Syn hvězd - Kapitola 40.
„Pomozte mu s tím stromem, pospěšte si! Hoďte to dál, dělejte!“ Modré oči doslova hltaly každý vyčištěný kousek cesty, která se objevovala mnohem rychleji, protože seveřané, kteří ráno dorazili na místo, začali čistit terén z druhé strany. Zanedlouho mohl severský král seskočit z koně a osobně pozdravit velitele vězňů.
„Dobrá práce,“ řekl mu a zeptal se, „jak to vypadá na druhé straně?“
„Zatím klid. Máme sbaleno a můžeme okamžitě vyrazit. Nechci se tu zdržovat. Oni přijdou rychle na to, že jste prošli,“ vysvětlil stručně Ewan a krátce pohlédl za Niilova záda na shromážděné seveřany. Bylo jich poměrně dost a vypadali velice ozbrojeně. Severská armáda si potrpěla na kvalitní výbavu. Niilo si pohled velitele vězňů vyložil trochu jinak a spiklenecky zašeptal: „Už odjela zpátky. Ale ohlédla se. Několikrát.“
„Cože?“ trhnul hlavou Ewan a hned potom rozpačitě dodal: „Aha, chápu. Děkuji za zprávu. Jsem rád, že se její výsost dostala v bezpečí domů.“
Raději ale hned jakékoli další řeči o královně zamluvil tím, že navedl seveřany na stezku a vysvětlil, kam mají pokračovat. Vězni ustoupili prvním jezdcům a pozorovali elegantní armádu, kterou už by rozhodně nikdo nenazval barbarskou hordou, s nehraným obdivem. Armáda se na území Lapirionu dostala i po úzké cestě dost rychle a vedení svými důstojníky jezdci pokračovali dál severním směrem. Král Niilo dojel jen k tábořišti, kde se setkal s Eigys, Marjut a Aleksim. Pozdravil je, a zeptal se Aleksiho: „Tak kde je?“
Malý muž odpověděl bez zjevného respektu: „Co myslíš, králi? Že na tebe bude nadšeně čekat? Ten si chodí svejma cestama.“
„Tak snad se tak jeho nezkříží s tou mojí,“ odplivl si král a Aleksi posměšně nadhodil: „Jednou se zkříží, Niilo. Jednou ho potkáš a nebude to pěkný setkání.“
„Nehraj si na šamana, harfeníku!“ štěknul Niilo a pobídl velkého šedáka, který vyjel rychle na kopec za ostatními.
Marjut se chvíli dívala za králem, potom věnovala vážný pohled netečné Eigys a nakonec řekla: „Asi bych měla taky běžet. Alkander mě hledá.“
Ale než se rozeběhla za seveřany, Eigys ji pevně chytila za ruku. „Ne,“ rozhodla královna, „sama nemůžeš. Před ním nejsi v bezpečí.“
„Co je to za blbost?“ zlobila se Marjut, „říkala ste, že přes den nemá tolik síly. A jako liška mu zdrhnu. Tati, řekni jí něco!“ obrátila se na svého otce, který se zamyslel a pak váhavě pronesl: „Eigys má pravdu, děvče. Není to bezpečný. Navíc, smrti neuteče ani liška. Hele, Väinö bejval hodnej kluk, ale už je to jinej… no, něco jako člověk. A to něco jako je prostě nebezpečný. Nelidský. Včera se vo tebe až moc zajímal. Vlastně ses mu líbila už když tě viděl poprvé. Líbit se chlapovi, to je docela normální, když jsi pěkná holka, ale líbit se podsvětním potvorám, to je vo hubu. A i když je to chlapec, kterýho sem znal vod mala, někde tam vevnitř,“ Aleksi si poklepal na hubený hrudník, „tam vim, že ten malej chlapec zůstal duší v Tuonele už tehdy, před pětadvaceti letama, když umřel a jeho máma si pro něj došla do ponurý země a teď naplnil svůj děsnej vosud a stala se z něj hodně nevypočitatelná podsvětní potvora. Nikdo z nás, nikdo z lidí, dokonce ani mocnej šaman Tomi neví, co se stalo tam dole, v Tuonele po Saraině smrti.[1] Možná Eino, jeho brácha ví, čím si Sarain starší syn prošel. Ale když se znova zavřela brána Tuonely a von přijal svůj úděl a začal vobnovovat podsvětní říši, spolu s tím údělem přijal i všechno to temný, co je uvnitř smrti. Proměnil se. Vlastně asi jako princ Titus, kterej se rozpustil v kovovým monstru. I část našeho prince Väina se rozpustila v temnotě a v tuonelskejch vodách. Dokonce se šeptá, že i jeho mladší brácha tam dole pil vodu ze smrtící řeky, takže do sebe nabral kus věčnýho pláče mrtvejch bojovníků. Voni sou dědicové Tuonely a v jejich krvi je něco strašidelnýho. To už rači požehnám Alkanderovi jako ženichovi svý malý liščí nevěsty, ale nikdy, nikdy nevztáhnu svoje otcovský ruce nad hlavu krutý smrti. Pojedeš s náma, děvče,“ rozhodl nakonec a po zcela vyčerpávajícím výkladu odešel pomoct vězňům se zapřáhnutím koně do vozu.
