Syn hvězd - kapitola 38.

„Pomalu ho pokládejte! Pomalu!“ Rozhodně si moc neodpočinul. Pracoval znovu se skupinou a vedl ji. Udělal změny, například tu, že všichni chodili neustále ozbrojení, v noci hlídala jeskyni početnější hlídka, všichni chodili ve dvojicích i močit. Útok se neopakoval. Zatím. Ve volném čase našla dvojice vězňů vzdálenější jeskyni, ve které nebyly žádné malby. Prostor byl sice stísněnější, ale Ewan schválil přesun. Vchod do původní jeskyně nechal zavalit, čímž všechny trochu uklidnil. O tom, co se stalo, Alkanderovi nepsal, hlásil jen to, jak vypadá vyklízení cesty a kolik potřebuje zásob. Alkander ho naopak informoval o tom, že dostal zprávy o pohybu seveřanů na ilusijském území. To mohlo znamenat cokoliv, Ewan netušil, jestli jde o dobrou nebo špatnou zprávu, nedokázal odhadnout, co se děje za hranicí.

Jednou pozoroval luňáka, kroužícího nad místem, kde pracovali. Pták se nad nimi pohyboval dlouho a potom odletěl jižním směrem. Jindy, když si nacpával dýmku, viděl mezi stromy dvě šelmí oči, které vzápětí zmizely. Pocit, že jejich počínání někdo bedlivě sleduje, v něm sílil.

I teď, když si sednul na povalený strom, odklizený na stranu a pohlédl směrem k opuštěné jeskyni, zdálo se mu, že vidí lidskou postavu, obrácenou jeho směrem. Po chvíli se ukonejšil tím, že šlo jen o vržený stín, propojený s tmavým balvanem a raději odvrátil zrak.

Co bylo ale dobré, že cesta začínala být průchozí. Ještě ne úplně, ale naděje, že v nejbližších dnech vězni své dílo dokončí, existovala. Počasí jim přálo, už nepršelo, naopak, nastaly krásné, teplé dny, které přešly do dnů horkých. Jich se horko příliš netýkalo, byli chráněni korunami stromů a přečkávali tak horké počasí v relativním pohodlí. Nikdo už se nepokusil zpochybnit Ewanovo vedení, takže měl velitel čas se dát dohromady a uklidnit zjitřenou fantazii.

„Jdeme jíst, Astrane?“ zeptal se ho jeden z mužů.

Vadilo mu, že se musel vrátit ke svému vězeňskému jménu, cítil se být Ewanem a chtěl žít pod svým vlastním jménem, ale oni ho vnímali jinak, takže jim svůj názor nevnucoval. Vlastně bylo asi lepší, že ho považovali stále za jednoho z nich.

„Ano, budeme střídat,“ přikývl a vyklepal zbytek obsahu dýmky. Žhavé kousky pečlivě zašlapal do vlhkého podloží a vstal, aby zavelel k odchodu.

Muži ho následovali, debatovali o tom, jestli se místo odpočinku nepůjdou vykoupat do nedalekého, nevelkého lesního jezírka, které v poslední době často využívali. On se jejich debat neúčastnil a k jezírku chodil až k večeru. Pořád ještě si zachovával odstup, navíc nestál o to, aby někdo zíral na jeho poškozenou kůži, i když by jizvami asi mohl zapůsobit.

Na opuštěném místě začal trylkovat kos, volající marně po dešti. A jedna jiskra, která předtím unikla Ewanově botě, zažehla drobnou, suchou větvičku.

Nechal je nakonec všechny odejít k jezeru a zrušil odpolední směnu. Zasloužili si svůj díl klidu. Pracovali poctivě a tvrdě, poslouchali, chovali se jako vzorně vycvičená garda. Nemusel řešit takřka žádné excesy, kromě asi dvou rvaček, které ale poměrně rychle uklidnil. On zůstal u jeskyně, v místě, do kterého se opíralo odpolední slunce. Připravil si psací náčiní a začal psát zprávu Alkanderovi. Nedostal se daleko, po prvních větách si trochu zdřímnul, ale nespal dlouho. V okolí jeskyně vládl příjemný klid a Ewan byl vděčný za to, že může vnímat na chvíli tak vzácnou samotu. Jinak ho tu všichni neustále obklopovali, už znal nazpaměť jejich historky z dětství, všechna líčení o jejich milenkách a milencích i oplzlé vtipy. Některá témata zakázal, nechtěl, aby vrazi vzpomínali na svoje činy a líčili ostatním detaily. Jeho vlastní vražda byla účelná, rychlá a tichá. Nevyžíval se v ní, nikdy nezabíjel rád nebo snad dokonce s rozkoší. Nepotřeboval slyšet o tom, jak kdo kvičel, prosil nebo se plazil, jak dlouho trvá smrt dušením nebo co všechno se dá naporcovat. Na druhou stranu ho upřímně děsilo spíš to, že v těch mužích není schopen vidět takové zrůdy, jakými asi ve skutečnosti byli. Žil s nimi příliš dlouho, naučil se oddělovat jejich pokřivenou složku od té, která byla obyčejně lidská. A věděl, že jeho vnímání není v pořádku. I když už byl osvobozený a měl záruky, jaké oni neměli, v posledních dnech si uvědomoval, že patří víc do jejich světa než do toho světa venku. O to víc si vážil epizody, prožité po boku Navaran. Na chvíli mohl zapomenout, kým skutečně je a co je mu vlastní. Teď se ale vrátil a její obraz už vnímal jen vzdáleně, jako by to byla představa, ne prožitá skutečnost.

