Syn hvězd - kapitola 42.

To, že se král vrátil předčasně jako doprovod nové Nejvyšší soudkyně Garsendis, bylo sice trochu trapné, ale lid jásal, snad jen protože král Irmin Breunon vypadal ve zbroji tak ikonicky. Král si vychutnával pocty a občas se zadíval na vstupní schodiště Ilgornu, protože očekával přivítání královny. Navaran ale očekávání svého manžela nenaplnila, zrovna jednala se zástupci Milenie o jejich setrvání v Radě.

Už se nesnažila zachránit společné struktury, které selhaly, nicméně nechtěla přijít o spojenectví a o výhodné obchodní smlouvy, takže se hodně snažila zapůsobit na milénského vyslance. Ilusie nemohla zůstat ostrovem v moři, a právě o moře šlo. Milenie byla námořní mocností a Ilusie se svým nepatrným, titěrným kouskem pobřeží na severu a dalším na jihu, rozhodně nemohla Milenii konkurovat. Odstřižení od námořních cest nebo zdražení dovozu mohlo mít katastrofální důsledky. Jistě, byla tu možnost využívání vnitrozemských obchodních tras přes Kloriath, aby se udržely styky s Paworem, ale i to by se prodražilo. Navaran potřebovala nutně udržet pevné spojenectví s Milenií, takže byla svolná k velké oficiální návštěvě Milenie, několika dalším, poměrně bolestným ústupkům, a nakonec i k příliš citlivé otázce, která ji zastihla už podruhé za poslední dobu.

„Samozřejmě, pokud byste se zavázala k zasnoubení prince Isderna s druhorozenou dcerou našeho krále, princeznou Tanis, naše jednání by mělo trochu víc… rodinný charakter,“ usmál se kluzký zástupce s ulízanými vlasy, těsně přiléhajícími k jeho kulaté hlavě.

Navaran zacukala tvář. „Druhorozenou,“ zopakovala tiše a vyslanec ji ihned ujistil: „Věkový rozdíl by nebyl tak citelný. Prvorozená princezna Thera je už teď čtrnáctiletá a zasnoubená v Halsoru. Vašemu princi ještě není devět. Tanis je čtyřletá, což z nich dělá ideální pár.“

„Druhorozená,“ zopakovala královna a podotkla, „Isdern je dědic ilusijské koruny. Není určen pro manželství s druhorozenými princeznami.“

Vyslanec pokrčila rameny a spojil ruce jako v modlitbě: „V tom případě máme maličký problém. Jen maličký, samozřejmě.“ Jeho oči zabloudily k návrhu smlouvy o námořním obchodu. „My nepocítíme dopady nepodepsání tohoto listu. My ne, vaše výsosti…“

Navaran se zamračila: „My bychom zase možná měli malý problém s vnitrozemským obchodem a cestami, které Milenie využívá na ilusijském území proto, aby se dostala do Halsoru, který je pro ni z moře nedostupný.“

„Můžeme využívat holbarské trasy,“ usmál se vyslanec a Navaran odpověděla chladně: „Ano, to můžete. Vždyť tam budete mít přízeň, až se vaše princezna provdá za…“ zamyšleně se podívala na svého pobočníka Silena, který se poklonil, došel až k ní a cosi jí pošeptal do ucha.

„Ano, děkuji, Sileno. Jistě. Za holbarského… vévodu Abirona, kterému je už krásných čtyřicet pět let. Jistě po tom, co pochoval svou poslední ženu, která,“ Navaran přikývla, když před ní Sileno položil nevelký list, který právě vyhrabal se svých složek, „prý zemřela za nevyjasněných okolností a její smrt zahrnující mnohačetná poranění, nebyla nikdy vyšetřena. Vévoda prý uvedl, že královnu nešťastnou náhodou napadl jeho lovecký pes. No,“ Navaran zvedla oči k vyslanci, „přeji vaší prvorozené princezně, aby měla větší štěstí s vévodovými… miláčky. A nyní,“ zamlaskala a odvrátila od vyslance tvář, „bych navrhovala…“

Dveře se otevřely a do místnosti vpochodoval král s několika gardisty: „Víš, že jsem právě přijel? Nikdo mě nevítal!“ vyštěkl už ve dveřích.

„Mám jednání,“ odbyla ho Navaran a chtěla se obrátit na vyslance, který její nepozornosti využil k tomu, aby se krátce poradil se svými lidmi, ale král zakřičel: „Je mi jedno, co máš, Navaran, já se vrátil a očekával bych přítomnost manželky na uvítacím ceremoniálu. Vítaly mě služky!“

Navaran si protáhla šíji, věnovala vlažný pohled Breunonovi a nepříjemným tónem pronesla: „Až se vrátíš z vítězné bitvy a na tvojí zbroji bude aspoň prach, ráda tě přijdu přivítat. Pokud je mi známo, boj o Lapirion ještě pokračuje a ty jsi tu poněkud předčasně. Předpokládám, že pán Eramund z Jezeří osobně vede naše vojsko. Pokud zvítězí a nepadne, vyjdu mu vstříc jako národnímu hrdinovi, jak se sluší a patří… a teď mě omluvte, můj pane. Mám jednání. Oběd máte v kuchyni.“

S tím se královna znovu obrátila k vyslanci a maličko cukla rameny, když za sebou král velice hlasitě praštil dveřmi.

„No,“ pousmál se Mileňan, „vraťme se k svatbě prince Isderna s prvorozenou milénskou princeznou Therou, vaše veličenstvo.“

A Navaran ho obdařila příjemným úsměvem.

