Syn hvězd - Kapitola 43.

Vězeňská jednotka se vydala na cestu jako první. Byla nejpomalejší, takže potřebovala dostat náskok. Muži byli trochu zaražení, možná ještě pracovala kocovina, ale pravděpodobnější bylo, že už si vzájemně sdělili, co potkalo Mastičkáře. Občas se někdo zadíval na Ewanova široká záda a znovu sklopil zrak. Teď už začínali chápat, že pokud to bude vyžadovat situace, velitel jejich život rozhodně neušetří. Šli do boje. Už se střetli se stroji a věděli, jaká je jejich síla. měli čas zvážit, jestli chtějí zemřít zrovna takhle a jestli je hrob s uvedeným jménem dostatečnou náhradou za život. Klauda to trápilo natolik, že došel Ewana, který šel pěšky jako ostatní, odmítl se vézt, a osmělil se: „Ty, šéfe, můžeme si promluvit?“

„Klidně.“ Ewanovi chyběla dýmka, tak kuřivo aspoň žvýkal a snil o tom, že by potřeboval nutně nasát kouř do plic.

Ostatní vězni najednou zrychlili, aby byli co nejblíž dvojici. Asi tušili, na co se chce Klaudus zeptat, ostatně, probírali to od chvíle, kdy opustili město.

„Totiž, chtěl jsem se zeptat na…“

„Mastičkáře?“ Ewan se na Klauda ani nepodíval. Sledoval krajinu před sebou.

„To taky. Ale spíš… no, víš, víme, kam jdeme. Věděli jsme to už na začátku, řekl jsi nám, co nás čeká. Přiznávám, tehdy jsem se strašně chtěl dostat ven z pevnosti, hrozně moc. Byla to skvělá nabídka. Ale teď, no, jak bych to…“ podrbal se Klaudus ve vousech a Ewan doplnil: „Teď to najednou zní hrozně, když si uvědomíš, že jdeme na smrt. Chápu.“

„Pořád na to myslím.“

„Včera, když jsi rajtoval na té holce, taky jsi myslel na smrt?“ zeptal se velitel a úkosem na kulhavého vězně pohlédl.

Klaudus se zasmál: „Jasně, že ne. Ale zrovna to mi dodalo chuť žít. Najednou mi přišlo nefér, že mám zemřít.“

„Těm, které jsme oddělali, to přišlo pravděpodobně taky dost nefér, Klaude,“ zněla odpověď a vězeň cuknul rameny: „To už je dávno.“

„Jsou pořád mrtví, Klaude. Nepřešlo to. Ty činy se prostě staly a už nejdou napravit. Ale můžeme napravit aspoň něco.“

„Tak, že umřeme?“

„Ne jen to. Mluvíš o polovině toho, co jdeme udělat,“ namítl Ewan přísně.

„A o jaké polovině mluvíš ty?“

Ewan k němu konečně obrátil tvář a pronesl: „Jdeme vyhrát bitvu. Přispět k záchraně pár stovek a možná tisíců lidí. Přijde ti to málo?“

„Mluvíš, jako by ti nevadilo, že při tom umřeš. Jako bys byl…“

„Připravený? Ano, já jsem,“ velitel se znovu podíval před sebe, „jsem připravený.“

„To zní šíleně. Každý se přece bojí smrti,“ namítl Klaudus.

Kolem těch dvou se natlačilo tolik lidí, že Ewana málem porazili. Velitel pochopil, že je asi čas na něco jako… proslov. Učil se opravdu za pochodu, jak vést lidi, jak k nim promlouvat a jak je zvládat. Někdy měl chuť na ně jen šíleně řvát, ale to nepomáhalo. Naopak, křik v pravou chvíli zabíral. Jenže jak poznat pravé chvíle? To bylo složité. Teď asi byla pravá chvíle na to, aby se zlehka vyhoupl na vůz, podél kterého šel. Sedl si na něj z boku tak, aby na něj viděli ostatní a především, aby ho slyšeli. Prohlédl si jejich obličeje. Strávil s nimi tolik času, že už se vlastně stali jeho nejbližší rodinou. Klanem, který si tak úplně nezvolil, ale postupně přijal. Vytvořil pro ně pravidla, naučil se je znát a do velké míry chápat, i když něco nepochopil nikdy. Toleroval jejich zvláštnosti, netoleroval jejich zrůdnosti.