Marjut se maličko ošila a na chvíli ucítila znovu nejistotu, jako ve Väinově přítomnosti. „Můžete mě pustit, já neuteču, když to táta zakázal,“ řekla mírně Eigys a myslela to úplně vážně.
Přesto Eigys doplnila: „Tvůj otec má pravdu. Linie mezi životem a smrtí je tak tenká, že nevíme, kudy přesně vede. Väinö je velice nebezpečný pro každého dýchajícího tvora. Pro tebe dvojnásob.“
Její stisk povolil. Marjut si povzdechla a zůstala vzorně na místě. Smrťák jí řekl, že ví, čím ona je. v tom případě věděl asi víc než ona sama, protože ona to zdaleka netušila.
Ale její úvahy skončily dřív, než je stačila rozvinout, protože to, co se začalo rozvíjet mezi stromy příkrého kopce, byla severská obrana. A zanedlouho kdosi štěkl první rozkaz. Ewan ani vězni mu nerozuměli, ale bývalý gardista velice rychle pochopil, že severská armáda zareagovala na to, co spatřila na vrcholu táhlého kopce, pokrytého hraničním lesem.
„Pohotovost!“ zakřičel Ewan a pustil všechno, co měl zrovna v rukou. Nemusel se obávat toho, že by někdo jeho rozkaz nepochopil. I když vězni se pohnuli rozhodně pomaleji než Aleksi, který už v běhu tasil. I když utíkal do vrchu, nezpomalil. Možná si ani terénu pod sebou nevšiml.
Marjut se podívala do míst, kam utíkal její otec a v rozšířených zorničkách jejích očí se zatřpytil první kovový odlesk.
Ewan měl co dělat s překonáním táhlého převýšení, zatímco seveřané, lidé rovin, vyběhli kopec, jako by tu vůbec nebyl. Sledovat, jak se rozvíjí jejich obrana ve složitém terénu lesa, bylo úžasné a zadýchaný muž, který si olizoval pot ze rtů nějakou dobu jen lapal po dechu, a přitom zíral na perfektní organizace severské armády.
Nezaváhali ani na chvíli. Od jejich útoku na stroje, který použili v hraničním městě určitě museli propracovat strategii a trénovat postup tak, že jim přešel do krve. Bez větších potíží se rozdělili do dvou skupin a každá z nich se zaměřila na jeden stroj, který se zjevil na kopci.
Ewan se vzpamatoval, když první skupina zaútočila. Obrátil hlavu a chvíli počkal na to, až jeho muži budou natolik blízko, aby ho slyšeli. Potom zavelel: „Klaudus a jeho skupina vpravo. Moje skupina vlevo. Nepřekážejte seveřanům. Jsme jen podpora. Odteď posloucháte jejich velení!“
Zdola se ozvalo dýchavičné potvrzení jeho rozkazu a Ewan se znovu rozběhl.
Bylo moudré, nechat hlavní útok na severském velení a jen podpořit zkušené vojáky. Mohl upozadit vlastní myšlenky a na chvíli poslouchat někoho jiného. Kdysi to uměl výborně a teď si dobře uvědomoval, jak je příjemné plnit rozkazy, rozhodně jednodušší, než je vytvářet. Mohl se jen napojit na vzniklou vlnu a plout v ní kupředu, proti gigantickému mechanismu, který se rozpohyboval jeho směrem.