„My dva spolu nemůžeme žít. Co dělám špatně, Navaran? Uznal jsem, že nezvládám panovnickou roli, podřídil se, máš můj obdiv, omluvil jsem se za všechna příkoří, která jsem ti způsobil, snažím se, zatraceně! Když jsme se potkali v Dolu, rozhodně jsi nebyla tak studená. A teď? Vrátím se domů, nečekám víc, než stručné přivítání a ty mi nevěnuješ ani tu nejmenší pozornost. Neříkej mi, že jsi nemohla jednání přerušit jen na tu chvíli, která by ti umožnila krátký pozdrav. Udělala jsi to schválně, abys mě ponížila!“

Irmin už se stačil vykoupat, převléknout a opečovat tak, že vypadal jako skutečný král, dokonalý v každém detailu, oblečený do pohodlného, vyšívaného oděvu a jemně nalíčený tak, aby vynikly jeho výrazné oči.

Navaran se dostala až pozdě odpoledne k jídlu a potřebovala nutně utišit největší hlad. Nestihla ještě ani svléknout šaty, takže se snažila nemyslet na to, jak moc ji dusí oficiální černá róba. Od rána s někým neustále mluvila a co hůř, poslouchala. Teď potřebovala jen jediné. Najíst se.

Odložila kuřecí kost a sáhla po ubrousku, zatímco Irmin jí vyčítal: „Copak to nebylo v Dolu lepší? Přece jsme si rozuměli. Dokonce i v posteli. Ocenil jsem změnu tvého přístupu. Mohli jsme začít znovu a lépe. Udělal jsem ti i krále v zářící zbroji. A ano, vrátil jsem se dřív. Eramund situaci v Lapirionu zvládne a já bych mu byl stejně k ničemu, jsem diplomat, ne voják!“

Navaran k němu zvedla oči: „Diplomat, ne voják,“ zopakovala a rozhodně nezastírala, že ji pobavil. Jeho ale její výraz urazil

„Vyrostla jsi,“ řekl zhnuseně. „Stačila chvíle a tvoje sebevědomí doslova vystřelilo do nebe. Co to způsobilo?“

„Jak vidíš, na sever od nás je válka, kterou rozpoutal můj bratr, rozpadá se Rada Ilusie, seveřané se pokusili nás napadnout a ty nedokážeš vydržet ani v bezpečném zámezí, abys zachoval dekorum. Někdo ten chaos vést prostě musí,“ odpověděla, „i kdyby to byla těhotná, velice unavená žena, která si po svém únosu do Lapirionu prošla peklem.“

Pominula, že cesta do Lapirionu byla její svévole. Vytvořila nový příběh, který měl mít do budoucna punc oficiality, zahrnující únos královny a její ohrožení.

To ale Irmin nevnímal. Zaznamenal pouze první informaci. „Těhotná?“ zeptal se překvapeně. „Ty jsi… počkej, byli jsme spolu jednou a před tím, celé ty roky…“

„Náhoda, štěstí nebo omyl. Vyber si. Rozhodně ale čekám další dítě.“

Jeho výraz se změnil. Irmin zamrkal a dojatě vydechnul: „Takže se mi to podařilo? Vážně? Myslel jsem, že… totiž, po tom, co jsem spal s tolika ženami a nic, už jsem měl pocit, že snad… ale… to je skvělá zpráva, Nan!“

Doslova vyskočil ze svého místa a hnal se k ní. Vlažně přijala jeho radost a pokusila se vypadat, jako by ji sdílela. Irmin se už podruhé radoval z cizího potomka a opravdu věřil tomu, že je plodný. Do jisté míry to bylo vlastně dojemné, i když ona rozhodně neměla chuť slzet nadšením. Přijala všechny polibky a královy slzy s tichou odměřeností a byla mu vděčná za to, že dál nepokračuje ve výčitkách. Ještě vděčnější mu ale byla za to, že neumí příliš počítat. Doufala, že mu tato nádherná neschopnost vydrží až do narození druhorozeného potomka. A v duchu se ptala boha, jak je možné, že tak charismatický a inteligentní muž, jakým byl Yder Breunon mohl zplodit tak blbého potomka, jakým je Irmin. V jeho případě byl původ jasný, Irmin vypadal dokonale jako jeho otec. Navaran ale podezírala jeho matku, že k plození potomka přizvala kromě svého muže i náhodného osla.

 Odpoledne vyjela se svým synem na delší okruh směrem na úpatí Trigornu, posvátné ilusijské hory, kde se nacházel velký Orinnův chrám a cesta, lemovaná malými svatyněmi. Isdern naštěstí zdědil schopnosti svého otce, který byl oficiálně jeho dědečkem a nijak se nepodobal svému nevlastnímu bratru, kterého nazýval otcem. Všichni Breunonové byli vynikající jezdci a malý princ se v sedle choval tak přirozeně, jako by byl se svým nízkým, bílým koněm srostlý. Právě se dozvěděl, že mu matka zvolila nevěstu a protože nevěděl, jak s tou informací naložit, zeptal se královny raději na svého děda Illa, o kterém potřeboval nutně vědět všechno. Ill mu imponoval a toužil se mu vyrovnat, to bylo dobré znamení, dobrá vlastnost pro budoucího krále. Navaran mohla být spokojená s tím, že nakonec příroda zbavila Irmina plodnosti. Její prvorozený v sobě spojoval to nejlepší z Illova rodu, s tím nejlepším z krve Breunonů.

„Jezdil sem rád? Myslím děda,“ ptal se Isdern.

„Ano, jezdil sem docela často. Původně tu chtěl být pohřbený, nakonec ale jeho ostatky zůstaly v hrobce králů na Ilgornu,“ vysvětlila Navaran a snad poprvé po dlouhé době se jí nevrátil před oči obrázek otcovy zohyzděné mrtvoly.

