni ostatní hledí shovívavě, což bylo dost nepříjemné. Ne, ona nerozuměla vojenské strategii. Navíc bojovala s vlastní únavou, nevyspáním a nevolností. Raději zmlkla stejně, jako Eigys.

„Potřebujeme nutně posily, jinak tu vykrvácíme.“ Niilo se musel posadit a šaman vstal, aby ho zbavil bolesti. Jeho: „Měl bys ležet,“ zaniklo v Niilově zavrčení: „To kupodivu vím i bez tebe.“ Potom Niilo vyjel a ucukl před šamanovým dotekem: „Musím sem dostat svoje chlapy. Prostě musím! A jestli se nedostanu do Alatey kolem hlásek, pak to riskneme a projdeme přes ilusijské území. Když mi dá tady její výsost nějaký kus papíru pro posla, vezmeme to oklikou. A zároveň vzkážeme seveřanům, aby začali průsmyk otevírat ze své strany.“

„Ano, to by mohlo jít,“ přitakal Alkander. „Ale musíme vybrat někoho, koho můžeme postrádat a komu seveřané uvěří.“ Podíval se tázavě na Aleksiho, který vyjel: „Já sem nepostradatelnej!“

Alkandros hledal způsob, jak by svého mistra přesvědčil, když si vzal slovo někdo, od koho už nikdo vyjádření nečekal.

„Já to udělám.“ Eigys povstala. „Na průchod Ilusií nepotřebuji povolení a seveřané mě znají. Přivedu je.“

„A víš, že si slepá, že jo?“ zeptal se Aleksi citlivě.

Eigys jen zvedla obočí a seveřan se pokusil zmírnit svou otázku: „No, já jenom, že když tě pustíme, tak třeba blbě zahneš a netrefíš nebo narazíš do stromu…“

„Asi by ji měl někdo doprovázet,“ poradil mu Alkandros a Aleksi zavyl: „No, tak jo, perkele. Ale uvědomujete si, že tu běhám sem tam jako pitomec a eště sem se nezastavil, že jo?“

„Jsme ti za tvou obětavost velice vděční,“ řekl Alkandros, ale Aleksi odsekl: „Ani hovno, mladej. A rozhodně nečekej, že ti dám svojí překrásnou a statečnou ceru za ženu…“

Alkandros se raději obrátil ke královně: „Přeci jen je vybavte nějakým glejtem, výsosti. Nevíme, co se děje na ilusijské straně a přechod přes hranici se Alateyou by mohl představovat problém, pokud by je zastavila vaše hlídka. A já zkusím ještě jednou požádat Osulfa o posily z hlavního města. Nikdy jsem neměl z toho idiota udělat krále…“

Navaran poděkovala za psací potřeby a uhladila list. „Proč jste vlastně, milosti,“ zeptala se, když kontrolovala pero, „nikdy nepřijal korunu? Stejně všichni vědí, že Lapirionu vládnete vy a král Osulf je jen dosazená loutka. Byl byste vynikající panovník.“ Elegantně uchopila pero a svým úhledným, uspořádaným rukopisem začala psát první oficiální formulaci.

„Nevím, nikdy to tak nebylo,“ pokrčil Alkandros rameny, „ani mě to nenapadlo. Pán Nemetobrigy byl vždycky první muž země, ale ne král. Možná je to opatření proti kumulaci moci. Navíc bych nechtěl opustit Nemetobrigu, jsem v případě toho města nezřízeně sentimentální… a teď se cítím dost hrozně, že tam nejsem.“

„Přeneste hlavní město. Nechte se korunovat. Udělají to. Za sebe mohu říct, že bych raději v budoucnu jednala s vámi než s králem Osulfem. Není nic horšího než jednat s člověkem, který nemá tušení o tom, co říká. Myslím, že by podobné typy nikdo neměl pouštět do politiky,“ vykroužila dalších několik slov, „a držet je jen na úrovni úředníků. Krizové situace vždycky ukážou, že tihle pitomci nemají jiné využití, než někde postávat a tvářit se draze. Ostatně jsou drazí. Vždycky jsou dražší než ti schopní.“

