Syn hvězd - Kapitola 45

Překvapil je. Nikdo nečekal, že se jeden z útočníků dostane tak rychle nahoru, takže nedokázali zareagovat hned, jak navedl koně na val, vytvořený stroji a seskočil na jeho vrchol. Vpadl mezi překvapené vojáky a vrhnul se na ně bezhlavě jen protože útěk už nepřicházel v úvahu a při takové přesile byla smrt až příliš jistá. Neměl čas na rozmýšlení nebo snad dokonce na strach. Když už měl padnout, pak s pocitem, že spolu sním padlo dostatek lidí, schopných se proti svému vlastnímu druhu postavit na stranu neživých mechanismů. Nepočítal, kolik jich vzal s sebou ani jak dlouho jeho izolovaný, překvapivý útok trval. Ale brzy uslyšel zvuk boje kolem sebe, který napovídal, že přes val se začínají probíjet seveřané, kteří dorazili jako první. Odvedli pozornost od osamělého muže, který se už ocitl na druhé straně, obklíčený vojáky krále Osulfa.

„Tak chcípni už, chcípni!“ řval bezmocně. „Co tě pořád nutí žít, Ewane? Vzdej to!“

Toužil po smrti, běžel jí naproti, viděl ji stejně jasně, jako tehdy ženu v plamenech, ale ona mu unikala, schovávala se za dalšími a dalšími muži, které zabíjel, podobný Svarogovým strojům, nezničitelný a neunavitelný.

Stroje zatím bránili val natolik intenzivně, že kromě části seveřanů na koních, nikdo další nemohl zdolat kopec a dostat se na vrchol. Z kopce doslova pršely balvany a klády, navíc se přidala intenzivní střelba Osulfovch lukostřelců. Snaha o prolomení obrany byla marná a zoufalá, ale o tom Ewan neměl potuchy. On žil v domnění, že za sebou má armádu, ne, že bojuje sám. Kupodivu ho ale nikdo nedokázal zastavit, dostal se do tak běsného stavu, že nedokázal vnímat nic kromě vlastního vzteku. Míval jiné představy o bitvách, domníval se, že z nich uvidí víc než malé výseky před sebou. Potřeboval rozhled, potřeboval se nutně zorientovat, ale jediný vyšší bod se nacházel uprostřed opevnění, kde měli stroje navršené kamení.

„Tak už, sakra, padni!“ zařičel Ewan do obličeje překvapenému vojákovi, kterého podsekl jako rákos. Prudce vytrhl meč z padajícího těla a krev mu zalila paže. „Copak tu není nikdo, kdo by mě dokázal zabít?“ zavyl k nebi a vedle něj se ozvalo: „Zatím mě to baví pozorovat.“

Prudce se obrátil a jeho pohled se střetnul s ledově modrýma očima severského vládce podsvětí.

Bitva utichla. Svět jako by okolo nich přestal existovat a všechno strnulo v nehybném bezčasí.

Ewanovi klesl meč v zakrvácených rukou a vyčerpaný muž zůstal stát s pohledem upřeným na světlovlasou podsvětní bytost.

„To ty mě držíš naživu?“ zeptal se ho zadýchaně a když si otíral pot z čela, docílil jen toho, že si rozmazal krev po obličeji.

„Já se jen dívám,“ usmál se podsvětní vládce, „jsem vlastně nezúčastněný účastník.“

„Do mě ti nic není, já nejsem seveřan,“ ohradil se Ewan, ale Tuoni se jen tiše zasmál: „Myslíš, že smrt dělí lidi podle místa narození?“

„Učili mě, že po smrti vystoupám do nekonečného vesmíru a splynu se světlem Orinnovým,“ vysvětlil Ewan. „Moje smrt neobsahovala tu vaši Tuonelu.“

„Uvažuješ moc lineárně. Zkus myslet komplexně a zjistíš, že je velké množství realit, které se vzájemně prostupují. Ostatně,“ světlovlasý bůh se rozhlédl, „v jedné právě stojíme. V jiné se dál odehrává bitva, ve které vaše strana zoufale prohrává.“

