Syn hvězd - kapitola 36.

Zastavili se na místě, kde všechny cesty končily. Před nimi byla neprostupná změť větví, kamenů a křovin. Terén se svažoval a špatně se na něm stálo, každou chvíli někdo uklouzl a upadl. Vozy se zásobami a nástroji museli nechat nahoře, na cestě. Obloha, viditelná v průhledech mezi stromy, byla ocelově šedá, schylovalo se k dešti. Zatím ale nepršelo.

„Jsme tady,“ pronesl po dlouhé době ticha Ewan a založil si ruce na prsou, „tady budeme pracovat.“

„Myslel jsem, že jdeme bojovat a padnout, šéfe!“ zavolal na něj jeden z vězňů.

„Už bys to chtěl mít za sebou, Okulo?“ zasmál se tiše Ewan. „Ne, tak snadné to nebude. Nejdřív se zapotíš.“

„To mi nikdo neřekl,“ bránil se muž, ale Ewan se ho zeptal: „Kolika lidem jsi vyřezal oči, Okulo?“

Muž cosi zavrčel a Ewan řekl: „Tak vidíš. Tvůj trest nemůže být lehčí než jejich utrpení. Neumřeš tak snadno. Dobře, chlapi,“ zatleskal a jeho hlas nabral na síle, „za chvíli tu máme déšť, takže nejdřív ležení. Nahoře jsme míjeli převis a jeskyni, tam se zabydlíme. Strávíme tady pár sní, takže si musíme vytvořit přijatelné obydlí. Sem budeme chodit na práci. Vytvoříme dvě skupiny a čtyři lidi budou mít denní a noční hlídku. Nebudou pracovat, takže jejich úkol bude rozdělovat potraviny, lovit, starat se o naše věci. Klaudus a Okula povedou skupiny, rozdělte si mužstvo. Honem, honem, pohněte!“

Už bylo načase, aby se přestali nudit. Zaměstnal je natolik, že když začalo pršet, všichni už byli v dost velké jeskyni, kam se vešel i jeden z vozů a oba koně.

Když muži rozdělali oheň a na chvíli si oddechli, několik z nich zvedlo hlavu ke stropu jejich nového domova.

„Ty jo,“ hvízdl jeden z nich a ukázal nad sebe, „to je teda pěkný. Kdo to asi udělal, co?“

I Ewan se pořádně rozhlédl. Plameny ohně ozařovaly strop, pokrytý zvířecími těly, kdy jedno překrývalo druhé a zdálo se, jako by jim nad hlavou probíhalo celé stádo jelenů a laní. Zvířata měla napjaté svaly a šlachy, jejich propletené nohy utíkaly kupředu, zdálo se, jako by namalovaná zvířata opravdu utíkala a struktura jejich těl byla tak věrohodná, že se při mihotání plamenů zdálo, jako by zvěř dýchala.

„No, ty vole, to je úžasný,“ zachraptěl jeden z nich a natáhl ruku tak, že se konečky prstů dotkl boku jedné z laní. „Je vážně jako živá,“ dodal.

Ewan je sledoval. Lidé, kteří po celé léta neviděli nic než holé, šedé stěny a žulovou masu lomu najednou tiše, skoro nábožně obdivovaly dílo jiných rukou, načervenalou barvu srsti zvířat, jejich hluboké oči i natažené, napjaté šíje. Bylo zvláštní, jak krása zapůsobila na někoho, kdo ji už dlouho neviděl. Na chvíli se skupina zdála jiná, poddajnější, ponořená do myšlenek, která nebyla schopná vyslovit, ale dokázala si je uvědomit.

