Syn hvězd - Kapitola 36.

„A proč nemůžeme do města?“ ozval se jeden z vězňů.

Ewan potáhl z malé dýmky a tazateli věnoval jen unavený pohled. Neodpověděl. Nemusel. Samozřejmě svou skupinu nemohl přivést do města, které zjevně utrpělo nějakou významnou ránu. Na dálku byly patrné trosky chrámu. Ewan požádal jednoho z doprovázejících mužů, aby zajel do hradu, zjistil, jestli je přítomen Alkander nebo Aleksi a předal vzkaz o přítomnosti vězeňské jednotky. Žádal také o zásoby a koně, musel vězně dobře krmit a zásob cestou významně ubylo. Jestli si něco nemohl dovolit, pak hladovou skupinu nebezpečných mužů, příliš blízko města. I proto je nepustil blíž a sám se na ně rozhodl dohlížet. Tři poslal na lov, vrátili se sice s chabým, ale přeci jen nějakým úlovkem, který teď ostatní zpracovávali. Srnec je nadlouho nemohl uspokojit, ale na druhou stranu, radost z lovu a ze zpracovávání mrtvého zvířete, je na chvíli zabavila.

„Šéfe, můžeme rozdělat oheň?“ zeptal se jeden z mužů a Ewan tiše přikývl.

Měli za sebou několikadenní cestu, která probíhala v až neuvěřitelném klidu. Oni prostě poslouchali. Nemusel moc mluvit, nemusel zvýšit hlas, ne příliš. A co ho trochu děsilo, byl fakt, že s nimi trávil čas vlastně rád. Rozuměl jim, neměl tendenci je odsuzovat ani litovat. Prostě je bral na vědomí jako lidské bytosti, které nutně potřebují pevnou ruku a vědomí, že jim někdo měří rovně.

Podrbal si zpocená záda o strom a znovu zabafal z dýmky. Kuřivo ho příjemně uvolňovalo a pohled na činorodé muže ho uklidňoval. Na počátku hodně zvažoval, jestli jim půjčit do ruky cokoli ostřejšího, ale nakonec jim poskytl zbraně a kupodivu se necítil nervózní. Teď sledoval, jak porcují maso jeho nožem, občas si řeknou ostřejší vtip, povídají si a vypadají uvolněně. Jeho plán zatím vycházel. Neznamenalo to, že by měl ztratit ostražitost, ale čekal mnohem větší potíže.

I ostatní se trochu uklidnili a už si neudržovali od vězňů takový odstup. Občas se s nimi začínali bavit a vzájemná vzdálenost se trochu zkrátila.

Maso se sotva začalo péct, když Ewan zaznamenal v dálce postavu, která se rychle přibližovala. Posel se vracel. Zastavil těsně před odpočívajícím velitelem a ohlásil: „Pán Alkander vzkazuje, abyste zůstali na místě. Připravuje zbytek hotovosti a přidá se k vám. Zásoby prý budou, další nabereme ve Svajone.“

„Díky. Dobré zprávy,“ pokýval hlavou Ewan, a ještě se zeptal: „Co se stalo ve městě?“

„Nějaký blázen vypálil město i chrám. Vypadá to dost žalostně,“ vysvětloval posel.

Jeden z vězňů, který skládal dřevo vedle ohniště, poznamenal vesele: „No jo, ohníčky. Taky jsem zapaloval, taky… No a drapli mě, když jsem udělal ohníček vedle Dubiny. Blafly dvě vesnice. Pěkný to bylo…“

„Uklidni se, Flamere,“ houknul na něj Ewan a vězeň se na něj ušklíbl: „Se omlouvám. Už zapaluju jen nevinný ohníčky, šéfe.“

„Toho se drž,“ poradil mu Ewan a vyklepal dýmku o kámen. Radši utnul vzpomínky vězně, než někomu mohlo dojít, že jeho ohníčky kdysi zabily patnáct lidí, z toho čtyři děti. Flamerovy ohníčky rozhodně nebyly nevinné.

Den pokročil a pozdě odpoledne vyjela z města hotovost s několika vozy. Ewan usoudil, že Alkander nebere všechny muže, vypálené město potřebovalo ochranu. Tipoval, že Alkander bere ne víc než třicet lidí. S vězni a zbytkem družiny měli necelou stovku mužů. Dost málo na boj proti strojům. Ale doufal, že z Ilusie a Alatey dorazily posily. Teprve když se setkal s Alkanderem, pochopil, že se jejich počet asi příliš nezvýší.