Znovu ho překvapilo, jak je to monstrum ničivé a silné. I když seveřané jednali obezřetně a snažili se stroj oslabit ve spojích, napadat ho z boku a unikat dlouhým, mechanickým pažím, přece se zanedlouho ozval první bolestný výkřik. Stroje jen tupě nemáchaly rukama, byly pohyblivé a složitý terén dokázaly zvládat skoro stejně dobře, jako lidé. Jejich výhodou byla obrovská, koncentrovaná síla a bezchybnost každého úderu. Seveřané se naučili odhadovat, kdy a jak stroj zaútočí a uměli uskakovat, krýt se, uhýbat se skoro stejně dokonalou přesností. Kdo zpomalil tempo nebo ztratil koncentraci, riskoval to, co se stalo jednomu z neopatrných vojáků, kterého Ewan zahlédl jen letmo. Zkušený vězeň byl zvyklý na nehezké obrázky lidských těl, ale hlava, která visela jen na obnažené páteři a zbytek člověka, podobný pohozenému, hadrovému panáku, to byl pohled, ze kterého se mu udělalo na okamžik zle. Pokud ovšem nechtěl skončit stejně, musel se ve velmi zkráceném čase naučit severské povely. Lekce neznámého jazyka byla rychlá a drsná, ale brzy už věděl, jak se řekne: „k zemi, doleva, doprava a ústup.“
Netušil, co se kolem něj děje, soustředil se jen na rozkazy a své vlastní pohyby. Spolu s Alateyci útočil na pravé, vytočené koleno stroje a několikrát je zasáhl. V jednu chvíli uskočil těsně před tím, než ruka stroje smetla člověka vedle něj. Tušil, že je to jeden z mužů jeho skupiny, který nepochopil rozkaz, ale neměl čas se podívat, o koho přišel. Několikrát se zahltil vlastním dechem a zatočila se mu hlava, svaly začínaly tuhnout a bolet, čas se proměnil, prodloužil, zhutněl, natáhl se do ploché linie bezčasí, ve kterém se pohyb jevil jako rychlá proměna barevných šmouh, výkřiky ztrácely ostrost, bylo to, jako kdyby člověk ponořil hlavu do sudu s vodou, všechno vnímal najednou jako by byl zavřený v dlouhém, temném tunelu. Krev mu tepala ve spáncích, doslova cítil, jak se mu nadouvají tepny, jak pracuje srdce. Přestával postupně vnímat všechno, co jeho organismus nemohl upotřebit. První zmizel čich, sluch se omezil jen na podstatné a úplně odstřihl výkřiky bolesti, sténání nebo nářek. Zrak se naopak podivně zaostřil na lesk kovu a občasná gesta severského velitele.
Vlastně to bylo stejné jako v lomu. Už neexistoval Ewan, Astra nebo jakákoliv jiná identita muže, který se probral uprostřed sebe sama. Neexistovaly jeho emoce, vzpomínky, touhy, potřeby, kromě jediné, a to potřeby přežití. Už nebyl jedincem, propojil se zcela přirozeně s organismem jednotky, která ho obklopovala. Nejednal za sebe, ale za jakési my, se kterými splynul do neoddělitelného celku.
Když se vyhnul jedné z ran a dostal se dost blízko propojeným pásům zhruba v oblasti, která by u člověka mohla představovat kyčel, Ewan obrátil meč a začal jílcem tlouct do spoje. Měl čas zhruba na pět úderů, potom ho něčí ruka strhla nazad tak prudce, že spadl do tlejícího listí.
„Chraň si hlavu, pitomče!“ zaduněl nad ním Niilův hlas a severský král se nad ním nahrbil.
Ewan přimhouřil oči, když těsně nad královými zády prolétla kovová paže a zasáhla kohosi za nimi. Niilo se s mrštností, velmi nečekanou u tak masivního, a ne zrovna štíhlého muže přetočil, vyskočil na nohy a využil otevřené okno v obraně stroje. Bylo to neuvěřitelné, ale velký seveřan se opravdu rozběhl proti místu, do kterého před chvílí bušil Ewanův meč.