„Já jsem připravený,“ zopakoval nahlas, „na smrt. Na bolest. Na to, že jsem na konci. To neznamená, že nemám strach. Jenom blázen se nebojí. Nejsem blázen, jsem…“ nadechl se a zvážil, jestli je nutné používat patos, ale věděl, že přesně to očekávají, „jeden z vás. Nikdy jsem netvrdil, že Ergastulum bylo moc velký trest. Bylo… tak akorát.“

Mluvil klidně a s rozvahou. Nechával každou větu viset ve vzduchu, aby si ji přebrali nebo přeříkali těm, kteří ho slyšet nemohli.

„Mám strach z umírání. Z bolesti. Z toho, že nevyváznu. Ale zároveň opakuji, jsem připravený. Ne proto, abych se potrestal za to, co už jsem si odseděl. To je pryč. Kašlu na minulost. Chci jen jedno. Získat zpátky svoje jméno. Nic víc. Neumřu jako číslo a nikdo mě nehodí do jámy a nezasype vápnem. Královna mi slíbila, že umřu jako muž, který měl jméno.“

Vůbec nevěděl, proč to dělá, ale pomalu vstal, zachytil se konstrukce vozu a vykřikl tak, že ho opravdu slyšeli všichni: „Nezemřu jako ten, kdo neměl jméno! A to jméno není Astran. Jsem Ewan Kai Keridag. Slyšíte? Zemřu jako člověk, který měl své jméno!“

Fungovalo to. Nevěděl, jak je možné, že lidé slyší na tak jednoduchá hesla, ale asi to souviselo s něčím jednoduchým, prastarým hluboko v nich. S něčím, co uměl rozeznít…

Zarazil se a to, co ho právě napadlo, ještě na chvíli odsunul do pozadí, protože musel dodat: „Mastičkář umřel jako bezejmenný vrah a až ho někdo najde, už nezjistí, kým byl. Myslete na jeho hnijící mrtvolu. Myslete na to, chlapi!“

Už chtěl seskočit, když se zdola ozvalo: „Gilroy!“ a z další řady: „Ormond! Jsem Ormond!“

Dva výkřiky strhly vlnu jmen, která se vzdouvala a tříštila o vůz. Nakonec i Klaudus pokýval chápavě hlavou a skoro neslyšně pronesl: „Bedvar…“ Bylo na něm patrné, že své vlastní jméno nevyslovil už roky a Ewan věděl, jak mu je. Jak ho to krátké slovo pálí v hrudi. Zažil to.

„Bedvar Gordian…“ Kulhavý muž se zadíval na Ewana a přivřel bolestně oči.

Ewan mu naznačil, že chápe, že ví. Potom seskočil z vozu a pokračoval v chůzi. Měl je. potřeboval, aby věřili, že to celé prostě má smysl, o kterém on pochyboval. Potřeboval, aby měli víru… a aby zemřeli.

Později, když vězně dostihla severská armáda, Ewan se od své skupiny oddělil a mezi seveřany našel Aleksiho.

„Jak to jde?“ Aleksi, který se na rozdíl od velitele vězeňské jednotky vezl na nádherném koni, podal svému příteli cestovní láhev, kterou odpoutal od sedla a počkal, až se napije.

„Docela dobře. Za chvíli jim dám pauzu, už sotva pletou nohama.“ Ewan ukázal na své muže: „Ale jsou odhodlaní.“

„Tak to maj štěstí. Já jsem totálně nevodhodlanej. Nejrači bych se na to na všechno vysral,“ konstatoval malý seveřan.

„To já taky,“ zasmál se Ewan, „ale už asi není cesty zpět. Poslyš, Aleksi, mohl bych…“

„Jsem chudej a nepučuju!“ bránil se seveřan.

