Syn hvězd - kapitola 44.

Bylo zvláštní sledovat tu podivnou nehybnost na protějším kopci, který zdaleka nedosahoval výšky toho, na kterém se opevnily stroje. Armády rozbíjely tábory, připravovaly se ošetřovny, vytvářely ohrady pro koně a jednoduchá palisáda. Nikdo nespěchal, všichni se chovali trochu jako by si jen tak vyjeli tábořit s přáteli. Atmosféra byla uvolněná a činorodá, ostře kontrastující s klidem na okrouhlém, táhlém kopci, zcela zbaveném stromů, ze kterého byl široký výhled do krajiny. Vojáci naopak viděli na kopec, velitelé zvolili dobrý výchozí bod.

Na první pohled bylo patrné, jak výborně jsou organizované obě armády, ilusijská i severská. Jejich tábory vznikly jako první, měly svůj řád a logiku, oproti nim ležení místní domobrany, která se cestou rozšířila o další příliv dobrovolníků vypadalo jako ležení lupičů. Vězni se o jakousi organizaci pokusili, ale rozhodně měli daleko do profesionálních vojáků.

Zatím se nedělo nic, velitelé jen rozhodli o posílení hlídek, nemohli si být jisti, že stroje nezopakují svou oblíbenou taktiku a nevyšlou dva nebo tři po setmění, aby způsobily paniku a škody v ležení protivníka. Alkander se chtěl připravit na bitvu a nespěchal, počasí bylo zatím příznivé, zásobování fungovalo a přicházeli další dobrovolníci. Byl čas na to, aby místní řemeslníci začali sestavovat katapulty, jejichž součásti s sebou vezla jeho posádky z Nemetobrigy. Jiné stroje v takovém terénu použitelné příliš nebyly a Alkander nepředpokládal, že by pomohly i ty, kterými jeho armáda disponovala, ale chtěl své lidi povzbudit a zaměstnat je. trochu doufal, že král Osulf uzná svou chybu a přidá se k válce, ale po několika dnech už bylo jasné, že pokud Alkander zvítězí nad Titovými stroji, bude se muset obrátit proti vlastnímu králi. Pána Nemetobrigy čekaly vyhlídky na mnohem delší a bohužel bratrovražedný boj. Musel se rozhodnout a vzít si Lapirion násilím, když Osulf projevil tak trestuhodnou samostatnost.

„To je děsný, jak se nehejbou,“ odpliv si Aleksi, který se uvelebil na vyhlídce, přitahoval struny své harfy a občas zkontroloval výšku tónu.

„A co mají dělat? Chtěl bys, aby tancovaly?“ zeptal se Ewan, který nespokojeně pozoroval přístupové cesty na protější kopec.

„Nevim, mohly by, co já vim, tak ňák aspoň ťapkat dokola, ne prostě jen tak stát,“ zamračil se seveřan.

„Ty máš nápady. Proč by to dělaly?“

Aleksi mávl rukou: „To je asi jedno. Ale štve mě to. K čemu jim to všechno je? Jenom vysíraj. Dělaj zmatek a zlo. Nemůžou to vyhrát, lidi se proti nim spojej, protože i když sou lidi děsný prevíti, maj v sobě někde hluboko zasunutej strach ze všeho moc nelidskýho. Protože se bojej toho, aby je někdo nenahradil. A stroje jsou fajn, když dělaj pro lidi, ne když se proti lidem postavěj.“

„Uvidíme. Pořád je to obrovská síla a divil bych se, kdyby neměl Titus něco v záloze…“ Ewan přimhouřil oči a pokoušel se najít mezi nehybnými stroji ten jeden, který velel.

„Věříš tomu, co říká Eigys, že je mrtvej?“ Aleksi drnknul na poslední strunu a bezděky rozehrál půvabnou, tichou melodii, která zněla do jeho slov.

„Netuším a možná ani tušit nechci. Ale v jednom z těch strojů je Zdroj. Ten jim velí, ten vytváří strategii. A my ho musíme dostat,“ konstatoval Ewan.

