Syn hvězd - Kapitola 35.

„Pán Alkander se vrací!“

Jindy by ho výkřiky nadšení těšily, ale když vjel do města, na které býval tak hrdý, kombinace vzteku a lítosti ho zasáhla až příliš, takže nebyl schopen vnímat nic jiného než trosky chrámu, ke kterému se blížil. Naštěstí Nemetobrigu neviděl bezprostředně po útoku, ale v době, kdy už byla většina trosek odklizená a ulice čisté.

Alkanderův kůň se zastavil u chrámu a nejvyšší muž země strnule hleděl na zborcené krovy a zčernalé zbytky stěn. Byly tu jeho vzpomínky, narodil se ve městě, vyrůstal s místními dětmi, tady ho vychovával Aleksi po kruté smrti matky, která zemřela příliš mladá a jejíž hrob byl umístěný právě v Orinnově chrámu. Alkander vnímal Nemetobrigu jako součást svého těla, on byl městem. Kdyby mu Titus urval nohy, asi by ho víc neranil.

„Vaše milosti,“ oslovil ho kdosi, „vítáme vás doma.“

„Doma…“ zašeptal a protřel si oči, do kterých se mu tlačily slzy.

„Vaše milosti, na hradě čekají zástupci Kamenných strážců. Dorazili včera a velmistr řádu s vámi chce jednat o obnově města i o další podpoře. Mají zprávy o králi Osulfovi.“

Alkander, který si s hlasem spojil obraz svého hofmistra, konečně zaměřil na ustaraného muže pozornost: „To je dobrá zpráva… asi. Díky, Eboriku.“

„Mistr Aleksi se vydal za vámi na hranici, nevím, jestli jste se potkali,“ pokračoval velice obezřetně hofmistr.

„Potkali. Mistr Aleksi má jiné úkoly… přišli, přišli jsme o soutěsky. Vstupy do Lapirionu jsou uzavřené. Jsme v pasti,“ řekl Alkander vyčerpaně a dodal, „ti lidé, kteří dorazili se mnou… postarej se o ně. Já musím na hrad.“

„Jistě, pane. Přivedl jsem vám koně,“ řekl hofmistr a dodal, „hrob její milosti zůstal neporušen. Poškozený byl náhrobek jeho milosti mistra Dugalda, ale kameníci slíbili, že ho přednostně opraví. Spánek vašich blízkých… pane… vnímáte mě?“ zarazil se hofmistr a Alkander se otřásl. Uvědomil si, že přestává zvládat svou lidskou formu a se začíná pokrývat srstí.

„Snažím se. Pokračuj,“ vyzval hofmistra.

„Spánek vašich blízkých nebyl narušen. Hrad neutrpěl. Viník je pod zámkem, ale obávám se, že jeho duševní stav… no, je prakticky nepříčetný,“ vysvětlil hofmistr a Alkander přimhouřil šelmí oči: „Je mi jedno, nakolik je nepříčetný. Rozhodně mu nemíním udělit milost.“

„Jistě, pane. Potom jsem ještě chtěl říct, že ve vašich soukromých komnatách…“

„Později.“ Alkander převzal otěže, trochu uklidnil plašícího se koně, kterému vadil jeho zvířecí pach a vyhoupl se do sedla. Hofmistr se za ním díval a sám pro sebe říkal: „To nebude dobré.“

Nejprve ho vyšli vítat, ale když viděli, v jakém je stavu, raději se stáhli a každý si našel nějakou činnost. Lidé, žijící na Nemetobrize dobře znali svého pána. Jejich vztah k němu byl kombinací oddanosti a bázně. Teď převažovala bázeň. Alkander předal koně štolbovi a rychlým krokem zamířil do hradu. „Kde je ten sráč?“ řval v chodbě. „Kde je ten bastard?“ ozýval se jeho hlas ze schodiště k celám. A do slov se mísil řev velké šelmy.

„Otevři!“ křikl na strážného u cely.

Mladý gardista se vyděšeně rozhlédl, ale neviděl nikoho, kdo by zadržel nepříčetného pána hradu, jemuž srst pokrývala už celý obličej a drala se i ze špinavých, rozedraných šatů.

