Syn Hvězd - kapitola 41.

Doktor ho varoval, že by neměl pít. A on neposlechl. Protože ten večer pít chtěl. Hodně. Když se ráno probudil, bylo mu tak zle, že se nemohl dlouho zvednout z postele, takže se poprvé pozvracel přes její okraj a podruhé do polštářů. Teprve potom se mu podařilo dostat ven z té měkké, páchnoucí pasti a škobrtavě přejít místnost. Chtěl se umýt, ale nakonec skončil tak, že si nahý kleknul k umyvadlu a ponořil do něj celou hlavu. Bublal do vody a přitom v klidu močil pod sebe na podlahu.

V této poloze našel svého pána velitel místní gardy.

Na okamžik zaváhal, ale nakonec překonal odpor, došel k němu a zatřásl jeho ramenem: „Vaše milosti… vaše milosti!“ Zatřásl znovu, tentokrát už skoro neurvale.

Alkander se vynořil a oklepal se. Voda, která se rozstřikovala na všechny strany, umáčela i čistou uniformu gardisty.

„Co je?“ zahučel pán Nemetobrigy.

Gardistovi ztvrdla čelist. Rozhodně teď nepotřeboval zčásti opilého, páchnoucího pána, potřeboval rozhodného a pokud možno alespoň trochu civilizovaného člověka s rozhodovacím právem.

„Pane,“ řekl se vší rozhodností, „musíte se obléknout a jít se mnou. Hned.“

„Nic nemusím,“ říhnul si Alkander.

„Obávám se, že ano, vaše milosti.“

„Tahle debata bude dlouhá, jak se zdá.“ Alkander se zachytil stolku a zvrhnul umyvadlo.

Voják pohlédl truchlivě na své zmáčené boty a rozhodl se už svého nadřízeného nešetřit. Jeho otec sloužil pod slavným Dugaldem a on sám si byl jist, že kdyby teď slavný pán Nemetobrigy vstal z mrtvých, ze svého nezdárného dědice by vytřískal duši.

„Máme hlášení, že stroje zmizely z opevněného kopce, kde se zdržovaly v posledních dnech. Mám důvodné podezření, že míří na Nemetobrigu.“

Alkander sáhl po osušce, otřel si obličej a zavrčel: „Blbost.“

„Vaše milosti, naše město je po požáru oslabené, a i když nás podpořili Strážci, pořád nemáme potřebnou převahu. Dobrý vojevůdce by…“

„Titus není a nikdy nebyl dobrý vojevůdce, sakra! Je to mrzák bez zkušeností. Chce mít svou velkou bitvu na kopci, kde se opevnil a kde trčí s tou antikvární sbírkou Svarogových strojů. Nehne se odtamtud!“

„Tam ale netrčí, pane, je pryč!“ zvýšil voják hlas.

Jenže Alkander zvýšil svůj hlas ještě o něco víc, takže gardista jen překvapeně zamrkal. Alkander se na něj prudce obrátil a hlasivky přitom rozhodně nešetřil: „Tak se šel projít! Co je mi do toho? My počkáme, až ti zatracení vězni vyčistí pohraniční les, získáme posily a…“

Zvuk jeho hlasu ustal tak náhle, jako by ho někdo přetnul a Alkander zašeptal: „Co je to?“

I gardista zpozorněl. „Zvony Nemetobrigy,“ vydechl, „poplach…“

„Do prdele… Poplach!“ Alkander zapomněl na to, co říkal před chvílí. Vystřízlivěl tak rychle, že ještě ve chvíli, kdy vybíhal ze dveří, pevně věřil ve svou opilost.

S mečem v ruce doslova prolétl chodbami hradu a rozrazil malé dveře, vedoucí na hradby. Sotva popadal dech, když doběhnul na hradby, odstrčil dva překvapené gardisty, vyřítil se do horního patra hradební věže a odsunul muže s lukem, který hleděl na město.