Ewan prohlédl i stěny, kde našel zobrazené lidi v nejrůznějších pozicích. Jeden obraz ho donutil k úsměvu. Věděl, že až ho chlapi najdou, bude po kouzlu, protože obraz nahé ženy rozhodně nevyvolá tiché usebrání. Zatím si ji ale prohlédl sám, a aniž ho někdo viděl, zvedl ruku k záplavě tmavých vlasů. Zavřel oči a představil si jejich strukturu a jemnost. Ne chvíli se mu vrátil vjem její blízkosti a dechu na jeho krku, který ho ovanul. Zamrkal a setřásl své pocity, už proto, že nahou ženu zmerčil další muž a zařval: „No, to mě poser, to je krásná baba. Takový kozy mít ještě jednou v ruce, umřu jako král!“

Ostatní se nahrnuli k obrazu a Ewan poodešel. Přiložil a zkontroloval zásoby. Postaral se o koně, zatímco poslouchal jejich chroptění, výkřiky a historky, které vlastně slyšet nechtěl. Teprve, když vyprávění nabralo směr, obsahující tupé násilí, okřikl je: „Klid, chlapi, klid. Máte tu pěknou holku, tak se chovejte slušně. Večer se na ni můžete dívat a představovat si, že to není vaše ruka, která vám to dělá, ale teď připravte večeři. Hlídka zůstane u vchodu.“

V noci ho probudilo několikeré hekání, pokusil se přetáhnout si přikrývku přes uši a znovu usnout, sám ale bojoval s představami, které v něm ta malba probouzela. Nakonec se ale udržel a konečně usnul.

Svítání bylo ještě kalné, ale když je vyhnal na místo, kde měli čistit cestu, mraky už se protrhaly. Stejně byla práce v mokrém terénu nesnadná a za celé dopoledne toho moc nezvládli, i když byli utahaní k smrti. stěží se dovlekli do jeskyně a stáhli ze sebe mokré věci. Většina z nich se usadila kolem ohně a začala nabírat jídlo, zatímco druhá skupina se vydávala za prací.

„To je hnusná rachota,“ stěžoval si jeden z mužů.

Ewan se opřel o stěnu a zabořil lžíci do misky. Nikdo nemohl říkat, že se velitel fláká, pracoval stejně, jako oni a cítil tutéž únavu. Skoro usínal, probral ho až Klaudův hlas: „To není možný!“

Velitel trhnul hlavou a zamrkal. Viděl, jak Klaudus zblízka studuje obraz nahé ženy a říká: „To je divný.“

„Co je divný?“ zeptal se ho další muž.

„Je jinačí.“

„Jak jinačí?“

„Prostě jinačí. Má jiný obličej. A ruce trochu jinak. Je celá taková…“

„Tak ji někdo přemaloval.“

Jeden z mužů se zasmál: „Jo, někdo chtěl, aby byla podobná jeho starý nebo ségře.“

„Ne,“ vrtěl hlavou Klaudus, „tohle není přemalovaný. Ona se prostě proměnila.“

„Namalovaná ženská se změní jenom tak, že ji někdo přemaluje.“

Ewan je chvíli poslouchal. Potom v sobě našel troch sil k tomu, aby vstal a došel ke Klaudovi. Zastavil se před malbou a zůstal zírat stejně zaraženě, jako vězeň.

Ten se na něj obrátil a zeptal se ho: „Taky to vidíš, že jo?“

Viděl to. Žena nebyla přemalovaná a pokud ano, pak rukou mistra. Takový tady nebyl. její vlasy už nebyly tmavé, přecházely spíš do zlatova a tvář měla docela odlišný charakter, vyzývavější, otevřenější. Jako by z ní zmizela ta kultivovanost, která Ewanovi v první chvíli připomínala Navaran. Teď byla jiná, sprostší, drzejší, zdálo se, jako by víc ukazovala svoje tělo, nabízela se. Ewanovi přeběhl mráz po zádech. Aby se ujistil, že je to jen hra světel a stínů, zvedl hlavu a podíval se na strop. Zvířata v běhu. Utíkající zvěř, jeleni, laně a… předtím si nevšiml, před čím utíkají, ale teď ho napadlo, že vidí v pozadí stín, velký, nahrbený stín…

Protřel si oči a usoudil: „Včera jsme to viděli za tmy. Světlo dělá hodně.“ Raději se vrátil na své místo a na chvíli se zamotal do přikrývky. Potřeboval se vyspat.