„Otevři, dělej!“ Alkander se nekontroloval, nechtěl se kontrolovat a neexistoval nikdo, kdo by v tu chvíli dokázal zadržet jeho hněv.

Strážný chvějícími se prsty odemknul zámek cely a otevřel. V přítmí se zvedla hubená, nahrbená postava starého majordoma ze Svajone a poslední, co jeho šílené oči viděly, byl obrovský, zlatavý rys, který se proti němu vrhl.

„Až přijde, musíme ho připravit na to, co se děje. Opatrně. Rozhodně není ve stavu, kdy bychom mu měli říct všechno hned.“ Hofmistr si nalil trochu piva do poháru a napil se.

„Já si naopak myslím, že musí vědět pravdu a jednat. Musí jednat,“ namítl sporý, nevysoký muž se širokými rameny.

„Jak? Přišel na hranici o dost mužů a nemáme posily. Jsme v pasti, pokud je pravda, že stroje uzavřely průchody ze země. Nikdo nečekal, že Osulf využije příležitosti a udělá to, co udělal. Je to hrozné. Když mi otec povídal o tom, co se dělo před pětadvaceti lety, jak lidé kolaborovali, přišlo mi to příšerné a nikdy bych nevěřil tomu, že se stane totéž. Jako by se vracel zlý sen.“

„Alkander musí zasáhnout,“ pravil rozhodně druhý muž.

„Nedávno přestál složitou operaci, je div, že nejen žije, ale funguje. Nebude schopen prostě jen přezbrojit a vyrazit na sídelní město. A nemůže vést válku na dvou frontách, na to nemáme dost lidí ani s vaší podporou, velmistře,“ promluvil další člověk, sedící za jídelním stolem.

„Je pravda, že s ním na hranici byla královna Ilusie?“

„Podle všeho ano. O tom, co se stalo s ní, nemáme zprávy,“ přiznal hofmistr.

„Proboha… všechno se vrací. Historie se opakuje,“ povzdechl si muž za stolem, ale člověk se širokými rameny křikl: „Historie se nikdy neopakuje! To jen někteří lidé chtějí vzbudit zdání opakování, ale jejich motivy jsou jiné, okolnosti jsou jiné, my jsme jiní! Rozhodně nedovolím, aby tu znova vlály prapory se svargou a aby začalo udávání. Moji rodiče byli popraveni bez soudu Svarogovými pohůnky, když odmítli políbit svargu. Já nedovolím nikomu, aby to vrátil, protože my všichni víme, jak dopadnou podobné… experimenty s historií. Nemůže to být stejné, protože máme zkušenost a tu musíme využít. A král Osulf bude pykat za to, co udělal!“

„Co udělal Osulf?“

Muži se prudce obrátili. Mezi dveřmi stál Alkander, jeho tvář i šaty byly potřísněné krví a v ruce držel meč. Hofmistr vykřikl, protože si všiml, co jeho pán drží v druhé ruce. Byla to lidská hlava, kterou svíral za zbytky šedých vlasů na temeni. I když už měl Alkander skoro lidskou podobu, zbytky zvířecích lisů se ještě promítaly do divokosti jeho výrazu.

„Vaše milosti, myslím, že byste…“

„Nemysli,“ poradil hofmistrovi Alkander, „raději nemysli. A pokud už to uděláš, nesvěřuj se mi s tím, cos vymyslel. Jestli mě chceš poučit o základech lapirionského práva, nezákonnosti lynče a o tom, že ani já nestojím nad zákonem, tak mysli na to, že mám v ruce meč.“

Hofmistr zmlknul a protřel si čelo. „Bože,” šeptal, ale Alkander zvýšil hlas: „Bůh je zaneprázdněn. Vzal jsem to za něj.“

S těmi slovy hodil hlavu do kouta místnosti, došel ke stolu, nabídl si pohár sedícího člověka a několika doušky ho vyprázdnil. Potom se usadil v čele stolu a meč si položil přes kolena.