Aleksiho prsty mezitím běhaly po strunách a tvořily spletitou změť tónů, které se v určitém okamžiku propojily, aby vytvořily hlavní motiv, potom se znovu rozutíkaly pryč, ale hlavní motiv zazníval kdesi v pozadí, stále dokola, v kouzelných křivkách. Ewan mu chvíli naslouchal, ale pak se odpoutal od naděje, zaznívající v Aleksiho hře a pomalu se vracel ke svým lidem.

Aleksi osaměl. Ještě nějakou dobu hrál, potom položil dlaň přes vibrující struny a upřel liščí pohled na kopec.

„Je to tu zase,“ pronesl sám k sobě, „bude to znova bolet. Už mě to asi zmáhá. Zkurvený války…“

Větší poselství světu nevymyslel. Sáhl po obalu na harfu, pečlivě ji zabalil, připoutal si ji k sobě jako štít, vstal a vydal se ze svahu dolů. Nespěchal. Neviděl, že se za ním pohnulo křoví a cosi malého proběhlo podrostem.

Pořád se nehýbaly. Zdálo se, že stroje, rozestavěné na vrcholku kopce, nejsou funkční. I v okolí vládl klid, jediný pohyb, který hlídka zaznamenala, byl srnec, který proběhl okolo nehybných strojů a zmizel na druhé straně.

„Třeba už nejsou nebezpečné,“ navrhnul jeden z Lapirionců.

„Tak si tam zajdi do nich kopnout,“ odpověděl velitel domobrany a znovu se sklonil ke své práci.

Lapirionci nebyli vojáci, i když měli povinný výcvik. Byli rádi, že Alkander rozhodl o tom, že většina z nich zůstane v zámezí. Vytvořil z nich sapéry a technické zázemí armády. Vzhledem k tomu že většina z nich byla řemeslníky, Alkanderův tah se vyplatil. Vojáci se mohli soustředit na přípravu boje a domobrana se nemusela obávat toho, že bude umírat v chystané bitvě. Muži z roztroušených horských vesnic raději vytvářeli všechno, co mohlo pomoct armádě v postupu.

Jako třeba teď. Velitel vyzkoušel pevnost svého výrobku a zvedl ho do výšky. Spokojeně pokýval hlavou a hvízdnul na Klauda: „Hej ty, pojď sem!“

Zatímco Ilusijci ani seveřané s vězni nemluvili a pečivě se jich stranili, Lapirionci vůbec nerespektovali jakýkoliv odstup. Byli to horalové, stejně tvrdé nátury, jako obyvatelé Ergastula. Ostatně, někteří z nich s nimi v minulosti spolupracovali, jezdili pro kámen do lomu a občas s nimi bok po boku pracovali. Věřili tomu, že kdyby si vězni něco dovolili, snadno je porazí. Se sekerami a teslicemi dokázali bojovat natolik dobře, že měli pocit neohroženosti.  

„Co je?“ Klaudus se naopak k veliteli domobrany dokulhal velice neochotně. Vězni měli obavy. Společnost je kdysi odvrhla a nikdy neměli být přijatí. Ostatně, Ilusijci jim dávali zřetelně najevo, že jimi opovrhují a vězeňská jednotka se držela dál od všech.

„No, pojď, pojď, zvedni tohle,“ vyzval Klauda horal a ukázal na dřevěnou desku, opatřenou popruhy.

„To je nějaký mučící náčiní?“ zdráhal se Klaudus.

Horal se sehnul a zvedl desku: „To je štít, ty pitomče. Teda, skoro. Ještě ho zpevníme, ale jestli máte jít v první linii, budete potřebovat ochranu.“

Klaudus s obtížemi převzal štít, který byl skoro tak vysoký jako on sám a řekl: „Teda, tohle sotva utáhnu.“

„Zkusil jsem všechno, aby to bylo co nejlehčí, ale přitom to neztratilo tvrdost,“ dumal horal a pomohl Klaudovi štítu sundat.