„Tak proč mě držíš tady, zatraceně? Pust mě k nim, ať jsem k něčemu nebo padnu!“ křikl Ewan, ale světlovlasý jen povzdechl: „Pořád myslíš lineárně. Ale to ti asi nevysvětlím. Řekněme jen, že neztratíš ani chvilku ze vší bolesti, po které tak toužíš, až mě omrzí s tebou mluvit. A ty máš bolest rád, že? Vzrušuje tě… proto zabíjíš rychle, protože nechceš poskytnout svým obětem to, co považuješ za privilegium, které ve tvém případě má skoro náboženský ráz. Ty skutečně věříš v bolest, že? Protože jsi skrze ni uviděl to, co je lidem skryté. Prožil jsi zasvěcení a proto máš schopnost přežívat. Viděl jsi ji…“

„Co jsem viděl?“ Ewan pochopil, že z rozhovoru nemá šanci vyváznout, takže povolil svaly a vydýchal se.

„Linii mezi životem a smrtí. Viděl jsi ji a víš, že není tak tenká, ve skutečnosti je vícerozměrná a v jedné chvíle jsi zažil ten oslňující pocit, který zažívá šaman při pohled do několika dimenzí zároveň. Když zabíjíš, víš, kam je posíláš. A víš, že to není ani Tuonela ani světlo Orinnovo. Ty jsi nahlédl ze Okraj…“
„Nerozumím teologii,“ namítl Ewan.

„Ale na rozdíl od těch, kteří o ní teoretizují, tys ji pocítil na vlastním těle v praxi. Na vlastní duši.“

V modrých očích, hluboko v jejich středu zaplálo narudlé světlo: „Když jsem byl člověkem, taky jsem toužil to spatřit znovu. Ukájet se tím, plout v tom. Zůstat navždycky uvězněný ve stavu, který není smrt ani život, který stojí na rozhraní a dává ti možnost pociťovat lidské touhy, ale zároveň v sobě pocítit něco z věčné nehybnosti. Bojíme se ztráty lidství, proto váháme, jestli se stát taky prostupnými. Protože vykročením za Okraj ztrácíme mnoho ze svého člověčenství. A už nikdy nejsme schopni žít ve sladké nevědomosti. Vědění bolí. Je náročné ho přijmout.“

„Jaké to je… být… bůh?“

Tuoni přimhouřil oči a na jeho líbivé tváři se rozlinul úsměv, který byl útěšný a strašný zároveň: „Osvobozující. Najednou víš, kdo jsi. Už nikdy nepochybuješ. Ale nikdy neztratíš touhu po nich, po jejich vidění reality, po jejich vášni, stesku… lásce… té už nikdy nejsi schopen v takové formě, jakou znají oni. Forma se změní. Prohloubí v jedné dimenzi a úplně zplošní v jiné. Začneš milovat všechny, protože do nich vidíš, už tě nezajímá, jestli jsou to muži, ženy, děti, starci, všichni jsou hodni tvé lásky. Zároveň ale zmizí tvoje schopnost prožívat intenzitu lásky, jaká ti byla daná v době, kdys byl člověkem. Ta je daná jen jim. Božství tě odsoudí k věčné touze po nich. Proto se Ill a Arx rodí stále dokola, aby znovu pocítili ztracenou schopnost milovat. Proto já vycházím z Tuonely, navštěvuji svou lidskou ženu a dceru, objímám je a pláču pro nemožnost s nimi žít. proto jsem ostatně teď tady. Protože toužím obnovovat vědomí svého ztraceného lidství. Nejste jen živočišný druh, který my pozorujeme, jste obdařeni částí nás samých a proto nás fascinujete.“

Při těch slovech bůh smrti došel až k Ewanovi a zvedl bledou ruku, kterou setřel usychající krev na tváři člověka.

