Syn hvězd - kapitola 34.

Napjala všechny síly a popotáhla ho. Kolem ní jako by vybuchoval svět a jeho úlomky ji zasahovaly ze všech stran. Ještě zabrala a strnula. „Proboha…“ vydechla. Nohy se jí podlomily. Klesla vedle něj a on k ní zvedl příliš mladý obličej. Nedokázala myslet na nic jiného, jen na to, že je příliš mladý. Něco jí říkal, nerozuměla mu ani slovo, ale výraz jeho tváře, ty zoufalé, prosebné oči a naléhavý tón hlasu ji donutil ho vytáhnout k sobě do klína a obejmout. Mluvil, zoufale povídal, jako by chtěl přehlušit tu bolest, strach ze smrti, hrůzu, která ho právě zasáhla.

„Bude to dobré,“ utěšovala ho, „budeš v pořádku.“

Chytil ji křečovitě za ruku a natlačil si ji do míst, kde cítil největší bolest. Do míst, kde měl ještě před chvílí kůži a svaly, ale teď už jen krvavou, hutnou změť, která se mu valila z těla ven.

„Jsem tu s tebou,“ ujistila ho a naklonila se nad něj, když začaly padat nové úlomky. Objala ho pevněji a zavřela oči. její ruka spočívala v té teplé, lepkavé mase jeho břicha a hlava přestávala vnímat to, co ji obklopovalo.

„Lidé od tebe budou neustále očekávat víc. Je to přirozené, král není člověk, ale obraz lidství takového, jaké si lidé představují. Symbol. Lidské slabosti ti odpustí jen, když je podáš s nadhledem a humorem. Pokud uděláš vážný přešlap, můžeš tím způsobit katastrofu. Protože stojíš na vrcholu a je na tebe vidět. Nesmí na tobě být znát únava, netrpělivost, nechuť. Projevy emocí šetři, využívej je, ale šetři jimi. Jsi žena, takže zatímco já musím dávat neustále najevo sílu a pevnost, jsem obrazem otcovství, ty musíš projevovat své ženské vlastnosti. Trpělivost, jemnost, mateřství. Tak tě budou vnímat. Jako matku, která je v případě potřeby vezme do náruče a utiší…“

Niilo obrátil pozornost k barikádě, která začínala povolovat. Byl to Alkanderův dobrý nápad, vytvořit několik barikád. Nápad, který jim zachránil život. protože den poté, co je vytvořili, stroje napadly město nebývalou silou. Došlo jim to. Došlo jim, že lidé posílají volání o pomoc. Došlo jim, že není možné obránce vylákat k dobře střeženému kopci. Proto se rozhodly zaútočit. Tentokrát brzy ráno, těsně před linií svítání. A jejich útok byl děsivý. Už teď bylo jasné, že obránci město nemohou udržet. Niilo je posílal do soutěsky a dál. Jedinou možností, jak se zachránit, byl přechod hranice a únik do Ilusie. Alkander se nechtěl vzdát. Nechtěl zažít tu chvíli, kdy přijde o svou zemi, ale i on začínal chápat, že obrana je nemožná. Stroje se probíjely barikádami, vyhazovaly trosky věcí do vzduchu a postupovaly kupředu systematicky a neúprosně. Už prchali i poslední lidé, jen s tím, co po cestě pobrali nebo se zvířaty. Neohlíželi se. Ztráceli domov a jistotu, ale v tu chvíli byli rádi nej za záchranu života.

 

