Syn hvězd - kapitola 37.

 Řev, který se odrážel od stěn jeskyně a sílil, mu drásal nervy. I on k tomu řevu přidal svůj díl, když mu vězeň, zvaný všemi Mastičkář poléval ránu kořalkou. Vytrhl mu láhev z ruky a pořádně si přihnul. Rád by ztratil vědomí s každým Mastičkářovým dotekem, ale bohužel se mu to nedařilo. Mastičkář odstřihával kousky potrhané svaloviny a Ewan si znovu přihnul. Mezitím dál vzrůstala panika mezi vězni.

Klaudus vyváděl, byl úplně nepříčetný. „Je to past!“ ryčel. „Je to horší než Ergastulum, naletěli jsme! Teď nás tu požere nějaká magická škodná. Jsme v začarovaný jeskyni a nevyvázneme! Musíme pryč. Hned! Včera bylo pozdě. Všichni tu pochcípáme!“

„Uklidni se, Klaude a všichni ostatní taky… zatraceně…“ Ewan zatnul zuby, když Mastičkář začal sešívat nerovné okraje rány.

„Uklidni se? Uklidni se?“ pokračoval ve svém řevu Klaudus, „Nahnal jsi nás do pasti. Vystupujou tu nestvůry z obrazů a žerou nás!“

„Kouslo to mě, ne tebe, sakra!“ Ewan se zapřel o stěnu a znovu si přihnul. Bolest byla nesnesitelná a šířící se panika ji ještě zhoršovala.

„Já chci zpátky. Klidně budu dál lámat kámen, klidně se nechám zavřít do díry, ale chci zpátky!“

„Jo! Tady umřeme!“ přidávaly se postupně další hlasy.

Ewan musel hodně zakřičet, aby je přehlušil: „Nikam nepůjdeš, dokud to nedovolím. Protože já ti velím!“

Jehla probodla hlubší vrstvu svalů a Ewan obrátil oči v sloup. Kousl se do jazyka tak, že mu ústa zaplavila železitá chuť krve.

Klaudus se k němu obrátil čelem. Zavětřil příležitost. Obdivovaný předák se mohl kdykoli stát minulostí. A tenhle byl raněný. Vyčerpaný. Kulhavý muž, který se na svobodě nikdy nad nikým neslitoval, uznával jen toho, kdo se mu dokázal postavit a Ewan seděl. Nemohl vstát. Všichni znali pravidla. Vězni se náhle uklidnili a ustoupili. Podvědomě vytvořili půlkruh kolem sedícího velitele a stojícího Klauda, který k němu mířil.

Ewan si znovu loknul a hřbetem ruky si otřel rty. Postavil láhev vedle sebe na skalní výstupek a zatřepal hlavou. Ještě pořád měl hlavu naplněnou vlhkým, pachem zvířete, které ho napadlo. Ale už se proti němu zdvíhalo jiné, horší. Zvíře, jménem člověk. Příliš nebezpečný tvor i pro šelmy.

„Klidně se ti postavím,“ zavrčel Klaudus, „věřil jsem ti a tys mě vlákal do pasti. Postavím se ti a zabiju tě…“

Ewan maličko odsunul Mastičkářovu ruku. Jehla zůstala zabodnutá v okraji rány. Předák pořád ještě seděl a opíral se zády o stěnu. Sledoval blížícího se Klauda, občas si olízl suché rty, jinak zůstal nepohnutý.

„Jsi slabý kus!“ vyštěkl Klaudus, když byl skoro u něj. „Vyzývám tě!“ Zatnul pěsti a zaryčel tak, že vybudil i ostatní k tomu, aby ho začali povzbuzovat.

„Tak pojď! Pojď, jestli to dokážeš, Astrane! Postav se mi a ukaž, že máš dost sil na to…“

Klaudus zamrkal, zůstal stát a jeho výraz se změnil v překvapenou masku. Potom zvrátil hlavu, podíval se na běžící zvěř, která pokrývala strop a nečekaně se zřítil k zemi. Hluk v jeskyni ustal prakticky okamžitě a ticho působilo přízračně.