„Tak povídejte, velmistře. Co udělal náš král Osulf, který mi vděčí za své dosazení na trůn a pohodlný život?“

Oslovený muž překonal odpor z pohledu na pána Nemetobrigy a snažil se nemluvit znechuceně. Přesto uhýbal pohledem a odvracel tvář, když říkal: „Král obdržel list od pana Tita.“ Pokusil se přeslechnout to hluboké zavrčení a pokračoval: „Titus ze Svajone mu nabídl spolupráci. Žádal po něm, aby mu předal mapu s polohou pohřbených Svarogových strojů a dochovaná kovová srdce z válečného období výměnou za ochranu před…“

„Před?“ zeptal se Alkander a velmistr Kamenných strážců dokončil: „Před vámi. Zároveň mu Titus poslal stříbro, které mělo zajistit, že vám král nevyšle posily na hranici.“

Všichni ustoupili, když pohár proletěl těsně nad stolem a zasáhl okno, které se roztříštilo. A potom dlouho mlčky zíraly na meč, zabodnutý doprostřed stolu. Jílec se chvěl ještě poměrně dlouho po tom, co Alkander opustil místnost.

Říct, že zuřil, by zdaleka nevystihovalo jeho stav. Byl běsný, pohyboval se mezi formou člověka a zvířete. Sloužící se před ním schovávali, když vycházel schody a mířil do svých komnat. V hlavě mu stále zněla rada Navaran, aby se sám ujal vlády. Měla pravdu. Nikdy neměl připustit, aby Lapirionu vládl loutkový král, protože i politické loutky mají pravomoci, které mohou zneužít. Toužil se vydat do hlavního města a Osulfa vytáhnout na světlo před jeho hrad, rozpárat ho a sežrat. Jenže neměl dost lidí, se kterými mohl útočit. I když lapirionský kamenický řád stál zjevně při něm, stejně neměl dost použitelných bojovníků. Osulfa chránila královská vojenská hotovost, které velel. Alkander přišel o moc sil, nemohl získat podporu a nemohl opustit prostor Nemetobrigy, protože by riskoval její zničení. Kdyby se pokusil napadnout spojence strojů, ony by se jistě pomstily. Měly ho v hrsti. Byl nehybný, oslabený a nepříčetný. Nedokázal se ovládnout, nedokázal myslet jako člověk. Titus věděl velice dobře, kde ho zasáhnout. Bylo chytré napadnout a poničit jeho rodné město. Předpokládal správně, že Alkander ztratí vládu sám nad sebou.

Ztratil. A pro tuto chvíli ani nechtěl být člověkem, protože by si zoufal víc než zvíře.

Prudce rozrazil dveře své ložnice a rozbil první věc, která se mu dostala pod ruku. Jeho běsnění vrcholilo. Házel na stěny všechno křehké a rozbitné, řval, šílel, ryčel a když skončil, ložnice byla plná střepů, rozervaných závěsů i zničených šatů. Nedotkl se jen knih…

Potom se svlékl a naházel oblečení na hromadu. Po všem, co prožil, cítil nekonečnou únavu. Toužil se pomstít, ale nejprve potřeboval odpočinek.

V klidu se vymočil na roztrhaný závěs, došel k posteli a vlezl si do čistých pokrývek. Schoulil se na bok a chvíli tiše kvílel. Potom jeho zvířecí hlas přešel do kničení a prvního lidského vzlyku. Plakal nad městem, nad svým životem, nad samotou i nad tím, že přestal zvládat situaci, že podcenil hrbatého souseda, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, že se s ním svět… zhoupl… ano, zdálo se mu, jako by se slamník pod ním mírně zhoupl.

Strnul a přestal plakat. Něco se pevně přitisklo na jeho záda. Štíhlá ruka ho objala a Alkander vdechl vůni, kterou tak úplně nepoznával. Nakonec ale v záplavě střemchového mýdla ucítil jemnou linku liščího pachu.

„Jsi tady,“ zašeptal.

„Když se přiznám, že jo, neroztrháš mě jako všechno to voblečení, že ne?“ zeptala se tiše a natlačila se na něj víc.