„Co našla moje sestra v seveřanech? Čím ji tak okouzlili?“

„To je složité. Ona byla vychovaná v řádu a vybrala si vojenství jako životní cestu. Myslím, že zpočátku ji opravdu přitahovala jen ta možnost osvobodit se z našeho svázaného způsobu života a samozřejmě ji přitahoval Eicca, láska je slepá. Ale později našla něco jiného. Oni jsou jednodušší a přímější. Otevřenější. Chápu, že v nich člověk, který byl vychovaný v Ilusii může najít jakousi představu ztracené idyly. Sen o přírodních lidech, nezatížených civilizací a jejími normami. Je pak překvapen, že i oni mají norma a možná v lecčem přísnější. Ale Elian Saraigat byla voják. Bohužel, musím říct. A myslím, nemohu to dokázat, ale myslím si to, že ji okouzlil fakt, že nemusí pochodovat s pravidelnou armádou a dodržovat předpisy. Mohla dělat to, pro co měla talent. Bojovat. Živelně, dynamicky, svobodně. Protože oni jsou v boji neskuteční. Odlišní. A tvrdí. Našla u nich to, co jí náš vojenský řád nemohl nikdy dát… a pak… našla jejich muže. Skrz válku, bolest a křik našla druh, který poskytl její vášnivé, nevyrovnané povaze oporu a vzrušení. Zachytili ji a nepustili.“

 

Kdosi ji zachytil a probral ze vzpomínky. „Co tu děláš? Velel jsem ústup,“ zařval jí seveřanův hlas přímo do obličeje.

Zvedla k němu uslzenou tvář a chtěla něco říct, ale to už ji táhl za sebou. Ohlédla se. Mladík, který jí zemřel v náruči, vypadal klidně, jako by si na chvíli jen zdřímnul. Jeho vnitřnosti ležely kolem strnulého těla v prachu a nad ním se začínala bortit barikáda.

Niilo ji odtáhl přesně v okamžiku, kdy stroje rozbily poslední obranu. Podlamovaly se jí nohy, nemohla dál, ale velký seveřan ji rval tak hrubě a nesmlouvavě, že se donutila k běhu. Těsně před soutěskou upadla a nemohla vstát, už nemohla, byla vyčerpaná a zničená. Nepředstírala, že má na hrdinství ve chvíli, kdy neměla ani sílu vstát.

Znovu ji zvedl, rval ji vzhůru, zatímco všechno ostatní ji táhlo k zemi.

Křičel na ni, slyšela jeho hlas, ale slova se ztrácela v tom strašném hučení, které jí vyplňovalo celou hlavu.

Niilo přešel do své rodné řeči, už mu nerozuměla vůbec, ale naštěstí začínala ztrácet vědomí, takže mohla ignorovat řev kolem a ponořit se do ticha. Veliké ruce ji chytily a zvedly. Obklopily. Opřela se o jeho hruď a pak už konečně přestala vnímat.

 

„Jsem jí podobná?“

„Ne. Naštěstí.“

„Naštěstí?“

„Ano. Jste každá jiná.“

„Ona je ale slavná. Všichni obdivují to, co dokázala.“

„Mnozí ji nenávidí.“

„A není to osud všech velkých vládců?“

„To je. Ale ona si zvolila příliš radikální cestu. Dala jí všechno a její volby ji teď ničí. Vyhořela příliš rychle. Ty jsi jiná. Stabilní, systematická, klidná. Máš ideální povahu. Nenecháš se zmítat city. Tvoje stabilita je požehnáním pro celou Ilusii. Ona by naši zemi rozbila na kusy…“

 

Její první vjemem bylo teplo a lidská blízkost. Otevřela oči a chvíli hleděla do tváře mladého šamana, který se nad ní skláněl. Prohlížela si ho. Byl soustředěný, vážný, hezký, dost hezký člověk s ostrými rysy a trochu šikmýma očima. Netypický. Jeho tvář se nepodobala tvářím, které znala. Měl trochu nahnědlou pleť a tmavé rty. hodně vysedlé lícní kosti. Něco v něm bylo zvířecího, jeho pot měl jinou, velice ostrou vůni. A vlasy měl tak tmavé, že se zdály skoro černé.

Uvědomila si, že drží ruku na jejím břiše a instinktivně ji odstrčila. Potom se rozkašlala a on jí pomohl obrátit se tak, aby mohla zvracet.

Slyšela Niilův hlas, na něco se šamana ptal ve své řeči a on odpovídal, zatímco přidržoval Navaran, která se zbavovala všeho, co jí ještě v žaludku zbylo. Severský král se odmlčel a znovu něco řekl. Ve své řeči měl trochu jiný hlas, ostřejší a nepříjemnější.