„Zatraceně,“ vydechl a pak nečekaně zařičel, „to není možné! Není to možné! Ten bastard! On táhne na moje město!“ A jeho obviňující prst ukázal na lesklou rojnici, která se nebezpečně přibližovala.

Potom se vzpamatoval z prvního šoku a zavelel: „Obyvatelé se soustředí v prostorách hradu. Obránci na hradby! Ty luky schovejte, proboha, vážně chcete střílet na stroje? Kde je velící?“

Vrátil se na hradby, kde míjel lukostřelce, kterým neurvale vytrhával luky z rukou a házel je pod sebe. „Ne luky, vy blbci, jen byste plýtvali střelivem. Ne luky! Všichni na městskou baštu! Chci tam mít celou posádku, pohněte!“

„Rozkaz, pane!“ zasalutoval jeden z důstojníků a než Alkander seběhl z hradeb, už za sebou slyšel štěkané rozkazy.

Jeho další cesta vedla na dvůr, kde už se připravovali rytíři pod vedením svého velmistra. Když k němu pán hradu doběhl, velmistr překvapeně zdvihl obočí, ale nestačil nic říct, protože Alkander křikl: „Musíme dopředu. Máme čas rozmístit obranu na bašty. Nemůžeme je nechat dojít až k hradu. Ubráníme město. A budeme potřebovat kameny. Hodně kamenů! Ti moji blbci si chystali luky a šípy. Někdy se mi zdá, že používání mozku je pro lidi nějaká nadstavba nad používáním prdele!“ Rozhodně máchl mečem směrem k městu: „Přesuňte svoje jednotky do měst. Moji muži zabezpečí koridor pro obyvatelstvo, které shromáždíme tady. Musíme ty… věci udržet před městem co nejdelší dobu. Co jsem ještě chtěl…“ zamyslel se a překvapeně se zadíval na velmistra rytířů, který se ho trochu dotčeně a upjatě zeptal: „Obléknout se?“

Alkander nechápavě zamrkal a teprve potom ho napadlo, podívat se na své nahé tělo a bosé nohy.

Kdesi za ním někdo mírně zakašlal a pronesl: „Vaše šaty a zbroj, milosti.“

Pán Nemetobrigy v marném pokusu zachovat důstojnost obrátil hlavu ke svému hofmistrovi jen zvolna, prohlédl si nejdříve jeho, potom tři gardisty, kteří přinášeli jeho věci a jednoho, který nesl obřadně kopí se znakem Polů z Nemetobrigy na praporci.

„Děkuji,“ pronesl Alkander tak, jako kdyby celé jeho představení bylo pečlivě natrénované, „já zahalím svou mužnost a vy, velmistře, pohněte zadkem a nezírejte laskavě na ten můj.“ Potom přistoupil ke svému hofmistrovi, předal mu meč a když si bral košili, zašeptal: „Já vidím, že se směješ.“

„Nevidíte, mám vousy,“ zabublalo to proti němu.

„On tě ten smích přejde, až nás začnou dobývat,“ odsekl vztekle Alkander, ale hofmistr se neudržel a do potutelného smíchu řekl tiše: „Až mi bude nejhůř, vzpomenu si na to, jak nám tu nahatý běháte po hradbách a děsíte vojáky, pane. Omlouvám se.“

To už se třásla ramena i muži, který držel kyrys a Alkander uraženě sáhl po kalhotách se slovy: „Doufám, že jsem vyděsil i pár ženských.“

Ale jeho sebevědomí srazilo hofmistrovo konstatování: „No, milosti, ty se mohly smíchy potrhat.“

Bylo to zvláštní. Ve chvíli, která byla spíš hrozivá se několik mužů snažilo, velice snažilo potlačit pobavený smích.