Seveřané briskně zaznamenali, že jejich král by se mohl dostat do nebezpečí a soustředili se na něj. Jejich pohyb, podobný nárazu beranidla rozkýval mechanismus natolik, že už stačil jen jeden úder a stroj, který se příliš prudce ohnal, ztratil rovnováhu.
Niilo cosi křičel, ale ve vlastní řeči, takže Ewan, který se vyhrabal na nohy, jednal intuitivně a zapojil se do jeho skupiny. Naštěstí i vězni zareagovali na pohyb svého velitele a přidali se k prudkému útoku. Lidé se jako drobný hmyz doslova nalepili na konstrukci a seveřané mohli použít svou osvědčenou metodu rozbíjení nejslabších míst konstrukce.
Ewana zaplavila euforie z ničení, naprosto ztratil zábrany a zažil doslova vnitřní výbuch, do kterého mohl vložit všechnu únavu, vztek, potlačované touhy, všechnu svou nenávist, zlobu i radost. Vůbec si neuvědomoval, že stroj se brání i v horizontální poloze a že smetl několik lidí. Nevěděl nic, potřeboval jen rozbít to, co mu bránilo konečně naplnit osud, osvobodit se, začít znovu a jinak, vyváznout z toho věčného nepohodlí. Jeho nenávist ale nepatřila mechanismu, patřila Titovi, tomu hrbatému zmetkovi, který se narodil sice postižený, ale privilegovaný, dostal všechno bez námahy, vyhříval se na výsluní, nic neriskoval, a zatímco ostatní museli nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, za každý čin, za svá rozhodnutí, on si jen v klidu a pohodlí spřádal plány na ovládnutí světa. Ewanova ruka ničila pomyslný obraz Navaranina bratra, protože zatímco on si dostatečně nevážil toho, že získal možnost narodit se z Illova semene, Ewan se musel rvát se svým původem, rodinou, prací, a nakonec s absolutním ponížením, které z něj udělalo podřadnou lidskou bytost. Stejně, jako když klečel nad vyděšenou Navaran ve chvíli jejich setkání, i teď si vybíjel vztek, bral si to, co mu patřilo, bral si zpátky všechno, co mu osud dlužil a svou vnitřní bolest přetavoval do obnaženého, krutého násilí.
Když skončil, zůstal sedět na pokořené konstrukci, která už nejevila jednou známku pohybu a kolem něj utichal boj. Těžké krůpěje potu dopadaly na ocelové pásy, které trčely do výšky, jako kosti nějakého mýtického, mrtvého zvířete. Ewan si promnul ruku setřel z kloubů krev. Teprve teď začínal cítit bolest a uvědomil si, že do konstrukce bušil holými pěstmi. Někdo ho poplácal po rameni. Někdo jiný pronesl cosi, co mohl považovat za uznání.
„Dobrá práce,“ zahučel Niilo, který už také vstával. Pořád ještě zrychleně oddechoval a otíral si z čela pot. I ostatní se zvedali a uklidňovali dech.
„Je to mrtvý,“ usoudil Aleksiho hlas.
Ewan se taky pokusil vstát, ale tak obtížný úkon zvládl až napotřetí. Rozhlédl se. Kusy stroje se povalovaly všude okolo, část druhého mechanismu ležela pod svahem v místech, kde ještě ráno tábořili. Seveřané se skláněli nad raněnými, dva klečeli u mrtvých, které přinesli na rovnou plochu pod velkou borovicí. I vězni zdvíhali ze země jednoho ze svých. Byl to nezvyklý pohled, v Ergastulu se nikdy ani neohlédli po těch, kteří neměli to štěstí a nepřežili bitky. Teď ale muži zvedli svého druha a nesli ho k severským padlým. Vypadali vážně, dokonce pohnutě. Ewan si všiml slz v očích jednoho z vrahů. Obestoupili mrtvého a sklonili hlavy. Seveřané už se začínali modlit ve svém jazyce a poklekat. A Ewan na vlastní oči viděl, jak poklekají i jeho lidé, překvapeně zjistil, že se snaží něco říct, ale nemají dostatek slov, dostatek vhodných pojmů. Proto zvedl svůj meč z listí, očistil ho a vyšel na místo smutku.