Skončila. Klečela, s rukama opřenýma o zem a zírala do vlastních zvratků. Před očima měla pořád umírajícího chlapce, který jí zemřel v náručí. Stalo se jí to poprvé. Už viděla mrtvé, ale nikdy někoho, kdo pomalu ztrácí život. Zlomilo ji to. nutně potřebovala plakat a už nemohla zadržet slzy. Plakat pro toho severského chlapce, pro tu bezmoc, pro osamění a ztráty. Vlastně plakala i nad sebou, protože nikdo jiný to neudělal.

Cítila, že se k ní někdo sklání. „Budu v pořádku,“ zašeptala a teprve, když se vedle ní ozvalo: „Vydýchejte se. Jste v bezpečí,“ uvědomila si, že blízkost šamana vystřídal severský král.

Podal jí nějaký zmuchlaný kus látky, kterým si otřela potřísněné rty a podívala se na něj: „Děkuji. Zachránil jste mě,“ řekla mu.

„Maličkost. Pojďte se posadit.“ Pomohl jí usednout a opřít se o strom. „Přežili jsme. Jen nejsme všichni,“ podíval se někam daleko za ní, do míst, kde se do soutěsky valily balvany, vylámané z okolních stěn. Stroje uzavíraly poslední průchod.

„Nejsme všichni?“ Navaran se rozhlédla okolo sebe. Všude viděla lidi, zhroucené, plačící, vyčerpané a zraněné. Ale nikde neviděla…

„Kde je Alkander?“ zeptala se.

Niilo nakrčil čelo: „V poslední chvíli se rozhodl neprojít na druhou stranu. Zůstal tam.“

„Proboha…“ Navaran so protřela obličej.

Všechno se stalo tak rychle. Stroje opravdu pochopily, že pokud nedobydou město u hranice, lidé se budou pokoušet sehnat posily. Jejich útok byl zběsilý a ty, kteří přežili, zachránilo několik narychlo zbudovaných barikád.

Teď se do úzké soutěsky valily další balvany a uprchlíkům kryl výhled prach.

„No, jste na svém území.“ Niilo se zvedl a oprášil. Jeho marná snaha se dát do pořádku, vypadala spíš směšně, vzhledem k tomu, že byl obalený blátem a jeden rukáv měl prosáklá krví ze zraněné ruky. „Takže je to asi na vás, řekl bych.“

Jeho světlé oči bloudily po krajině, kterou chtěl ještě nedávno urvat pro svou zemi. Z pastvin, svažujících se v mírné vlně dolů, do rozlehlého údolí, protnutého jizvou řeky Siribry, už opadla voda a alespoň zdálky se nezdálo, jako by tu nedávno byla potopa.

„Chtěla jsem domů, ale asi jsem si to představovala jinak.“ I Navaran se začala zvedat, ale byla ráda, že ji velký muž podepřel. Nohy ji ještě nenesly.

„Realita je vždycky jiná. Co teď?“ Niilo ukázal na zachráněné: „Máme tu dost děcek a pár těhotných žen,“ zadíval se na ni tázavě a ona jeho pohled pominula. Místo toho ukázala do dálky: „Dole de Gar je nejblíž. Vydala bych se tam a požádala o pomoc soudkyni Garsendis. Zná mě, takže uvěří, že jsem opravdu královna, a ne vůdkyně seveřanů, kteří nás přišli okupovat.“

„Přiznávám, že vypadáte poněkud barbarsky, Ilusijku bych ve vás nehledal,“ vysekl jí poklonu.

Usmála se, ale hned zvážněla a řekla mu: „Velice lituji vašich ztrát. Vím, že tam zemřelo dost vašich lidí. Ten chlapec…“ Zarazila se a bolestně přivřela oči.

„Je v Tuonele. A umíral v náručí krásné cizinky. Myslím, že to byla dobrá smrt,“ ujistil ji. „Ostatně, já vím, jako to je, usínat na klíně Ilusijky a věřte mi, klidně bych si to zopakoval.“

„Nemyslím, že by byl můj klín určen pro vás,“ ujistila ho Navaran a on se krátce zasmál: „Nikdy nevíte, jak se věci vyvinou. Být vámi, raději bych nemluvil za svůj klín.“

 

„Ilusijci! Rytíři!“ Něčí výkřik donutil oba vládce přesunout pozornost jinam.