„Nejste všichni stejní,“ zašeptal, „nejste si všichni rovni. To je mýtus, který má přispět k vědomí jednoty lidské společnosti. Někteří z vás byli obdaření proměňující zkušeností, která jim umožnila vyjít z řady a realizovat svou vlastní, jedinečnou přítomnost takovým způsobem, že zaujali i bohy. Tebe si vyvolil ten, ke komu ses jako dítě modlil a komu jsi sloužil. Vyvolil si tě ve chvíli, kdy tě poprvé spatřil. Stal ses jeho miláčkem, jeho vysněným synem, kterého nikdy neměl. Tebe vyvolil pro svou nenarozenou dceru, tebe zvolil, abys rozmnožil jeho potomstvo. Neopustil tě, ani když jsi byl na samém dně, ani když jsi trpěl hůř než zvíře, když tě učili, on stál za tebou a podpíral tě. Když jsi ho proklínal, omlouval se ti. Choval tě v náručí ve chvíli nejhlubší samoty…“

Teď už byla tvář boha smrti těsně u Ewanovy a on cítil jeho dech, naplněný vzdáleným pachem vody a vzduchu.

„On ti ji zaslíbil už na počátku. A protože hmota podléhá boží vůli, nakonec jste se opravdu setkali. Jsi Orinnův vyvolený a otec jeho potomků. Tolik toužím po tom, abych se tě zmocnil,“ Ewan skoro vyjekl hrůzou, když ho bůh smrti nečekaně políbil, ale vzápětí se propadl do podivně opojného pocitu, který naposledy zažil s Navaran a zapomněl na to, čí rty cítí na svých, „ale nemám právo,“ pokračoval bůh, když se oddálil, „na toho, koho si uzmul život. Už poslal svého věrného služebníka, aby nás dva oddělil ve chvíli, kdy i ty po mně začínáš toužit, protože život si nárokuje všechno a smrt jen paběrkuje. Sbohem, můj milý.“

Ještě jednou Ewana políbil a s povzdechem zašeptal: „Měl jsem jí zlomit vaz dřív, než si uvědomila svůj úkol. Jdi. Jdi zabíjet, miláčku, budu tvoje oběti přijímat se vzpomínkou na to, co jsme neprožili…“

Domluvil a Ewan se stačil jen nadechnout, aby se ho zeptal, o čem mluví, když se kolem něj roztříštila konstrukce ochranného kruhu a kdosi ho strhnul na zem. Těsně vedle něj dopadla kovová pěst a něčí ruce jím prudce trhly na stranu.

„Si vadnej? Utíkej!“ zaječel mu do ucha dívčí hlas. „Moh tě zabít, ty blbče!“

Ewan se obrátil a nechápavě zíral do obličeje Aleksiho dcery. „Co se děje?“ vydechl. „Kde je ten…“

„Teď není čas na blbý otázky!“ vyjekla malá liška a znovu zaječela, protože stroj se na ně znovu vrhl.

Ani Ewan už neměl další otázky. Vyhoupl se na nohy, chytil Marjut za ruku a vyběhl s ní pryč, dál od běsnícího mechanismu, který rozmetal všechno, co mu přišlo pod ruce.

Na kopci zuřil boj. I když bůh smrti sliboval, že Ewan neztratí ani chvilku ze svého času, ve skutečnosti se toho stalo až dost. Seveřané se dokázali probít přes val a zaměstnat stroje na kopci, čímž poskytli dostatek času ostatním, aby se dostali až k valu a začali zabíjet lučištníky. Bitva, která se zdála jako předem prohraná přesunula těžiště na vrchol kopce, kde se rozpoutalo šílenství. Ve změti těl padlých a raněných bojovali živí a veškeré velení se zhroutilo. Každý se bil o život, ne o vítězství nebo slávu, ale o holé přežití. Zmatek nastal mezi Lapirionci, kteří začali ze strany krále Osulfa přebíhat k Alkanderově mužům a bojovat s nimi proti strojům. Ale lidská síla začínala podléhat kovovému náporu. V malém opevněném prostoru nebylo kam utéct před kovovými bojovníky, rozsévajícími smrt na všechny strany.

Ve vše tom zmatku se proplétal Ewan s Marjut ke středu kopce a muž občas srazil k zemi ty, kteří se mu postavili. Nemyslel na sebe, ale na to, že za sebou má dívku, kterou by měl ochránit. Jen v jedné chvíli se zastavil, schoval meč a pro něco se sklonil.

