Syn hvězd - kapitola 39.

„Jejich počet se ztrojnásobil, to už je síla armády,“ pronesl vážně muž ve stejnokroji Kamenných strážců. Představitel jednoho z nejstarších rytířských řádů světa neimponoval svou výškou nebo viditelnou silou, byl spíš nenápadný, ale Alekander se k němu choval s patrnou úctou, byl jedním z mála, kdo se k pánovi Nemetobrigy mohl skutečně přiblížit a kdo ho dobře znal.

„Je to pech. Dokud jich bylo málo, neměli jsme dost sil, teď, když se naše síla zvýšila, ta jejich taky vzrostla. Díky drahouškovi, králi Osulfovi má teď Titus armádu strojů. Jestli přežiju, osobně se postarám o to, aby Osulf a jeho synové už nikdy nikomu nepomohli…“

„Zajisté vaše milost myslí řádný soud,“ podotkl strážce tiše a Alkander se na něj posměšně zadíval: „Jistě. Vypadám snad jako člověk, který by svým protivníkům trhal hlavy, Severine?“

Rytíř neodpověděl. Byl jedním ze svědků chvíle, kdy hlava muže, který podpálil Nemetobrigu narazila na stěnu jídelny a zůstala se válet v koutě. Ještě stále měla ten hrozivý výraz, který zakonzervoval všechny pocity odsouzeného ve chvíli jeho smrti. To, proti čemu stál rozhodně nebylo člověkem…

Kamenní strážci svou podporu Alkandera velice zvažovali. Jistě, byl nejmocnějším mužem země, nejbohatším a nejvlivnějším velmožem, o tom nebylo sporu. Jenže právě tento fakt s sebou nesl řadu potíží. Lapirion už zažil několik vlád tyranů, a právě proto se raději uchýlil k jisté dichotomii vlády. Na jedné straně král, na druhé vládce Nemetobrigy. Takové rozdělení zajišťovalo, že se veškerá moc země nesoustředí v rukou jediného, příliš bohatého člověka. Alkanderův předek Dugald Pol byl také mocný a vlivný, zároveň byl velmistrem Strážců, ale Dugald byl asketický člověk, který po celý život skutečně sloužil zemi, ne vlastnímu obohacení. Alkander, syn Dugaldovy neteře a jediný žijící potomek rodu Polů z Nemetobrigy neměl klíčové vlastnosti svých předků, on nebyl služebníkem země. Byl nevyrovnaný, poživačný, mnohdy lehkovážný, a i když velice miloval Nemetobrigu a byl hrdým Lapirioncem, s vynikajícím vzděláním, ještě tu hrál roli jeho fyzický původ.

Alkanderův otec, jak se vědělo, byl seveřan, který zplodil budoucího potomka za války se Svarogem.[1] V případě rodu Polů nezáleželo na urozenosti, ostatně rovnostářští Lapirionci měli velice omezený počet aristokratů, dávná rodová aristokracie většinou vymřela už dávno a nobilita se rekrutovala víc z rodů, které zbohatly na prodeji kamene nebo z rodů slavných stavitelů, kteří v zemi svého původu požívali větší úcty než aristokracie. To byl ostatně i původ Polů, šlo o bývalý rod kameníků a stavitelů, který vynesla na vrchol právě stavba Nemetobrigy a pak zakázky v Milenii. Když tedy dědička rodu porodila jediné dítě, chlapce, muži severského rodu, nikdo to nepovažoval za skandální. Jen si vzdělaní Lapirionci byli vědomi toho, že poloviční seveřan bude mít pravděpodobně svá specifika. Třeba rozdělenou, napůl zvířecí duši a sklony ke změnám fyzické podoby. To se vyplnilo beze zbytku. Alkander se proměňoval. Jeho rysí duše byla duší predátora a lovce. A to se silně propisovalo do jeho lidské nátury.