Ani se nehnul, když ho políbila na šiji a řekla: „Sem na tebe čekala. Voni sou na mě teď děsně hodný, když sem ta hrdinská zachránkyně města. Ale hlídaj mě. Táta jim přikázal, že mě musej hlídat. Řek, že na tebe mám počkat. Tak tu čekám…“

Pomalu se přetočil, aby na ni viděl. Vztáhl k ní ruku a ona trochu ucukla. Nedivil se. Celou dobu sledovala to, jak běsní a musela se asi bát. Přesto se k němu přiblížila. To nikdo neriskoval. Všichni věděli, že dokud se úplně nepromění, nesmí se k němu nikdo z lidí přiblížit.

„Jenže ty nejsi člověk,“ zašeptal, „ty se nebojíš.“

„Bojim se dost,“ přiznala. „Jsi hodně strašlivej. A jsi… vod krve,“ utřela mu rty a on viděl, jak se jí třese ruka.

„Bojíš se a jsi tady.“

„Protože mi táta řek, že potřebuješ někoho, kdo ti rozumí. Já ti rozumim. Vim, jak je to děsně moc těžký, vyžít s tim zvířetem v sobě. Někdy to nenávidim,“ řekla.

„Jo, někdy je to těžké,“ připustil a přiznal se, „zabil jsem ho.“

Nejdřív se chtěla zeptat, koho, ale pak jí to došlo. „Jasně. To je asi pochopitelný, ale není to správný, že jo? Trochu si to posral.“

„Dost. Ale… on zabil moje město,“ vysvětlil.

„Byl to takovej starej blbec zneužitej… táta s nim mluvil a říkal, že to byl zmagořilej starej idiot, co měl rád svýho pána. Trpěl moc?“ zeptala se opatrně.

„Ne. Bylo to rychlý…“

„Jo. Tak to je asi vo něco jako lepší,“ hlesla nešťastně.

„Zlobíš se na mě.“

„Nejsem z toho nějak nadšená. Velký kočky sou nevyzpytatelný.“

Čekala, že udělá něco jiného, když ji k sobě prudce přitáhl, ne, že jí zaboří hlavu na prsa a začne znovu vzlykat. Ale i když si představovala trochu jiné setkání, ne to, že bude s plačícím chlapem ležet ve zdemolovaném pokoji, bude ho poplácávat po zádech a opakovat: „No, no, bude to dobrý,“ nakonec svou úlohu zvládla. Ostatně, byla ta hrdinka, tak musela unést i tu příšernou věc, jakou je vzlykající mužskej. Protože to přesně byl. Rysí podstata přenechala vládu zhroucenému muži.

Po nějaké době už se ale začala nudit a taky jí začalo trochu lechtat kousek pod břichem, protože voněl krví a neměl nic na sobě a vypadal tak pěkně bezmocně… takže se zavrtěla a rozhodla se ho prostudovat, aby zjistila, na co se má připravit, až bude ztrácet to panenství, o kterém jí táta řekl jen to, že má čas na jeho ztrátu až po svatbě. Tátové se nemusí vždycky poslouchat, říkala si, když mapovala terén a dumala nad tím, jak asi lidé dělají to, co je u lišek poměrně nezajímavé. Zavrtala se hlouběji pod pokrývku, protože viděla dobře ve tmě a vdechla ten pot a krev a další zajímavé vůně, ale ze všeho nejvíc ji zajímalo, jak je utvářené tělo, které leží vedle ní. Vcelku rychle pochopila, co by asi měla dělat, aby ukončila jeho lítost a zjevně na to přišla, protože přestal vzlykat tak náhle, až se polekala. I jemu začalo po chvíli docházet, že už ho asi neutěšuje. Nebo, že zvolila poněkud netradiční formu. Nadzdvihl pokrývku a zeptal se vyděšeně: „Co vyvádíš?“

„Zkouším tě olízat, abys nebyl špinavej,“ ozvalo se ze tmy.

„Tam rozhodně špinavej nejsem.“

„Taky názor,“ zahuhňala Marjut a zahihňala se tomu, jak se mu napjaly svaly a cosi se napřímilo i bez jeho velkého přispění. Vida. Kromě toho, že byla hrdinka, byla taky zatraceně nadaná v jiných věcech. A když ji vytáhl zpod přikrývky, musela uznat, že i on má své kvality. Rozhodně už neplakal, a to připravení o panenství, před kterým ji varoval otec, taky nebylo žádné velké drama. Usoudila, že otec kecal, aby ji vyděsil a aby jí zamlčel, že být člověk, je občas opravdu skvělé.