Ewanova pěst klesla a předák pomalu vydechl. Potom se podíval po ostatních a zavelel: „Ukliďte ho! Potom se vraťte na svoje místa. Svítá. Nechám vás vyspat, nepotřebuju bandu polomrtvých idiotů. Zítra máme volno. Uspořádáme věci, zesílíme hlídky a poradíme se o tom, co budeme dělat dál. jestli se někdo pokusí utéct, najdu ho a zabiju. Rozumíte? Rozuměli jste mi?“

Čekal, až první muž pokývá hlavou a řekne: „Ano, šéfe.“

Přidali se k němu další. A jiní už odtahovali Klauda na stranu.

Ewan ztěžka dosedl zpátky a sáhl po láhvi.

Mastičkář se znovu ujal své práce a tiše pronesl: „To byla pěkná rána. Přesně na bradu.“

Ale Ewan mu neodpověděl. Pil a sledoval obraz ženy na stěně. Její rysy vypadaly znovu jinak a zraněný předák rozhodně neměl z její proměny radost. V hlavě měl prázdno, nedokázal se soustředit. Nutně potřeboval spát.

Byl vděčný Mastičkáři, který došil a zavázal ránu, že mu pomohl s ulehnutím. Venku se rozsvěcel den a Ewan konečně usnul.

„Jak to vypadá?“ Ewan poděkoval za oběd a sledoval, jak mastičkář sundává obvazy.

Rána vypadala strašně, předák odvrátil hlavu a do jídla se musel nutit.

„Potrhal tě pěkně. Ráno ho chlapi hledali na místě, kde padnul, ale nenašli. Ta potvora prostě zmizela. Kdybych neviděl tu ránu, řekl bych, že to byla jen noční můra.“ Mastičkář zkontroloval okraje rány a potom sáhl pro láhev s kořalkou.

Když se ve vzduchu rozlinul pach alkoholu, Ewan odložil misku a připravil se na bolest, která vzápětí přišla. Musel se chvíli vzpamatovávat z jejího náporu, zatímco Mastičkář říkal: „Promiň. Ale musím to udržet čisté. Jsem rád, že nám z Nemetobrigy poslali aspoň něco na ošetření, ale pořád to je výbava celkem k ničemu.“

Ewan si otřel pot z čela a znovu sáhl po misce. „Co chlapi?“ zeptal se a mastičkář odpověděl: „Uklidnili se. Obě skupiny šly pracovat. Chtějí nahnat čas, aby tu nezůstávali moc dlouho.“

„Nikdo nechce dělat převrat?“

„Ne,“ zasmál se Mastičkář, „dokonce i Klaudus drží hubu. Zjistili, že i s rozervanou nohou jsi nebezpečnější než to, co číhá venku, tak se zklidnili. Budou poslouchat, neboj.“

„Nebojím se. Vím, že budou,“ přikývl Ewan a raději se dál věnoval snídani, aby nemusel koukat na ránu.

„Dohodli jsme se, že na noc zatarasíme vchod jeskyně,“ přiznal vězeň a Ewan zavrtěl hlavou: „Jako by to, co mě napadlo, mohlo zastavit pár větví…“

„Je to jen pro klid.“ Mastičkář sáhl pro čistý obvaz a začal ovazovat Ewanovo stehno. „Jsi samá jizva,“ sdělil mu, „tahle se v té změti ztratí.“

„Stáhni ji pořádně, ať můžu vstát,“ přikázal Ewan.

„Co blbneš? Měl by ses šetřit,“ namítl jeho lékař, ale velitel odpověděl: „Půjdu se podívat na ostatní. Neboj se, nebudu nic dělat. Zatracená noha bolí, ale víc mě trápí kocovina. Je mi zle.“

Mastičkář sbalil věci a špinavý obvaz namočil do vědra s vodou.

Ewan pozoroval jeho zkušené pohyby a pak ho napadlo, že zrovna o tomhle vězni nic neví. Využil toho proto, aby nemusel myslet na události minulé noci a zeptal se: „Ty, Mastičkáři, vážně jsi byl doktor tam venku?“

„Jsme venku,“ zasmál se druhý muž.

„Víš, jak to myslím.“

„Jo, byl,“ zněla stručná odpověď.  Mastičkář odložil nástroje, určené k vyčištění a stáhl si propocenou halenu. Ukázal svému veliteli rameno, pokryté rozsáhlou popáleninou. Když se Ewan soustředil, viděl nad okraji zhojené rány sotva patrné obrysy předchozího cejchu.