Všechny tyto aspekty rytířstvo slavného řádu zvažovalo. Ano, Alkander byl vynikající vládce, velmi mocný. Oproti zvolenému králi Osulfovi vynikal výraznými organizačními i diplomatickými schopnostmi. Díky své dvojí podstatě a viditelné mužnosti si získal respekt severského panovníka, který s ním uzavřel pro Lapirion výhodné smlouvy. Jenže… byla tu ta jenže, která mohla nabýt velmi krvavý charakter, pokud by Alkander převzal otěže státu. Nikdo si nepřál, aby ho lynčovalo poloviční zvíře, pokud by získalo pocit, že je zákon na jeho straně. Rytíři byli nejen ochranným, ale v podstatě vládnoucím řádem země, která byla vždycky řádně organizovaná. A rytíři jako symbol vlády potřebovali člověka, který se v případě potřeby dokázal přizpůsobit zájmům celku, ne prosazovat zájem svůj. Lapirion byl bohatý, skutečně bohatý, ale jen díky tomu, že ti, kteří by zneužívali státní pokladnu pro své účely prostě… zmizeli. Individuální bohatství a vliv nesmělo překročit jistou linii, určenou tradicí a bdělým dohledem Strážců. Alkander už tuto linii překročil mnohonásobně. Nemohl se proto stát králem, který by, na rozdíl od měkkého a nepoužitelného Osulfa mohl usadit na trůn v roli tyrana. Rytíři potřebovali jiného muže. Potřebovali někoho, kdo by disponoval vlastností, tak typickou pro lapirionskou společnost. Kolektivním myšlením a snahou o veřejný zájem. Lapirionci tak byli vychovaní, mysleli kolektivně. Dokonce i velké individuality, jakou byl bezesporu Dugald Pol[2] měly dar kolektivního myšlení. Alkander ale vůbec netušil, co to je. On byl šelma, která neloví ve smečce…

„Podle našich zpráv,“ odvrátil rytíř pozornost pána Nemetobrigy jinam, „se severské jednotky shromáždily u jižní hranice poblíž hraničního lesa.“

„To by mohlo znamenat, že vězni vykonali svůj díl práce a Niilo může vstoupit do země z jihu,“ přikývl spokojeně Alkander a rytíř přisvědčil: „Ano, milosti. Znamená to posilu ze strany seveřanů. A podle všeho se pohnuly i ilusijské jednotky.“

„Stroje o nich vědí?“

Rytíř pokrčil rameny: „To nevíme, pane. Vlastně o nich nevíme nic. Jednají jako jeden organismus, nemají viditelné velení. A o mnoha věcech se dozvědí, no, řekněme, intuitivně, i když se mi nechce věřit, že by mechanismus disponoval intuicí. Několikrát… vycítily, pořád se mi příčí o nich tak smýšlet, co uděláme a znemožnily nám akci. Už jen jejich zatarasení průsmyků bylo rychlé, efektivní, nečekané.  Zjevně jsou schopny předvídat, plánovat, organizovat se.“

„Mají k dispozici Zdroj a Titovu mysl,“ doplnil Alkander, „ten tvor byl sice hrbatý, slabý a pokřivený, ale vzdělaný. Hodně vzdělaný. Měl talent na strategii, rozuměl taktice. Je to jako by… vypreparovaly jeho mozek a vzájemně ho sdílely… jako by vytvářely síť, která si osvojila něčí znalosti a pak ty znalosti dokázala zmnožovat, zlepšovat… učit se.“ Alkander se zatvářil zhnuseně: „Myslíš, že se mohou stroje učit?“

Rytíř dále najevo jisté znepokojení, ale pak zatřásl hlavou: „Ne. Ne, to přece není možné. Jsou to kovové loutky. Mechanismy.“

„Teď popíráš, co jsi řekl prve. Že něco vycítily. Ony se učí, Severine. Ano…“ Alkander upřel ostrý pohled ke vzdálené hoře, kterou pozorovali, „učí se. Vymýšlejí strategie. A my musíme počítat s možností, že už vědí o přítomnosti seveřanů u hraničního lesa. Nemusí o nich vědět, ale mohou.“

„Jak by ale získávaly informace? Nemají špehy, milosti,“ namítl rytíř.

