Nultá kapitola Manuálu kapely středního doletu

Nějak člověk začít musí. Tohle je první krok ke knížce s pracovním názvem Manuál kapely středního doletu. Pro všechny hobíky, kapely, jejich fandy, prostě takový přízemní portrét života tohoto typu kapel. Tedy většiny kapel. Tady na blog budu dávat drafty knížky. To abyste i vy mohli promluvit do jejího obsahu! Chybí vám tam něco? Něoc jsem opomněl či málo rozepsal? Dejte mi vědět! A v papírovém finále to bude. První kaptiola je zdarma, ty další někdy budou, někdy ne - nechci zakládat žádné donio, tam jsou myslím potřebnější lidé, ale přesto: moc mi pomůže, když prostým odběrem tohoto blogu vznik knížky podpoříte. Chci, aby to byla hezká vopravdová knížka a vaše dary půjdou přesně na to. Díky za zvážení.

Je mi 44. A půl, říká významně moje dcerka, která je v té části života, kdy počítá každý měsíc. Učím se to od ní. Letos je to třicet let od mého prvního koncertu. Spočítal jsem tak tucet kapel, ve kterých jsem působil a působím. Písniček, kde mám kytary, mix nebo produkci je přes dvě stě. Pár jsem jich i napsal. Koncertů odhaduji někde k tisíci. Tohle všechno chci poslat dál.

Můžete si říci, a kde je sláva a peníze. Nebýt internetu, tak o tobě nikdy nevíme. A máte pravdu. A já jsem za to rád. Vysvětlím. Kdysi na začátku VŠ studií jsem s jednou kapelou řešil, jestli podepsat nebo nepodepsat. To byl konec devadesátek a opakovat se to nebude 🙂. Že i kapela středního doletu vůbec mohla nad tím uvažovat.

Seděli jsme v hospodě vedle naší zkušebny a řekli si, že to nechceme. Že ten chce mít jednou svou firmu (a má ji), ten zase chce být učitel (a je jím). A já? Já jsem se zamiloval do sociologie a určitě jsem věděl, že chci mít nějakou kariéru na své vysněné FFUK. A taky jsem chtěl mít rodinu. Dostalo to na hodně let přednost.

Muzika tak byla moje druhá kolej – tak jak to má většina lidí v ČR. Rodina, práce, muzika. Říkám tomu kapely středního doletu. Nebo party po práci legraci. Ve světě se razí pojem weekend warrior. Prostě přes týden práce a rodina, o víkendu kapela. Prostě hobík.

Začal jsem schválně svým věkem. Měl jsem v životě velký štěstí. Fakt. Píle a práce by na to nestačila. Měl jsem dobrý los na lidi kolem sebe. Na kapely. Na práci. Takže z uchazeče o studium na FFUK se za dvě dekády stal člen vedení (přesně: proděkan pro informační zdroje) a akademik s láskou k učení.

Děti jdou do puberty, to myslím bude legrace. Paradoxně, podařilo se mi dostat do milostného trojúhelníku. Rodina, práce a muzika. Posledních pět let jsem začal sledovat reakce svého okolí. Učíš ještě na fildě? Jak to všechno stíháš? Věty mých přátel a souputníků v hudebních dobrodružstvích začaly začínat variací na Až si někdy uděláš čas… nebo Kdybys měl chvilku… Já vím, že teď nemáš čas, ale jednou…

Je to trochu optický klam. Dejte mi chvilku. Jednu dobu jsem měl dva FB. Jeden občanský profil a druhý mnohem mladší hudební – ten znáte. Občanský profil jsem měl na politické aktivity (sedm let straník, čtyři zastupitel Prahy 6, v týmu šesti kampaní), svoje kecy o politice (to mi ještě i teď občas ujede) a pracovní aktivity (sociologie města a bydlení). Muzika tam hrála okrajovou roli.

Když jsem v roce 2022 dokončil svůj mandát proděkana, v reflexi jsem došel k tomu, že od roku 2010, dvanáct let, jsem v nějaké volené či jmenované funkci. A že už jsem si svoje odsloužil. A taky jsem si přiznal, že na sítích trávím moc času. Tak jsem si na jedny svoje narozeniny nadělil dárek. Svůj starý profil jsem poslal do křemíkového nebe. Pro moji melancholicko-nostalgickou část duše to bylo skoro jako sebevražda. Samozřejmě, čas ukázal a vlastně ukazuje, že to bylo skvělý rozhodnutí. A vůbec ne tak definitivní 🙂.

Zbyl mi tedy jeden profil, ten co znáte. A ten je záměrně hudební a jen velmi občas tam ze starých zvyků komentuju politiku, anebo dám něco osobního nehudebního. Takže logicky, lidi nabyli dojem, oprávněně, že dělám jenom muziku. Že se tím živím.

Tahle knížka je o životě v hudbě. O jedné jeho podobě. Ne té s vyprodanými arénami a slavnými deskami. Píšu ji jako posilu a předání zkušenosti s každodenním životem v hudbě. Jak mi kdysi připomněl kamarád v narážce na krásnou knížku Františka Kožíka Největší z pierotů: Ty budeš největší z hobiků.

Budu teď, ještě než se dostaneme k tomu jak se muzikou (ne)živím, chvíli intimní. Na tu otázku jak to stíhám jsem dycky říkal, nestíhám, zeptej se mých blízkých. Ti se mnou mají nadpozemskou trpělivost. Komu ale trpělivost začala docházet bylo a je moje tělo.