„A co do toho udělat výřezy a ztenčit to na krajích?“ navrhnul Klaudus.

Oba muži se postavili nad štít a civěli na něj. Po chvíli horal navrhl: „Bylo by ideální, kdyby se z toho udělal taková skořepina. Jenže ta bude praskat.“

„Co když se přes to napne kůže?“ Nad štítem se sklonili další dva horalové.

„Já bych to stáhnul kovovýma pásama. Tenkýma,“ zahučel jiný.

Zanedlouho se nad výrobkem sklánělo asi deset mužů, zabývajících se tím, co obvykle muže baví skoro stejně, jako pití piva. Řešili technický problém. Byla to promíchaná skupina, tvořená horaly i vězni. Ewan nejprve zvažoval, že by skupiny oddělil, ale pak ho napadlo, že nechá celé situaci volný průběh. Zůstal opodál, pro jistotu, ale brzy se dokonce mohl i nudit. Pod rukama několika lidí, které svedla dohromady nezvyklá situace, vznikaly nové věci a svět se alespoň na chvíli zdál trochu snesitelnější.

…

Nastalo to ráno. Noc byla poměrně klidná a ranní mlha postupně stoupala. Přípravy nevypadaly nijak horečnatě, všichni si balili své věci a kontrolovali výstroj. Vojáci si vzájemně pomáhali do zbroje, seveřané si pečlivě šněrovali vysoké boty. Pořád ještě se to celé zdálo vzdálené a neskutečné. Žádný velký vzruch, jen obvyklá denní práce vojáka ve výcviku, kontrola všech součástí, zbraní a oblečení. Drobné osobní úpravy, které si každý vynalezl proto, aby ho nikde nic nedřelo a aby si uzpůsobil součásti svým zvykům. Občasný smích, polohlasný hovor. Jezdci se věnovali zvířatům, která vypadala nervózněji než lidé, podupávala a frkala. Střelci se museli přeorientovat na jiný typ zbraní, v této bitvě nebyla potřebná přesnost, ale síla, jen velká fyzická síla a výdrž. Některé ilusijské jednotky už byly připravené a začínaly se řadit.

Seveřané spoléhali vždycky na pohyblivost, takže neměli těžkou pěchotu. Žádná zbroj, která by neumožňovala svižný běh. Nic, co by vyčnívalo, překáželo. Všechno muselo být těsně u těla, každý z nich si přes boty ještě vázal onuce nebo zpevňoval nohy koženými náholeníky. Severská armáda neměla stejnokroje, většina vojáků dodržovala jen alateyskou barevnost, jinak bylo ustrojení poměrně různorodé a dbalo přísně na praktičnost. Seveřané posedlí lehkostí dokázali křehké lidské tělo opevnit systémem různých prošívaných nebo kožených součástí, které umožňovaly plný pohyb. Někteří muži si kolem těla utahovali pásy, které jim ochránili břicho a zpevnily bedra. Krom toho a chráničů předloktí nepotřebovali víc. Sázeli na absolutní volnost v boji a mohli si to dovolit. oproti Ilusijcům neznali systém sevřených formací, útočili v nerovnoměrných, rozptýlených skupinách, z nichž každá měla svůj vlastní systém boje. Byli rychlí, draví a nepředvídatelní. Jejich největší devizou byla schopnost měnit naprosto nečekaně taktiku. I proto nemohli mít na sobě ani v rukou nic, co by překáželo. Od Varangů se naučili používat kreativně nevelké kulaté štíty a jejich zbraně z pimentolské oceli už si vydobyly slávu na celém světě. Pimentolský meč se stal stejně významným pojmem jako orinijská harfa.

Některé skupiny se ještě domlouvaly na velení, i to byla severská specialita. Malé skupiny neměly stálé velení, ale přizpůsobovaly se situaci. Eramund, který se své vlastní armádě nemusel příliš věnovat, protože skvěle vycvičené rytířské i armádní jednotky věděly, co mají dělat, obešel seveřany a pozorně naslouchal. I když nebyl nejmladší, docházelo mu, že severskému způsobu boje patří budoucnost. seveřany upřímně nesnášel, ale nebyl tak zaslepený, aby nevyužil příležitosti učit se od těch nejlepších.