„Nedivím se mu, taky mi to tady přijde hezké.“ Princ popohnal koně a vyhnul se nepříjemnému úseku cesty.

„Je to pěkné místo. Velice staré, posvátné. Možná ho v posledních letech zanedbáváme. Lidé chodí víc do Orinnova chrámu na Ilgornu. Odvykli si chodit do kopce. Starý chrám,“ ukázala Navaran, „by si zasloužil obnovu. Vypadá zašle.“

„Tak ho obnov. Jsi královna. Můžeš poručit,“ navrhnul její syn a ona se zasmála: „Kéž by to bylo tak snadné.“

„Přece tě všichni poslouchají.“

„Ale kdyby král jen vydával příkazy, brzy by zjistil, že mu něco schází,“ vysvětlila.

„A co?“

„Finance, můj milý. Finance… Král musí zvažovat, na co je vydá, protože nemůže jen bezuzdně utrácet. Teď je válka, vyslali jsme vojsko.“

„Do Lapirionu, já vím,“ doplnil. Byl hrdý na to, že má přehled.

„Ano, do Lapirionu. A vojsko se musí platit. Válka je drahá záležitost. O opravě chrámu můžeme uvažovat až po válce. A před tím musíme zvážit, jestli nepotřebujeme vložit ilusijské zlato a stříbro do jiných věcí. V tom se musí král přizpůsobit realitě… do jisté míry je právě tohle podstata vlády.“

„Co to znamená přizpůsobit realitě?“ zeptal se vážně.

„To je stav, kdy máš sice sny a přání a chtěl by sis dopřát víc, než máš, ale víš, že nemůžeš mít všechno.“

„I když jsem král?“

„I když jsi král. Být vládce neznamená, že můžeš všechno, ale že můžeš to, co ti skutečnost dovolí. A skutečnost toho nedovoluje zase tak moc.“

„Nedovolí mi třeba vzít si za ženu Gladys?“ opatrně se otázal chlapec a Navaran se po něm překvapeně ohlédla: „Kdo je Gladys?“

„No, taková holka,“ uculil se.

„Jaká?“

„Taková milá,“ přiznal princ, „chtěl jsem si ji vzít. Milénskou princeznu neznám. Navíc je stará.“

Navaran potlačila smích a vážně mu řekla: „Ale milénská princezna je skutečnost, která je ti dovolena. Gladys je, obávám se, sen.“

„Takže všechny příběhy o lásce nejsou doopravdy? Třeba že Pramen čistého si vzal z lásky krásnou dívku Karme nebo že dědeček si vzal krásnou Eigys? Přece to je pravda nebo ne?“

Byl dobrý. Na osmiletého kluka možná až moc, napadlo Navaran, ale nahlas řekla: „Třeba se někdy i sen stane skutečností. Ale nejprve musíš zvážit důsledky. Král musí vždycky zvažovat důsledky a hledat možné cesty, kterými se dá dojít k výsledku. Podívej, tvůj dědeček si prosadil, že jeho ženou bude Eigys. Udělal dobře, když z jejich spojení vznikl Titus, který teď ohrožuje náš mír?“

„Ale taky ses narodila ty,“ oponoval, „a to je přece dobré, ne?“

„Je to složité,“ usmála se na něj a ukázala před sebe: „Už jsme blízko. Kdo bude dřív u vchodu?“ A pak sledovala, jak chlapcův kůň vyrazil kupředu. Sama příliš nespěchala.

Svatyně, vystavěná v době Illa Teurga byla sice už značně omšelá, ale pořád neztratila nic ze své vznešené elegance. V dobách jejího vzniku se stavby klenuly ve velké výšce a zdálo se, jako by vyrůstaly ze země, podobné štíhlým stromům. Už tehdy je stavěli pro Ilusijce lapirionští architekti, obě země byly víc provázané a vzájemně se doplňovaly. I když byla Navaran nucená spolupracovat především s mocnou Milenií, podvědomě se vracela do horské země a uvažovala nad tím, jak obnovit vazby a víc se spojit s Alkanderem. Oba syny už slíbila jinde, navíc Alkander nedisponoval vhodným potomstvem a král Osulf nepřipadal jako spojenec v úvahu. Ilusijská královna obcházela stavbu a v duchu neustále pracovala, vládla i tady, v tom tichu a meditativní atmosféře. Její hlava meditovat odmítala. Požádala ochranku, aby ji a syna nechala samotnou a když dohlédla na to, aby Isdern zkontroloval koně a zavedl ho na místo, kde ho mohl uvázat, vzala chlapce za ruku a dovedla ho k vysokým vratům.

Uvnitř vládl klid a přítmí, z vysokých oken dopadaly šikmé svazky paprsků na podlahu, tvořenou spirálovými mozaikami a nejvíc světla dopadalo na Orinnův oltář, umístěný na nízkém pódiu, na které se vystupovalo po schodišti z černého kamene. Podél stěn stály sochy, které už mnohdy neměly ani jména, příběhy zobrazených postav zmizely v čase a němí svědkové tu odpočívaly do doby svého rozpadu.

„Vypadá to tady trochu strašidelně,“ zašeptal chlapec.

„To ve všech dlouho opuštěných domech. Podívej,“ Navaran ho přivedla pod oltář a ukázala na desku, která na rozdíl od zbytku podlahy vypadala udržovaně. Kámen se leskl a nebylo na něm patrné ani zrnko prachu. „To je hrob Pramene. Zakladatel našeho rodu odpočívá na věčné časy tady. On nám dal přídomek z Trigornu, i když na hoře není žádné sídlo. Říkal, že tento chrám je naše sídlo, náš otcovský dům. Pohřbívalo se tu ještě před dvěma sty lety, změnil to až Anargios z Trigornu, který nechal vystavět novou hrobku králů na Ilgornu. Přenesl tam těla několika králů, ale Pramen zůstal tady.“

Hluboce se poklonila a chvíli se dívala na nápis ve staré ilusijštině, který hlásal: „Mou pýchou je vědomí mé pokory,“ nic víc, než heslo rodu pánů z Trigornu na něm nebylo. I to si přál zakladatel Ilusie.