Odložil list a protáhl se. Uvědomil si, že by měl ohřát večeři a připravit ležení, slíbil to svému mužstvu. Protřel si bolavé stehno, které se ještě nezahojilo a chtěl zamířit do jeskyně, když uviděl ty plameny.

Nejdřív si myslel, že ohnivý efekt pochází z narudlého světla zapadajícího slunce, ale potom ucítil kouř. Plameny stravovaly nedaleké stromy a křoviny, oheň sílil a za Ewanovými zády zaržál vyděšeně kůň.

„Sakra,“ zašeptal Ewan a rozhlédl se, aby zhodnotil, kolik je kolem dřeva, které může přiživit oheň. Vzpamatoval se rychle a začal vnášet věci hlouběji do jeskyně. Oba koně naopak vyvedl ven a zapřáhl k vozu, který musel odvézt pryč. Nemohl dovolit zničení všech zásob. Zavedl zvířata co nejdál na kamenitý plac za jeskyní. Odsud viděl stoupající dým i hořící koruny borovic. Oheň se šířil velkou rychlostí. Ewan se vrátil k jeskyni a došel pro motyku. Začal kopat hlubokou rýhu mezi vchodem do jeskyně a zbylým terénem. Musel ochránit všechny věci a oba vozy se zásobami. A musel pracovat rychle. Neměl čas na to, aby doběhl k jezírku a zburcoval ostatní. Doufal jen, že muži uvidí kouř a vrátí se co nejrychleji. Pracoval usilovně, a i když tušil, že je to možná marné počínání, nepřestal. Les uhasit nemohl, musel zachránit alespoň něco. Už slyšel blížící se hukot požáru, který sílil, přiživovaný dalším množstvím suchého dřeva.

Oheň se blížil, jeho žár byl citelný i z takové dálky. Hořící koruny stromů a keřů připomínaly rudé vlasy, vlnící se na zuhelnatělém pozadí. Ewan strnul. Náhle nebyl schopen pohybu, prostě jen stál a díval se před sebe do jediného místa, na ni, na tu, která procházela skrz plameny. Její vlasy splývaly s plameny a rozněcovaly je, ona sama byla ohněm, a přesto měla lidské tělo, lemované rudou aureolou, vysoká, pevná, dokonalá do posledního detailu. Její nahé tělo v sobě nemělo ženskou křehkost, jasně viděl hru svalů na pažích a nohou. I tak mu ale přišla překrásná, pradávná, nevyslovitelná. V pravé ruce svírala ratiště dlouhého kopí a její oči se upíraly do těch jeho bez hnutí, bez jediného zamrkání.

Věděl, že by měl utéct, protože na hašení požáru neměl dost sil ani prostředků. Ještě nepustil z rukou nářadí, svíral ho tak pevně, až mu bělely klouby a nespouštěl oči z požáru. Aniž si to přál, jeho tělem projela bolestná vlna. Věděl proč. Jeho paměť věděla proč. V tu nejnevhodnější chvíli mu vrátila v plné, nezmenšené míře zážitek tortury, kterou kdysi prošel. Znovu cítil, jak kat pálí jeho kůži, znovu se díval do plamenů výhně, ve které se do běla rozpalují železné mučící nástroje. Cítil stejný žár, stejnou bezmoc a pak i stejnou bolest. Nohy jako by mu vrostly do země, strnul natolik, že nedokázal pohnout ani očními víčky. Oči mu slzely v předtuše nového náporu hrozné bolesti. Neunikne. Nemůže uniknout, to mu běželo hlavou. Prožije znovu každou chvíli toho dne, kdy ho odvlekli do mučírny a svlékli. Chtěli znát motiv jeho činu a on mlčel. První dva stupně tortury zvládl. Pak přišel na řadu oheň.