Vězni se zatím neoblékali. Nepotřebovali být pohybliví, naopak, v bitvě měli tvořit první linii, pomalou, průraznou, měli se stát pohyblivou hradbou, která prorazí cestu ostatním. Proto jim Ilusijci a Lapirionci vyčlenili opravdu těžkou výstroj, se kterou by daleko nedošli, takže ji na místo bitvy měli přivézt na voze a obléknout se až před samotnou bitvou. Ewan s nimi nacvičil jen pomalý postup vpřed, kdy se jeden prakticky opírá o druhého a před sebou drží štít. Nových štítů bylo jen deset, víc horalové nestihli vyrobit, ale Alkander přivezl z Nemetobrigy několik starých, použitelných pavéz. Bylo to zhruba tolik, kolik mohlo pokrýt první nápor. Podstatná byla výdrž a tu snad bývalí dělníci z kamenného lomu měli. Protože pád na zem znamenal v těžké zbroji a hustotě řad velmi pomalou a krutou smrt. Ostatně při nácviku se dokázal ve zbroji zvednout jen Okula, který byl fyzicky nejzdatnější. Ostatní se po pádu zmítali na zemi a většinou nedokázali přetočit tělo ani ze zad na břicho.

Ewan se mohl rozhodnout, jaký styl boje si zvolí. Nakonec se rozhodl pro variantu, která všem vyrazila dech, především Alkanderovi. Ten se snažil velitele vězňů přesvědčit, aby to nedělal, ale Ewan v tomto ohledu nebyl přístupný. Zavelel své jednotce a vyhoupl se do sedla Aleksiho koně. Bral ho jako výpůjčku, kterou brzy vrátí. Malý seveřan koně nepotřeboval. Už několik dní nebyl k nalezení a Eramund trousil pomluvy o jeho dezerci.

Nad hlavami vojáků se vznesl nejen první rozvinutý prapor se znakem Ilusie, ale i první výkřik. Pěchota se dala do pohybu. Vězni už scházeli ze svahu a mířili k sedlu, propojující v dlouhém táhlém oblouku oba kopce. Za Ewanovými zády se nesly další pokřiky a povely. Už se dávali do pohybu muži, nesoucí praporce Nemetobrigy a Lapirionu. Ozval se dusot nohou seveřanů a na levém i na pravém křídle se zjevila severská jízda na sporých, vytrvalých koních. Nebyl čas na vytváření příliš složité strategie a nebylo ani proč. Alkanderovými slovy, spojené armády se musí změnit v jediné kladivo, které se nerozletí na kusy, až narazí na kov. Všechno ostatní bylo naprosto nedůležité. Boj se stroji představoval boj za použití tupé síly.

„Perkele,“ ulevil si Niilo, když se obloha začala zatahovat. „Nemůžeš něco udělat s nebem?“ zeptal se šamana, který jel po jeho boku.

Ten jen vzhlédl, pokrčil rameny a prohlásil: „Můžu se pomodlit,“ což asi nebyla odpověď, jakou by jeho král potřeboval slyšet.

Kopec se přiblížil. Vězni zastavili vůz a začali se strojit. Ostatní čekali. Napjaté pohledy bloudily po pahorku, na kterém se stále ještě nepohnulo vůbec nic. a někteří opravdu doufali, že se Zdroj vyčerpal, že stroje zmrtvěly a že nakonec žádná bitva nenastane.

Klaudus si utáhl řemínky těžkého kyrysu, na který dopadly první kapky deště.