„Skvělá práce, Ewane. Díky.“ Pán Nemetobrigy přehlédl vězně a beze slova je pozdravil. Tiše se zeptal: „Jsou zvladatelní?“

„Já je zatím zvládám,“ pokrčil rameny Ewan. Tím bylo řečeno vše. Alkandros přikývl a naznačil veliteli vězňů, aby se posadili opodál. Alkandros pak Ewanovi vylíčil všechno, co se dělo od jeho odchodu a velice stručně mu pověděl i o zničení Nemetobrigy.

„Titus byl a je zrůda, která musí být zničená,“ uzavřel.

Ewan přikyvoval. Jen poslouchal, na nic se neptal. Pochopil, že Navaran už je zřejmě na svém území a v bezpečí. To byla zpráva, kterou slyšel rád.

„Královna určitě napře síly do pomoci Lapirionu. Jsem si jist,“ řekl a Alkandros pokrčil rameny: „Průchod je zavalený z její strany, i ze severské strany. I kdyby se snažili ho uvolnit, trvalo by jim to moc dlouho. Obávám se, že jsme na obranu země sami, a to doslova,“ povzdechl si Alkandros, „protože král Osulf se nechal uplatit Titem. Jak se zdá, vybral si stranu. A není to naše strana. Titus musel všechno plánovat už dlouho, uplácel krále a budoval si vazby prostřednictví svých emisarů. Sám prostě jen dřepěl v domě své matky a spřádal intriky. Zatraceně mazaný bastard…“

„Na obranu země nestačíme. Je nás hrstka,“ zapochyboval Ewan.

„Budeme muset najít způsob.“

Oba zmlkli a Alkandros se trochu lekl, když se vedle nich zjevil dost strašidelně vyhlížející muž, který nesl misku s pečeným masem: „Se omlouvám, že ruším, šéfe,“ zachrčel tak nepříjemně, že Alkandros na chvíli bojoval se srstí, která mu vyrašila na zádech, „jenom tady pro vás a tady pro pána večeře. Je toho dost, když budete chtít přidat.“

Podal Ewanovi misku a zatvářil se skoro plaše.

„Díky, Muntrere, dejte si pohov a vraťte mi nůž,“ požádal Ewan.

Velká, zjizvená ruka vytáhla velice ostře vypadající nůž a Alkander se mírně napjal. Vězeň ale nebezpečný předmět v klid vrátil svému veliteli a dodal: „Snad je to dobře propečený, pane.“

„Určitě je,“ usmál se Ewan, „díky. Až dojíte, připravte ležení a určete hlídky. Tady už budeme ostražitější.“

„Rozkaz, šéfe.“ Vězeň zasalutoval a odporoučel se.

„Ten vypadal jako někdo, kdo minimálně jí lidi,“ vydechl Alkander a po Ewanově: „Neboj, už ne,“ se málem udusil.

Ewan ho několikrát praštil do zad a se smíchem ho ujistil: „Prosím tě, v klidu. Muntrer nikdy nesnědl jedinou ze svých obětí. Nemusíš se ho bát,“ což Alkandera opravdu neuklidnilo.

Když ale jedl maso, ukázal na skupinu a usoudil: „Říkají ti šéfe. Jak se člověk statně šéfem takové bandy?“

„Tak, že prokáže sílu a rozhodnost,“ odpověděl Ewan.

„Nechápu to. připadá mi, jako bys mezi ně nikdy nepatřil.“

Ewan si olízl mastné prsty, obrátil hlavu ke své nové družině a tiše pronesl: „Pořád k nim patřím. To se nezmění.“ Potom ale změnil téma a zeptal se: „Co tedy plánuješ?“

„Podle všeho jsou Kamenní strážci na naší straně, což mě trochu uklidňuje. Hlavní rytířský řád Lapirionu má přeci jen větší vliv než Osulf. I když samozřejmě, on disponuje armádou. Můžu jen doufat, že ji neposkytne strojům a že se rozhodně stát úplně stranou,“ vysvětloval Alkander. „V opačném případě by to byl průšvih.“