Alkander přivřel víčka a zašeptal: „Možná. Nevíme o nich nic. A oni o nás všechno, Severine. Titus byl neviditelný, ale ze svého špinavého kouta celé roky pozoroval lidi. On zná lidi a své informace o nich předal do vědomí strojů. Můj mistr Aleksi by řekl, že jsme pěkně v prdeli a nemáme v té tmě čím vykřesat oheň.“

Potom pán Nemetobrigy zamlaskal a svedl svého koně z vyvýšené plochy, ze které bylo vidět do zvlněné krajiny fergunského podhůří.

„Našli jste ji?“ zeptal se jednoho ze svých služebníků, když vešel do své ložnice a svlékal se při chůzi.

Služebník, který zvedal pánovy šaty ze země, uctivě přiznal: „Bohužel, pane. po té dívce se slehla zem. Ale pátráme dál.“

„Museli byste pochytat všechny lišky v zemi,“ zavrčel vztekle Alkander a mrštil vztekle opaskem proti zrcadlu, po kterém se začaly šířit kruhové praskliny.

„Zatraceně! Nic se mi nedaří! Vždycky se mi dařilo, tak co je špatně? Co je špatně se mnou, se světem, s vesmírem? Mám chuť se na všechno vykašlat!“ zakřičel Alkander na svůj zdeformovaný, roztříštěný obraz. „Měl jsem toho hajzla zardousit, dokud se hrbil u mých dveří a nabízel mi svoje teze, mapy a analýzy. Ušetřil jsem ho jen proto, že byl Illův syn.“

„Nemůžete zabít všechny, kteří se vám zdají podezřelí,“ ozval se služebník. Nevýhodou služebnictva v Lapirionu bylo vždycky to, že i nízko postavení lidé měli vzdělání a vlastní názor. Nobilitě to trochu komplikovalo existenci.

Alkander zareagoval okamžitě a hodil po služebníkovi botou. Muž se pohotově vyhnul a druhou botu chytil. Nezdálo se, že by měl ze svého pána hrůzu. Ostatně, znal ho od dětství, a i teď tušil, že jeho horká krev nevzkypěla ani tak kvůli strojům, ohrožujícím zemi, ale spíš kvůli krásné malé lišce, do které se Alkander bezhlavě zamiloval.

To představovalo potíž, protože horkokrevný pán měl desítky žen, dokonce i takových, kterým projevoval zvláštní přízeň, ale drobná, mladičká Marjut dokázala to, co před ní žádná jiná. Pobláznila ho tak, že Alkander doslova zešílel touhou. Byl ochoten pro Aleksiho dceru udělat cokoliv. Dokonce se i usadit. Nebo vraždit… to byl ten problém. Protože Alkander se mohl v případě ztráty své vyvolené změnit v něco, čeho by bylo třeba se obávat.

„Přinesu vám večeři,“ služebník srovnal boty u dveří a donesl pánovi čisté šaty. Alkander jen cosi zahučel a padl na postel, které se nikdo od zmizení Marjut nesměl dotknout. Pán se válel v poduškách a nasával zbytky jejího pachu, občas kvílel, někteří sloužící ho přistihli při pláči. Když nebyl venku a neplánoval útok na stroje, rozbíjel ve svém pokoji všechno, co mu přišlo pod ruku. Málo jedl, což sice prospívalo jeho slezině, ale ne zbytku jeho organismu. Hubnul. Takže se všichni skutečně snažili tu zatracenou lišku najít. Jenže ona mohla taky měnit podoby.