„Proč neměl jméno jako všichni ostatní?“ zeptal se Isdern a než stačila matka odpovědět, z přítmí jedné z kaplí se ozval mužský hlas: „Jmenoval se Atalik. Říkali mu Atalik Galik, podle místa narození. Stal se Pramenem. A tak vešel do dějin[1].“

Navaran i chlapec se vyděšeně otočili. Královně blesklo hlavou, že ochranka je příliš daleko a že možná udělala chybu, že chtěla být se synem sama v opuštěném prostoru, ale uklidnilo ji, když viděla uniformu rytíře Štítu. Pokusila se plně důvěřovat tomu, že pokud mistrovské hodnosti, které měl muž na krku nebyly kradené, pak jí musel při jejich získání přísahat absolutní věrnost. Šlo o starého mistra, jeho uniforma už rozhodně leccos zažila. Věkem možná přesáhl i velmistra Taherise, měl bílé vlasy, utažené na temeni do uzlu a dlouhé vousy, které mu kryly velkou část tváře. I když se maličko hrbil v ramenou, byl dost vysoký a štíhlý, takže působil spíš subtilním dojmem.

Dobře si prohlédl královnu i jejího syna a pronesl: „Přišli jste se podívat na hrob Pramene? Moc lidí už sem nezavítá.“

„My ano. Je to pro nás důležité místo. Mohu se zeptat, kdo jste, mistře?“

Byla si jistá, že ho nikdy nepotkala, přestože znala všechny mistry Štítu. Nebylo jich zase tolik, aby jí některý z nich unikl.

„Už jsem hodně let mimo službu,“ odpověděl, „nepátrejte v paměti.“

„To ale není odpověď na mou otázku,“ namítla.

„Ne, to není. Omlouvám se. Chcete slyšet příběh Pramene?“

Navaran zatím neopustila ostražitost: „Známe jeho příběh. A vy jste stále neodpověděl.“

„Jste velmi soustředěná na otázky, které kladete.“

„Mám v popisu práce dávat pozor na to, co říkám a co říkají druzí,“ zamračila se. „A vaše odpověď je…“

„Kdo ji vyžaduje?“ zeptal se a do jejich rozhovoru vstoupil chlapec: „Hej, víte vy, s kým mluvíte?“

Muž na něj upřel vážný pohled velice tmavých očí a tiše pronesl: „S lidmi. S Ilusijci. Proto používám slova, lidská slova, ilusijská slova. Kdybych mluvil s ptáky, hvízdal bych.“

„Náhodou, moje máma je…“

Navaran si přitáhla chlapce k sobě a jemně mu položila dlaň přes ústa. Sama řekla: „Máte pravdu. Není nutné se představovat. Všichni jsme tu z úcty k místu a tomu, který zde odpočívá.“ Povolila dlaň a naznačila chlapci, aby mlčel.

Rozhodně ale nemlčel cizí muž, který ukázal na hrob a řekl: „Už ho vykradli tolikrát, že tu zbylo jen pár kostí a lebka. Panstvo z Trigornu chtělo kvůli těm krádežím svatyni uzamykat, ale nakonec bylo moudře rozhodnuto, že všechno zůstane při starém. Protože ostatky nejsou podstatné. Podstatné je odkaz toho, který sem byl uložen. Naši předkové tomu říkali posvátný dotek. To, co bylo svaté, posvětilo své okolí. Tělo se rozpadne, požehnání zůstává. Nechodíme sem kvůli tomu, co je pod deskou, ale kvůli tomu, co cítíme k příběhu. No, nebudu obtěžovat. Půjdu. Očistil jsem desku, poseděl tu s mužem, kterého si tolik vážím a teď už přenechávám to tiché místo vám.“

Položil si ruku na prsa a mírně se uklonil se slovy: „Vzácná paní… můj princi…“ a když to udělal, Navaran zatajila dech. Ne proto, co řekl ani protože poznal, s kým mluví. Viděla něco jiného. Něco podstatného, co jí připomnělo jeden z nejbolestnějších okamžiků jejího života. Sledovala strnule, jak se muž otáčí a kráčí ke vchodu, zvolna, beze spěchu, aniž se ještě otočil.

Chvíli zůstala stát jako přimrazená a v hlavě si probírala, všechno, co jí plynulo hlavou. Potom pustila ruku svého syna a rozběhla se k vratům s voláním: „Mistře! Mistře, počkejte! Počkejte chvíli!“

Trochu se bála, že se ve světle, které proniklo otevíranými dveřmi stařec rozplyne, ale zůstal stát a počkal, až k němu doběhne.

„Mistře, totiž…“ Navaran natáhla ruku k muži, a přitom z něj nespouštěla oči, „něco jste si zapomněl. Tohle je asi vaše.“

Usmál se a rozevřel dlaň. Teď už si byla jistá. Dva prsty mu scházely, zbyly jen nepatrné pahýly. Maličko se jí zachvěla ruka, když mu do dlaně pustila otcův prsten a zašeptala: „Pomohl mi přežít těžké chvíle. Bylo to vědomí kontinuity. Pouto. Děkuji za něj.“

Když zavíral dlaň, jemně se dotkl té její a pronesl: „Nechcete si ho přeci jen nechat? Jako vzpomínku?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „nemusím ho vlastnit, abych si dokázala vybavit vzpomínky na svého otce. Mám v sobě každý den, který jsem s ním prožila.“

„Myslím, že v sobě máte mnohem víc,“ řekl a jeho ruka skoro nepatrně zavadila o její břicho. „Tohle je kontinuita rodu. To je pramen Trigornu… bude v něm dost z jeho matky i otce. A ještě něco navíc. A na těžké chvíle rozhodně nebude sám. Bude mít dobrého průvodce. Musím jít.“ Obrátil se a vstoupil do jasného světla venku.