„Ne, myslel jsem, jestli…“

„Drogy nemám a vodka je pro mou osobní potřebu!“

„Hej! Poslouchej chvíli!“ okřikl ho Ewan.

Aleksi se na něj pochybovačně zadíval: „Dobře, zkusím to. Ale nelíbí se mi tvůj přátelskej kukuč. Ten používal lidi, co mě chtěj navézt do něčeho děsnýho.“

„Můžeme si promluvit o samotě a víc z očí do očí?“ zeptal se Ewan a Aleksi se vyděsil: „Jako že mám seskočit ze svého věrnýho oře a chodit po svých, jako magor, kterej, aby byl vzor pro pár vrahounů, šoupe dobrovolně nohama?“

„Jen na chvíli,“ usmál se na něj prosebně Ewan.

„Vyděrači.“ Aleksi se také neobtěžoval s tím, že by koně zastavil. Prostě z něj sklouzl na zem a z kapsy vytáhl dýmku, na kterou Ewan skoro bolestně zašilhal.

„Tak povídej,“ vyzval ho seveřan a při chůzi si ledabyle začal nacpávat dýmku.

Ewan polkl naprázdno, ale pokusil se ovládnout a začal trochu nejistě: „Totiž, uvažoval jsem o tom našem plánu a…“

„Našem? Řekni rovnou, že je to Alkanderův výmysl a teda, nic moc. Ale Niilo má pocit, že je to tak blbý, že to nemůže nevyjít,“ pokrčil rameny seveřan a do sedla sáhl pro křesadlo.

„Taky mě to moc nenadchlo,“ přiznal Ewan, zatímco seveřan bojoval s křesadlem

„Se ti nedivim. Jste první linie. Hnedka na ráně. Budete padat jako mouchy. Nikomu se nechce chcípnout na začátku, když neví, jak ta sranda skončí, že jo…“

Aleksimu se konečně podařilo zažehnout obsah dýmky a nadšeně zabafat. „Konečně,“ hudroval.

„O to nejde. Jde mi o to, aby vůbec mělo nějaký smysl, že pošleme do toho zúžení moje chlapy. Aby t prostě nebyl masakr bez důvodu, chápeš mě,“ spíš konstatoval Ewan než aby se ptal.

„Jo, chápu,“ přikývl Aleksi a podal dýmku Ewanovi, který vytřeštil oči: „Můžu?“ vydechl okouzleně.

„Jasně. Je tvoje, ty trdlo,“ zahučel dobrácky Aleksi.

Ewan, který až s přílišnou lačností natáhl do plic voňavý dým, zvedl obočí a vyňal dýmku z úst. Byla nádherně vyřezávaná. Malá, dobře padnoucí do dlaně, leskle hnědá, krásná řemeslná práce a zjevně cenná. Bývalý vězeň ještě jednou potáhl a vrátil dýmku seveřanovi.

Ten ale odmítl se slovy: „Říkám, že je tvoje. A nechci slyšet žádný ušlechtilý kecy, Ilusijče. Jsi bejvalej vrah, ne posranej filozof, tak ber, dokud dávám. Co tabáček?“

„Vynikající,“ pokýval Ewan uznale hlavou.

„Ostrovní. Niilo fakt kšeftuje s celým světem,“ vysvětlil Aleksi. „Von by prodal i vostatky vlastní babičky, kdyby se mu vyplatilo je vyhrabat ze země. Je mlsnej, nenažranej a chtivej, ale vlastně se mi to líbí.“

„Takže se vrátíš na sever, až to všechno skončí?“ zajímalo Ewana.

Aleksi pokrčil rameny: „Ti nevim. Pětadvacet let žiju tady. Mám pocit, že asi i umřu tady. Hodně kámošů ze severu umřelo, mladý už mě neznaj a Marjut chce taky zůstat, je celá zblblá do Alkandera, přišla s nim vo věneček a pochopila, co je hezkýho na dospělosti. Asi bych rád viděl jejich potomstvo, donutil je, aby všechny svoje syny pojmenovali po mně…“

„Jako že by se všichni jmenovali Aleksi?“ zamrkal překvapeně Ewan.