Další noc zase pršelo, takže zem, nasátá vodou nepřijímala další a podloží se změnilo v mazlavé bahno. Práce se ještě ztížily a zpomalily. Ewan už začínal chápat, proč zrovna v těchto místech vznikly pašerácké stezky. Šlo o tak náročný terén, že sloužil jako přirozená překážka. Nebylo nutné tu hranici střežit, bez úprav byla prakticky neprostupná. Výhodou jejich práce byl neustálý přísun dřeva, které odváželi do jeskyně. Navíc v křoví nacházeli houby, jahody a čerstvé byliny. Muži občas shodili i nějaké hnízdo a vybrali z něj vejce. Vlastně si na život v jeskyni docela zvykli a zabydleli se. po několika dnech přišly nové zásoby z Nemetobrigy a zapečetěný list pro Ewana.

Ten si list schoval na večer a vrátil se k práci. Jen vyčlenil několik mužů, aby pomohli vykládat zásoby. Sám se raději věnoval čištění cesty.

Po příchodu do jeskyně nenápadně zkontroloval ženu na stěně a trochu ho uklidnilo, že se nezměnila. Možná viděl drobné rozdíly, ale ty mohl předtím přehlédnout. Umyl se, převlékl, odevzdal prádlo vězni, který měl službu a usedl na své místo, aby se navečeřel a vybalil dopis.

„Hej, hej, hej!“ volal nadšeně jeden z mužů, „zásobovači nám poslali pár lahví. Bude parádní večer!“

Ewan zvedl hlavu a ostatní se po něm okamžitě otočili.

„Teda, jestli můžeme,“ odkašlal si nadšený nálezce kořalky.

„Jen dvě flašky,“ povolil mu Ewan, „ani o trochu víc. Pět z vás se obětuje a nebude pít. Myslím pět kromě mě… jinak ani kapku.“

Vznikla samozřejmě hádka, protože dobrovolně se přihlásili jen dva, takže Ewan musel řešit spor o to, jak se budou dobrovolníci losovat a pak musel uklidňovat hádku, která hrozila přerůst v bitku. Než se všichni uklidnili, byla venku tma a Ewan už neměl na čtení chuť. Lehnul si a sledoval strop. Pohled na běžící zvířata ho uklidňoval. Muži si nalévali a řičeli nadšením. Doufal, že pokud usne, nenačnou další láhev, protože alkohol už nepili dlouho a nebylo jasné, co s nimi udělá. Už se mu zavírala víčka, když oči zaznamenaly detaily obrysů černého stínu, který štval zvěř. Vypadal víc jako šelma, jako temná šelma s dlouhou srstí a planoucíma očima… Ewan zívl a s pohledem na šelmu usnul.

Ve snu viděl obrovského černého vlka s dlouhou srstí, který žene rozlehlou plání vyděšenou zvěř. Z navlhlé srsti mu stoupala pára a všude kolem něj se válely kotouče mlhy. Svaly se mu napínaly a srst se nazdvihovala, když běžel. Jeho tlapy se skoro nedotýkaly země. Doslova letěl, nezpomalil, štval své oběti bez milosti. Ewan sledoval, jak se vlk přiblížil k lani, která zaostávala za ostatními. Zdálo se, že přibrzdil a ona vyklouzne, ale vlk jen nabral jiný směr, oběhl laň ve větším oblouku a skočil. Jeho obrovské, zažloutlé tesáky se zaryly do zadku zvířete, které ztratilo stabilitu a zřítilo se k zemi. V rychlosti, kterou lovec i oběť vyvinuli, laň nestačila zastavit a několikrát se překotila i se svým pronásledovatelem, který z jejího těla vytrhnul kus svalu. Laň se pokusila zvednout, ale vlk ji srazil znovu k zemi, postavil se na ni a začal rvát všechny měkké části, ke kterým se dostal. Laň neusmrtil, nezardousil ji, takže žila, když z ní trhal maso a snažila se neustále vstát. Její agónie se zdála nekonečná a bolest tak hmatatelná, že se Ewan vymrštil do sedu a chvíli jen zrychleně dýchal. Zíral před sebe a snažil se oklepat z nepříjemného zážitku.

Rozhlédl se kolem sebe.