Dokonce jí nevadilo ani to, když ji po nějaké době Alkander odstrčil a zahučel: „Ne! Už ne! dej mi konečně pokoj. Nech mě spát, ty šílená liško, už ze mě nic nevymáčkneš.“ Ale nemyslel to zle, protože si ji k sobě pevně přivinul a než usnul, zašeptal: „Nemůžu bez tebe žít.“ Což znělo skoro jako by ji žádal o ruku.

 …

 „Pánové a paní Garsendis,“ přerušila tok jejich hovoru a usedla do čela stolu. Nikdy by nevěřila, že koupel a čisté šaty mohou dodat člověku tolik sebevědomí. Soudkyně jí sice nabídla dost hezkých kousků své okázalé garderoby, ale Navaran se nakonec rozhodla pro bílou košili a širokou modrou sukni, jaká byla běžná pro severoilusijské ženy z Dolu. To, že je v jednoduchosti síla, potvrdil zaujatý výraz severského krále, který po jejím příchodu zbystřil a prohlížel si ji s natolik otevřeným a lascívním zájmem, že ji pobavil. I ona sama ale měla pocit, že se za poslední týdny vymanila ze škatulky hezké, ale nevýrazné ženy. Jak by řekl otec, pobyt na čerstvém vzduchu jí výrazně prospěl. Ona by řekla, že jí prospělo něco úplně jiného, ale nahlas by se asi neodvážila.

„Nejprve bych chtěla poděkovat její excelenci za její přijetí a za to, jak skvěle se postarala o všechny, kteří přišli o domovy. Myslím, že Dolu a jeho soudnímu dvoru hodně dlužíme,“ otevřela Navaran poradu a mírně se uklonila přísné, starší ženě. Letmo zavadila pohledem o muže, který seděl vedle soudkyně. Včera je spolu zahlédla, ale předstírala, že nevidí. A musela výběr soudkyně ocenit. Ani on už nebyl mladík, ale bylo jasné, že je citelně mladší než soudkyně. Byl neokázalý a stejně přísný jako jeho paní, kterou skvěle doplňoval. Zjevně tu oba vládli svorně, i když oficiálně byla její excelence, paní Garsendis z Dol de Garu nezadaná.

„Rádi jsme vyšli vašemu veličenstvu vstříc,“ odpověděla soudkyně upjatě, „i když jsme v poslední době bojovali s lecjakými živly,“ při těch slovech zavadila pohledem o Niila, „které nás citelně oslabily.“

Niilo se ani nepohnul. Soudkyni znal a vědělo se, že ti dva v sobě rozhodně zalíbení nenašli. I když severská a ilusijská strana před lety vyšetřovala vraždy na hranici, o kterých se donesly zprávy až do střední Ilusie.

„Voda už naštěstí opadla,“ ujala se slova urychleně Navaran a odklonila pozornost soudkyně od severského krále, „a já, hned, jak se vrátím na Ilgorn, pošlu veškerou možnou pomoc zasaženým oblastem. Doufejme, že už zdejší obyvatelstvo nic horšího nečeká.“ I její poznámka patřila severskému králi, který se zasmál a řekl: „Začínám si připadat v menšině, dámy. No,“ maličko se napřímil a jeho hluboce vnořené, modré oči spočinuly na okamžik na královně i soudkyni, „dejme tomu, že jsem ochoten podepsat mírovou smlouvu, i když jsem měl jiné plány. Co nám ale Ilusie nabídne za klid zbraní?“

„S dobrým pocitem asi neuspějeme,“ nadhodila Navaran a Niilo pobaveně odpověděl: „Zkuste začít princeznou a půlkou království, veličenstvo.“

„Máme jen prince a půlka království je přeci jen trochu velké sousto i pro tak významného panovníka, jakým jste,“ usmála se a než se nadechl, pokračovala: „V námořním prostoru už jste si vymezili pole působnosti a připravili nás o Luoto. Severní Ilusii vám samozřejmě neposkytneme, ale bavme se předběžně o dodávkách obilí, vaše veličenstvo.“

„Moje veličenstvo vašemu veličenstvu může sdělit, že obilí máme dostatek. Nabídnete něco, čemu neodolám,“ mrknul Niilo a neomaleně se podíval na to, jak pod bílou halenkou prosvítá obrys jejího těla.