„Si blbej? Mám i jiný ména. Třeba Ulla, to je moc pěkný a tradiční!“ zdvihla Aleksi důrazně prst. „Ale klidně bych vzal na milost i pár holek. Sem už ve věku zralosti, kdy moudrej muž přivítá vnoučata, aby je moh houpat na kolenou a vyprávět vo svých dávných hrdinských činech, protože, co budem povídat, vlastní děti vo nich slyšet nechtěj a vnoučata se nemůžou bránit, dokud sou prťavý.“

Ewan znovu potáhl a děkoval všem Aleksiho bohům, které neznal, že k němu přišli prostřednictvím té malé, skvělé dýmky. Potom, když se nabažil, věnoval Aleksimu spokojený úsměv a zeptal se: „A chtěl bys do výčtu svých hrdinských činů, které budeš vyprávět vnoučatům přidat jeden opravdu velký?“

…

Večer se utábořili nedaleko ilusijské armády a Ewan nechal mužstvo odpočívat. Sám vlastně moc unavený nebyl, jeho bdělost byla tak vytrvalá, že na spánek úplně zapomínal. Už ani nevěděl, jestli by spát vůbec dokázal. Všechny obešel, zkontroloval a na Klaudovu otázku, jestli jim bude i vyprávět pohádku, odpověděl: „Ani hovno.“

Odskočil si a když se vracel, narazil na někoho, koho opravdu potkat nechtěl. Ne ve chvíli, kdy tu nebyl nikdo další a odklonil pozornost Eramunda z Jezeří jinam. Tentokrát se pán z Jezeří díval přímo na něj.

„Večerní procházka?“ zeptal se vstřícně a ve vzdáleném odlesku strážního ohně působil jeho úsměv jako křeč.

„Nutná procházka. Předpokládám, že míříte stejným směrem,“ ukázal Ewan kamsi za sebe do křoví.

„Ne, já,“ Eramund ještě rozšířil svůj křečovitý úsměv, „mířím za vámi. Ještě jsme neměli tu čest si pohovořit, přitom jsme oba velitelé a za pár dní spolu půjdeme do bitvy. Chtěl bych vědět, s kým mám tu čest. Obzvlášť protože král Niilo si vás zjevně z nějakého důvodu váží.“

„Nevím, z jakého, ale,“ Ewan vsunul ruku do kapsy a nedal na sobě znát, že ho pobavil Eramundův zjevný úlek, „prosím. Můžeme se posadit k ohni, vaše excelence.“

Eramund ostražitě pozoroval, co velitel vězňů vytahuje z kapsy. Dýmka ho uklidnila a přijal nabídku. Následoval Ewana k ohni, od kterého vyhnali stráž. Oba se usadili a Ewan zaměstnal ruce sáčkem s tabákem a všemi úkony, které mu dovolovaly chovat se přirozeně a nedat najevo, jak moc je nervózní.

Odhadoval, že Eramundovi už musí být k šedesátce, věk na něm ale rozhodně nebyl vidět. Eramund platil za druhého nejvýše postaveného aristokracie Ilusie, hned za Yderem Breunonem, po jehož náhlé, nevyjasněné smrti se stal mužem na vrcholu pyramidy. Breunonové pořád byli významní, obzvlášť když si mladá královna vyvolila za manžela Irmina Breunona, ale ten byl natolik neschopný, že Eramundovu pozici nemohl ohrozit. Pán z Jezeří byl vynikajícím právníkem a poradcem dvora v právních otázkách. Zároveň byl přísedícím Královského soudu a velmistrem řádu Meče Orinnova. Říkalo se o něm, že tituly sbírá stejně, jako zbraně, sochy a milence, ale každý, kdo by něco takového řekl nahlas, riskoval, že ho pán z Jezeří zažaluje. A nikdo nechtěl stát proti nejlepšímu právníkovi v říši.