„Co zase vyvádíš?“ křičela na něj Marjut, když viděla, že zdvíhá zakrvácený lapirionský prapor.

Ewan pevně stiskl kopí s praporcem a obrátil se na dívku: „Prapor se nesmí dotknout země!“ zavolal na ni a ona vyjekla: „Cože? Si normální?“

Nemohl jí to vysvětlit, tady narážel na kulturní rozdíly a neměl čas na jejich vysvětlování. „Pojď,“ trhnul její rukou a vlekl ji za sebou dál.

Vojáci si později vyprávěli o muži, který vyběhl na kupu kamení s praporcem v pravici, zvedl ho do výšky a znak Lapirionu zavlál nad hlavami bojujících. Někteří účastníci boje mluvili o trhajících se nebesích, hlasu božím a náhlém ustání deště, skrz který projel poslední blesk. Sluneční paprsky pak ozářily muže, který svíral prapor, jehož stín křísil mrtvé.

Alkander, který netrpěl náboženským sentimentem, viděl Ewana, který zapíchl prapor Lapirionu do hromady kamení a za ruku vlekl jeho snoubenku. Ve chvíli, kdy se ale pán Nemetobrigy chtěl vrhnout za Ewanem, nad bojištěm se vznesly jasné tóny harfy.

Nejprve tiché, potom jasnější a údernější, silnější a zřetelnější. Harfa prorážela zvuk končícího deště, výkřiky bojujících i třesk zbraní a vrzání kovu. Nikdo neviděl hráče, ale když hudba zesílila, někteří lidé pocítili nepatrné zachvění půdy pod nohama. Země zněla rytmem hudby a násobila její zvuk.

„Táta už začal, musíš k němu do kruhu!“ vypískla Marjut. „Protáhnu tě k nim a pak poběžím zaštítit naše. Táta se pokusí vyřadit hlavní stroj a asi to bude docela šlupka. Máme plán!“

„Něco o tom plánu vím, vymyslel jsem ho,“ zasmál se Ewan, ale než stačila Marjut odpovědět, strhnul ji za sebe a několika ranami poslal k zemi Lapirionce, který ji chtěl napadnout. Otřel si potřísněnou čepel do nohavic mrtvého a když se od něj zvedal, zachytil obraz, který ho zaujal. Spolu se sílící hudbou jako by se pomalu zastavoval chod strojů, dva se zřítily pod náporem seveřanů a další se začaly pohybovat líně. Ewana ale nezajímaly stroje, jeho pohled mířil k lidem. A zatímco Marjut křičela: „Tak, pojď, musíme spěchat. Dělej!“, on se díval pouze na skupinu, která kryla muže v až příliš výstavní, příliš nápadné zbroji. V tak nápadné zbroji, že opravdu nebylo možné ji přehlédnout. Král Osulf se na své vítězství nad Alkanderem vyšňořil. Dokonce si ozdobil helmu chocholem a kolem ramen obtočil purpurový plášť. Teď si ale nebyl jist, kdo vítězí a volil svou obvyklou taktiku… útěk.

Ewan chytil Marjut za rameno a přikázal jí: „Běž ochránit naši armádu a pokus se přežít. Já mám práci.“

„To teda nemáš!“ vykulila oči: „Nemůžeš zůstat bez ochrany. musím tě dostat do kruhu!“

„Nemáme čas. Slyšíš?“ Ewan ukázal kamsi nad sebe. Měl pravdu. Melodie začala rezonovat víc a země pod jejich nohama vibrovala tak, že se na ní sotva udrželi. Začínala se chvět i hromada kamenů, ve které bylo zabodnuté kopí s praporem.

„Jdi udělat to, co umíš. Hned! Já mám ochranu. Aspoň myslím.“ Ewan jí vrazil do ruky svůj meč takovou silou, že málem upadla.

„S tímhle neumím!“ vyděsila se.