„Takže, co my? Nemůžu ty chlapy vodit dokola a neposlat je do akce,“ ukázal Ewan směrem ke skupině, „jsou připravení na to, že se něco bude dít. Když se začnou nudit, budou zlobit, a nikdo nechce, aby tihle zlobili, to mi věř. Musí zaměstnat ruce. Co ten průchod na horu?“

„Nevím, nechce se mi tam. Pořád mám pocit, že stát v otevřené krajině a snažit se dobýt kopec, na to je nás málo. Napadlo mě, že bych zkusil…“ Alkander odložil misku a otřel si ruce. Ze záňadří vytáhl mapu, rozvinul si ji na kolenou a ukázal na část hraničního lesa, „uvolnit malý průchod tady, nedaleko Horsova potoka.“

„Co ti mrtví?“ zeptal se opatrně Ewan.

„Uvažoval jsem o tom, že mi přijde jednodušší, bojovat s pár mrtvolami než se strojem. Ale je to samozřejmě k diskusi,“ zněla odpověď.

Ewan si od něj mapu vypůjčil a chvíli ji studoval. Potom ukázal na oblast, nedaleko oficiálního průchodu: „A co je tady? Nevypadá to na les.“

„Tam? Je to neprůchodná oblast bývalých bažin,“ vysvětlil Alkander, „dneska už sice vysušená, ale pořád hodně těžko průchozí. Byly tam pašerácké stezky, ale časem zarostly. Vstupem Lapirionu do Rady už nebylo co pašovat.“

Ewan se díval na nevelkou oblast dlouho a nakonec nadhodil: „Zkusil bych ty stezky obnovit. Na to by mohla stačit moje skupina a ty by ses mohl věnovat shánění další pomoci. Já bych radši držel svoje chlapy dál od lidských sídel. Zatím. A pokud se jim podaří vytvořit průchod do Ilusie, máme šanci.“

„Asi to zní rozumně,“ přisvědčil Alkander.

„Ale potřebujeme nástroje, zbraně a zásoby. Vím, že je konec jara a můžeme lovit, ale stejně, musím je dobře živit.“

Alkander od něj vzal mapu a složil ji. Přitom slíbil: „To není problém. Město sice utrpělo, ale hrad má dostatek zásob a okolní vesnice taky. Zajistím stálý přísun na vaše stanoviště. Když se vám to nepovede, stáhněte se do vnitrozemí, nechceme zbytečně přicházet o lidi. Když se to povede, máš pravdu, svitne nám naděje. Já budu jednat se Strážci a pokusím se zburcovat domobranu. Myslím, že v Lapirionu žije hodně lidí, kteří už si nechtějí zopakovat to, co se stalo před pětadvaceti lety.

Dohodli se a ráno Ewanova skupina putovala dál na jih, kdežto Alkander směřoval ke Svajone.

…

Od Taherisova uraženého odjezdu už uběhlo pár dní. Navaran zatím zůstávala v Dolu, nespěchala zpátky na Ilgorn. Čile korespondovala, ze soudní budovy vyjížděli pravidelně poslové. Královna zjevně vládla, i když ne ze svého sídelního města. Z odjezdu rytířů Štítu si viditelně nedělala těžkou hlavu. Řád, který prosazoval její otec, ji samotnou ničím nevázal. Nebyla členkou, neprošla rytířskou výchovou a Taherise nikdy neměla v lásce. Vždycky jí vadila arogance velmistrů a jejich neustálé poukazování na to, že řády jsou suverénní. Její hádka s velmistrem řádu Štítu něco zlomila. V ní. Rozhodla se volit jiné cesty podpory. S Taherisem už nepočítala. Jeho náklonnost k bratrovi, zaslepenost, co se Alateyců týkalo i chyby, které vedly ke zhoršení její vlastní situace, to všechno s i napsala na jeden z hustě popsaných listů, který měla před sebou rozložený na stole.

Zívla a odložila pero. Byla sice unavená, ale nemohla spát. Vstala od stolu a protáhla se. Potom vyšla ven z malé pracovny, kterou jí soudkyně Garsendis uvolnila k užívání a vyšla ven. Vyšla do lodžie, ze které hleděla do dálky. Tušila, že někde tam je Lapirion. Někde tam je Ewan. Už si mohla dovolit na něj myslet. Trochu a nenápadně.