Jeho dvě dcery se dobře provdaly a jeden z vnuků oficiálně zdědil jeho titul a prvorozenectví, protože adoptivní syn nepocházel z jeho krve, takže mu nenáleželo dědické právo. Eramund si dlouho přál vlastního syna, nakonec ale své snahy vzdal. S manželkou se dohodli na formálním udržování svazku, neoficiálně žil Eramund s mistrem Edrigem, ale věrností příliš neoplýval. Řádem se neslo dost šeptaných historek o tom, jaké typy mužů velmistr preferuje. Takže většina rytířů nosila upravené vousy, krátké vlasy a snažila se nabrat tolik svalové hmoty, aby získala přízeň svého nadřízeného. Paradoxně teď muž, ve kterém by pán z Jezeří našel zalíbení, seděl proti němu, nacpával si dýmku a snažil se svému protějšku raději nedívat do očí. Z druhé strany byl ale pečlivě pozorován, hodnocen a jeho tělo, které se opravdu blížilo Eramundovu ideálu, došlo ocenění.

Nahlas ale Eramund pronesl: „Uvažoval jsem o vašem přízvuku. Původně jsem si myslel, že jste Lapirionec, ale pak mi došlo, že váš původ musí být ilusijský. Vaši lidé vás nazývají Astranem. Takže jste astranského rodu?“

„Ano, mám astranský původ, ale už jako dítě jsem odešel s rodinou do centrální Ilusie,“ odpověděl Ewan a pevně stiskl křesadlo.

„Zajímavé. Ale v Lapirionu už žijete dlouho…“

Ewanovi se podařilo zažehnout tabák a rozdmýchat ho. Potom se konečně podíval na pána z Jezeří a vyzval ho: „Nemusíte tak složitě kroužit okolo. Klidně se zeptejte přímo, vaše excelence.“

„Už jsme se potkali.“

„Ano. A oba víme, kdy.“

„Vydržel jste torturu… a nepřiznal motiv svého činu. Byl jste odsouzen k dvacetiletému trestu v Ergastulu. Byl jste zajímavý případ. Takový, na jaký se nezapomíná ani po letech,“ řekl Eramund, který pochopil, že opravdu nemusí používat náznaky, „takový, jaký zůstane člověku v mysli. Už jste měl být mrtvý.“

„Dočkáte se, vaše excelence,“ ujistil ho Ewan.

„Nemyslím, že bych po tom toužil,“ pokrčil šlechtic rameny, „pro mě to nebylo osobní ani tehdy, ani teď. Vražda generála Eola Gratia byla vysoce neetická, to ano. Ale v kontext osvobozeneckého boje astranských klanů za sebeurčení jsem ji vnímal jako historickou nutnost. V tom jsem vás chápal. V tom, že jste kryl svou rodinu, jsem vás dokonce obdivoval. Neudal jste nikoho jiného a radši podstoupil mučení. Vzal jste celou věc na sebe. Obdivuhodné. Zřejmě,“ ošil se Eramund. „Asi mi neřeknete, jak jste se dostal do vedení té podivuhodné posádky, složené z řekněme velmi netypických a nevojenských typů…“

„Náhoda,“ odpověděl Ewan a přihodil kus dřeva do ohně, který víc ozářil Eramundův pravidelný obličej.

„Beru v potaz. Naše přesvatá královna prý ve vás našla jisté… zalíbení. Alkander naznačil, že jste její výsosti zachránil život,“ nadhodil Eramund natolik neutrálně a chladně, že Ewan okamžitě pochopil, jak pikantně mu Alkander vylíčil jeho vztah k Navaran.

Sebral si ze rtu kousek tabáku a hodil ho do ohně. Klidně odpověděl: „I to byla vlastně náhoda. Zachránil jsem ženu v nesnázích, která po přepadení a vyvraždění své družiny bloudila v lesích. Slíbil jsem, že ji dovedu na hranici. Bohužel, naši cestu zkřížily události, které nás teď ženou do bitvy. Ale jsem rád, že je její výsost v bezpečí u svého manžela, syna a svého lidu. Bylo to její jediné přání,“ dodal.