Ale když hofmistr utáhl řemínky zbroje svého pána a gardista mu obřadně předal velitelské kopí, všichni zvážněli. Teď už pro smích neexistoval prostor. Nemetobriga povstala k obraně zničeného města a Alkander pozvedl staré kopí Polů.

Rytíři obsadili hradby města, jehož brána i mříž s třesknutím uzavřely průchod. Město bylo mohutně opevněné už v dávných dobách a jeho valy odolaly několika válkám. Bohužel Titus věděl, že jediná možnost, jak ho oslabit, je vniknutí dovnitř a panika za hradbami. To se mu povedlo. Nemetobriga ještě neměla čas na to, aby lidé odklidili všechny trosky a začali opravovat vyhořelé stavby a už se na ni řítila další katastrofa.

Mužstvo obsadilo bašty i hradby, zatímco lidé pod vedením hofmistra a jeho pomocníků začali k městským hradbám nosit a vozit kameny z pobořeného chrámu. Alkander měl pravdu. Proti strojům nemohly běžné postupy fungovat.

Pán Nemetobrigy předal kopí svému pobočníkovi a uvolnil si řemínky kyrysu. Nenáviděl zbroje, cítil se v nich příliš svázaný. V tomto ohledu byl jeho vnitřní seveřan neúprosný. Osvobozený Alkander opřel kyrys o stěnu a pominul, že slyší, že nějaký rytíř zděšeně šeptá: „Proboha, už se zase svléká.“

„Takže, máme je už docela blízko,“ řekl Alkander a upřel rysí zrak do průhledu před sebou, „a nemáme moc času na přípravu. Ten hajzl Titus udělal něco nečekaného, měl bych mu vyseknout poklonu a litovat, že jsem ho nenechal v tichosti otrávit, dokud byl bezmocný. Vždycky jsem říkal, že slabé kusy by neměly přežít,“ dodal a rytíři si vyměnili za jeho zády pohledy, plné pohoršení. Lapirionská morálka byla v tomto ohledu zcela odlišná od Alkanderova zvířecího vnímání lidství.

„Výhodou je, že nebudou používat žebříky, věže, trebuchety, nic, co bychom čekali. Oni sami jsou dobývací stroje. Neunaví se, mají ohromnou sílu… jsou to dobývací stroje. Sakra…“ přešel do mrmlání, jak vypočítával všechny možnosti, „co můžeme dělat? Kromě toho, že na ně budeme házet šutry a řvát, ať vypadnou?“

„Co na ně lít vodu? Třeba zreznou,“ navrhnul jeden z gardistů, který si bohužel vysloužil to, že na něj Alkander obrátil pozornost.

„Myslíš, že když nezkorodovali po pětadvaceti letech v zemi, teď je překvapí polití vodou? Nebo doufáš, že nás budou dobývat tak dlouho, že začnou reznout? Proboha… tohle jsem radši neslyšel…“

„A co na nalít vařící smůlu? Třeba se zalepí a nebudou se moc hýbat,“ navrhnul další člověk.

Alkander si protřel čelo a vyzval ho: „Máš asi tak hodinu na to, abys oběhl borovice v okolí a sebral smůlu. Počkám.“

„Je otázkou,“ velmistr Strážců se raději ujal slova, než rytíře napadne další neuskutečnitelný návrh a postavil se k okénku, skrz něž už i on viděl pohybující se stroje, „jestli se rozvinou podél valů nebo soustředí síly na jedno místo.“

„Tipoval bych, že využijí to, v čem mají převahu,“ odpověděl zamyšleně Alkander, „vyberou si nejslabší místo a na něj soustředí všechny síly. Už dva, tři stroje ve spojení dokážou dost. A jich je,“ na chvíli se odmlčel a počítal, „osmnáct. To je šílené.“

„Obdivuji váš zrak. Já vidím jen stříbrnou pásku něčeho neidentifikovatelného v dáli,“ přiznal velitel a Alkander poznamenal: „Mám zrak jako rys.“

„Nejslabší místo je…“ oba současně pronesli, „brána,“ a jejich pohledy se střetly.