„Poslal jsi ho ty? To ty jsi ho vyvedl z vězení?“ zavolala za ním, ale odpověď nedostala.

 …

 „Ale my bydlíme na druhém konci města,“ chlapec se ohlédl přes rameno a znejistěl. Když mu ten člověk nabízel, že ho doprovodí za rodinou, nacházeli se v místech, kde bylo hodně lidí a všude vládl zmatek. Část lidí oslavovala, protože stroje odtáhly, část lidí oplakávala mrtvé nebo zraněné, i když obětí naštěstí nebylo moc. A zbylá část vítala nové posily. Počet obyvatel najednou nečekaně vzrostl, když za bránu vjeli Ilusijci, seveřané a lapirionská domobrana. Strach a vypětí vystřídala radost a slavení. V té změti ale chlapec ztratil tetu i strýce, kteří na něj měli dohlížet, protože otec sloužil na hradbách. A když zmatek zesílil, chlapec ztratil hlavu. Zpanikařil a pak se styděl, protože se mu nikdy nic podobného nestalo. Už byl dost velký na to, aby brečel jako batole. Jenže tu paniku nedokázal zastavit. Pak ho zastínila hřmotná postava a nějaký muž se ho dost vlídně zeptal, co se mu stalo. Byl to jediný statický bod v okolí, jediný bod, ke kterému mohlo dítě upřít pozornost a vysvětlit, proč pláče. „V pořádku. Nic se neděje. Někoho najdeme. Nebo tě prostě odvedu domů,“ slíbil ten člověk a natáhl ruku, které se chlapec mohl zachytit jako pevného lana.

Teď si ale přestával být jist, jestli to bylo opravdu lano záchranné.

Mířili k vyhořelým budovám a proplétali se mezi hromadami vyklizených věcí a jinými hromadami pečlivě srovnaného materiálu. Ruch města už byl daleko za nimi, tady vládl mrtvý klid.

Chlapec se ještě jednou obrátil a zeptal se: „Jste si jistý, že jdeme správně?“

„To je zkratka,“ odpověděl muž a pevněji stiskl chlapcovu ruku.

Dítě maličko přibrzdilo, když vidělo, že jeho průvodce míří přímo do rozevřených dveří s ohořelými veřejemi. Uvnitř je vítala děsivá tma.

Stín, který se natáhl přes práh, chvíli čekal jako by naslouchal tichým, přidušeným zvukům. Potom práh překročila vysoká jezdecká bota a vstoupila do šera. Ruka klesla k opasku.

Jezdecké boty našlapovaly tiše mezi sutinami, tmavá postava prošla dvěma místnostmi a vnikla do nevelké chodbičky, ze které se dostala ke vstupu do chladného sklepa. Na třetím schodu ležela bota. Dětská botka, docela obyčejná, ošlapaná a zbytečná. Postava se vydala hlouběji.

Ze tmy byly slyšet hlasy. Jeden dětský, plačtivý, druhý hluboký, vlastně až děsivě klidný a soustředěný. Zrovna říkal: „No tak, neboj se… neboj se, bude to jen chvilička…“

Chlapec se pokusil ještě víc namáčknout do rohu, ale už nebylo kam ustoupit. Obklopovala ho hutnost obřího mužského těla, od kterého se šířil intenzivní pach potu. Ten muž působil jako obří mrak, jako cosi beztvarého a nepopsatelného, byl všude, byl strašný, opravdový obr, lepkavý, zlý obr s tichým hlasem, mlaskavá příšera, která si přišla pro zlobivého kluka. Byl určitě zlobivý, protože ho ukradla příšera, musel udělat něco zlého, jinak by si ho ten netvor nenašel.

Silné paže ho natlačily do rohu tak, že nemohl dýchat a prsty velké ruky mu objaly napjaté hrdlo, zatímco druhá ruka začala trhat chlapcovu košili. Dítě se zalykalo a lapalo po vzduchu. Už neplakalo, rychle ztrácelo síly. Ochromila ho představa nestvůry, která je větší než dům, větší než celý svět. Nestvůry, která děsivě zachrčela a její sliny mu pokropily obličej. Zapotácela se a její ruka povolila. Najednou se začala zmenšovat, ztrácet sílu a mizet. Zbytek obra spadl chlapci k nohám a vyděšené oči se zastavily na noži, na který dopadlo nezřetelné světlo z chodby. Nůž pokrývala tmavá tekutina, která stékala z ostří ke špičce.

Konečně chlapec nabral dech a začal křičet, protože ho kdosi popadl a zvednul do výšky. Dítě se vzpamatovalo, začalo kopat, kousat, bít do neznámého pěstmi a znesnadňovalo jeho pohyb vzhůru po schodech. Bránilo se do té doby, dokud nestálo ve vstupní místnosti a nemžouralo na jiného muže, který si otřel zakrvácený nůž o kalhoty a vetnul ho do pouzdra u opasku.

„Nevíš,“ zeptal se někdo přísně, „že s cizími lidmi nemáš nikam chodit? Máma ti to neřekla?“

Dítě otevřelo ústa, zase je zavřelo a sklonilo hlavu. Bylo moc unavené na to, aby dokázalo odpovědět.

„Pojď. Vrátíme se na náměstí a já tě předám gardistům, aby tě doprovodili domů. Jak se jmenuješ?“

Chlapec pevně sevřel rty. Byl ještě v šoku a měl strach. Nevydal hlásku.