Kromě strážných všichni spali. Noc už musela hodně pokročit a Ewan spal opravdu tvrdě, když nepostřehl, že zábava dávno utichla. Někdo přiložil do ohně, který barvil matným světlem prostor. Několik mužů hlasitě chrápalo a jeskyně se plnila hutnou směsí živočišných pachů. Ewan se zabalil do deky, nahmatal dopis a došel se posadit k ohni. Už se mu nechtělo spát a nutně potřeboval dostat z hlavy představu vlka. Pro jistotu se ani nedíval nad sebe.

Alkander psal, že se spojil s Kamennými strážci a vyslal zvědy do okolí míst, ovládanými stroji. Bohužel sděloval i to, že král Osulf poskytl nepřátelům polohu dalších pohřbených strojů, takže se nyní stav Titovy kovové armády zvýšil z osmi na dvacet dva kusů. To už byl opravdu nebezpečný počet. Přesně toho se Ewan bál. Že si Titus najde nové vojáky. dobrou zprávou bylo to, že ze severu mířila posila. Alkanderovi prý přinesl zprávu jeden ze seveřanů, Ewan hádal, že asi šlo o nějakou dvojitou duši, která měla křídla. Seveřané prý pracovali na otevření průchodu v oblasti hlásek. O Navaran a Ilusijcích Alkander neměl zprávy.

Hodil dopis do ohně a vstal. Sice se mu nechtělo do chladné noci, ale potřeboval se vyprázdnit. Když vycházel ven, pozdravil stráž a prohodil s oběma muži pár slov. Potom zamířil mezi první stromy, kde si ulevil. Les kolem něj voněl vlhkostí a podhoubím, noc se zdála klidná a nebe zářilo hvězdami. Konečně nepršelo. Ewan pokropil borůvčí a začal si v klidu zavazovat kalhoty, ale uprostřed své poklidné činnosti strnul. Zůstal strnule zírat do křoví mezi stromy. Viděl je. byl si jist, že je vidí… ty šikmé, světélkující oči, které jako jediné zářily v obrovské mase, ohraničené dlouhou srstí.

Prsty přitáhly šňůrku kalhot a zavázaly ji. Ruka automaticky sáhla k opasku, ale ten zůstal v jeskyni. Ewan se rozhlédl a velice rychle se sklonil pro velký, těžký klacek.

Hlavu zdvihl přesně ve chvíli, kdy se stín vrhnul proti němu. byl připravený a udeřil, což to, co ho napadlo, rozhodně nečekalo. Ozvala se dutá rána a obří, navlhlý stín ustoupil. Ewan se rozmáchl a zasadil mu další ránu. Hned po ní další, věděl, že nesmí přestat, nesmí dát šanci tomu, aby jeho protivník získal výhodu. S další ranou slyšel křupnutí kostí, musel stínu něco zlomit. Ozvalo se zakničení. Bolest ale tvora vybudila. Zaútočil znovu takovou silou, že Ewan neustál svou pozici. Zády narazil na strom a rychle pustil klacek, protože zaznamenal tu rozšklebenou tlamu, která se proti němu vrhla. Oběma rukama zachytil čelisti a zatnul svaly. Ovanul ho hnilobný pach a zahltilo obří tělo, pokryté vlhkou srstí, která mu vnikala do očí a do úst. Neorientoval se, jen se snažil nepustit to k sobě blíž. Ale svaly se mu začínaly chvět, tlak zvířete byl obrovský. Přetlačovalo se s ním a rvalo jeho záda na strom tak, že Ewan omdléval bolestí i tlakem. Ruce na okamžik povolily a zvíře toho využilo k tomu, aby se vysmeklo a použilo svou nejstrašnější zbraň. Ewan přidušeně vykřikl, když se mu do stehna zaryly tesáky. Vlk jednal stejně, jako v jeho snu, trhnul hlavou a Ewan málem omdlel bolestí, když cítil, jak se mu trhá sval od stehenní kosti. Sevřel ruce v pěst a začal do zvířete bušit. V tu chvíli nemohl dělat nic jiného než používat pěsti. Jednou rukou zachytil kůži zvířete, pevně do ní zaryl nehty a druhou bušil do lopatky, s řevem zasazoval úder za úderem tak dlouho, až stisk jeho nohy povolil, další úder namířil na lebku zvířete, moc se nerozmachoval, volil krátké, silné údery, které ho sice vyčerpávaly, ale byl tak šílený strachem i bolestí, že byl schopen mlátit toho tvora do skonání světa. naštěstí nemusel zasazovat rány tak dlouho.