„Když nás nezabijou, utopíme se v bahně, jestli začne pršet,“ zlobil se jeden z vězňů, ale Klaudus ho okřikl: „Drž hubu! To bude jenom přeprška…“

Jeho oči, ve kterých se zrcadlila obava, našly velitele. Klaudus sáhl po helmě a zavrtěl nechápavě hlavou. Když si ji nasadil, úzkým průzorem viděl Ewana, který si utáhl poslední řemínek a sáhl po pavéze, na níž byl vyobrazený lapirionský salašník v letu nad jalovcovou snítkou. Nějaký seveřan už odváděl jeho koně a Ewan obešel vůz. Našel rovné místo, ze kterého dobře viděl na přístupovou cestu ke kopci a okraj jeho pavézy se pevně zapřel o zem. Klaudus ho následoval. Postavil se těsně vedle něj a zapřel si o nohy nový štít.

Pociťoval nedostatek vzduchu a cítil se příliš tísněný, chvíli bojoval s pocitem, že se udusí, že musí okamžitě strhat všechno, co ho tíží, ale když zpomalil dech a nemyslel na to, jak se mu točí hlava, pocit zanedlouho pomalu odezněl.

Co ale neodeznělo, to byl déšť. Ten mohl ve skutečnosti rozhodnout všechno, ale nebylo možné celou akci odvolat a obrátit se, už ne. Delší čekání by mohlo znamenat potíže, kterým se chtěl Alkander jako vrchní velitel spojených armády vyhnout.

Další pavéza se zapřela vedle Ewana a další. Věznice řadili přesně tak, jak je učil v posledních dnech. Ewan si uvolnil meč a vydýchal se. Slyšel, jak se za jeho zády staví další muži a v hluboké formaci zbytek armády. Rozkazy velitelů se nesly nad ztichlou krajinou jako volání dravých ptáků. Ewan slyšel cinkot koňských postrojů a potom první úder na štít. Seveřané začínali svůj hlučný rituál. Neměli s sebou harfeníky, ten jediný, který byl k dispozici, před pár dny zmizel, ale i tak se z Alateyských hrdel ozvaly první tóny zpěvu, který doprovázel seveřany už od první bitvy, vedené královnou Saaru.

Ewana nikdy nenapadlo, jakou má zpěv z tolika hrdel sílu a jak dokáže člověka vybudit. Cítil, jak se mu zrychluje dech a srdce začíná bít rychleji. Když se seveřané dostali ke svému pokřiku: „Pohjola! Pimentola! Savonia! Untamola! Alateya!“, byl připravený. Paže se napjala a zdvihla pavézu. Oči se soustředily ne na vlhnoucí terén pod nohama, ale na kopec, kde se stále ještě nic nehýbalo. Nohy vykročily kupředu v krátkých, rázných krocích. Spolu s se pohnuly řady první linie a podobné přílivové vlně začaly postupovat kupředu do zúženého místa, lemovaného vysokými balvany a partií skal.

Muži postupovali a bojovali už na začátku nejen s únavou, ale především s tíhou zbroje i štítů. Déšť sílil a prvním řadám začaly prokluzovat nohy. Z dálky slyšeli zpěv „Pramen síly vede voj svůj,“ který k severskému pokřiku přidala ilusijská armáda. Ale slova už byla nezřetelná. Vězeňskou jednotku obklopil nepropustný kámen a muži, zvyklí roky táhnout těžké bloky kamene v lomu najednou pocítili podivnou pachuť návratu do Ergastula. Jejich návyk se vrátil v celé šíři a oni zapomněli na to, že by ve skutečnosti mohli utéct, odhodit zbroj, vymanit se. Šli kupředu v tempu a průhledy helem neviděli žádnou možnost osvobození. Neviděli ani to, co se zalesklo v Alkanderových očích, když zvedl hlavu k hoře. Ale on viděl jasně, protože jemu přilba umožňovala lepší rozhled, jak se stroje pohnuly…

O válce slyšeli jen vyprávět, byli generací, která už ji nezažila. Nikdo z nich netušil, jaké to bude doopravdy, i když už si vyzkoušeli boj v hraničním lese. Nemysleli si, že za jejich života přijde něco takového, jako válka. Teprve ve chvíli, kdy slyšeli Ewanův první rozkaz a jako by byli jedním tělem, zdvihli štíty natolik vysoko, aby zadrželi náraz vrženého kamene, jim došlo, že válka je skutečná. Několik mužů nápor nevydrželo a padlo pod nohy ostatních, kteří se je snažili vytáhnout na nohy a podepřít. A na skupinu dopadl další kámen.