„Tak tím jen máchej kolem sebe, kdyby ti něco hrozilo. Spěchej. Utíkej!“ zařval tak, že liška v ní okamžitě uposlechla a vyběhla od něj k tomu, koho skutečně toužila zachránit.

Ewan se za ní ještě jednou podíval. Opravdu kolem sebe máchala jeho mečem a běžela usilovně Alkanderovým směrem.

„Tak, smrťáku. Jestli se chceš líbat, asi mám konečně čas. Ukaž, co umíš,“ usmál se Ewan a lehkým klusem, jako už by na ničem nezáleželo přeběhnul k bortící se hromadě kamení.

Doběhl přesně ve chvíli, kdy větší otřes způsobil pád celé hromady a kopí se skácelo. Těsně nad zemí Ewanova ruka zachytila ratiště a pevně je stiskla.

„Prapor se nesmí dotknout země,“ zašeptal, „ale já na ni klidně padnu. Jdeme, ty můj milenče. Pospěš si.“ A s těmi slovy zrychlil. Země pod jeho nohama se zachvívala, ale on utíkal stále kupředu, skrz hutné tóny, zesilované přítomností Zdroje a jeho kopí se pomaličku zdvíhalo.

…

Zdroj zaznamenal už první vibraci a zareagoval tím, že začal pulzovat. Sílící rytmus postupně sílil a pulzace Zdroje se zrychlovala. Titus zůstal stát. I ostatní stroje znehybněly, protože přestaly přijímat rozkazy svého velitele. Země se rozechvěla. Přítomnost Zdroje zesilovala hudbu, která zněla přesně v těch frekvencích, na které Zdroj reagoval. O tomhle Titus věděl, znal slabinu Zdroje i příběh o tom, že harfeník svou hrou dokázal rozbít Svarogovu horu. Tenhle kopec ale neobsahoval žádnou jeskyni, žádnou dutinu, ve které by se mohl hráč skrýt a využít její rezonanci proto, aby vybudil Zdroj, tak kde byl?

Stroj se rozhlížel, pátral, využíval všechen zbytek svého lidského potenciál a inteligence proto, aby našel hráče. Neviděl ho, nebyl schopen rozpoznat, odkud zvuk vychází. Potom mu to došlo…

V zadní části opevnění se vytvořila zvláštní oblast, které se všichni bojující instinktivně vyhýbali a obíhali ji. Titus pochopil. Seveřané a ty jejich prokleté kruhy, ty šílené konstrukce, malované prstem do vzduchu. Jsou tu a čarují. To ale on zvládne taky. Má dar, který umí využít.

Soustředil se a jeho mysl vzlétla nad krajinu. Letěla nad místy, kde leželi mrtví, pohřbení před pětadvaceti lety a volala jejich jména. Měl moc je přivolat. Uměl je využít pro své účely. Vládl jim a oni poslouchali.

…

Aleksi už nevnímal. Propadal se do své vlastní hry, topil se v nich, nořil se do jejich moci a jestli se ještě před chvílí strachoval o Marjut, teď už nevnímal nic než svou hru. Jeho strnulé oči sledovaly prázdné místo před sebou, na kterém se pomalu zhmotňovala postava, tvořená světlenými pruty a šlahouny, vyrůstajícími z hlubin. I ona svírala harfu a její hbité prsty se letmo dotýkaly strun. Opakovala motiv, který Aleksi rozvíjel a rozehrával s takovou brilancí, že se skrz ni propadl do extatického stavu. Jeho polonahé tělo, pokryté temnými skvrnami se napjalo a první z velkých tmavých ploch pukla jako krunýř. Z rány se vyvalila krev, která stekla po zdravé kůži. Alexi zaklonil hlavu a usmál se. Ještě nikdy takhle nehrál, ještě se nikdy nemohl projevit tak, jako v tuto chvíli. Ne, nebyl šaman, nikdy nebyl šaman a nikdy nebyl válečník. Byl hráč, zrozený k tomuto jedinému okamžiku, na který čekal ode dne svého narození, pro tuto melodii se vydral z matky na svět, jen pro ni dýchal, pro ni mu bilo srdce. Teď mohl rozvinout to, co dokázal nejlépe. Rychlost, svou pověstnou rychlost a složitost hry. Neexistoval harfeník s rychlejšími prsty, neexistoval nikdo, kdo se mu mohl vyrovnat. Malý seveřan se ještě víc napjal a černá skvrna na jeho zádech praskla na více místech. Aleksi zatnul zuby a otevřel oči tak, aby viděl vrchol konstrukce kruhu, uprostřed kterého seděl. Druhá postava pustila svou světelnou harfu a ta vylétla do výše nad malého hráče. Z jejích strun klouzalo světlo a zahalovalo liščího mistra, obalovalo jeho tělo a pronikalo do otevřených ran. Aleksi zachrčel blažeností a udělal nemožné. Ještě zrychlil…