„Byl jsi rytíř?“ vydechl Ewan překvapeně.

Mastičkář, který se oblékal, se smíchem odpověděl: „Jo, byl. V řádu Štítu. sloužil jsem pod tím bastardem Taherisem a nesnášel ho tak upřímně, že bych to nazval čirou nenávistí.“

„Co se stalo?“ zeptal se Ewan.

Lékař pokrčil rameny: „Nic zvláštního. Načapal mě se svým synovcem.“

„Počkej, za to jsi skončil v Ergastulu?“ vydechl Ewan překvapeně a lékař zvedl nástroje i vědro. Než odešel, s úsměvem, který byl vlastně hezký a milý, vysvětlil: „Zrovna jsem preparoval jeho hlavu, když Taheris zjistil, že přišel o posledního dědice rodu. Trochu ho to rozhodilo a já uznávám, že jsem měl vztah s krásným Wodenem ukončit trochu méně… teatrálně. Ale občas mám prostě takovou duševní mlhu…“

Když odešel, Ewan se chvíli z jeho stručného sdělení vzpamatovával. Potom ale sáhl po kalhotách a po několika pokusech zvládl oblékání. Dostat se z jeskyně bylo dost obtížné a těsně před odchodem jeho oči instinktivně zkontrolovaly malby. Na stropě byla jen běžící zvířata, vlk zmizel. Ale žena na stěně mu naháněla hrůzu. Její oči ho strnule pozorovaly a její ruka pevně svírala kopí.

…

„Tak co? Jak to jde?“ Jeden z rytířů, který přišel vystřídat svého druha, ukázal na zavřené dveře jednací místnosti.

„Řvou na sebe. Myslím, že to znovu odloží,“ odpověděl strážný.

„Seveřan hřímá?“

„Spíš naše královna. Tedy, ta umí zařvat,“ usoudil strážný a přenechal svému druhovi místo u dveří.

Pozdravili se a strážný mířil chodbou ke schodišti. Cestou se zastavil v prostoru lodžie a pohlédl ven z budovy. Celé okolí vyplňovalo provizorní ležení seveřanů. Uspořádané, vzorně uklizené. Ilusijci z toho neměli dobrý pocit. Alateyci byli nepřátelé a teď stáli přímo tady, na ilusijském území, po zuby ozbrojení, dokonale organizovaní a čekající na rozkazy svého krále.

Jednání trvala třetí den a panovaly obavy, že nakonec ilusijská královna nepodepíše mírovou smlouvu s králem Alateyců. Potom by ale nastal masakr, obě armády byly v jednom městě, napjaté, nervózní a připravené k boji. Atmosféra rozhodně nebyla příjemná. Jednotliví účastníci občas vyšli na lodžii, vydýchávali nepříjemné dusno a do místnosti se vraceli velmi neochotně.  

K večeru se ale debata za zavřenými dveřmi uklidnila. Kdosi povolal soudního písaře, jehož rychlé kroky zněly nadějí. Velitelé obou vojsk zpozorněli.

Navaran ještě jednou přelétla pohledem smlouvu a zvedla pero. Byla unavená a pořád ještě poměrně vzteklá, ale nedala své pocity najevo. Pod Niilův úsporný, přidala svůj rozmáchlý podpis a povstala. Její pohled se střetl s ledově modrýma očima severského krále, který pronesl: „Ani to nebolelo,“ a nezapomněl dodat, „říkám to každé a žádná mi nevěří.“

Královna se znechuceně odvrátila a předla pero písaři, který už připravoval pečetní vosk. Věděla, že musí dojít k Niilovi a podat mu ruku, ale po třech dnech jednání s ním opravdu neměla chuť se k němu přiblížit. Nakonec to vyřešil on vlastní aktivitou a za jejich zády se ozval vlažný potlesk. V tu chvíli si nebyli vědomi toho, jak přelomový dokument vytvořili, mírová smlouva mezi Ilusií a Alateyou se rodila v bolestech a oběma stranám nepřišla ideální, ale její kvality musel prověřit čas.