„Taky nespavost?“ ozvalo se za ní.

Soudkyně Garsendis už byla oblečená do domácího úboru a v ruce držela láhev vína.

„Ještě jsem něco dělala. Vy jdete slavit?“

„Možná,“ soudkyně se podívala na láhev, jako kdyby si jí teprve teď všimla, „vždycky je co slavit. Občas si dopřeju sklenku. Nedáte si se mnou? Nestává se mi často, abych měla na bytě královnu země. A zatím se spíš míjíme, než potkáváme.“

„Nechci vás příliš rušit. Viděla jsem, kolik máte práce a vím, že nečekané návštěvy dovedou otrávit život.“

Soudkyně se zasmála: „Práce byla, je a bude. Nikdy se nedočkám klidného dne, už jsem si zvykla. Ale to asi znáte. Koukám, že jste taky dost činorodá. A nesmlouvavá. Velmistr Taheris byl brunátný jako krocan, když odsud odjížděl.“

Navaran se ušklíbla: „Ať si volí jakoukoli barvu kůže, je to jeho věc.“

„Nemáte se moc rádi… chápu.“ Soudkyně se ramenem opřela o štíhlý sloup, „já ho taky nikdy nemilovala. Ale jsem členka řádu Štítu, takže musím zachovávat loajalitu. I když je dost těžké rozhodnout, komu vlastně. Velmistrovi řádu nebo královně? Trochu mě to potrápilo.“

„A jak jste se rozhodla?“ vyzvídala Navaran.

„Pro neutralitu,“ přiznala soudkyně, „z vypočítavosti. Musím zdejší oblasti zajistit všechny možné výhody. Po napadení seveřany a povodni, jsme zase o něco chudší a bezvýznamnější. Potřebujeme finance. Takže musím zachovávat loajalitu jak velmistrovi řádu, který mi umožnil vystudovat a stát se soudkyní severní Ilusie, tak své královně. Skleničku?“

„Ráda.“ Navaran odtrhla pohled od temné krajiny a nechala se odvést do bytu vážené soudkyně.

Čekala větší luxus, paní Garsendis byla vysoce postavená, slavná a zajištěná žena. Ale její byt v patře soudní budovy neoplýval rozmařilostí ani krásou. Byl spíš strohý, úpravný a praktický. Žádné přebytečné ozdoby, sochy nebo nákladné knihy v policích. Jen účelnost.

Navaran se posadila do pohodlně vypadajícího křesla a poděkovala za pohár vína. přičichla k němu a uznale pronesla: „To je breunonský rubín…“

„Jste znalkyně. Já poznám bílé víno od červeného,“ soudkyně jí připila, „ale máte pravdu. Breunonský rubín. Yder Breunon nám zajistil pravidelné dodávky jednou do roka ze svých vinic. Jako poděkování a projev přátelství. Jsme rádi, že tu s námi nějaký čas strávil a osobně mě mrzí, co prožil. Nikdy jsme se nespřátelili do větší míry, ale vytvořili jsme si mezi sebou docela dobrý vztah, založený na vzájemném respektu.“[1]

„Mluvil o vás s úctou. A já samozřejmě vím, jak významná jste pro tuto oblast,“ Navaran zdvihla významně pohár, „umím ocenit jinou vysoce postavenou ženu, která zvládá svou úlohu, navzdory četným připomínkám mužů. Do velké míry jste byla vždycky mým vzorem.“

Garsendis přimhouřila oči: „Nemusíte mi lichotit, veličenstvo.“

„To není lichotka, jen konstatování faktu. Byla jste nejmladší soudkyní královského odvolacího soudu, vaše případy se dodnes rozebírají jako vzorové. Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč jste nepřijala místo vrchní soudkyně v Ilgornu,“ zamyslela se Navaran. „Ptala jsem se Orentha, ale ten mě odbil s tím, že šlo o vši volbu a vaše svobodné rozhodnutí.“

„Svobodné,“ zopakovala Garsendis a v jejím hlase se odrazila patrná hořkost. Když ale chtěla mluvit dál, Dveře se otevřely a postava v nich pronesla: „Zatraceně, zase bude pršet. Visí to ve vzduchu. Co královna? Už konečně spí? Taky bych se rád vyspal a…“