„Nejvyšší pane a bože, otče duší ilusijských, ty, který chráníš svůj lid, přijmi do své náruče toho, který nás bránil v poslední chvíli života,“ začal tiše modlitbu a sledoval, jak se tváře jeho mužů proměňují. Zasáhlo je, když říkal: „Tvůj syn, Kabal, zvaný Azala, zemřel jako svobodný muž a ochránce Ilusie v milosti naší paní, vládkyně a dcery boží, Elian Navaran z Trigornu, královny obojí Ilusie, která mu odpustila a zahladila ve své milosti všechny jeho činy, za něž byl dříve odsouzen. Náš bratr Kabal může mít hrob označený jménem, ve kterém bude spočívat navěky.“
Letmo se dotkl prsty čela a srdce. „Zabalte ho do jeho přikrývky,“ řekl jim a potom udělal ještě něco nezvyklého. Poplácal Klauda po rameni: „Dobré velení,“ pochválil ho a k ostatním prohodil: „Dobrý boj, chlapi.“ Než odešel, zaznamenal, že mu salutují.
„Jestli to přežiješ,“ Niilo už také promluvil nad severskými mrtvými a došel si pro věci, ze kterých vyprostil cestovní láhev, „královna by ti měla dát nějakou významnou frčku. Jestli nechá takový talent ležet ladem, udělá velkou chybu. Na,“ podal mu láhev, ze které si předtím pořádně loknul a usmál se, když se Ewan překvapeně rozkašlal.
„Pokud tě ale ona nedocení, klidně přijď. Na severu z tebe klidně udělám generála. My si talentů ceníme. Nemůžeme si dovolit je míjet,“ dodal severský král a láhev zavřel. Při odchodu ještě utrousil: „Má ráda v posteli vládce, ne otroky. Ještě aby je měla ráda i ve vládě.“ A při těch slovech se usmál tek, že Ewan zabojoval s chutí mu jednu vrazit.
…
Skoro ji dojalo, když viděla ten sběh obyvatel, zcela upřímný, nehraný pláč a slyšela hlasité volání svého jména. Zvažovala, že by jim jen zamávala a pak vyšla k hlavnímu schodišti hradu, ale nakonec se rozhodla jinak a vykročila směrem ke své gardě, která se snažila zatlačit dav dál od brány.
„Otevřete,“ přikázala gardistovi, kterého neznala, ale který byl teď zjevně šéfem její ochranky.
„Ale, vaše veličenstvo, oni vás ušlapou,“ namítl.
„Otevřete!“ zavelela natolik tiše, aby ji neslyšeli lidé, shromáždění u hradní brány.
Gardista zaváhal, bohužel tu ale nebyl nikdo, kdo by mu poradil, co má dělat. Nenápadně pokynul svým mužům, kteří si vyměnili nejisté pohledy a začali otevírat bránu.
Byly jich stovky, nedokázala rozlišit jednotlivé tváře, dav jí splýval před očima. Na okamžik čekala, že se na ni skutečně vrhnou a začnou ji rvát na kusy, ale když ji viděli tak blízko, tak dosažitelnou a skutečnou, zůstali stát.