…

Marjut si podrbala svědící loket a zívla. Porada byla dlouhá a ona se nudila. Navíc jí táta dával dost zřetelně najevo, jak moc si je vědom toho, že jeho malá holčička už je zjevně dospělá. Vzal si ji stranou a tam na ni chvíli štěkal, čekal, že se s ním pohádá, ne to, že se na něj drze zadívá a zeptá se: „A co s tím asi tak naděláš, tati?“

Na to odpověď neměl. A vlastně byl rád, že pokud už měla s někým skončit v posteli, nebo popřípadě v pelechu, pak to nebyl nějaký náhodný lišák nebo ještě hůř, náhodný chlap. Alkander byl skvělá partie. Aleksi chápal, že ti dva nečekali na jeho požehnání. Šelmy se neptají otců, ale svých vlastních aktuálních potřeb. Navíc ho překvapilo, jak Marjut dokázala odrazit útok kouzel a ochránit Ewana. Byla ve správný čas na správném místě a jednala naprosto chladnokrevně. Jako opravdu mocná šamanka. Trochu v něm bojovala otcovská pýcha s ostražitostí. Navíc se mu nelíbilo, jak jeho dceru pozoruje ten bledý, chladný muž s nápadně světlými vlasy. Väinö byl sice ten chlapec, kterého znal od narození a nějakou dobu vychovával, syn Saaru, syn jeho přátel, ale byl také vládcem Tuonely a jeho podstata byla příliš komplikovaná a do jisté míry hrůzná. Aleksi měl starosti. Jeho malá, bezstarostná liška se zamilovala do příliš mocného muže a další, ještě mocnější muž ji nespouštěl z očí. Všichni věděli, že nový Tuoni[3] má několik favoritek a jednu ženu, která ale zůstala ve světě. Temný vládce si zjevně hledal odolnou ženu, kterou by stáhl pod zem. A Marjut byla stejně odolná, jako její nezdolný tatík.

„Až se spojíme s Niilovou armádou, musíme být rychlí,“ uvažoval Ewan. „Mám pocit, že stroje nenechají jen tak otevřený průchod, který by je ohrozil. Něco mi říká, že o tom, co tu děláme, vědí.“

„Dobrá intuice,“ povytáhl koutky podsvětní muž a na chvíli se přestal dívat na Aleksiho dceru. na tu ostatně zírali všichni. Především vězni. Ti se museli hodně držet, aby neudělali to, po čem v případě Marjut i krásné Eigys velice toužili. Marjut si ale ohrožení nepřipouštěla a Eigys byla natolik nelidská, že nevzbuzovala tolik představivosti.

„Do zítřka budeme schopní vyčistit cestu. A pak,“ Ewan se rozhlédl po okolních stromech, „nesmíme ani na okamžik ztratit pozornost. Půjdou po nás. Musí zamezit tomu, abychom se spojili s Nemetobrigou.“

„Kurvy zatracený, jak já nesnášim tu hromadu šrotu,“ odplivnul si Aleksi. „Nikdy bych nevěřil, že Illův syn se spojí s něčím tak hnusným. Myslel sem, že si vezme za ženu ňákou slušnou, vošklivou holku, pořídí si větší knihovnu a dá pokoj, ne, že pude do bojový akce.“

„Sám jsi to řekl. Je Illův syn. A krev není voda,“ pronesl Väinö chladně a znovu upřel bledé oči na Marjut, která se na něj zašklebila. Jí se tedy rozhodně už moc nelíbil. Byl sice pěkný, ale nevoněl jako člověk. Nevoněl jako její Alkander… poškrábala se na nose a začala uvažovat o tom, že myslí na Alkandera jako na svého, což je vlastně pravda, protože když na něm naposledy rajtovala jako zjednaná, sliboval, že jí zasype zlatem a diamantama a slíbil jí svatební korunu a náhrdelník a taky kus pečeného jehněte… jo, to bylo dost hezký, Marjut se zavrtěla a doufala, že její táta je natolik neschopný šaman, že jí nevidí do myšlenek. Ale pak jí došlo, že někdo jiný… podívala se vyděšeně na Väina, do její hlavy rozhodně vidí.