„Myslím, že si všichni zasloužíme malé občerstvení,“ promluvila soudkyně, aby zaplašila nepříjemné napětí, „dole v jídelně už se chystá malý banket, na který jste všichni zváni. Máme to za sebou.“

Znovu zatleskala, tentokrát byl i potlesk ostatních živější.

Královna opustila místnost jako první a nemířila rovnou do jídelny. Musela se opláchnout a převléknout. A především, uklidnit se.

Do jídelny vešla už zdánlivě vyrovnaná, král jí vyběhl naproti a mohl se přetrhnout v tom, aby vychválil její jednání a nezapomněl dodat, že je nádherná. Jeho nová, poddajná poloha se jí hnusila možná o něco víc než ta předchozí, ale nechala ho, aby ji uvedl do společnosti, která znovu tleskala. Navaran si uvědomila, jak nesnáší potlesk. Nicméně rozdala povinné úsměvy, poděkovala všem a požádala o šunku.

Pozoroval ji zkušeným pohledem. už za svou dlouhou a plodnou kariéru zažil hodně vládců, znal dobře jejího otce a především, znal Saaru. Mohl srovnávat. Při pohledu na Illovu dceru si dobře uvědomoval, jak moc patřila jeho zesnulá manželka do této rodiny, do ilusijského prostředí a zároveň, jak moc se od něj lišila. Navaran v sobě ale měla stejnou vášeň jako Sarai, jen velice dobře ovládnutou a nedávanou najevo. Pohybovala se ve svém prostředí, dokázala použít náznaky, hru pohledů i nepatrná gesta, zároveň dokázala, že umí praštit do stolu, když je třeba. Jednání s ní nebylo příjemné, i on pociťoval únavu. Nakonec ale mohl být spokojen a byl. Niilo stál na vrcholu. Muž, který převzal mladou zemi, ji dokázal vytáhnout vzhůru, rozmnožit její bohatství, sjednotit klany a vypěstovat kult své dnes už vlastně zbožštěné manželky natolik, že se sám vyvezl na vlně obdivu výš, než čekal. Měl sedm krásných, plodných žen a čtrnáct oficiálních dětí. Další konkubíny zajišťovaly kontinuitu jeho rodu neoficiálně, ale velmi příjemně. Orlová, jeho sídelní město, se z chudého, malého přístavu proměnila ve výstavní severskou metropoli. Bohatství jeho rodu bylo obrovské, král disponoval jměním, které bralo dech. Nakonec se smířil i s částečnou autonomií severní části Alatey, které vládnul jeho nevlastní syn Eino. Oba vládci se zcela upřímně nenáviděli, ale oba bylo natolik ambiciózní a chytří, že spolu dokázali hladce vycházet. I Eino se činil a jeho tři ženy mu rodily jednoho syna za druhým. Populace severu se zvedala i díky velmi plodným vládcům.

Dědička alateyské koruny, Saraina dcera Ilmatar už byla prakticky dospělá a zasnoubená s nejstarším synem varangského krále. Vazby Aliance Niilo posílil velice chytrou sňatkovou politikou. A teď měl i smlouvu s Ilusií. Nemusel vykládat zbytečné prostředky na novou válku. Mohl dál tvořit.

„Ještě se zlobíte?“ zeptal se jí a podal královně plný pohár.

Zastihl ji na chvíli samotnou a zařídil, aby zůstali stát dál od všech ostatních.

Sekla po něm přísným pohledem: „Ano, dost. Vymohl jste si nad rámec naší dohody až příliš.“

„Pořád je to dobrá smlouva. A vy na ni nebudete tratit.“

„Možná, Nevím,“ připila si s ním a upila, „ale zatím se mi to tak nejeví.“

„Zatím. S odstupem uvidíte naši dohodu jinak. Nemračte se na mě, Navaran, vždyť jsme prakticky rodina,“ zabrumlal jeho hluboký, sametový hlas.

Zamračila se: „Zatím prodávám zajíce v pytli. Jak víte, korunní princ je jen jeden a příslib mého druhorozeného dítěte je formální.“

Obrátila na chvíli pozornost ke stolu a pokynula svému muži, aby ho uklidnila, protože se tvářil poplašeně, když ji viděl v blízkosti severského krále.