„No, dobře. To je asi jedno. Jdeme, pojď,“ muž mu nabídl ruku, ale dítě ucuklo.

Muž si povzdechl a přičapl k dítěti tak, aby mu vidělo dobře do tváře. Nebyla strašidelná a nevypadala jako mrak. Byla docela obyčejná, trochu podobná tátovi.

„Vrátíme se k ostatním. A ty mi slíbíš, že už nebudeš chodit s cizími lidmi,“ řekl ten muž.

„Jsi taky cizí,“ špitnul chlapec.

„Jo, já jsem taky cizí,“ uznal ten muž. „Klidně tě tu nechám samotného a vrátím se sám. Ale byl bych klidnější, kdyby se tě ujali vojáci a odvedli tě do bezpečí. Co ty na to?“

Chlapec se chvíli rozmýšlel, ale nakonec přikývl a natáhl k muži ruku. Jenže když to udělal, podlomily se mu nohy a dítě se začalo kácet.

Zachytily ho pevné paže a zdvihly do náruče. Chlapec vnímal jen zpola, jak se muž vrací blíž k tomu radostnému ruchu, prochází ulicemi, a nakonec volá na někoho, kdo k němu přibíhá.

Několikero rukou si chlapce předalo a muž se chvíli díval na to, jak jeden z vojáků nasedá na koně a dítě zdvíhá do sedla.

„Pivo, díky. Nikdo z nich neopustil prostor?“ zeptal se Ewan muže za nálevním pultem.

„Ne, pane, všichni jsou nahoře na pokojích. I když nechápu, proč by si nemohli zajít ven slavit. Všichni slavíme,“ zazubil se hostinský.

„Oni taky slaví. Tady. Půjdu je zkontrolovat.“ Ewan upil a postavil pivo na pult.

„Zkontrolovat?“ zasmál se hostinský, „jako že se půjdete podívat na vlastní oči, jak šukaj s mýma holkama? Hele, šéfe, nepřeháníte to trochu? Jsou to dospělí chlapi. Nepotřebujou dozor.“

„Tihle ano.“ Ewan se zadíval přísně na hostinského, ale usoudil, že je lepší nic dlouze nevysvětlovat a raději se vydal do patra.

Nahlédl do všech pokojů, jen letmo, opravdu nepotřeboval vidět to, co se dalo čekat, hledal spíš nečekané jevy, ale jediný takový pohled se mu naskytl na dvojici mužů v posteli. Oba spali jako nemluvňata a hlasitě chrápali. V ostatních pokojích se odehrávalo to, co bylo v nevěstinci běžné. Bývalí vězni prožívali právě nejkrásnější chvíle za posledních pár let a smích prodejných holek naznačoval, že se muži docela činí. Ewan se vrátil do nálevny a došel si pro svoje pivo.

„Vy byste taky potřeboval nějakou, která by vám zlepšila náladu,“ řekl mu hostinský, ale Ewan odpověděl: „Mně stačí pivo.“

S tím si sedl za stůl u dveří místnosti zády ke stěně, tak, aby viděl každého, kdo se objeví u schodiště.

Nebyl nadšený z toho, že se jeho mužstvo dostalo do města. Znamenalo to pro něj velkou obtíž, protože vězni už roky neviděli normální lidi. A především ženské. Až na několik z nich, kteří si vystačili navzájem, většina prahla po tom, co si mohla nakonec vzít násilím, pokud by nenašla jiné východisko. Toho se Ewan bál. S Alkanderem tedy domluvil plán, který, jak se zdálo, z větší části vyšel. Alkander sice předstíral, že v Nemetobrize nevěstince neexistují, ale i ke svému úžasu našel tolik povolných holek, že mu to vyrazilo dech. A nevěstinec byl dostatečně velký na to, aby pojal celou vězeňskou posádku. Zatímco ostatní slavili venku i na hradě, vězni dostali svůj vlastní prostor, naplněný dostatkem alkoholu, kuřiva a ženských křivek. Jeden člověk ale neslavil. Ewan nesměl ztratit ostražitost.

„Kam jdeš?“ zeptal se přísně Flamera, který o jedno pivo dál prošel kolem stolu a zamířil ke dveřím.

„Ale, koukám, že smrt a velitel nikdy nespí,“ zasmál se Flamer a ukázal na dveře, „na dvůr. Vysrat se, šéfe.“

Ewan se zvedl: „Půjdu s tebou.“

„Proboha, chceš mě vážně kontrolovat při hluboce lidském úkonu?“ zaúpěl Flamer.

„Budu ti fandit. Jdeme,“ vyzval ho Ewan a otevřel dveře.

O chvíli později mu Flamer, který si ulevoval v nitru páchnoucí latríny sdělil: „Líbí se mi, jak nám důvěřuješ, šéfe. Je to takové povzbudivé.“

„V bitvě vám důvěřuji plně.“

Ewan sáhl do kapsy a nacpal si dýmku. Byl rád, že může konečně kouřit něco jiného než to zatracené severské konopí.

„Přece jsme prokázali, že se umíme chovat jako příčetní lidé,“ ozvalo se z budky.

„Říká někdo, kdo podpálil dvě vesnice,“ ušklíbl se Ewan a vyňal křesadlo.

„Stane se…“

„Ne, nestane. Běžně se to nestává,“ namítl Ewan.

„Ty jsi taky seděl za vraždu. Dokonce za nájemnou… no, chápu. Do nájemných vražd člověk nedá srdce, že jo?“ zasmál se Flamer. „Tobě vadí, že většina z nás do svých činů vložila nějakou vášeň.“

„Mně vadí, že většina z vás by to klidně zopakovala,“ odpověděl Ewan a schoval křesadlo.