Temný polobůh pootevřel rty a odhalil drobné, mléčně bílé zuby, mezi kterými se mu zachvěl tmavý jazyk. V tu chvíli jeho pohlednost ustoupila tomu, co z něj dělalo skutečného Tuoniho a Marjut se zachvěla. Myšlenku na Alkandera vtlačila do pomyslné truhly ve své hlavě, na kterou si sedla a zatvářila se výhrůžně. Podsvětního vládce tím dost zjevně okouzlila ještě víc. Vysunul špičku jazyka a olízl si hezké rty. Marjut na chvíli uvažovala, jestli má utéct, nebo ho bacit klackem, pro který se pro jistotu natáhla.

Aleksi ty dva pozoroval a přestával dávat na to, co říkal Ewan. Zoufalý otec se snažil všemi pohledy a myšlenkami upřít k tomu, aby odklonil Väinovu pozornost od dcery. Možná Aleksi nebyl dobrý šaman, možná dokonce nebyl vůbec žádný šaman, ale jedno věděl dobře. Saraini synové byli mocní a velice nebezpeční. Väinö byl ale rozhodně nebezpečnější, protože nerozlišoval mrtvé od živého a smrt používal jako zbraň.

„Dobře, chlapi, takže sbalíme všechno, co můžeme postrádat na zítřejší práci,“ rozhodl nakonec Ewan, „a ráno se pustíme do posledního úseku. Obě party. Jen doufám, že už nás nečeká žádná šílená halucinace,“ dodal spíš sám pro sebe.

„V mé přítomnosti těžko,“ odpověděl Väinö, který se na chvíli nechal odlákat od Marjut.

„Díky.“ I Ewan raději odvrátil od světlovlasého muže pohled. Nemohl se na něj dívat dlouho. Bohužel se podíval na Eigys, která ho zneklidňovala jiným způsobem, ale stejně nepříjemným. Když už se na ni díval, zeptal se: „Zbylo něco z vašeho syna, paní? Je v těch strojích jeden, který by jim velel, který by byl více Titem než ostatní?“

„Nemyslím,“ odpověděla bez zamyšlení, „ne. Tělesně už zřejmě neexistuje. A všechny stroje jsou nyní tak trochu Titem, jeho myslí, jeho osobností.“

„Asi je pro vás kruté poslouchat, když se bavíme o tom, že ho chceme zničit.“

Eigys pokrčila skoro neznatelně rameny a pronesla tiše: „Titus už je jen vzpomínka. Milovali jsme ho s Illem, byl milované dítě. Možná víc než Navaran. Ale už není. Odešel. A to, co z něj zbylo, musí být zastaveno. Nevadí mi, že plánujete jeho zničení. Chápu naprosto přesně, co jeho existence, byť přenesená a částečná, představuje pro lidstvo. A teď mě, pánové, omluvte… Marjut, drahá, můžete mi pomoct?“ Eigys se začala zdvíhat, s mnohem nápadnějšími obtížemi, než u ní bylo obvyklé a čekala, až drobná dívka přiskočí, aby ji podepřela. Ewan pochopil. Starší žena chránila tu mladší. Nenuceně ji vyvedla z dosahu vězňů, ale především z dosahu toho chladně bledého pohledu samotné smrti.

„Se na to vykašlu, vážně. Se raděj takovou dobu, místo toho, aby zvedli zadky a prostě tu kupu šrotu rozmlátili. Mašiny nejsou chytřejší než lidi. Už jste?“ zahučela Marjut do křoví.