„Máte vzdělání. Nemluvíte jako vězeň.“

„Víte, že mám. Ne vysoké, ale mám.“

„A velitelský talent.“

„Říkají to.“

„Zajímá mě, jaké máte ambice.“

Ewan se krátce zasmál, potom zvážněl a odpověděl: „Splatím dluh… naší společnosti a královně. moje ambice končí u toho kopce, na který míříme. Jinými slovy, žádné nemám, vaše excelence.“

„A pokud přežijete? Co s vámi bude? Vlastně, co bude i s těmi lidmi, které jste vytáhl z nejpřísněji střeženého vězení na světe? Uvažoval jste o tom, jak s nimi naložíte, když přežijí?“ zeptal se Eramund velice přísně, ale Ewan s klidem odvětil: „Jenže oni nepřežijí, vaše excelence.“

„Jste si jist?“ namítl Eramund.

„Zaručil jsem se veliteli Ergastula. A svůj slib dodržím,“ zněla stručná odpověď.

Pán z Jezeří zvedl překvapeně obočí: „A oni to vědí?“

„Svým způsobem… ano. Do určité míry,“ připustil Ewan, „vědí, že jdou na smrt.“

„Ale mohou přežít, pak bystě měl ovšem problém.“

„Neměl. Protože nepřežijí,“ ujistil ho znovu Ewan.

Velmistrův pohled utkvěl na jeho dlouhém noži, který měl za opaskem. Eramund přikývl a podotkl: „To ale podmiňuje vaše vlastní přežití.“

„Ne. Pojistil jsem se, excelence. Pokud bych padl, někdo jiný už se postará o to, aby můj slib nezůstal nedodržený. Žádný odsouzený vrah, který byl natolik nebezpečný, aby ho společnosti izolovala, nevyjde z Lapirionu živý… to se týká i mě,“ dodal Ewan tiše.

„Dumám, jestli jste tak fanaticky čestný nebo naivní.“

„Dokážu zabít člověka, aniž bych cítil lítost nebo stud. To není charakteristika naivního nebo čestného člověka. nejsem ani jedno, pane,“ odpověděl po pravdě Ewan a znovu upřel oči do ohně.

„Byl byste vynikající rytíř. Král Alateyců má pravdu. Je vás něco, jak to říct něco prastarého a dávného. Naše civilizace už ale ztratila povědomí o takovém způsobu nahlížení na život a smrt. Svým způsobem mě fascinuje, že někdo ještě dnes dokáže uvažovat tak zoufale principiálně.“

„Asi vám neodpovím, protože odpověď neznám. Já si připadám dost přízemní,“ zněla odpověď a Eramund se zasmál: „Možná máme oba na přízemnost jiný náhled, pane. Nicméně zpátky k tomu, proč jsem s vámi chtěl mluvit. Ona si přeje, abyste přežil. Po pravdě, navrhla, abyste získal titul a pozemky, protože záchrana ilusijské vladařky, Illovy dcery, to není banální událost, která se stává běžně.“

Ewan se zamračil a přes čelist se mu přelila napjatá vlna. Eramund poklidně pokračoval: „Nemyslím, že by bylo vhodné, aby Ilusie, která vás odsoudila nyní uvedla vaši osobu mezi svou aristokracii a namalovala vám nad erb korunku. Sice by povýšení Astrana mohlo přinést bod naší smírné politice, ale stůjme nohama na zemi. s vaší minulostí by byl takový akt výsměchem našemu právnímu systému. To asi chápete.“

„Jistě. A nikdy by mě nenapadlo žádat něco tak… její výsost byla možná ještě ovlivněná tím, co se stalo,“ vysvětlil Ewan a narazil na Eramundův chápavý výraz.

„Musel jste projevit opravdu velký talent v mnoha oblastech,“ pronesl ironicky a Ewan se raději znovu zadíval do plamenů.