„Kdyby si někdo zaplatil,“ spolu s Flamerem se z latríny vyvalil odpudivý puch, „tak si to zopakuješ taky.“

„Nikdo mi neplatil. Byla to rodinná msta, ale to je jedno. Nemůžu věřit někomu, kdo poruší přísahu,“ zamračil se Ewan a Flamer zpozorněl.

Zavazoval si kalhoty, a přitom se ptal: „Kdo porušil přísahu, šéfe? Vypadáš vážně ustaraně.“

„Mám proč. Zítra se pohneme z města. Hned po ranní poradě velení. Nechci riskovat.“

Flamer se na něj vážně zadíval a vyzval ho: „Tak kdo to byl?“

„Mastičkář,“ neochotně přiznal Ewan.

Flamer bolestně sykl: „A oběť?“

„Přežila. Zatraceně, bylo to děcko. Malý kluk, sotva desetiletý. A Mastičkář nebyl idiot, dříve byl rytíř. Jak tohle mohl udělat?“ Ewan si protřel čelo a přiznal: „Kdybych si náhodou nevšiml, že v tom zmatku popadl za ruku dítě a vede ho pryč, ten klučina by…“

„Už měl všechno za sebou. Chápu,“ pokýval hlavou Flamer, „to je dost hnusná představa. Jo, Mastičkář nebyl idiot, ale někde uvnitř byl prostě… monstrum. Jako my všichni. Kde je teď?“

„Tam, kde ho jen tak někdo nenajde. Vybral si dobré místo. Jeho věci si rozdělíte. Stačilo tak málo.“ Ewan se rozpřáhl a jediným úderem roztříštil svou dýmku o roh latríny. Kolem dřeva se vysypal déšť jisker a Flamer podotknul: „Nepodpal to tady.“

„Rada odborníka?“

„Jo, tak trochu. Pojď dovnitř.“ Flamer udupal poslední žhavé kousky popele a vzal velitele kolem ramen: „Hele, slibuju ti, že nepodpálím nic, i kdybys mi dal rozkaz. Zvu tě na pivo, šéfe.“

„Vždyť všechno platí Alkander,“ namítl Ewan a Flamer poznamenal: „Tak tě zve Alkander. Jdeme.“

Ráno se Ewan vydal na hrad. Byl nevyspalý a nenaložený. Mužstvo nechal v laskavé Klaudově péči a přikázal mu, aby je dal dohromady. To nebyl lehký úkol, všichni byli unavení a měli kocovinu.

Hrad byl přeplněný lidmi a zdálo se, že všichni překážejí všem. V takovém zmatku bylo opravdu načase se pohnout ven z města. Seveřané už vzorně připravovali koně. Na to, že v noci pili ze všech nejvíc, teď vypadali dost čile a způsobně. Stejně ale Ewana napadlo, když viděl jejich noční aktivity, že tu brzy Alkander nebude jediný člověk dvojí duše. Brzy se narodí dalších pár desítek polovičních seveřanů.

Ilusijci už tak čile nesedlali, ale jako profesionální vojáci nedávali najevo, že jim je po lapirionském pivu zle. A místní domobrana se většinou válela po zemi u stájí.

Velitel vězňů dorazil do jídelny, ve které už se dohadovali všichni ostatní. Alkander vypadal blaženě, protože mu klín zahřívala Aleksiho dcera. Zjevně našla svůj protějšek a tvářila se velice majetnicky. Aleksi studoval mapy, jako by snad uměl číst, dohadoval se na detailech s Niilem, který Ewana bouřlivě přivítal. Na druhém konci stolu poznal Ewan Eramunda z Jezeří. Znal ho ze své dávné minulosti a trochu se mu zhoupl žaludek. Mohl jen doufat, že slavný velmistr a právník neuchovává v paměti všechny případy tortury, kterých se kdy zúčastnil. Vedle něj seděl nějaký voják s generálskou hodnotí, toho naštěstí Ewan neznal. Poznal ale okamžitě muže, který velel domobraně. Velký, hřmotný, rozhodný, opravdový vůdce z lidu, asi kovář nebo kameník. Ten typ, který se přirozeně ujme své úlohy, když je třeba a po jejím vykonání se vrátí k práci.

„Takže pánové, jsme tu všichni. Doufám, že noc byla líbezná, veliteli Ewane,“ mrknul Alkander na příchozího a jemně odsunul liščí dívku ze svého klína, aby mohl vstát a přejít k mapě.

Když vyslovil jeho jméno, Eramund maličko přimhouřil oči a Ewan předstíral, že ho raději nevidí. Naštěstí ho vysvobodil Alkander, který i přes zlomenou ruku, kterou tížila těžká dlaha působil přímo napumpovaně elánem. Asi se dalo usoudit, kdo ho tak potěšil a kdo unaveně zíval na jeho křesle.

„Stroje se stáhly. Výborně, díky vám všem ještě jednou a děkuji, že je severská i ilusijská armáda pronásledovala a oslabila. Přišli o pět kusů, které tu teď máme naskládané v bednách,“ ukázal Alkander ke zdi, „a vůbec nevíme, co s nimi. Protože rozlámat je zjevně nestačí, jsou to odolné potvory. To ale budeme řešit jindy, teď musíme připravit plán obléhání toho kopce, na kterém se Titus se svými mazlíky opevnil a kam se s nimi asi stáhnul.“

„Byl bych rád, kdybyste tu věc nenazýval jménem našeho prince,“ podotkl upjatě Eramund z Jezeří.

„Docela mi pomáhá, když znám jméno svině, která ohrozila mou zemi, velmistře,“ uculil se Alkander, ale Eramundovi zacukalo víčko.