Pozvedla ruce a její hlas zazněl tak jasně, že ho slyšely i zadní řady: „Vrátila jsem se domů ke svému lidu!“ A její ruce se zdvihly výš v žehnajícím gestu. Nikdy ho nepoužila, nikdy si nedovolila to, co dělával otec ve výroční Orinnův den. Poprvé zkusila, jak je snadné ovládnout dav, pokud člověk použije vhodné gesto, tón hlasu a pokud z něj vyzařuje autorita. Viděla je poklekat a musela bojovat s touhou vyzkoušet, kam až může zajít. Uvědomila si, že lidé touží být vedeni, skrápěni jasem velikosti svých vládců, ovládáni, manipulováni. To byla jejich touha, tak vyjadřovali svou svobodu. Neprahli po tom, aby sami museli nést odpovědnost, rozhodovat za ostatní, určovat směr. Nutně potřebovali figuru na piedestalu, která jim mohla být vzorem a na kterou mohli případně svést své neúspěchy. To ona měla odpovídat za jejich rozhodnutí, za to respektovali její privilegia a život v pohodlí, protože z nich snímala jejich vlastní odpovědnost za vlastní životy. Byla zplozená a zrozená jako zástupná oběť za hříchy těch, kteří se zavázali o ni pečovat a krmit ji, jako včely krmí svou královnu. byl to možná tento okamžik, kdy si Navaran uvědomila, že vláda lidu, o které často snila v dospívání, nemůže fungovat, protože se vždycky nakonec zvrhne v tyranii jednotlivců. Pochopila, že bude raději nést to břímě odpovědnosti, protože je vychovaná k tomu, aby svou moc nezneužila natolik, aby s sebou strhla Ilusii do propasti. Byla vychovaná tak, aby ustála ten opojný pocit moci a nenechala se jím příliš zmítat. „Uměřenost,“ říkal její otec a myslel tím právě tohle.
Paže klesly a královna s úsměvem přijala do náruče dítě, které jí někdo podal. Požehnala mu, políbila je na tvář a vrátila matce.
Dav začal jančit, ale zvládla si podat ruku s několika lidmi, neztratit úsměv, děkovat za jejich věrnost, žehnat jim a dotknout se dokonce i zjevně hnisajícího vředu na obličeji jednoho nemocného. Ještě slyšela jeho vřískání, že byl uzdraven dotykem božské královny, ale to už mířila do hradu a brána se za jejími zády pomalu zavírala.
„Vaše veličenstvo si bude nejprve přát…“
„Koupel,“ přerušila únavné úklony služky, která jí vyběhla v ústrety, „a něco pohodlného na sebe. Volte tmavé tóny, král zůstal na hranici, jeho žena by měla dávat najevo pohnutí a obavy, takže tmavě modrou, zelenou, šedou… ano, šedá je vhodná. A žádné audience, dneska nikoho nepřijmu. Zítřejší oslavy návratu jen skromné, nic velkého, když jsou naši muži ve válce. Je třeba zachovat decentnost.“
Vešla do známého prostoru, vdechla jeho vůně, a aniž se zastavila, při chůzi ke schodišti pokračovala s instrukcemi: „Připravte přivítání s korunním princem, mělo by ho vidět co nejvíc lidí, potom děkovná modlitba nad hrobem krále Illa vydání nějakého dekretu, nevím… snižování daní asi ne, naopak potřebujeme zvýšit válečnou daň, takže nechám na svých poradcích, co vymyslí. Něco vhodného, efektního.“
Vstoupila na schodiště a když mířila vzhůru, po očku kontrolovala všechny obrazy, které schodiště lemovaly.
„Večeři připravte skromnou, s nejbližšími. Nic okázalého, válka vyžaduje zjevnou skromnost dvora, lidé milují, když se aristokracie dokáže uskromnit. Víno jen breunonské, na počest králova rodu. Já budu pít vodu. Žádný předkrm, žádný dezert, žádné stříbro. Vyhlaste modlitby za vítězství. zítra si řekneme víc. Ale ne…“
Její zrak se zaměřil na přísně vyhlížející, výrazně krásnou dámu, která ji čekala nad schodištěm a za ruku držela malého chlapce.
„Má nejvznešenější paní,“ oslovila ji žena uctivě a podklesla v kolenou tak hluboko, že si málem klekla. „Je mi ctí přivítat vás doma.“
Její rty hovořily, ale zbytek tváře působil tak strnule, jako by měla nasazenou masku. I když jí hlavu zdobily stříbrné prameny, v obličeji měla jen pár vrásek a vypadala až nepřirozeně mladá.
„Paní z Breunonu,“ oslovila ji královna a také se sklonila, ale ne před svojí tchyní. Místo toho se usmála na svého syna a řekla mu: „Ahoj, miláčku.“ S radostí ho pak objala, pominula, že z jeho strany to bylo nevhodné chování. I to, že se rozplakal radostí. Když ho tchyně chtěla strhnout, Navaran chlapce pevně přitiskla k sobě a s ním v náručí vstala. Už byl dost velký, takže doufala, že se oba nezřítí ze schodů, ale svou pozici ustála.