Když se napřáhl k další sérii, zvíře se propnulo, bolestně zavylo a natlačilo na něj tak, že mu málem zlámalo všechny kosti v těle. Ewan zalapal po vzduchu a zvrátil hlavu, která temenem narazila na strom. A pak… zvíře mu padlo k nohám. Před Ewanem se otevřel prostor, vyplněný jedním z vězňů. Pevně svíral jílec meče, trčícího z temného těla šelmy a ostatní ozbrojení muži už své zbraně vytahovali z masy, z níž stoupala pára.

…

Dol de Gar se plnil vojáky. Obyvatelé města zpočátku nejásali, ale když jim vojáci začali pomáhat s opravou toho, co zničila povodeň i předchozí útok seveřanů, lidé začali nově vznikající armádu vítat. Po zásobovacích trasách denně projížděly plně naložené vozy ze střední Ilusie a nové skupiny uniformovaných mužů. Ilusie se konečně pohnula k boji. Celé roky vysoce postavení lidé, včetně velmistra Taherise tvrdili, že válka proti Svarogovi, která proběhla před pětadvaceti lety, nebyla ničím jiným než lokálním konfliktem. Ale mezi lidmi se mluvilo o válce, která zůstala hluboko v myslích těch, kteří ji prožili. Vyprávění o kováři Svarogovi a jeho neporazitelných strojích přešlo do mytologie a prostřednictvím pohádek se uhnízdilo v mysli mladší generace. Představa samohybného vojáka, který ničí všechno živé, byla natolik silná, že přehlušila všechny snahy o vymazání lapirionského konfliktu z paměti. Proto, když se do Ilusie dostaly zvěsti o tom, že v horské zemi povstaly znovu stroje, nastala panika. Zatímco královna Navaran bloudila Lapirionem a prožívala romanci s uprchlým vězněm, na Ilgorn dopadla nečekaná rána lidového povstání. Strach vyhnal lidi do ulic a mezi lidmi se šířily „ověřené zprávy“, od těch, že královnu unesl Svarog, který se vrátil, aby dokonal své dílo až po tu, že královnu odstranil její manžel, který tím přivolal hněv Svarogovy sestry Eigys, královniny matky. Ať už byla verze jakákoli, hněv se obrátil proti králi a proti Breunonům, kteří dlouho představovali nejvyšší elitu v zemi. Lidé chtěli krev Breunonů, protože je považovali za uzurpátory trůnu a vrahy Illových potomků. Ilgorn byl napaden neorganizovaným davem a krále nenapadlo nic horšího než poslat proti povstalcům gardu. Vzbouřenci byli sice vytlačeni z prostoru hradu, ale na místě zůstalo víc než třicet mrtvých a těžce raněných. Králi chyběla Navaranina rozvaha a gardě dobré vedení velitele Ereba. V Ilusii se rozpoutalo peklo, které částečně uklidnil až velmistr Eramund a jeho rytíři Meče Orinnova. Ten zachránil krále před lynčováním ve chvíli, kdy na Ilgorn znovu vnikl dav, tentokrát početnější a velmi dobře vyzbrojený a zahájil jednání s velením nejsilnější povstalecké skupiny. Ta požadovala to, co znělo celou Ilusií. Královnu…

„Živou a zdravou,“ dokončil Eramund a opřel se unaveně v křesle. „Chtějí vás, madam. Jste pro ně připomínkou Illovy vlády, zlatého věku, kontinuity. Lidé bez vědomí kontinuity panikaří. Mají strach, že teď zavládne naopak věk temnoty. Ilusií procházejí samozvaní kazatelé, ke kterým se přidávají fanatici, hlásající konec světa. Nárůst zločinnosti je nebývalý. Během několika týdnů se Ilusie z poklidné země, plné racionálně uvažujících lidí, stala země šílených barbarů. Nikdy bych nevěřil, že se může tak dobře organizovaná, vzdělaná společnost proměnit ve vlčí smečku.“