„Taheris s posilami. Pozdě, ale přece,“ pronesl Niilo a v jeho hlase zazněla patrná lítost. Jeho seveřané začínali vstávat a seskupovat se. Zjevně neviděli rytíře tak rádi, jako Navaran. Ta naopak sebrala síly a vyšla před zachráněnou skupinu. Čekala a sledovala řady koní. Připadalo jí to neskutečné, nablýskaná skupina hrdých rytířů proti otrhaným přeživším, kteří právě zažili osobní peklo.

Koně se blížili a Navaran v duchu odříkala předepsané modlitby za mrtvé, zmínila pana Alkandera a poděkovala mu za jeho chrabrost a krátce si vzpomněla na Ewanovu tvář. Ale to už se skupina jezdců přiblížila natolik, že Navaran musela vstoupit do role, nezahrnující vzpomínky na bývalého milence.

„Vaše veličenstvo!“ Taheris byl upřímně zděšen a z koně seskočil dost křepce na svůj věk. Poklekl před královnou a se skloněnou hlavou pronesl: „Má paní, omlouvám se za zdržení. Jak vidím, už jste vstoupila na své území.“

„Ano, dost nečekaně,“ přikývla a vyzvala ho, „povstaňte, velmistře. A děkuji vám i vašim,“ podívala se na rytíře, „mužům za to, že jste přispěchali na pomoc ohroženému městu. Bohužel padlo. A průchody do Lapirionu jsou uzavřené. To, co se děje tam, raději nedomýšlím.“ Byla v roli. Mluvila jasně, zřetelně a natolik hlasitě, že slyšeli všichni, když říkala: „Jeho výsost, alateyský král Niilo z Orlové mi zachránil osobně život a já jemu i jeho statečným lidem, kteří se obětovali pro naši záchranu, vděčím za mnohé. V tuto chvíli máme dost zraněných a potřebovali bychom ošetřit. Všichni seveřané, které vidíte jsou pod mou přímou ochranou a nejsou na našem území jako protivníci, ale jako spojenci ve věci obrany Lapirionu. Pán Alkander bohužel nevyvázl. Nemám jistotu, jestli v tuto chvíli žije.“

„Proboha,“ slyšela, jak Taheris zašeptal, když se zvedal. „Co se stalo, paní?“

„To až později. Teď bych potřebovala, abyste převezli zraněné do Dolu. Přestáli jsme nesnadnou bitvu. Potřebujeme odpočinek a ošetření.“

„Jste zraněná?“ Ano, jistě, viděl tu krev na jejích šatech, ale ta krev nebyla její. Byla severská.

„Ne. Já jsem v pořádku. Bude mi stačit kůň. Musím se soudkyní Garsendis dojednat přijetí, pokud už v Dolu odstranili následky záplavy a pokud nás mohou přijmout.“

„Samozřejmě.“ Taheris jako by se probral z nějakého snu, obrátil hlavu a zavelel: „Koně pro královnu!“

„A pro krále,“ ukázala Navaran na Niila. „Pojede se mnou vyjednat přijetí v dolském soudu.“

Rytíři si vyměnili tázavé pohledy, ale nakonec přivedli Navaran dva koně a ona pokynula Niilovi, který vyšel kupředu. pobavilo, že řada rytířů ustoupila, když se přiblížil.

Zanedlouho oba v doprovodu dvou rytířů mířili k Dol de Garu a Taheris organizoval přesun přeživších.