„Některá přání se nikdy nesplní,“ oplatila mu mrknutí.

„Není ale nutné se jich vzdát.“

„Jste poměrně osobní.“

„Jsem rád osobní,“ zaťukal si nehtem o zuby a jeho úsměv se ještě o něco rozšířil.

Ostatní účastníci porady si vyměnili tázavé pohledy. Jen dva lidé zůstali zcela nepohnutí. Soudkyně a mladý šaman, usazený vedle Niila.

„Když ustoupíme od příliš osobních požadavků, můžeme mluvit třeba… o oleji,“ navrhla Navaran.

Trefila se. Niilovi zaplály oči chtivostí. „Mluvme o oleji,“ vyzval ji a ona řekla: „Pravidelné dodávky po dobu pěti let s možností prodloužení smluv. A pokud hezky poprosíte, mohu přihodit sůl.“

„Vy víte, jak mě udolat.“

„Vím, jak vám posolit krajíc.“

„Můj krajíc je vám kdykoli k službám. Co kdybyste mi ho pocukrovala?“ zavrněl jeho hlas v hodně hlubokých tónech.

Soudkyně zdvihla obočí a potlačila povýšený úsměv.

„Cukr není problém. Tam mohu garantovat velice stabilní dodávky. U oleje bychom museli jednat déle o množství, které můžeme oželet. Ale řekněme, že k cukru, soli a oleji se hodí ještě breunonské víno na váš osobní stůl,“ oplatila mu podobným tónem a natočila se tak, aby světlo z okna prozářilo bílou košili o něco citelněji.

„To zní, jako byste si chtěla koupit opravdu stabilní mír. Je otázka, jestli si můžete koupit mě,“ řekl tiše.

„Nechci si vás kupovat, pane z Orlové, chci získat vaši náklonnost.“

„Tu už máte.“

„A dřevo…“

„To se k náklonnosti hodí, když přidáte jednání s Milenií o volném pohybu lodí Aliance směrem na jih.“

Tentokrát ji pobavil. Zasmála se: „Ale, no tak, veličenstvo, takhle se ta hra rozhodně nehraje. Víte dobře, že na námořní trasy mám nepatrný vliv.“

„Ale máte vliv na milénského krále. Podpořte nás v jednání,“ navrhnul.

„Nemůžu při jednání stát za členem Aliance proti Radě, jíž předsedám. To by bylo…“

„Odvážné?“

„Šílené.“

„Netradiční.“

„Spíš směšné.“

Niilo se naklonil přes stůl a zaševelil: „Stačí, když v jednání ustoupíte do pozadí a necháte volný průběh tomu, co požadujeme.“

„Museli byste nám dát záruky, že volné cesty nezneužijete k další námořní válce.“

„Ty vám nikdy nedáme.“

„A my vás nikdy nenecháme proplout na jih.“

„Nakonec se probijeme…“

„Nevyhrožujte. Víte velice dobře, že jsme zaplatili stavbu dalších lodí a uzavřeli dohody s Halsorem o podpoře jejich flotily. Přiznejte se, máte strach, že nakonec posílíme natolik, že vám vyrazíme karty z ruky. Berte ten olej, cukr a sůl, Niilo. Berte, co nabízím a já vám slíbím, že smlouvy s Ilusií budou řádné, stabilní a trvalé i po dobu vlády mého syna. Možná se bavme i o silnějším provázání našich rodů…“

„A o toleranci seveřanů v Ilusii?“ Niilo poprvé odtrhnul oči od královny a zadíval se na velmistra Taherise, který se tvářil koženě.

„Už žádná diskriminace lidu dvojí krve. Naopak. Pojďme si popovídat o budoucnosti našich dynastií,“ navrhla, a zatímco Niilo se zatvářil blahosklonně, Taheris jen zalapal po dechu.