„No,“ mlasknul Eramund, „stojím mezi dvěma meči. Jeden svírá má královna, jejíž přání nemohu pominout. Druhý svírá ilusijská aristokracie, která by mě ohlodala až na kost, kdybych poslechl. A jako by to nestačilo, král Niilo se doslova třese na to, že do vás zatne drápy a zasadí úder naší paní, potažmo naší zemi. Pokud by vás získal, a byl byste blázen, kdyby vás napadlo odmítnout jeho nabídku, pak by to byl citelný políček do tváře Illovy dcery. Zbývá tedy poslední možné řešení.“

„Zabít mě? O to se postará bitva,“ ujistil ho Ewan, ale Eramund namítl: „Mluvíme o situaci, ve které přežijete.“

„Pokud přežiju bitvu nebo to, co se mi stane po ní, pokud náhodou vyváznu?“ Ewan k rytíři zvedl tázavě oči. Střetl se s absolutně chladným pohledem a Eramund prohlásil: „Jeden z nás je vrah, ale já to nejsem, pane.“

Potom cukl horním rtem a zvolna pokračoval: „Zbývá možnost, že zůstanete v Lapirionu jako jeho občan. Alkander s tímto řešením souhlasí. Místní aristokracie je spíš komická a velmoži se rekrutují z nižších vrstev. Lapirion je společensky prostupný, můžete v něm žít jako svobodný muž s privilegii, která nechám na panu Alkanderovi. Její výsost by byla ujištěna, že jsme plně zabezpečili vaši budoucnost. Pán Nemetobrigy je připraven vám nabídnout rozhodně víc než král Niilo. Získal byste uprázdněné léno prince Tita, jeho rozsáhlé pozemky ve Svajone, titul svobodného pána a zkonfiskovaný majetek těch, kteří se postavili na Titovu stranu. Za Ilusii bych vám přidal šedesát talentů čistého stříbra, které bychom vám spláceli v pravidelných dávkách. V případě našeho vítězství by se z vás tak stal opravdu velmi dobře zajištěný muž. Alkander by zároveň zajistil vaše dekorování mistrem řádu Kamenných strážců Lapirionu. Ne,“ zarazil Ewana, když se nadechl, „neodpovídejte hned. Berte naši nabídku jako motivaci k přežití a jako úplatek za to, že si nebudete nárokovat jakákoli privilegia v Ilusii a nepřijmete nabídku krále Niila.“

Eramund vstal, a ještě jednou spočinul pohledem na zaraženém Ewanovi. „Dokážete zabít člověka. Vzít úplatek rozhodně není větší zločin. Pokud slíbíte, že se vzdáte ilusijského občanství a možnosti stálého návratu do Ilusie, uděláme z vás zatraceně bohatého zmetka. A věřte mi, bohatství dokáže zaplnit stesk po domově i třeba… po ženě, kterou nemůžete mít. No, pane, přeji vám dobrou noc. A hodně štěstí v bitvě.“

Po těch slovech se Eramund obrátil a bez toho, že by dal Ewanovi možnost jakkoliv zareagovat, zmizel ve tmě.

Byla to další noc, kterou Ewan probděl. Tentokrát ale uvažoval nad tím, kým je a kým chce být. Všechny možnosti, které mu osud nabízel, vypadaly až příliš okázale. Až příliš lákavě. Nikdy by si nedokázal představit, že mu jednoho dne budou nadbíhat nejmocnější lidé světa, že ho dokonce budou uplácet. Nechápal, proč. Mohli se ho přece zbavit a královně sdělit, že nebyla možnost ho zachránit. Minimálně by si tak ušetřili dost stříbra. Něco mu říkalo, že za tím vším není jen Navaran, ale někdo důležitější. Někdo si přál, aby přežil a držel nad ním ochrannou ruku. Ale kdo mohl být tak vlivný, aby se za něj postavil? To netušil a nebyl mu jasný důvod takové ochrany. Obrátil se na bok a zíral do tmy, která se v jeho mysli formovala do nezřetelné postavy, do postavy, kterou možná kdysi viděl, ale nedokázal si rozpomenout, čím pro něj byla.