„Ne druhou stranu,“ Alkandros nespokojeně zamlaskal, „králové nemají žádnou svobodu. Ostatně, proto tu jste, ne? Už toho na vás bylo moc, jako jsem pochopil. Potřebovala jste svobodu. Tu já mám.“

„Záleží na tobě,“ vložil se do jejich hovoru Niilo. “Já mám tolik svobody, kolik si jí urvu. Jasně. Můj nevlastní syn mi teď ukrajuje, je úspěšný a mocný, takže mám taky svého pána Nemetobrigy v zemi, ale zase nemusím řešit naše severní provincie, to zvládne velkomožný pán Eino a jeho dračí lidé. Samozřejmě, že narážím na sněmy klanů a na pýchu harfeníků, ale pořád mám dost svobody a moci. Tady její výsost má pravdu. Vezmi si korunu dřív, než ji Osulf dá na hlavu některému ze svých arogantních bastardů. Sáhni si pro ni. Rytíři tě podpoří. Znám Strážce, jdou na ruku vždycky tomu schopnějšímu.“

„No,“ zasmál se Alkander, „plánujeme tu moji korunovaci a přitom nevíme, jestli vůbec vyvázneme. Stroje mají v moci tři nejdůležitější vládce Ilusayonu. Na to nezapomínejme. Když dostanou nás tři, je po kralování.“

Navaran se tvářila, jako by přeslechla a Niilo zahučel: „No, dobrá. Máš pravdu. Možná je čas požádat někoho… kdo má dost sil, aby nás z toho vysekal. Ne, že bych chtěl… Aleksi?“ podíval se na malého seveřana, který zaúpěl: „Mám jet do Pimentoly za Einem? Jako že až do Pimentoly? Ne! Bude to trvat dlouho, sem unavenej, von je děsnej, vobčas žere lidi, a to nevim, jak to má s liškama. Než se pohne, jestli se vůbec pohne, bude to trvat tejdny. A navíc riskuješ, že se na tebe prostě vykvajzne, protože tě nesnáší stejně, jako ty jeho.“

Ale Niilo se zvedl se slovy: „Přijede. Přijede, protože nedovolí, aby se opakovalo to, kvůli čemu přišel o otce. To mu řekneš, lišáku. Že když mě tu nechá, pak si vším projde znovu. A pokud vím, ty dokážeš vyvolat i jeho bratra. Mohl bys mu říct totéž… nedluží to mně, ale svému otci…“

Navaran přestala psát a z pera stekla krůpěj tuše na závěr textu. Zaujalo ji, co Niilo říká. Mluvil o Sarainých synech, o těch, které znala z vyprávění. O drakovi a dědici podsvětí. I když byla v ohrožení a bezmocná, na pár okamžiků si dovolila snění. Ocitala se na prahu legendy, o které zatím jen slyšela…

 …

Stroj, který povstal mezi všemi, zářil. Zdálo se, že z jeho nitra vychází oslnivé, chladné světlo. Byl nádherný, představoval dokonale utvářené dílo, jehož se nedotknulo plynutí času. Oproti dalším šesti, které přivlekly ostatní stroje, byl oslnivě dokonalý. Ale věděl, že dokáže pomoct ostatním. Dokáže je rozpohybovat. Jeho mysl hledala pohřbené Svarogovy vojáky a ostatní mu je přinášeli. Jeho armáda se zvětšovala pomalu, ale to mu nevadilo. Každý opravený stroj představoval sílu jednotky a on sám byl zdatný mechanik. Ne kovář, nedokázal vytvořit součástky, ale uměl použít ty staré. Měl výhodu schopnosti lidského uvažování a sílu Zdroje, který v něm sílil. Měl schopnosti a plán. Jiný plán než na počátku. Mnohem odvážnější. Hodlal uzavřít Lapirion a dokončit to, co Svarog nestihl. Vytvořit armádu, která úplně nahradí lidstvo. Protože lidskost byla příliš bolestná…