„Zbožňuje vás,“ zašeptal Niilo, „může na vás nechat oči a já se mu, po pravdě nedivím. Mimochodem, už váš vzácný pan manžel zjistil, že bude otcem, aniž se na výsledku významněji podílel?“

Královna strnula, ale aby nezavdala příčinu k znepokojení svého muže, který ji bedlivě pozoroval, odpověděla tiše: „Jak to víte? Ach… chápu… váš šaman…“

„Ano, oni jsou velice přesní a dokážou vycítit vznik nového života prakticky bezprostředně po aktu,“ přiznal Niilo, který pobaveně dodal, „a vy budete muset nafingovat velmi předčasný porod, jestli se nemýlím. Šaman říkal, že plod, který nosíte, už je minimálně dvouměsíční.“

„Fascinuje mě, jak podrobné máte informace. Ještě řekněte, že víte pohlaví toho… plodu a…“

„Nebojte,“ Niilo ji oblažil vědoucím úsměvem, „mám řadu velice krásných dcer, jedna se narodila před pár dny a váš syn dostane tu nejkrásnější a vzešlou z nejlepšího rodu Alatey. Jeho propojení s naším rodem bude slavností pro obě země. Budeme ho hýčkat.“

Zvažovala, že by mu dala facku, ale nakonec se na něj jen podívala s opovržením a zašeptala: „Chápu, proč vás nakonec začala nenávidět.“

Rozhodně ho tím neurazila. Naopak. Jen povytáhl světlé obočí a pronesl klidně: „Nenáviděla mě, protože jsem ji přerostl. To se ambiciózním ženám stává. Vy jste jiná. Budete upevňovat svou pozici a růst. Jste mi podobnější, než byste si chtěla připustit. Máte touhu vládnout, rozhodovat, vést. Tak velkou, že jste mi s vědomím svého těhotenství přislíbila svého syna. Obětujete ho pro svůj růst. I když vás to bude zatraceně bolet. Raději byste mi dala prvorozeného, na něm vám nesejde. Vzniknul jako otravná povinnost, kterou jste musela prostě strpět, ale ten, kterého máte v sobě… to je plod lásky. Jeho ztráta vás bude rvát na kusy. I proto vám slibuji, že o něj bude dobře postaráno, Navaran.“

Její výraz se trochu proměnil a uvolnil. Vlastně mu byla vděčná, protože o tom, co tajila, zatím nemohla říct nikomu. Bylo úlevné s někým promluvit.

„Co ještě vám šaman řekl?“ zeptala se.

„Že syn hvězd kráčí po duze zažíhaných světel.“

„Co tím myslel?“

Niilo pokrčil rameny: „Netuším. Nesnáším šamany, i když Ilmari je hodně dobrý. Tomiho syn zdědil jeho moc. Takže si ho nechávám.“

„Syn hvězd…“ Navaran si povzdechla, „takže opravdu chlapec.“

„Mluvil o synu hvězd, synu slunce, návratu Valgira a vytrysknutí nového Pramene… samé mystické kecy. Ale mě teď dává smysl jiná zpráva, se kterou jsem si nevěděl roky rady.“

„Jaká?“ zeptala se ho a maličko poodstoupila, protože stál příliš blízko, což jí nebylo příjemné. Nebo bylo až moc? Nedokázala to rozlišit.

„Po smrti vašeho otce jsem se krátce setkal s Orenthem, znali jsme se dlouhé roky,“ začal zeširoka vyprávět Niilo a ona vzdychla zřetelněji, což pominul.

„Starý pán mi svěřil, že král Ill před smrtí své manželce Eigys sdělil, koho vyvolil jako otce svého vnuka.“

Niilo doslova hltal, jak zpozorněla a upřela se na jeho rty. Měl chuť zapomenout na to, kde se oba nacházejí, popadnout ji a mezi ty pootevřené rty vklínit svůj jazyk. Líbilo se mu, jak je najednou připravená a čekající.