„A jsme v pasti,“ zašeptal mladý gardista, který s úzkostí sledoval, jak lidé z hradeb před bránu vrší trosky, kameny a kusy chrámových sloupů.

„Chtěl bys být tam venku?“ ukázal jeden z jeho druhů přes hradbu.

Už byli vidět, už je rozeznávali všichni obránci. Byly obrovské a pohybovaly se bez obvyklých zvuků, jaké vydává postupující armáda.

„Čekal bych, že budou aspoň, nevím, vrzat nebo tak,“ polknul další gardista a jeho ruka stiskla křečovitě píku, která mu už teď byla k ničemu.

„Jsou tak tišší. Vlastně nevypadají až tak moc nebezpečně,“ vydechl Strážce, opírající se o hradbu.

A tišší byli i obránci města. Až na ty, kteří házeli dál k bráně kameny a trosky, všichni napjatě pozorovali blížící se nebezpečí. Nad nimi pomalu doznívaly zvony Nemetobrigy a hradem se začínalo šířit to čekající, napjaté ticho…

…

„Co je to?“ Niilo zastavil koně a upřel pohled do dálky. Naslouchal a snažil se rozeznat zvuk, který slyší.

„Nemetobriga volá o pomoc,“ odpověděl někdo. Byl to Aleksi.

Starý mistr se zamračil: „Jako by nestačilo, že ho nedávno bodli do srdce, teď ho jdou dorazit.“

Severský král se překvapeně podíval po malém muži, který právě promluvil tak, jako by zapomněl, že takové věty patří do úst jiným postavám.

„Alkander je v nebezpečí!“ vypískla Marjut a rozběhla se kupředu.

Aleksi se naštěstí nedostal do mystického vytržení a byl schopen jí nastavit v pravou chvíli nohu, přes kterou se zřítila do trávy. Než se zvedla, otec na ni zaklekl a zkroutil jí ruku za zády.

„Nikam, ty šílenko,“ zaskřehotal, „jasně sem řek, že budeš s námi!“

„A někdo ho mezitím zabije!“ pištěla dívka, zatímco Aleksi říkal Niilovi: „Jak se zdá, stroje změnily plán. Jestli Nemetobriga zvoní, znamená to, že ty plechovky dobývaj město. Co my s tim, králi?“

„My budeme doufat, že na nás poslali jen ty dva stroje, které jsme dostali. Zrychlíme. Alkander nás dost zjevně potřebuje,“ rozhodl Niilo a křikem pobídl svou armádu.

„A doufejme, že Ilusijci už jsou na cestě,“ doplnil Ewan, který se krátce ohlédl za sebe.

Hluboko pod nimi se černala hradba hraničního lesa, ale průsek byl jasně viditelný.

Seveřané neuvažovali nad strategií, nebyl čas ji vymýšlet. Teď byla podstatná rychlost. Armáda skutečně zrychlila, dokonce i poslední pěšák dokázal pochodovat v tempu a vězni brzy ztráceli dech. Cvičeným seveřanům se nemohli rovnat.

„To jsou blázni!“ nadával kulhající Klaudus. „Podívejte na ně, skoro běží. Jak dlouho jde vydržet v tempu?“

„Uvidíme. My půjdeme tak, jak stačíme,“ rozhodl Ewan. Sám měl dost problémů jít dál rychleji, na to byl příliš unavený a věděl, že pokud dorazí k Nemetobrize vyčerpaní, těžko budou bojovat.

Udržoval takové tempo, které jeho mužstvo zvládalo a po určitých úsecích dovolil chlapům krátký odpočinek. Severskou armádu už dávno ztratili z dohledu, nemělo cenu se ji snažit dohánět. Seveřané zjevně nepotřebovali odpočinek, sami byli asi ze železa nebo jim pomáhala jejich zvířecí podstata. Po cestě našla vězeňská skupina jen jedno tábořiště. Seveřané si zjevně dopřáli pár hodin spánku a brzy vyrazili na další cestu.