Eramund už zažil leccos. Jako mladý se vymezoval ostře proti králi Illovi, byl jeho konkurentem. Stejně tak jeho rod z Jezeří konkuroval Breunonům. Jenže s lety se Eramund zklidnil, dosáhl vysoké pozice a s novou, mladičkou královnou našel společnou řeč. Nejen protože byla poměrně tvárná, ale i protože zkušený aristokrat ucítil příležitost. Velmistr Taheris byl starý a jeho privilegovaný řád Štítu, jehož byl předchozí král členem, začal upadat. Nová královna Taherise nesnášela, a naopak naslouchala Eramundovi. V tiché válce řádové politiky se Eramund stal silnější figurou a svůj řád táhl vzhůru. Teď mohl pravdu zazářit, upevnit svou pozici a svrhnout Taherise z pomyslného piedestalu. O to spíš, že krizovou situaci v nepřítomnosti vládkyně bravurně zvládl a stal se miláčkem davů.

Královna, která na uvítání svého prvního rádce zvolila temně rudou róbu z šatníku soudkyně Garsendis, seděla v čele stolu a poslouchala líčení posledních týdnů Ilusie. Občas se zadívala na svého muže, který nemluvil, klopil oči a skláněl hlavu. Tak proto byl tak poddajný, proto ta náhlá změna chování… už klečel u špalku a kat chystal sekeru… to člověka jistě změní.

„Korunní princ je v pořádku, doufám,“ pronesla konečně a zadívala se na Silena, svého pobočníka, kterého viděla opravdu ráda.

„Samozřejmě, paní. Korunního prince jsme odvezli na jih. Je pod ochranou Breunonů,“ odpověděl hbitě pobočník, který si pořád ještě prohlížel svou paní poněkud udiveně. I ostatní si všimli toho, jak se změnila. Měla ostřejší rysy, už ne tak bledou pleť, trochu divočejší a rozhodně ženštější vzezření. Jako by odložila masku dívky a vstoupila do pevnějšího těla nějaké mýtické bohyně.

„Nevím, jestli je Breunon v době povstání proti nim bezpečné místo,“ zamračila se, ale Sileno ji ujistil: „Na jihu je klid. Princ je v bezpečí.“

„No, budu ti věřit.“ Královna si povzdechla: „Takže bych se měla neprodleně vrátit na Ilgorn, abych uklidnila situaci.“

„Rozhodně, madam,“ přisvědčil Eramund, „jinak se požár rozhoří znovu. Už tak je obtížné rozdělit naše složky tak, aby část putovala k hranici a část uklidňovala situaci ve vnitrozemí. Zemi schází viditelný symbol moci. Musíte se vrátit a promluvit k masám.“

„Promluvit k masám,“ zopakovala s úšklebkem, „ano, to mě učili… Pořád nepochopím, proč se lidé tak upínají k silným vůdčím postavám a proč věří tomu, že bych to mohla být zrovna já.“

„Vidí v tobě tvého otce,“ odvážil se promluvit král. „Ill pro ně znamenal stabilitu.“

„Možná jim jednou dojde, že nejsem svůj otec,“ zamračila se.

„Nedojde,“ ujistil ji Eramund, „vidí vás v symbolické, ne v lidské rovině. Jsou jako děti, bez vedení upadnou do zmatků. Lidé si neumí vládnout sami. Když nemají symboly, ze společnosti se stává dav, ovládaný těmi, kteří těží ze strachu a nevědomosti. Bohužel. Ani stovky let kultivace nedokázaly vzdělat lidi natolik, aby dokázali převzít odpovědnost za vlastní životy.“

„Chcete, abych tu zodpovědnost vlekla na hřbetě já.“

„Je mi líto,“ usmál se Eramund soucitně, „ale narodila jste se do kolébky, nad kterou ta odpovědnost visela od počátku. Váš život je určován původem, tak to prostě je.“

Přikývla: „Jistě. Chápu. Nemožnost volby trvá. Ale teď jste tu vy ti, kteří něco zoufale potřebují a já ta, která může odmítnout, pokud,“ zdvihla řasy a upřela oči na Eramunda, „nesplníte moje požadavky.“

Zvážněl a chvíli si ji prohlížel. Ne, už nebyla tak tvárná. Netušil, co prožila, ale muselo to být natolik tvrdé, že se změnila. Už nebyl čas na to, aby s ní jednal, jako s Illovým dítětem, dosazeným na trůn, ale jako s člověkem, který na trůn usedá s plným vědomím a vlastní osobností.