„A kde je můj syn?“ promluvila tiše přísná dáma. Z jejího hlasu ukapával chlad.
„Plní své válečné povinnosti. Ale nebojte se,“ Navaran ztišila hlas, „jen se předvede ve zbroji, které se nedotkne ani kapka potu, protože Irmin dobře ví, jak si chránit svůj breunonský zadek. A teď mě omluvte. Chci se přivítat se synem a vydechnout.“
S těmi slovy tchyni obešla a zamířila do soukromého křídla.
Další dny se nesly v duchu oficialit, ale Navaran vyčlenila dostatek prostoru pro svého syna, se kterým trávila čas v otcově sadu a u řeky Siribry. Byl to milý chlapec, trochu zakřiknutý, ale inteligentní a kupodivu zjistila, že v něm vidí víc svých než Irminových rysů. Poznávali se. Opatrně, pomalu a nesměle, ale poznávali jeden druhého, vyprávěli si o dědečkovi a o malých, bezvýznamných věcech. Navaran k němu necítila asi žádnou mateřskou něhu, neměla touhu se ho dotýkat nebo ho políbit, ale přijala jako dobré znamení, že jí nevadilo, trávit s ním čas. On toužil po její přítomnosti, své babičky se bál, ale zoufale hledal matku, kterou vlastně nikdy nepoznal. Oba museli překonat počáteční ostych a odstup, ale po pár dnech už Navaran dokázala nemožné, totiž odvyprávět pohádku u jeho postele, vstát, sklonit se k němu, políbit ho na čelo a říct: „Dobrou noc, můj malý princi,“ a věřila sama sobě, že to zní přesvědčivě. Na prahu se zastavila, když uslyšela jeho: „Dobrou, maminko,“ a venku v chodbě si musela protřít oči, protože ji ještě nikdy tak neoslovil. Podvědomě si pohladila podbřišek a slíbila si, že i kdyby měla pracovat celé noci, podruhé nedopustí, aby ji oddělili i od Ewanova dítěte. Byla si vědoma toho, jak je mateřství obtížně kombinovatelné s rolí královny, ale musela najít systém, ve kterém je prostor i pro to tiché, dobrou noc, maminko.
Sama odešla do svého pokoje stejně unavená jako před svým dobrodružstvím, ale únavu už snášela jinak. Věděla, že ji unese, stejně jako nápor denních povinností, hádky, potíže, dekrety, nové tváře, třeba i nového velitele gardy, který pečlivě prohlížel její komnaty a kontroloval zajištění oken. Nepřipomínal Ereba až do této chvíle, ale když se ho zeptala: „Jak se jmenujete, veliteli?“ a on odpověděl s tak citelným astranským přízvukem, že ji až zatrnulo: „Doros, vaše výsosti, k vašim službám,“ rozhodla se ho vzít na milost.
Než usnula, její ruka pomalu povytáhla noční úbor a druhá se dotkla kůže. Královna zavřela oči a nechala ruku sklouznout níž. Bylo jí jasné, že takhle si dlouho nevystačí a král rozhodně nebude nikdy odpovídat jejím potřebám, takže si na další den sjednala schůzku s majitelkou Coletiných lázní. Vládla druhé největší říši světa, ale v soukromí rozhodně potřebovala někoho, kdo by vládl jí. A kdo by nenechal její tělo bez doteku. Nemohla fungovat jako vyrovnaná, lidská bytost s tím, že by jí měla stačit vlastní ruka a vzpomínky na několik dávno proběhlých týdnů v lesích Lapirionu. Tak dokonalá rozhodně nebyla. Po fyzické stránce byla prostě pořád jen mladá žena, která měla základní lidské potřeby. Navíc, další den ji čekala porada, které se měl účastnit Taheris. Věděla, že musí být dostatečně tvrdá a nekompromisní, aby starého velmistra zvládla a přebila jeho autoritu. Odehnala ho z mysli a táhle zasténala. Bylo jí jedno, jestli někdo poslouchá. Potom se schoulila na bok a zavřela oči. Potřebovala absenci snů a co nejhlubší spánek.
[1] Čtenáři Spásy Pimentoly vědí, že to nebylo hezké.