Vězni popadali na zem kolem vyhaslého ohně a Ewan ji přikázal jen připravit oběd a rozbalit ležení. Sám si musel odpočinout, sotva motal nohama.

„Zvedejte se, je potřeba připravit tábořiště. Lehnete si potom,“ vyzval muže, kterým určil službu a kteří se sténáním začali vstávat.

Ewan došel k vozu a začal vypřahat koně. Nechtěl si stěžovat, ale zraněná noha ještě nebyla v pořádku a dlouhý nedostatek spánku se na něm začínal projevovat. Jenže složit se nemohl, protože i když ho skupina oddaně poslouchala, byl si vědom toho, že jejich oddanost rozhodně není pevná, spíš fluidní. Kdyby ztratil sílu, našli by si nového vůdce smečky. V tomto ohledu nefungovali jako vojáci, víc jako vlci.

Odvedl koně o kousek dál a nechal ho v klidu. Vděčné zvíře sklonilo hlavu k trávě a Ewan se konečně mohl vrátit k ohništi, na kterém už se vršila hranice dřeva a posadit se.

Vytáhl dýmku a hledal po kapsách, čím ji naplnit, ale vztekle si uvědomil že poslední zbytek kuřiva spotřeboval předchozí večer.

„Tady. Je to ale silnější,“ Mastičkář mu nabídl plátěný sáček a posadil se vedle něj.

„Díky.“ Ewan otevřel sáček, přičichl k němu a překvapeně zamrkal: „Konopí? Kdes vzal proboha konopí?“

„Vyměnil za nůž s nějakým seveřanem. Oni toho mají libry. Nikdy jsem neviděl tolik trávy pohromadě,“ zasmál se vězeň.

Ewan chvíli váhal, ale potom se rozhodl hodit svoje obavy za hlavu. Začal plnit dýmku a přitom říkal: „Možná proto tak uhánějí.“

„Jo, všichni jsou zkouření, a ještě nadopovaní tímhle,“ mastičkář sáhl do kapsy a vyňal další sáček.

„Co je to?“ Ewan očichal obsah a zatřásl hlavou. „Nějaká pryskyřice nebo co?“

„To je, milý zlatý, dhát. Hodně stará paworská droga,“ vysvětlil bývalý rytíř pobaveně.

Ewan vyňal jeden kousek drogy a prohlédl si ji. Tmavý, jantarově zbarvený kousek vypadal nevinně, jako oblázek, ohlazený vodou.

„Jak se dostala paworská droga na sever?“ zajímalo Ewana.

Mastičkář řekl: „Taky mě to zajímalo, tak jsem hodil řeč s šamanem, který mi to dal. Jak se zdá, Aliance obchoduje hodně čile s Paworem a král Niilo zjistil, jak vytvořit ze svých vojáků nezničitelné šílence. Po tomhle necítí bolest a nevnímají nic okolo sebe. Dost přísně se hlídá, kolik toho berou a kdy, ale když jdou do boje, frčí na tomhle. Niilo někde vyšprtal informaci, že na dhátu ujížděl legendární Valgir[1]. A oni ho považují za zakladatele severu, za svoje další božstvo, praotce. Berou to rituálně, pod dohledem šamanů, aby si moc nenavykli a mají ještě další mlsky, počkej…“ Mastičkář vytáhl z kapsy třetí sáček.