Neměl jsem nikdy sklony ke zdravému životnímu stylu. Nejvíc asi okolo desátého roku, kdy jsem závodně plaval. Od třinácti muzika no a i alkohol. A cigára asi dvacet let a i v současné sobě si symbolicky umím dát. S cigaretami se mi povedlo dorůst do věty mojí babičky: Kouřím, protože nemusím. Prostě si s návštěvou dala cígo a hotovo. Jinak ne.

Nadváha a velmi špatný spánek a alkohol a necvičení a nervy z nestíhání a to všechno desítky let. To to uteklo. Jak moudře pravil můj lékař po ne moc dobrých krevních testech: Vám by, pane Sládku, stačilo začít se chovat jako člověk.

Žiju s tou větou už pár měsíců.
A činím rozhodnutí.
A jsme zpět u muziky.

Prostě rodina, práce, muzika. Tenhle trojúhelník není milostnej. Je bermudskej. Ztrácím se v něm sám. Něco musí z kola ven. Rodina je základ. Takže je to mezi muzikou a fildou. Rok jsem to v hlavě převracel. Kdyby to bylo aspoň tak, že do muziky utíkám od práce, která mě nebaví… ale já mám sociologii a fildu rád…

První krok byl tedy nebrat sociologické projekty nad rámec akademických. Dycky jsem byl jednou nohou z fildy. Jsem už takový. A můj nejoblíbenější román je Hra se skleněnými perlami od Hesseho. Prostě jsem nikdy nechtěl být mimo svět, jen zabořen v akademické slonovinové věži. Dělal jsem projekty pro vládu, města, dvě divadla (jedno Národní), neziskovky, business. Dejte mi data, dám vám příběh – anebo naopak. Pomáhat organizacím rozhodovat se na základě dat dělám rád.

Tak to jsem pustil. A řekl si, že si ty peníze zkusím vydělat hudbou. Kdo čte můj newsletter, zná ten příběh. Kombinací produkce, koncertů a výuky kytary jsem si ty odmítnuté peníze vydělal rychleji než jsem čekal.

A vlastně se to rozjelo mnohem rychleji. Zakázky chodily a já se brzo zase dostal pod tlak. Nakonec mi dcerka řekla, proč mám zas učit jiné na kytaru a na hraní s ní ne. Do toho nastaly změny v akademickém světě. Respektive i na fildě uzrály vnější trendy, se kterými nesouzním.

Tak jsem si během jedné procházky položil otázku – kdybych měl do konce života udělat jen jednu ze dvou následujících věcí, která by to byla? Napsat článek do Q1 akademického periodika, anebo udělat dobrou desku. Odpověď trvala měsíce.

Během nich jsem nedopsal článek a udělal krásný písničky, ze kterých mám radost.

The proof is in the pudding.

Moje žena po škole nastoupila jako realitní makléřka. Jednou ráno, bude to tak dvacet let, se probudila a po měsících v nemovitostech řekla, že neví jestli tohle je cesta. Tak se na to vyser, říkám jí. A dobře to dopadlo. Má teď práci, ve které září a je radost večer mluvit o tom, co kdo dělá.

Tak téhle ženě se ten bumerang vrátil. Respektive. Všimla si, že spíš než práci s ní rozebírám muziku. Takže když jsem jí řekl, že uvažuju zvolit si muziku nad fildou, dala očekávatelnou odpověď. I za cenu finanční nejistoty, ale tady musím říci, finančně jsem dycky byl hroznej partner a filda taky žádný zlatý důl. Nahradit plat akademika hudbou není ani pro mne nereálné.

A jo. Byly měsíce, kdy hudba přinesla víc peněz než filda. Takže za pár měsíců odučím poslední hodinu sociologie. Musím přiznat, že po pětadvaceti letech to je skoro (tak nějak si to představuju) jako rozvod.

A možná konec jedné kariéry. I když zítra mám na stole jeden menší praktický sociologický projekt. Nechci o řemeslo, které mám větší část svého života rád, úplně přijít.

Což mi připomíná (moji studenti a blízcí vědí, že takhle přesně začínají nekonečné tangenty mých příběhů)… Často se mě lidi ptají, jestli nějak propojuji sociologii a muziku. Ne. Nijak systematicky. Možná, že je čas.

Takže. Zastihli jste mě v zajímavé fázi mého života. O kterou se chci podělit. Nevím jak to dopadne. Třeba, slovy mého kamaráda, které dal do názvu zajímavé knihy, bude moje poslední kapitola nést jméno Konec experimentu. A na mém zanedbaném LinkedIn profilu bude status Hledám práci v sociologii.

Ale abych ocitoval ještě jednou babičku. Kdo se bojí, sere v síni, Hansi. Paní Hedvika Lenková, měla se jmenovat Jadwiga Radwanovski, ale dvacáté století je plný zákrut, podle mě měla Recht.

Tuhle knížku musím napsat. Zraje ve mně. Chci, aby byla hezká.

Přesto. Budu rád, když mě podpoříte placeným odběrem tohohle blogu. Klidně i jen na měsíc. Je to tady takový popis jednoho zápasu, moje zprávy z cesty muzikou. Může vám to pomoci ve vlastní hudební činnosti. To bych si přál. Tak to zvažte. Diky.

P.S.: když si mě moje žena brala, říká moje žena, měl jsem jednu kytaru a nula kapel. Žili jsme v Praze a ta kytara byla ve zkušebně v Českých Budějovicích. Těch pět let bylo temných a nakonec mě z toho ta červená kytara, pro kterou jsme jeli do Linze, vytáhla. Škoda, že se toho táta nedožil. Díky.

A když umřela minulý rok mamka, vyrovnal jsem se s tím napsáním kytarového sóla. Pokaždé, když ho hraju, vzpomenu si na ni. Díky.