Teď už viděl, jak bude vypadat jeho smrt. Strašlivá a krásná, stvořená z plamenů a žáru, s kopím, jehož list je rozžhavený do běla. Uměl si dokonale představit, jak hrůznou prožije chvíli, až mu kopí poprvé zajede pod kůži. Na jeho těle bylo příliš mnoho míst, která svědčila o tom, co se děje s tělem, do kterého se opře rozžhavený kov.

Navaran ty jizvy líbala…

Tahle žena je znovu otevře a bude sledovat, jak se mu škvíří kůže, jak bublá tekutina uvnitř ní, jak se pálí a kroutí.

Předem cítil plach spáleniny a škvířícího se masa, svého masa.

Přiblížila se a on ucítil první závan horka na své tváři.

Konečně se mu podařilo zavřít oči.

Jeho ruka pustila nástroj a ochabla.

Byl připravený se vzdát…

„Pohni se, ty pitomče! No tak, hni sebou!“

Nejprve ucítil náraz, trhnutí a pak ho objala. Bolest musela být tak velká, že ji vlastně necítil. Vděčně ji přivinul k sobě a ona vyjekla: „Co to děláš, ty idiote, chceš mě rozmačkat? Pusť a uhni, do prdele, chlapi prostě. Chlapi. Uhni!“

Čekal něco jiného, odlišný hlas i slova, takže oči otevřel a zamrkal. Žena, která ho odstrčila, začala opisovat prsty v lesním podrostu kruh. Snažila se být rychlejší než oheň a kruh dokončila přesně ve chvíli, kdy Ewan, vyrušený ze své strnulosti, zakřičel: „Pozor!“ a strhnul ji od okraje kruhu.

Najednou se rozhodl utíkat, ale ona se mu vytrhla a skočila na něj zezadu tak nečekaně, že se zapotácel a spadl do mechu. Cítil, jak se na něj obkročmo vyhoupla, cosi chladného mu položila na krk a ječela: „Lež, pitomče! Ani se nehni, nebo tě bodnu! Mám nůž a nebojim se ho použít!“

Poznal dobře nabroušené ostří a instinktivně ozbrojenou ženu poslechl. Všude okolo nich hořel les, kmeny stromů hlasitě pukaly a plameny hučely v praskajících korunách, to hučení přehlušilo všechny ostatní zvuky a ještě sílilo.

Nůž se oddálil z Ewanova hrdla a její tělo padlo na jeho, zavalilo ho a její kolena se mu zaryla hluboko do boků. Okolo kruhu padaly hořící větve a žár se nedal vydržet.

A pak…

Polevil.

Hukot ustal.

Vedle kruhu se zřítila poslední hořící větev a nedaleko se ozvalo: „Já tě nechám chvíli samotnou a ty tu v lese vsoukáváš prvního chlapa, kterýho potkáš?“

Stehna na Ewanově těle povolila a nad ním vyjekl ženský hlas: „Já ho zachraňuju! Kde si? Málem sem se podělala strachy a tenhle… fuj… no… ten se posral dovopravdy. Kde se flákáš, táto? Já se tady dřu a ty si někde užíváš!“

Tlak na jeho těle se uvolnil a Ewan mohl konečně obrátit hlavu. Vedle nedotčené linie kruhu dohořívala poslední větev. Když se Ewan pomalu zdvihl na čtyři, ke svému úžasu viděl, jak se zčernalé stromy zvolna obalují novou kůrou a ohořelé větve mizí v zeleném koberci mechů. Tam, kde byla před chvílí změň hořících keřů, vyrůstaly nové lístky. Ze země vyráželo i borůvčí, obsypané dozrávajícími plody. Než se Ewan dokázal vydrápat na nohy, po ohni nebylo ani památky.

Vedle něj stála Marjut, ještě vonící kouřem a před kruhem s rukama v bok postával nakvašeně se tvářící Aleksi, který hulákal: „Jak užívám? Jak užívám? Ty blbá, já cestuju, vyřizuju, zařizuju, šílim, sháním vojsko, vyvolávám bohy, makám jako blbec jenom proto, aby mě po návratu místo přivítání seřvala moje vlastní malá holka?“

Nadechla se, ale potom se na její tváři objevil úsměv a Marjut se s výkřikem: „Tati!“ vrhla kupředu.