Ewan jen zíral. Prohrábl se malými sušenými kousky a usoudil: „To vypadá a voní jako houby.“

„Docela speciální houby. Včera před spaním jsem to zkusil a musel jsem sám sebe přesvědčovat, že kolem tábořiště nemůžou tančit víly. Tedy, přesvědčila mě až ta chvíle, kdy jsem si skřípnul ptáka do nějaké borovice, ale do té doby to fungovalo báječně.“

Velitel zakroutil hlavou a raději pominul poslední informaci: „Chceš mi říct, že seveřané jsou zdrogovaní?“

„Absolutně,“ zasmál se Mastičkář. „Tak mě napadá, že jsem přišel na tajemství nezničitelnosti alateyské armády a nevím, jak s tím naložit.“

„Byl bys dost dobrý špión,“ Ewan mu sáčky vrátil a nacpal si dýmku.

Mastičkář odhalil zašedlé zuby: „Jo, pokud by nás znova napadli, asi by se ta informace dala využít. Ale teď je jenom pro pobavení.“

„Myslíš, že na tom jede i Niilo?“ zajímalo Ewana, který vstával, aby si zapálil třísku od rozhořívajícího se ohně.

„Vsadím boty!“ ozvalo se za ním.

Muži posedali okolo ohně a čekali, až jim služba rozdělí do misek jídlo, kterého už moc nebylo. Sice se jim podařilo cestou skolit srnce, ale toho zatím vezli ve voze, nebyl čas ho připravit, zmohli se jen na to, že ho vyvrhli a očistili. Teď museli vydržet s vařenou čočkovou kaší z posledních zásob, které zbývaly.

Ewan sledoval, jak si povídají, díval se na každého z nich a uvažoval o budoucnosti. Jeho teď se najednou vytratilo, musel plánovat, což předtím mohl v klidu pominout. Začínal chápat, že Navaran nemohla žít jen přítomností, dostihlo to i jeho.

Vlastně doufal, že jdou na smrt, přál si to z celého srdce. V tu chvíli by mělo všechno smysl. jeho existence, jejich existence, oběť, kterou by podstoupili. Už stejně nemohl doufat, že by někdy potkal ženu, jejíž obraz začínal blednout. A jinou potkat nechtěl. Ne protože by trpěl věrností, po patnácti letech ve vězení by nepohrdnul ani ženou, která by zdaleka neodpovídala jeho představám, ale napadlo ho, že už by nedokázal žít v páru. Vlastně by možná už nedokázal vůbec žít normálně. Po všem, co prožil, i v posledních měsících nepřipadalo v úvahu, aby se vrátil do Ilusie. Pokud měl nějakou budoucnost, pak v Lapirionu, který znal už vlastně lépe než svoji rodnou zem. Rozuměl kameni, uměl velet, bojovat, přežít. To byl asi docela dobrý začátek. Ale co dál? Rodina, děti? Ne, neuměl si představit, že člověk, který jednou ranou zabije jiného a necítí výčitky, může chovat na koleni dítě. A žít někde ve srubu, v lese, jako Aleksi, na to neměl povahu. Možná… napadlo ho jedno řešení, ale pak raději vyklepal dýmku. Konopí mu nabízelo až moc divných nápadů. Musel znovu najít své teď a nemyslet na to, jak zoufale neumí naložit s vlastním životem. A potom ho napadlo, že v té vidině plamenů, v té vidině ohnivé ženy vlastně chtěl uhořet. Stejně, jako si přeje zemřít v bitvě, nějak ukončit to všechno, uzavřít svůj příběh. Umřít tak, jak sliboval svým chlapům, jako člověk, který přispěl a padl. Možná i on netoužil po ničem jiném než po tom, aby mohl mít na hrobě jméno.

Vzhlédl k obloze, kde se objevovaly první hvězdy. V okolí vládl takový klid, až se nechtělo věřit, že nepříliš daleko…

Stroj znovu narazil na hradbu. Soustředěně se zabýval rozbíjení kamenů, které se kolem něj vylamovaly. Další trojice strojů odhazovala trosky od brány. Mechanismy pracovaly neúnavně, stále a jejich vytrvalost začínala přinášet své plody. Hradba byla v jednom místě silně narušená.