Navaran zvedla oči k příchozímu a omluvně se usmála: „Ještě nespí,“ pronesla, „omlouvám se. Její excelence mě pozvala na sklenku.“

Velitel místní gardy se zarazil a okamžitě přešel do formálního tónu: „Dobrý večer, vaše veličenstvo. Přišel jsem jen oznámit její excelenci, že stráže jsou na místech a že mi končí služba.“

Navaran odložila sklenku a začala vstávat: „V pořádku. Já už raději opravdu půjdu spát. Nechci vám narušovat soukromí a…“

„Zůstaňte,“ řekla soudkyně, „vůbec nerušíte. Věřte mi, že jsem ráda ve vaší společnosti. Alain nás laskavě omluví.“ Při těch slovech se podívala přísně na muže v uniformě, který přikývl: „Samozřejmě. Nechám vás. Seďte, vaše výsosti. Dobrou noc, vaše excelence,“ poklonil se soudkyni, která mírnou poklonu opětovala.

Dveře se zavřely a Navaran si odkašlala: „Opravdu jsem nechtěla narušit…“

„Nic nenarušujete. Alain se vyspí dole. Mimochodem,“ Garsendis se napila, „asi nemá cenu předstírat, že náš vztah je čistě úřední. Pokud bych na tom chtěla trvat, stejně bych zanedlouho bojovala s pomluvami, které by se vám donesly.“

„Došlo mi to,“ přiznala Navaran, „a není mi nic do vašeho soukromí.“

„Velmistru Taherisovi by být mohlo. Patřím samozřejmě k členům řádu, kteří jsou vázáni přísahou a určité věci by si měli odepřít,“ vysvětlila soudkyně, ale Navaran se zatvářila neurčitě: „Já nikdy neobdivovala rytířské řády a nebyla vázaná jejich předpisy. Vím, že někteří mistři plní přísné předpisy a že se nesmí ženit ani vdávat. Ale to je opravdu věc suverénních řádů, ne krále.“

„Přesto vám přiznávám skutečnost. Otevřenost v tomto případě slouží jako moje vlastní ochrana,“ vysvětlila Garsendis.

„Chápu.“

„A pokud chcete odpověď na otázku, proč jsem se nestala nejvyšší soudkyní, i když mi to místo váš otec nabízel, pak to rozhodně nebylo svobodné rozhodnutí o nepřijetí tak významného postu. Stála jsem o něj, ale mistr Orenthes, který vám tak taktně lhal, naznačil, že by se můj nerovný vztah mohl nechtě provalit na veřejnost. Byla jsem tedy nucena přijmout nižší post zde. Ocenila jsem ale, že mě Alain následoval. Tehdy jsme si připadali jako osudem stíhaní milenci.“

„Počkejte,“ zarazila se Navaran, „Orenthes vám vyčetl vztah s mladším mužem? Orenthes, který měl sám…“

„Slabost pro mladičké chlapce. Ano,“ soudkyně oběma dolila, „přesně ten Orenthes. Morální prohřešky ostatních většinou řeší ti, kteří se brodí vlastním zatuchlým bahnem. A starý pán, který tolik miloval vašeho otce, rozhodně nebyl etalonem ilusijské morálky. Vyprávěly se legendy o tom, co museli podstupovat mladí adepti na místa u dvora. Jenže co si budeme my dvě povídat. Ilusie je vyspělá, civilizovaná země, která měří rovně všem svým občanům, některým ale rovněji. A ženám ve vysokých funkcích se návštěva Coletiných lázní neodpouští.“

Navaran zaskočilo víno a chvíli se vypořádávala s novými informacemi. Teprve po chvíli byla schopná říct: „Takže i vy… ó, bože, jsem nejnaivnější člověk v zemi. Ale to musí přestat. Odmítám dělat zástěrku těm, kteří by mi nejraději nadiktovali každý nádech a výdech, zatímco sami… ne,“ zamračila se, „už nebudu loutka. Politika Ilusie se velice zásadně změní. A je mi jedno, nakolik tím naruším tradici, udržovanou mým otcem. Začnu bořit, abych získala místo na stavbu nových věcí.“