A země se otevřela.

…

Byli tu, už je viděl, poslechli ho. Ano, vládl jim a oni poslouchali, mohl jim přikázat cokoliv, vždycky ho následovali. Připadal si jako skutečný bůh smrti, jako opravdový vládce chaosu, nadčlověk, nadstroj. Byl dokonalý, konečně byl dokonalý. Mohl je vyvolat a poslat proti kruhům, protože oni mohli proniknout vším, mohli…

Titus se zarazil. Opravdu je viděl, povstávali z vibrující země, strašliví, přízrační, probuzení ze spánku, naplnění nenávistí. Jenže když jim přikázal, aby zaútočili na toho, kdo hudbou ochromoval jeho stroje, obrátili se jeho směrem a začali se k němu přibližovat.

„Nikdo nemá právo volat moje poddané z Tuonely,“ ozvalo se za ním a stroj pomalu pootočil kovovou hlavu.

Vládce podsvětí rozevřel dlaně a jeho hlas zaduněl jako sama temnota: „Nikdo nemá právo opakovat to, co už zemřelo v čase a prostoru.“

S těmi slovy došel ke stroji, sevřel ruku v pěst a vrazil ji mezi lesklé pruty tvořící stehno strnulého stroje. Země se znovu zachvěla a melodie naplnila celý prostor. Vytvořila neprostupnou klenbu tónů a na vrcholu vzniklé klenby zazněla několika tóny, které jako by přicházely ze samotného dna minulosti.

Stroj zvedl paži, aby se ohnal, ale to už podsvětní muž zachytil malou světlo část, pulzující v kovu a vší silou trhnul. Hned, jak část Zdroje opustila kovové tělo, stroj se bezvládně zřítil k nohám severského božstva. A temný bůh rozevřel dlaň. Pulzovala v ní částečka světla, která právě dostala poslední impuls od extatického hráče. Světlo se vznítilo tak, že to na chvíli vypadalo, jako by se zrodilo nové slunce. Potom se ozvalo zadunění a svět zaplnil tak ohlušující výbuch, že to bylo slyšet až na Ilgornu.

…

Ewan pomalu pootevřel víčka. Nejprve si myslel, že je stále ještě uzavřený v jeskyni u Ergastula a že se mu všechno jen zdálo, pak ale pochopil, že mu pohled zastřel kus utrženého pláště. Odtáhl látku z obličeje a zamrkal. Ve vzduchu se vznášel zvířený prach a za zatažené oblohy začínaly znovu padat krůpěje vody. Několik jich zachytil do úst a spolknul. Měl šílenou žízeň. Rozkašlal se a musel přetočit tělo tak, aby se neudusil. Konečně se nadechl a zvedl. Rozpomínal se. Co vlastně udělal? Rozhodně bojoval, ano, bil se až do toho strašného výbuchu, který ho odmrštil na poházené kameny. Bolela ho hlava a taky záda od nárazu a ještě… podíval se dolů na své břicho… ano, docela ho bolelo břicho, zřejmě od toho kopí, které do něj měl vražené až k tuleji. Chytil ratiště a s heknutím vytrhl hrot ze svého těla. Než padl znovu k zemi, stačil ještě zašeptat: „Konečně…“ a potom už viděl jen nekonečnou, smířlivou, hedvábnou tmu.

In memory of Alexi Laiho…