Aleksi těsně před tím, než proskočila kruhem zvedl ruku a vykroužil ve vzduchu složité gesto, aby narušil magii místa, ale pak už chytil svou dceru a zvedl ji do náruče, jako by nic nevážila. „Zlato,“ vydechl šťastně a políbil ji na tvář, „ty si lepší šamanka, než já!“

Potom se malý seveřan zadíval na Ewana a řekl: „Promiň. Spěchali sme, ale byla to fakt štreka.“

Ewan neodpověděl. Zatím se pořád ještě vzpamatovával z toho strašlivého zážitku i z faktu, že poblíž nestojí jen Aleksi, ale i paní Eigys a muž, vysoký, světlovlasý muž, z jehož pohledu byl ještě nervóznější než z předchozího požáru… po kterém už nezbyla jediná stopa.

„Co se to stalo?“ vydechl Ewan zmateně.

„Hraniční místa chrání stará magie,“ odpověděl ten světlovlasý. „Není nijak silná, ale dost účinná. Funguje. Už tisíce let.“

„Hraniční místa,“ zopakoval nejistě Ewan.

„Taková místa, kde se stýká několik rovin světů. Jako tohle. Obvykle na nich bývají svatyně, jako zámky, které taková místa uzavírají a také jako varování. Určitě tady taková svatyně někde je…“ Světlovlasý se rozhlédl a Ewan se zeptal: „Může vypadat jako zevnitř pomalovaná jeskyně?“

„Ano,“ přikývl ten muž. V jeho řeči byl patrný severský přízvuk, i když ilusijsky mluvil bezchybně. Jistě to byl seveřan, ale zvláštní, jako by ani nebyl skutečným člověkem. „Pokud jde o jeskyně, ty jsou velmi starými svatyněmi.“

„V jedné jsme přespávali,“ přiznal Ewan a světlovlasému cukly koutky hezky utvářených, výrazných rtů: „Vážně? Tak potom chápu, že po vás šli.“

„Kdo?“

„Duchové místa.“

„Ten vlk, který mě pokousal, rozhodně vypadal dost hmotně,“ zamračil se Ewan a světlovlasý pokrčil rameny: „I to se stává.“

Ewan raději obrátil pozornost k Aleksimu a zeptal se: „Co tu vlastně děláte a jak jste nás našli?“

„No, Niilo a jeho seveřani čekaj, až to tu vyklidíte,“ vysvětloval Aleksi, zatímco se k táboru začínala trousit Ewanova skupina. Muži se po sobě překvapeně dívali a většina z nich zírala na mlčenlivou Eigys, která i v mužských šatech vypadala nádherně a na Marjut.

„Jsou tady?“ ptal se Ewan dál.

„No, skoro. Včera vyšli z Dolu a mířej sem. Niilo sem vyslal pár zvědů, nevěděl, kde přesně čistíte hranici, ale teď už ví. My tři máme svoje speciální cesty, kterýma armáda projít nemůže, takže sme něco jako předvoj,“ nadmul Aleksi hruď, „teda já, Eigys a tady úplně náhodnej kamarád Väinö, co je jenom vobyčejnej šaman bez nějakejch speciálních vlastností,“ Aleksi významně mrknul na blonďáka a zeptal se, „řek sem to správně, že jo?“

„Jistě,“ odpověděl s povzdechem světlovlasý muž a malý seveřan pokračoval, „no a až naše armáda dorazí, pomůže vám cestu vyčistit z druhý strany. Pak konečně budeme moct projít a zamířit za Alkanderem. Už je načase zmastit ty kovový hajzly.“

„Kdo je to, šéfe?“ vstoupil do jejich rozhovoru jeden z vězňů a neváhal se zeptat: „Ty ženský jsou pro nás?“

Aleksi rychle posunul Marjut za svou hubenou postavu, zamračil se a zavrčel: „Šáhněte na jednu z nich a už nikdy nepromluvíte hlubokým hlasem, vy prevíti!“

Několik vězňů se rozesmálo, tedy především těch, kteří netušili nic o fenoménu, zvaném Aleksi. Ale když se pohnuli směrem k ženám, do cesty jim vstoupil zcela všední šaman a jen se podíval. Nic víc. stál a hleděl na ně. Skupina vězňů se zarazila a pak začali první muži ustupovat.

Ewan překvapeně sledoval, jak jeho muži neočekávaně krotnou a tázavě si prohlížel světlovlasého muže. Ten lusknul prsty a skoro vesel pronesl: „Asi bychom měli rozdělat oheň. Zjevně vyhasl.“ A lehkým krokem zamířil k jeskyni.