„Ano,“ nevidomá žena vyšla na cestu a její dlaň našla dívčino rameno, „děkuji. My dvě si připravíme ležení dál od mužů. Tuším, že to váš otec ocení. Pomůžete mi s přípravou, budete tak laskavá, Marjut?“

„No jo, pomůžu. Ale rači bych se vrátila za Alkanderem.  Určitě mě hledá, nenechala sem mu vzkaz.“ Marjut vedla Eigys k jeskyni, ale před vchodem začenichala a pronesla: „Tady to smrdí jak v jezevčim doupěti. Když spí víc chlapů pohromadě, je to fakt hnusný. Si tady sedněte a já jdu najít ňáký deky a tak. Uložíme se ve voze, to bude bezpečnější. Teda, jestli se vám nebude chtít jít v noci čůrat a nevypadnete na držku. Chvíli!“

Marjut odběhla a Eigys se usadila u skalní stěny. Usmála se. Dívka jí připomínala všechny seveřany, které kdysi potkala za války. Bezprostřední, drzé a milé. Byla to hezká vzpomínka na všechny ty dobré lidi, ve kterých jako by celý život zůstávala dětská nevinnost. Příjemnou myšlenku ale přerušil divný, mrazivý pocit.

„No, tadle teda taky dost smrdí, ale tadle je Ewanova, tu vezmu Eigys,“ mluvila dívka sama pro sebe a balila přikrývky. Pod čím budou spát muži, ji nezajímalo. Bylo jich dost, mohli se podělit, řekla si. Přibalila ještě pár užitečných věcí, obrátila se a tiše vypískla.

Chytil ji za rameno a přitáhl k sobě. Byl vysoký, vyšší než Alkander, vysoký a hrozivý, zvlášť když promluvil: „Dívko Marjut, řekni mi, jak jsi dokázala vytvořit svůj kruh?“

Dlouho na ni nikdo nemluvil seversky. I táta používal raději ilusijštinu. Ale on promluvil starou severštinou, takovou, jaké sotva rozuměla a jaká ji děsila.

„No, já nevim, pane… králi… já…,“ Marjut se zalykala, protože mužský pach jeskyně zmizel. Zmizely totiž všechny vůně. Väinö žádnou vlastní neměl. Jako by neexistoval. Její zvířecí podstatu to mátlo a zneklidňovalo ještě víc než jeho upřený pohled.

„Totiž, šlo to samo,“ zašeptala, „já nad takovejma věcma neuvažuju.“

„A vždycky jsi tam, kde je tě třeba,“ doplnil.

„Tak ňák vim, že mám někam jít.“

„Všudypřítomná a zvědavá. Jako,“ ve Väinových očích se zalesklo bílé světlo, „život. Jsi velice živá. Podobná jaru v jeho bujení a růstu, doslova překypující životem. Jarní dívka…“

„No, takže,“ Marjut se snažila chvíli polknout slinu, kterou neměla, „asi nic pro vás, že jo? Vy ste tak ňák trochu mrtvej a ne úplně použitelnej pro…“ znovu se zajíkla, protože ji podsvětní muž natlačil na stěnu jeskyně a Marjut před sebou pevně sevřela přikrývky, zatímco on šeptal: „Nepřiběhla jsi jen tak a nebylo snadné vytvořit kruh před tím, co se řítilo na toho člověka. Žádná liška nesvede zastoupit cestu smrti… žádná se nedokáže postavit mezi lidskou bytost a její osud. Já vím, co jsi a chci si nárokovat to, co mi patří…“

Marjut vyděšeně zamrkala, když se jí kolem hrdla obtočily štíhlé, dlouhé prsty a náhle ucítila jeho vůni, slabou, nezřetelnou vůni umírání.

„Potřebuješ pomoct, Marjut?“ ozvalo se nečekaně od vchodu do jeskyně. „Dlouho jsi nešla a já měla trochu obavy.“

Obrys Eigysiny postavy vytvořil jediný záchytný bod v celém prostoru, naplněný děsivou postavou krásného boha, která ji zahlcovala. Dívka se k tomu bodu upřela celou myslí a na chvíli zapomněla na pohled těch bledých očí.

„Jsem tady,“ pípla ustrašeně a ucítila, jak jeho prsty povolují.