„Mám několik krásných dcer,“ Niilo se pohodlně opřel a věnoval svou pozornost znovu královně, “Ilmatar, moje prvorozená, zrozená ze Saaru, už je zadaná. Ale spojenectví mezi Aliancí a Radou by se nemělo odehrávat na úrovni prvorozených. Co takhle… propojení druhorozených dětí?“

„Naše královna má jen jednoho potomka,“ vybuchl Taheris, “a tímto bych debatu o podobně absurdním spojení raději uzavřel!“

„Nikdo se vás neptal.“ Jestli byl do té doby Niilo otevřený a dobře naladěný, teď zazněl jeho hlas jako žíla biče.

Soudkyně se tázavě zadívala na královnu, která sekla pohledem po mladém šamanovi. Ten se tvářil naprosto nezúčastněně. Navaran chvíli přemýšlela a potom pronesla: „Dobře, veličenstvo. Udělejme to. Jsem ochotná podepsat předběžnou dohodu o budoucích potomcích. A za cenu míru jsem ochotná provdat nebo oženit svého druhorozeného potomka za jednoho z vašich.“

Niilo k ní obrátil sošnou hlavu, pomalu, jako ještěr, maličko vysunul špičku jazyka, olízl si horní řadu zubů a zachrčel: „Když podepíšete, dám Ilusii k dispozici svou armádu k tomu, aby osvobodila Lapirion a budu ochoten podepsat mírové smlouvy o námořních cestách. Stáhneme se od vašeho pobřeží…“

 …

„To je šílené. Nemůžete slibovat to, co nemáte, veličenstvo! Proboha, jak vás mohlo vůbec napadnout, že byste byť jen hypoteticky propojila illovskou dynastii s těmi… s těmi… zvířaty! S těmi kentaury, kteří pro nás vždycky představovali ohrožení. Já protestuji!“

Z okna sledovala přicházející déšť. Tentokrát jen slabý, nehrozící záplavami. První kapky dopadaly na dlažbu ve dvoře, kam směřovalo okno ložnice pro hosty.

„Dala jste mu příliš. Ten vyděrač na nás vydělá! On je nenažraný a s jídlem roste chuť. Bude chtít víc. Jsem si jist, že král by s vaším postupem nesouhlasil. Navíc se slibem, že kdybyste zplodili dalšího potomka, klidně ho pošlete na sever mezi barbary! Potomka Breunonů s Illovou krví poslat do zaostalé země, plné polozvířat. Kentaurů! Jako člen vnitřní rady Ilusie předem říkám, že takovou dohodu nikdy neschválím.“

Navaran se dívala na to, jak déšť dopadá na stříšku pod oknem a smáčí pravidelné kousky břidlicových tašek. Taherisovým výčitkám nevěnovala příliš pozornosti. Až když vyprsknul: „Nemůžete jednat bez vědomí Rady!“, obrátila hlavu a řekla mu: „Rada nás málem zatáhla do války s Aliancí. Kdyby nepřišla ta záplava, dneska už by severní Ilusie byla v severských rukou, protože vy byste ji nikdy neochránili. Vaše opatrné postupy, váhání a urážky seveřanů, způsobily ohrožení a možnou ztrátu našich držav. Takže se nesnažte mě poučovat, velmistře. A naučte se držet jazyk za zuby, pokud jde o seveřany. Kdysi jste přitlačil ke zdi mého otce a donutil Radu k tomu, aby odmítla Sarain vstup do našich struktur. To, co z vašeho nátlaku povstalo, dneska ničí náš blahobyt. Já kašlu na vaše protesty, pane z Dubiny.“

Zůstal stát a lapal po dechu. Nakonec se zmohl jen na: „Jako představitel suverénního řádu Štítu mohu rozhodnout, že vás nepodpoříme v boji o Lapirion, pokud bychom měli bojovat po boku severských jednotek.“

„Řeknu vám asi tolik, velmistře Taherisi,“ nadechla se Navaran a její pohled se opřel do slavného starce, „nabouchejte si vaše rytíře do prdele…“

Ještě stále pršelo, když Taheris se svými rytíři opouštěl soudní dvůr. Královna Navaran už ale u okna nestála.