„Doufám, že ne Coletiny lázně,“ usmála se soudkyně a královna zvedla obočí: „Řekněme, že já rozhodně nepatřím k těm, kteří by chtěli moralizovat ostatní, i když jako vládkyně samozřejmě morální zásady oficiálně střežím. Takže nebudu rušit to, co zjevně funguje a nikomu neubližuje. A možná,“ uculila se, „občas ten proslulý podnik navštívím.“

„Myslím, že jsou schopni zajistit diskrétnost i královně,“ uzavřela Garsendis. Potom ale změnila téma: „Co se týče vašich politických změn, které podporuji a vítám, udělal jste velký krok směrem k seveřanům a tím trochu uklidnila nás, tady v severní Ilusii. Ale co plánujete dál, vaše výsosti?“

„Rozhodně už nebýt naivní. A nebojte se, udělám všechno pro to, aby pohraničí zůstalo chráněné. Ale nejdřív budu čekat, jestli mé listy, které jsem nedávno vyslala určitým lidem, budou mít ohlas. Pokud ano, pak začnu tvořit novou zemi,“ odpověděla Navaran a několika doušky vyprázdnila pohár.

V dalších dnech čekala a už pomalu nedoufala, že její listy zafungovaly. Věděla, že je příliš daleko a že nemusí mít dávno podporu, kterou si udržovala za své přítomnosti na Ilgornu. Navíc Taheris už jistě dorazil do centra a stačil ji očernit. Pokud by ji nakonec donutili abdikovat, pak byla připravená prostě odejít a začít žít svůj vlastní život. rozhodně odmítala pokračovat v tom, který jí nalinkovali oni.

A pak, jednoho dne se to stalo. Navaran vyhlédla z okna a sledovala řady vojáků. Viděla, jak velitel Argir sesedá z koně a míří k budově soudu. Ale rozhodně nečekala, že bude mít mladý, nadějný velitel tak významný doprovod. Pokud ji nepřišli sesadit z trůnu, pak byla znovu ve hře. A silnější.

Oblékla se a vyšla z pokoje pro hosty. Byla připravená na cokoliv. A byla připravená obětovat prakticky všechno svým cílům.

„Můj králi,“ sklonila hlavu a když ji zvedla, zadívala se pevně do čí svého manžela.

„Měli jsme o vás obavy a doufali, že budete v pořádku,“ řekl jí.

„Tonula jsem steskem,“ odpověděla a v duchu si říkala, „dneska v noci budu v posteli zatraceně dobrá, můj milý. Dneska v noci z Breunonů udělám skutečné spojence. Na tebe mi stačí jednání jen od pasu dolů…“

„Dostal jsem vás list a vyděsilo mě, co se stalo v Lapirionu,“ oznámil jí koženě. „velmistr Eramund se jasně postavil na vaši stranu a souhlasil s tím, že naše vojenské jednotky a prapor rytířů Meče odjedou neprodleně na sever. Už jsou tady?“

„Ještě nedorazili, ale budu vděčná za vaši pomoc a podporu,“ řekla sladce, zatímco hlavou jí běželo: „Eramund pochopil, že Taheris je v nemilosti a sesadí jeho i řád Štítu z piedestalu. A ty, Irmine Breunone, ty ses vyděsil jen jediné věci. Představy, že by vláda zůstala na tobě. Protože nahoře je sice pohodlí, ale taky tam pěkně fouká. A ty jsi příliš slabý na to, abys rozhodoval.“

Potom se obrátila k veliteli vojsk a přivítala ho slovy: „Generále Armine, ráda vás seznámím podrobně se situací v Lapirionu a navrhneme společně další postup.“

„Ještě nejsem generál, vaše veličenstvo,“ opravil ji mladý důstojník a ona, než s ním zamířila do jídelny, pronesla: „Nevšimla jsem si, že by mě někdo zbavil možnosti jmenování nových generálů.“

Královna Ilusie byla zpátky. Její pozici uznala armáda a král. Teď už měla jistotu, že je její pozice natolik pevná, aby mohla začít měnit svět, do kterého se narodila.

A když se v noci obkročmo posadila na svého manžela, protože nutně potřebovala alespoň jednu noc s ním, aby zahladila stopy po svém poměru s Ewanem, zjistila, že je až směšně snadné převzít vládu i ve vlastní posteli.

[1] Yder Breunon odvyprávěl část svého příběhu v knihách Bratr temnoty a Spása Pimentoly.