Nečekali takový nápor hned na začátku. Stroje zasypávali průchod balvany, před kterými nebylo možné uniknout. V danou chvíli se dalo postupovat jen pomalu vpřed, navzdory ranám, která na ně dopadaly shora.

„Udržujte formaci!“ pokusil se zakřičet Ewan, ale helma, která ho ohlušovala, ztlumila výkřik a jen zhoršila jeho pocit, že mu pukne lebka. Raději se soustředil na postup. Už před sebou viděl mírné rozšíření. Maličko zrychlil a muži po jeho stranách se drželi tempa. Musel udržet nápor těch, kteří se tlačili zezadu, aby unikli balvanům. Jejich řady narazili na záda těch, kteří na jeho povedl zůstali stát. vlastně ani nemusel žádný povel vydat, protože průchod postupně uzavřela kovová hradba strojů. Poslední kámen zaduněl na štítech a dva z nich rozlomil. Zpříčil se mezi stojícími vojáky a stěnou. Muži se přes něj drali kupředu, kde stáli bez hnutí ti, kteří právě narazili na vlastní osud, na konec příběhu, který je vedl z většinou krutého dětství přes řadu zločinů do Ergastula a odsud až do bodu, ve kterém mělo všechno skončit.

Ewan spolkl hustou slinu, která velice zvolna klouzala hrdlem níž. Jeho dech vyplňoval celý kovový prostor přilby a dusil ho místo aby jeho plicím poskytoval tak potřebný vzduch. Po zádech mu klouzaly krůpěje potu a déšť, který sílil, vnikal do všech záhybů a otvorů jeho výstroje. Došlo mu, že meč je pro tuhle chvíli k ničemu. Zapřel se pevněji o Klaudovo rameno a ruka, uvězněná v okované rukavici pevně stiskla pavézu. Ewan ji mírně nadzdvihl a z jeho hrdla se vydral neartikulovaný řev. Nohy se rozběhly…

Jako by se roztříštil o skálu, náraz byl obrovský a bolestný, otřásl jeho pažemi a šířil se postupně celým tělem k páteři, která se prudce prohnula. Hradba štítů udeřila na kov před sebou a v první chvíli stroje donutila trochu ustoupit. Ewan cítil to trhnutí v koleni, ale dřív, než informace o prasklém vazu dorazila do hlavy, stroje obrněným mužům vrátily první úder. V tu chvíli Ewan nutně potřeboval přestat vnímat. Přestat slyšet i vidět.

Bylo to jako kdyby se vrhnul proti plně naložené lodi a stál přitom po pás ve vodě. Nemohl se pořádně hýbat, nemohl se pořádně bránit, snažil se prostě jen postoupit o kousek vpřed.

Když uvažoval o bitvě, představoval si, že uvidí větší výsek než ten, který se mu právě nabízel. Vykryl úder, který urazil část pavézy, mírně přetočil tělo a narazil vší silou na kov. Pocit bezmoci v něm ale probudil totéž, co cítil, když se rval o život v Ergastulu. Byla to směs vzteku, šílenství, touhy přežít, a ještě větší touhy ničit, rozbíjet všechno na kusy, vypustit nenávist jako psa, který nevnímá nic než svůj štěkot.