„To bychom měli. Nalívejte, pospěšte si, má drahá. Musíme si připít.“ Navaran si uvolnila upnutý živůtek a počkala, až soudkyně Garsendis doplní poháry. Potom ten svůj zdvihla a slavnostně pronesla: „Na věk krutých žen! A na vaši novou funkci!“

Soudkyně jí připila a se smíchem se usadila: „Byla jste opravdu krutá, madam. Pořád se nemůžu vzpamatovat. Představa, že někdo diktuje podmínky Eramundovi z Jezeří a samotnému Breunonovi, ta by mě nikdy nenapadla. Proboha! Byla jste výtečná! Měla jsem chuť po vašem výstupu tleskat!“

„Přiznávám, klepaly se mi nohy a bylo mi na omdlení. Ta malá, dokonale vychovaná holka ve mně chtěla brečet a škemrat, okamžitě se zvednout, poslechnout strýčky a udělat, co chtějí,“ Navaran opřela unavenou hlavu a její oči bloudily po struktuře kazetového stropu, „ale pochopila jsem, že už nikdy nedostanu příležitost. Tahle byla jediná. Jsem ráda, že se malá holka stáhla co nejhlouběji a nechala jednat tu, která ví, jak se dělá politika.“

„Král Ill by na vás byl pyšný, madam.“

„Král Ill,“ zívla Navaran, „by zuřil. Bořím jeho dílo. Ale už mě nemůže zastavit. Takže,“ znovu se podívala na soudkyni a připila, „změna zákoníku bude. A vy se stanete její tváří. Bude to váš zákoník, Garsendis. Lepší, modernější, zbavený všech těch nepotřebných rituálů a žulových zákonů, které jsme si z úcty nechávali přes dvanáct set let. Proboha… svět je jinde. Ale vy budete skvělá nejvyšší soudkyně. V tuto chvíli potřebuji loajální lidi, svoje lidi, ne Illovu přestárlou, senilní klaku.“

„Děkuji, madam, pokusím se vás nezklamat,“ řekla vážně soudkyně a dodala, „bylo chytré, vsadit na Eramunda. Je natolik vlivný, že vás zaštítí.“

„Ano. A ráda mu zaplatím za jeho věrnost. Breunony mám v hrsti. Král vypadal jako vyděšené kuře,“ uculila se Navaran. „Ten už se nikdy neodváží mnou pohrdat. Po tom, čím si prošel, bude hodný jako jehně. A když ne, klidně ho vrátím jeho matce. Váš nápad se zjednodušením rozvodů vítám a ráda si ho vyzkouším v praxi.“

„Ano, jste krutá.“

„Jen realistická.“

„Myslím, tedy, nevím, jestli to smím říct nahlas, ale,“ soudkyně se zadívala na královnu s vědomím, že vstupuje na tenký led, „právě jste porazila slavnou Saaru a postavila se na její mrtvolu. Budete větší než ona.“

Navaran zamyšleně upila a po dlouhé době pronesla: „Není to soutěž. Nechci se jí vyrovnat ani ji porazit. Chci si prostě vytvořit svou cestu… i když,“ usmála se, „kdybych skolila Niila v ložnici, asi bych si na chvíli připadala jako vítězka.“

Garsendis se nahlas rozesmála a chvíli jí trvalo, než dokázala říct: „Ano, on je epicky strašný, ale musím uznat, že bych si taky ráda vyzkoušela, jak dobrý je na mém bitevním poli. Ta postava probouzí fantazii. I když před lety měl ještě vlasy a útlý pas, to bylo vábivější.“

„Vlasy nejsou podstatné. Zajímá mě jeho… podstata,“ mrkla Navaran a vyprázdnila svůj pohár.

Venku zatím vojáci začali vysvětlovat místním tesařům, co od nich budou potřebovat na výrobu trebuchetů a z nedalekého lesa vyjel alateyský posel, který mířil k soudní budově se vzkaze od severského krále.