 

Pohraniční město Dol de Gar se ještě plně nevzpamatovalo z následků severského napadení a povodně, ale lidé zjevně pracovali usilovně, takže až na bahnitý zápach se ulice zdály poměrně čisté. Velký seveřan budil pozornost, lidé utíkali do domů a vyděšeně sledovali jeho příjezd. Jeho přítomnost vzbudila rozruch i před soudní budovou, ke které přijeli. Byla to veliká stavba, otevírající se do prostorného dvora, obklopená hospodářskými budovami. Navaran došla k bráně, kde se ohlásila plným titulem a požádala o přejetí u místní soudkyně. Všechno to vypadalo a znělo natolik nepravděpodobně, že ji zmatený strážný vpustil do dvora a další utíkal sdělit soudkyni, kdo se ohlásil u brány.

Soudkyně Garsendis už ale přicházela a kroky jejích bot se rozléhaly pod arkádami. Přísná, nevysoká, ale ztepilá žena s šedými vlasy, upnutými do vysokého drdolu kráčela hrdě, následovaná šéfem své gardy. Oni dva jako jediní vypadali naprosto sebejistě. A soudkyně rozhodně nepochybovala o identitě zaprášené, unavené ženy, čekající na její příchod.

Těsně před ní se hluboce poklonila a pronesla: „Vaše nejsvětější výsosti, vítejte v Dol de Garu.“

Uklonil se i muž v šedé uniformě, který přísným pohledem zavadil o krále Niila.

„Děkuji za přijetí, vaše excelence a omlouvám se za to, že jsem vás nemohla informovat předem. Nacházím se ve velmi citlivé situaci a se mnou nepřijíždí jen jeho výsost, král Niilo, ale i další lidé, zachránění z Lapirionu. Všechno vám vysvětlím, nejdřív se ale musím zeptat, jestli je možné, abyste poskytla útočiště zhruba padesáti lidem v nouzi. Někteří jsou seveřané,“ podotkla Navaran.

Soudkyně zdvihla přísně vykrojené obočí a její oči se střetly s Niilovými.  Nakonec ale prohlásila: „Nikdy bychom neodmítli pomoc těm, za které se přimlouvá naše panovnice.“ Zamračila se, když viděla seveřanův spokojený úsměv, ale udržela dekorum.

„Děkuji. Vaše výdaje nahradím v plné výši hned, jak budu schopná odjet na Ilgorn.“ Navaran se maličko zapotácela a Niilo pustil uzdu, aby ji zachytil.

„Vaše královna se před chvílí dostala z bitvy. Potřebuje si odpočinout,“ sdělil přítomným, kteří začali okamžitě jednat. Byli vlastně vděční královně za její slabost, která je zbavila povinnosti věnovat se velkému seveřanovi. Toho si vzal do péče přivolaný lékař, zatímco Navaran soudkyně doprovodila do patra. Teprve tam mohla unavená žena vydechnout. Byla zpátky a mohla se konečně zapřít o své tituly a loajalitu svých poddaných.

 

 

„Jste tu všichni? Zatraceně, kolik je nás? Kolik je… sakra…“ Alkander se zapotácel a zapřel záda o strom. Vůbec netušil, jak se mu podařilo uniknout z té pasti, ale zjevně dokázal vyvést z toho pekla i ostatní. Teď se mu třásly nohy i ruce, všechno ho bolelo, bylo mu zle. Ale žil. To bylo hlavní. Z dálky slyšel hřmot lámaných kamenů. Stroje ničily poslední vstup do Lapirionu.

„Jsme v pasti,“ řekl sám pro sebe a zoufale se zadíval na nebe. Asi bylo marné prosit boha o milost. Možná se slušelo podekovat za záchranu života, ale do toho se mu nechtělo. Raději se vzpamatoval natolik, aby přehlédl situaci a zkontroloval své lidi. Byli tu většinou muži, ale zachránilo se i pár žen, dokonce několik dětí. Alkander je v poslední chvíli navedl na skalní stěnu a přikázal, aby vylezli nahoru. Potom je vedl k lesu, kterým prošli na mýtinu, mezi balvany a popadané stromy, podemleté nedávnou povodní. Stroje byly zjevně zaměstnané ničením soutěsky, takže je nepronásledovaly. Alkander tedy mohl všechny zvednout a vést je směrem k Nemetobrize, ke které se z druhé strany blížil Ewan se svou skupinou.

Pro zobrazení komentářů se přihlaste nebo registrujte