„A jsi v pořádku, dítě?“

Poodstoupil. Pohyboval se zcela neslyšně a na chvíli se jí zdálo, že skrz něj vidí, že tu podsvětní muž je a vlastně tak trochu není. Věnovala mu stále ještě vyděšený pohled. Ten jeho byl pronikavý a plný vědění, hrozivě přímý a strnulý. Viděla v něm to, čeho se bála i to, o čem snila. A v jednu chvíli viděla to, co ji opravdu vyděsilo. Ale zároveň se jí zdálo, že Väinö dává najevo, že ji propouští. Zřejmě ne nadlouho.

„Marjut, jsi v pořádku?“ zopakovala Eigys ustaraně.

„Jo, jo, jsem v pohodě. Je to dobrý. Už jdu.“ Dívka rychle obešla bledou postavu a těch několik kroků k ústí jeskyně se modlila, aby jí přízračná bytost nepřepadla zezadu. Zachytila se Eigys a zopakovala: „Jsem v pohodě.“

„Tak půjdeme připravit ležení,“ usmála se nevidomá a ukázala k východu.

Marjut vyšla před ní a Eigys se zachytila dívčina ramene. Než ale vyšla ven, obrátila hlavu a její oslepené oči se zastavily na nehybném podsvětním vládci.

„Vytvoř kruh,“ požádala Eigys, když Marjut urovnala ležení.

Dívka ji poslouchala a příliš nemluvila. Moc nechápala, co se jí přihodilo a snažila se neplakat, ale pořád ještě byla hodně vyděšená, ruce se jí třásly. Aniž o tom přemýšlela, vytvořila několika gesty konstrukci kruhu, potom si sedla na svoje místo a pevně si objala kolena. Lekla se, když ji Eigysiny prsty zastudily na tváři a zvedla k nesmrtelné uslzené oči.

„On nad tebou nemá moc, pokud se sama nevzdáš,“ řekla bývala královna důrazně.

Marjut vydechla: „Vy… věděla jste, že ten smrťák… přece ste slepá, nebo ne?“

„Slepá možná, ale hlavně dost zkušená na to, abych vycítila jeho přítomnost. Ublížil ti?“

„Počítá se vyděšení?“

Eigys přes tvář přelétl úsměv: „Ano. Není pěkné děsit nevinná děvčata.“

„V tom případě mě vyděsil fakt hodně,“ Marjut se zachvěla brada a aniž věděla, co dělá, prudce objala bývalou královnu a hlasitě se rozplakala. „Viděla sem… já viděla… hrozný věci… viděla sem tátu a…“ štkala, zatímco Eigys ji tišila. Musela ze sebe dostat všechno, co viděla v jediném pohledu podsvětního muže, protože nebyla jen vyděšená, ale zdrcená a nerozuměla svým pocitům. Na tak komplikované obrazy byla příliš jednoduchá.

Eigys se mračila. I ona leccos viděla, na to nemusela mít zrak. Přítomnost smrti vyvolává obrazy.

„Bude to dobré, neboj se. Nedovolím, aby ti ublížil. Vyplač se. Potom se vyspíš a ráno bude všechno lepší. Takoví, jako on mají mnohem větší sílu v noci. Klid.“

Uložila Marjut jako dítě pod přikrývku a chvíli jí vyprávěla to, co kdysi vyprávěla svým vlastním dětem, dokud dívku neukonejšila a neuspala. Potom se zvedla a bez jakékoli námahy, pomoci nebo tápání prošla Marjutiným kruhem a zamířila zpátky k jeskyni.

[1] A to, že byl pěkný macek, vědí čtenáři Dědiců Tuonely opravdu dobře.

[2] Vzpomínáte na jeho celerové speciality? Kdo by zapomněl na Dugalda a kdo by neoplakal jeho smrt? Autorka pro něj pláče dosud.

[3] Pokud netušíte, čtěte Bratra temnoty a Spásu Pimentoly