Lidé na hradbách se snažili znesnadňovat strojům dobývání a zasypávali je vším co jejich pomocníci nanosili z města. Nakonec došlo i na vařící vodu, která byla k ničemu a vylití obsahu latríny… ne, to byl pokus, který Alkander zakázal zopakovat.

I když se na hradbách obránci střídali, nakonec už byli unavení všichni. Nikdo ale dlouho neodpočíval, všem bylo jasné, že noc rozhodne. Museli udržet hradby alespoň do rána. Museli vidět svítání, aby uvěřili tomu, že mají naději. Hnala je obava o život, nic víc. Nikdo ve chvíli ohrožení nepřekypoval vlastenectvím nebo snahou o hrdinská gesta. Šlo o přežití, pro které byli ochotni udělat cokoli.

Zaznamenali i malý úspěch, když poškodili stroj, který obcházel hradbu dokola a snažil se najít další slabá místa, ale pak s hrůzou sledovali, jak se gigantické monstrum samo opravuje. Netrvalo to ani moc dlouho. Ale poškození bylo viditelné, stroje přeci jen nemohly poškození svých skeletů opravit jako kováři, jen použili jiný kov na přichycení součástí.

Zatímco se stroj opravoval, kdosi ho pozoroval bedlivěji než ostatní. Alkander viděl i ve tmě.

„Ty bastardi!“ zařval velmistr Strážců, když jen těsně uhnul před kamenem, vymrštěným zdola. „Začali házet kamení na hradby. Kryjte se!“

Alkander, vyrušený křikem mužstva, vyšplhal po hradbě nepozorovaně výš, vytáhl se na cimbuří a zamířil na baštu.

„Co se děje?“ ptal se, když vcházel.

„Ostřelují nás, pane!“ hlásil jeden z rytířů. „To, co jsme naházeli dolů, metají proti nám. A dohodí zatraceně vysoko.“

„Pozor!“ Alkander ho strhnul k zemi a těsně nad nimi prosvištěl kus kamene, který prolétl nevelkým oknem.

Oba muži se podívali na roztříštěný balvan a Alkander zavrčel: „Když nepřijde pomoc, jsme v loji.“ Potom vstal, pomohl na nohy rytíři a zcela zbytečně se oprášil. „Dávejte si pozor,“ prohodil směrem k obráncům a šel najít velmistra.

Společně pak rozebírali situaci, zatímco zdola na hradby pršely kusy trosek a kameny.

„Takže budeme muset cíleně útočit na všechny místa, která mají opravená. Tam spoje nedrží,“ vysvětloval Alkander, zatímco se oba krčili za ostřelovanou hradbou. Nedaleko nich se ozval výkřik a jeden z gardistů přepadl přes okraj.

„Pokoj jeho duši,“ hlesnul velmistr a obrátil pozornost zpátky k Alkanderovi. „Pořád je to ale málo. I kdybychom vyřadili dva, tři, je jich prostě moc.“

„Vím. Jen hledám alespoň nějaké slabiny… Sakra, chlapi, nestůjte tam a nečekejte, až vám někdo urazí palice!“ zařval Alkander na rytíře, kolem kterých proletěl další předmět.

„Budeme se muset stáhnout do hradu,“ usoudil velmistr.

„Ale ne teď. Hradby drží a čím déle je udržíme venku, tím větší máme naději, že se dočkáme posil,“ namítl Alkander.

„Co když ale vězni neproklestili cestu a jsme v tom sami?“ zeptal se velmistr. Zjevně tím formuloval myšlenku, která Alkandera strašila od začátku obléhání.

„Musíme prostě doufat,“ zněla temná odpověď.