Nemohl uvěřit tomu, že stěna před ním mírně povolila a on se dokázal vlámat do vzniklého prostoru. Kdyby mohl vidět marný boj své jednotky z výšky, pochopil by, jak marný je, ale on naštěstí neviděl a stejně tak neviděli ani ostatní. Svět kolem nich přestal existovat, už se nebáli smrti. Byli v podstatě mrtví a na ničem jim nezáleželo. Bolest ustoupila, místo ní se v obětovaných lidech zdvihl příliv nezvladatelného šílenství, které jim zaplavilo srdce a mozky. Ve chvíli, kdy měli ztratit naději, jako jeden muž vyběhli kupředu a jedinou společnou ranou srazili stroj, kterým jim bránil ve výhledu. Pád monstra, jako by otřásl zbytky jejich rozumu a vybudil v nich to, o čem netušili, že mají uvnitř sebe. I ten nejhorší vrah, rváč, násilník najednou zjistil, že každá představa se dá přesáhnout a každý stín překročit.

Ewan nemohl uvěřit tomu, co se dělo. Jako by se všechny dřina v lomu, večerky, nástupy, samota, hnusné jídlo, řev, rvačky i pobyt na samotce přetavil v jedno obří kladivo, které se rozhodlo pomstít světu za jeho existenci. Kladivo pokřivených myslí našlo svůj cíl a začalo do něj bušit. Lidé dokázali nemožné. Tlačili stroje před sebou, bili do kovu a jejich údery rozechvívaly zemi.

Jedna z kovových paží prolétla těsně vedle Ewanovy hlavy a zasáhla Klauda, který bolestně zařval. Začal se kácet a Ewan ho zachytil. Ruka vězně pevně stiskla tu jeho, ale když se k Ewanovi obrátila i Klaudova helma, velitel povolil stisk. To, co vyplňovalo zmuchlanou helmu, už nemohlo mít tvar lidské hlavy… Klaudus se zřítil a snad už nežil, když na něj šlápla noha vězně, který se dral za ním.

Teď už je nikdo nemohl zadržet. Ewan se propadl zepředu do nitra vlny, která ho zaplavila. Topil se, nemohl dýchat, umíral, dusil se…

Pustil pavézu a strhnul si rukavice. Zoufale se snažil rozepnout řemínek helmy, nakonec ho urval a zdvihl tvář k nebi. Déšť se spojil s jeho potem a ústa lačně sála vzduch, dýchal, konečně mohl dýchat. Další kusy zbroje ze sebe trhal tak lehce, jako by vůbec nebyly pevně zapnuté, měl dost síly na to, aby holýma rukama trhal kov, měl dost síly na to, aby drtil skály. Teď už ano.

Konečně se mohl rozhlédnout a viděl, jak pod sebou lidská vlna pohřbívá dva stroje, zatímco ostatní ustupují. Vězni se postupně zbavovali těžkých helem a zahazovali neforemné štíty.

„Oni to dokázali,“ zašeptal Alkander, „on to dokázal,“ dodal předtím, než tasil meč a zavelel k útoku. Cesty byla volná. Spojené armády se pohnuly.

Zbývající stroje využili toho, že mohli překonat příkrý svah poměrně lehce. Ustupovali do vrchu, který představoval druhou překážku v cestě k vítězství. Lidská síla se teď měla vyčerpat útokem do kopce.

„Tvůj kůň!“ křikl někdo na Ewana.

Jeho ruka se automaticky zachytila sedla. Jednal bezmyšlenkovitě, možná už ztratil hlavu, tak, jako Klaudus, nechával své tělo jednat samostatně. Vyneslo ho do sedla a pobídlo zvíře, které vyrazilo kupředu. Míjel vězně, kteří ustupovali jízdě. Už nebylo potřeba jim velet, svou práci odvedli a teď mohli vydechnout. On ale únavu necítil. Nebo se možná únavou stal a přestal ji vnímat. Houževnatý horský kůň napínal plece a zdolával svah s takovou lehkostí, jako by nenesl jezdce. Dokázal se vyhnout příliš kluzkým místům, na kterých se neudrželo několik jiných zvířat a instinktivně stoupal ve větším oblouku spirálovitě k vrcholu. Ewan vůbec neviděl situaci za sebou, ale znovu jako první uviděl tu před sebou.

Nad ním se tyčila hradba, poskládaná z velkých kamenů a za ní viděl vlát praporce krále Osulfa…