„Stroj se zmocnil Illova syna a zneužil ho pro své účely. Ilgornský dvůr nenese jakoukoli vinu na…“ začal Eramund, ale Alkander dokázal změnit náladu z blažené do temné velice neočekávaně. I zkušený právník nadskočil, když Alkander zařval: „Tady nejste u soudu, Eramunde a nehájíte svého klienta! Jste ve válce, kterou rozpoutal hrbatý chudinka jen proto, že se nestal panem králem! Nikdo se ho nezmocnil, nikdo ho nezneužil. Stroje nedokážou nikoho zneužít, to lidská mysl je ovládá. Jeho mysl! Stroj je prostě jen mechanismus, i když zatraceně vyspělý. Jestli tu někdo někoho zneužil, tak princ Titus ty stroje. Zneužil je stejně, jako naši důvěru, jako mou důvěru!“ Alkander zatnul pěst a udeřil do stolu, „jako důvěru vaší královny. A už toho mám dost. Po válce se Svarogem ilusijská Rada odhlasovala, že to žádná válka nebyla. Teď se snažíte deformovat skutečnost zase. Takže, pane z Jezeří, asi tolik. Jsem vám vděčný, že jste přivedl svou armádu, ale jestli zopakujete stejné tanečky jako před pětadvaceti lety, tak… otevřu brány Ergastula a nechám jeho obsah vyjít na svobodu. Vydláždím těm vězňům cestičku zpátky do Ilusie a z pevnosti udělám sýpku. Vypovím všechny smlouvy a nechám vás, abyste vysvětlil paní královně, že jste to byl vy, kdo mě tak nasral, že se zbortily všechny dohody mezi dříve spojeneckými zeměmi!“

Aleksi vykulil oči a Niilo se pobaveně ušklíbl, když vyjel i Eramund a velice rychle opustil nezúčastněnou roli právníka: „Kdyby tu nevládla neschopná loutka, Titus by nikdy nedosáhl svého cíle. Osulf ho vyzbrojil!“

„Nepleťte se do politiky mojí země!“ zařičel Alkander a na krku se mu objevil ostrůvek nazlátlé srsti.

„Vy jste lokální šlechtic, který nikdy nesebral odvahu přijmout zodpovědnost za vládu!“ vřískl Eramund.

Niilo se opřel bokem o stůl a založil ruce na prsou. Aleksi se díval z jednoho velmože na druhého a šklebil se jako blažená žába. Mladý generál jen strnule pomrkával a Marjut obracela oči v sloup.

„Vždycky jsme vám pomohli. I před pětadvaceti lety!“

„Jistě. Kdyby tehdy nebylo Illovy intervence, válka se Svarogem by zůstala na nás a na Alateycích. A byla to válka, pane. Válka!“

„Kterou já na rozdíl od vás zažil!“

„Kterou vy jste na rozdíl ode mě prohlásil za banální operaci!“

„Konflikt!“

„To vyjde nastejno!“

„Bez našich trebuchetů byste byli v loji. A bez našich lékařů.“

„Bez vašich keců bychom se ale obešli docela dobře.“

„Zvedli jste ceny kamene!“

„A vy jste nám napařili cla na naše zboží!“

„Kde jsou slabá místa toho opevnění?“ Ewanův hlas neštěkal ani nepřeskakoval. Prostě jen šlehnul jako bič a pak klesl do své obvyklé, klidné polohy.

Ewan zaťukal na mapu: „Opevnili se a nechali jen ten průchod, který nám neumožňuje rozvinutí armády. Když už jste zmínil Ergastulum, vaše milosti, vidím tu podobnost. Dívejme se na Titův kopec jako na pevnost a uvažujme. Co zanedbal? Existuje slabé místo? Existuje řešení, které by nezvážil? Jaké jsou naše silné stránky? Až vymyslíme tohle, můžete se třeba porvat, teď máme práci. Já musím odvést své muže z města, nemůžu ručit za to, že se budou chovat vojensky, nejsou vojáci a mají svá… specifika. Chci znát plán než za nimi půjdu. A chci znát naši úlohu v něm. Jsme připraveni na to, že jdeme do první linie, ale odmítám vizi, ve které moji lidé padnou a vy se neshodnete na dalším postupu. Takže zpátky k věci.“

Docílil jejich uklidnění, opravdu se soustředili na plán, i když po sobě občas vrhali vražedné pohledy a Alkander se ošíval, protože bojoval se srstí a s prodlužujícími se tesáky. Ale než Ewan vyšel z místnosti, znal alespoň určité obrysy své budoucnosti. Nebyl spokojený, nicméně nemohl mít námitky.

Když odešel, severský král se protáhl, požádal o trochu piva a podíval se na oba nakvašené velmože: „Co se týče toho muže, který právě odešel,“ pronesl, „pokud přežije a vy mu nedáte možnost využít to, co v sobě má pro vlastní prospěch, tak jste jen packalové na místech, která patří někomu schopnějšímu. Já už mu nabídku učinil. A jestli ji nepřebijete, možná jednou povede tenhle talent moje vojáky do bitvy, která vás dva srazí z výšky na zem. Protože politika vyžaduje vizionáře, ne blbce. A teď,“ několika doušky vyprázdnil pohár, „mě omluvte. Aleksi, jdeme vykopat naši armádu a připravit ji na obléhání.“

Malý seveřan chtěl zřejmě namítnout, že není Niilův poddaný, ale jestli si měl vybrat mezi jeho pompézní rozpínavostí a dusnem v místnosti, zvolil si raději vzduch venku.

[1] Když nebude autorka líná, možná jednou napíše Atalikův příběh. Je ale otázkou, jestli se do té doby čtenářům Ilusie už moc neomrzí.