V noci se ale doufání změnilo v zoufalství. Strojům se podařilo prorazit oslabené místo nedaleko brány a mužstvo poprvé pocítilo sílu Svarogových mechanismů, poháněných Zdrojem. U otvoru se střídaly desítky obránců, kteří používali krom zbraní všechno, čím mohli bušit do kovových součástí, které se draly do otvoru. Nejvíc fungovaly krumpáče a kladiva, dokonce i sekery. Nástroje, které se jevily jako mnohem účinnější než zbraně ale nebyly k dispozici pro všechny. V Nemetobrize byli jen dva kováři a šest tesařů. Lidé někde sehnali železné tyče, ale pomáhaly i vytržené trámy z pobořených krovů. Někoho napadlo, že pokud se podaří na stroj navázat lana, mohlo by ho to zbrzdit. Bohužel při tomto postupu zemřeli tři lidé a částečně spoutaný stroj ve snaze zbavit se lan rozbil větší kus hradby.

Alkander se rozhodně nedržel stranou. Jeho vášnivá, bojovná povaha se projevila s takovou silou a razancí, že si mohl zasloužit vstup do legend. Vrhal se proti stroji s neúnavnou razancí a ve své zuřivosti si ani neuvědomil, že má přeraženou ruku.

Lidé, shromáždění v bezpečí hradu také nespali, všichni pozorovali zoufalý boj obránců a v jednu chvíli už hofmistr obyvatele Nemetobrigy neudržel. Vyběhli do města a vystřídali vyčerpané gardisty a rytíře. Bojovaly i ženy a staří lidé, teď už šlo o všechno, pokud by se stroje dostaly dovnitř, nikoho by neušetřily. Stroje neuznávají válečné zákoníky a neberou zajatce, to si uvědomil každý.

Alkandera odhodila mechanická paže a jeho záda narazila na stěnu strážní budovy. Teprve teď mu došlo, že má prakticky nepohyblivou ruku, která otekla natolik, že se skoro podobala taky nějakému podivnému mechanismu.

„Zatraceně,“ Alkander rukou zatřásl a zavyl bolestí. Na chvíli odpočíval, docházelo mu, jak strašlivě je unavený a rozbolavělý. Krvácel z mnoha mást, ale vesměs šlo o šrámy, které utržil, když jím stroj smýkl na kameny nebo když se sám dral skrz hradbu.

„No, tak do boje, chlapče,“ pobídl sám sebe, odlepil zpocená záda od stěny, udělal dva kroky a zřítil se k zemi.

Když se probral, svítalo. Kdosi ho podepřel a vpravil mu mezi rty trochu vody. ruku měl ovázanou a ležel na lavici u domu, který lidé použili jako provizorní ošetřovnu.

Alkander zamžoural. Na hradbách se pořád ještě bojovalo a další stroje se snažily probít skrz otvor v hradbě. V průniku jim bránila podivuhodná směsice lidí, vedená hodně rozhořčeným kovářem, který se oháněl velkým kladivem.

„Měl bych jim pomoct,“ zachrčel Alkander a začal vstávat, ale dívčí ruka ho přirazila zpátky na dřevo.

„Vy budete ležet, pane. nemůžeme přijít o vaši milost. Mějte rozum,“ řekla mu nějaká snad až příliš mladá dívka.

Chtěl něco namítnout, ale pak zaznamenal nejen krvavé skvrny na jejích šatech, ale i tu obrovskou únavu v její mladičké tváři.

Vzdal se a položil hlavu na dřevo ve chvíli, kdy kdosi z hradeb zavolal: „Alateyci! Alateyci na obzoru!“ a rytíř z jiné bašty hlásil: „Lapirionská domobrana! Támhle jsou naši!“

Alkander znovu nadzdvihl hlavu a usmál se, protože ze třetí bašty se ozvalo: „Praporce Ilusie!“

Svítalo. A Nemetobriga zatím nepadla…

[1] Řekněme, že ve Valgirově případě říct o ujíždění, zdaleka nevystihuje jeho jízdu z kopce. Viz Valgir; M. Střítezská; Ilusie Publishing; 2021