„Řekl, že on sám vyvolil toho, který posílí jeho rod,“ pokračoval Niilo pomalu a ona vydechla, „Schválil moje spojení s Breunonem. Naší svatby se už ale nedožil.“

Severský král se malíčkem ruky, ve které svíral pohár skoro neznatelně dotknul její obnažené paže a pohladil světlou kůži. Cukla sebou a on zašeptal: „Hrozně rád bych vám rozpustil vlasy a stáhl šaty. Těhotné ženy pěkně voní…“

„K věci,“ napomenula ho a Niilo se k ní naklonil tak, že vzbudil pozornost celého stolu, nejvíc ale krále a Eramunda.

„Jen vaše matka Eigys zná jeho poslední slova, ale Orenthes mi svěřil, že mu naznačila jen to, že král povstane znovu skrz lůno své dcery,“ šeptal jí do ucha, „takže to, co jste mi nabídla možná bude mít nevyčíslitelnou hodnotu. Možná jste se vzdala největšího pokladu Ilusie ve prospěch Alatey, moje drahá. A i když teď bojuji s vlastním mohutným ztopořením a touhou stvrdit naši dohodu v poněkud zábavnější poloze, jsem ochoten potlačit svoji nutnou potřebu ve prospěch pozdějšího uspokojení.“

Nikdo z přítomných neviděl, jak Niilův jazyk pronikl do jejího ucha, všichni mysleli, že jí král cosi šeptá, ale soudkyně Garsendis postřehla, že ruka krále severu dost nápadně zavadila o Navaranino ňadro, dokonce měla pocit, že je na chvíli pevně stiskl, ale rychle odstoupil, mírně se poklonil a nechal královnu stát o samotě na místě, s pohárem vána v ruce. Nehýbala se, jen hleděla zamyšleně před sebe a když k ní Garsendis došla, musela ji zachytit, protože se jí podlomily nohy.

„Co vám řekl ten dobytek?“ zeptala se jí s obavami.

„Nic… nic důležitého,“ odpověděla Navaran tiše, „jen trochu obtěžoval a byl vulgární. Asi se omluvím. Jednání bylo dlouhé, jsem vyčerpaná. zítra se vydám na cestu domů, tady zůstanou velitelé, kteří zajistí obranu Lapirionu. Já už v této věci moc neudělám, byla bych tu přebytečná.“

„Chápu, vaše veličenstvo. Chcete doprovodit na lůžko?“ ptala se soudkyně.

„Ne, děkuji, věnujte se hostům.“ Navaran se s obtížemi pousmála a uklidnila soudkyni slovy: „Mám to za sebou. Byl to obtížný první krok. Ty ostatní nebudou snadnější.“

S tím se omluvila společnosti a vyšla z jídelny. Její muž vyběhl za ní a nedal se odehnat, dokud ji nedoprovodil do pokoje.

Uklidnila ho a slíbila, že půjde hned spát. Byl strachy bez sebe, svou přirozenou ustrašenost už konečně nemusel skrývat za hranou aroganci a drzost. Tohle byla jeho přirozená poloha. Nakonec ho dokázala vytlačit z ložnice a zavřít dveře, o které opřela unaveně čelo. Chvíli tak zůstala a potom řekla: „Takže jste tady. Asi nemám na vybranou…“

„Mám rád každou smlouvu uzavřenou,“ odpověděl Niilo, který se vyloupl ze tmy. „Zamkněte. A neříkejte, že nemyslíte na totéž, jako já. Víme, že politika je hnusná věc, která má příliš málo světlých chvilek. Tohle pro nás oba může být ta světlejší chvíle. On je pryč a já jsem pořád lepší náhrada než ten chudáček, který hraje roli vašeho manžela. Co vy na to? Připomínám,“ dodal, “že když odmítnete, prostě odejdu a nebudu dál naléhat.“

Nemusel čekat dlouho. Cvaknutí zámku zaznělo hned po tom, co dokončil poslední větu.

Navaran se k němu obrátila a vytáhla pomalu sponu z vlasů, které se jí rozprostřely po zádech.

Usmál se: „Jak to má vaše veličenstvo rádo?“

„Moc mluvíte, výsosti,“ odpověděla, „a já nesnáším mnohomluvné muže.“

Zvedla hrdě bradu a drze si ho prohlédla. Měl pravdu. Tohle byla vlastně poměrně světlá chvilka a neviděla důvod, proč ji nevyužít a nezjistit, jaké jsou slabiny nového spojence.