Syn hvězd - kapitola 46.

„Ale ne, já žiju,“ vydechl nešťastně, když otevřel oči.

„Děkuji za uznání mé nelehké práce a za to, že jsem se vám věnoval několik dní i nocí,“ odpověděl kysele hlas lékaře, který zrovna kontroloval ránu na jeho břiše.

Ewan se mu rozhodně nehodlal omlouvat. Urputnost lékařů, kteří za každou cenu chtěli udržet naživu i toho, kdo si přál konečný odpočinek, ho nefascinovala.

„Rána se hojí dobře. Až překvapivě dobře,“ oznámil lékař a Ewan zahučel: „Ano, já se bohužel dobře hojím.“

„Bohu díky!“ ozvalo se od vchodu. „Bál jsem se, že odejdeš bez rozloučení a já se budu muset potýkat s tvou ztrátou, která by mi narušila plány. Mimochodem jako majitel rány v břiše ti můžu poradit, abys nikdy nepil. Ne moc. Bolí to. jak se ti daří?“

Do zorného pole ležícího muže pronikl Alkanderův obličej. Nutno říct, umytý, oholený a viditelně odpočatý obličej, kterého se Ewan trochu lekl. V poslední době si už zvykl na zarostlé, špinavé zjevy ve svém okolí. A vlastně i na ten svůj.

„Kde jsme?“ Neodpověděl na otázku pána z Nemetobrigy, protože si uvědomil, že prostor, ve kterém se nachází, ještě neviděl.

„Královský palác Lykanion jsi asi nenavštívil při své návštěvě Lapirionu,“ zauvažoval Alkander a posadil se na okraj postele, což Ewan ocenil bolestivým heknutím.

„Absolvoval jsem jen prohlídku Ergastula, Nemetobrigy a přilehlých lesů,“ zasténal Ewan tiše a pokusil se lehnout tak, aby byl dál od Alkanderova zadku.

„Tak vítej v Lykanionu. Až budeš na nohou, provedu tě, je to výstavní palác z dob krále Nilea s honosnou dvojitou hradbou a spoustou úžasných předmětů z dob prvního království. Jsem vynikající průvodce, mimochodem. Už jsem ti to říkal?“

„Ne. Nepochlubil ses.“ Ewan konečně našel polohu, ve které se mu nenapínala kůže okolo rány a mohl si zhluboka oddechnout, zatímco Ewan žoviálně pokračoval: „Provedu tě, ale nejprve bych měl splnit pár povinností. Ta první… šup, šup, šup,“ pokynul mužům, kteří ho doprovázeli a jeden z nich ke svému pánu obřadně přistoupil, aby mu cosi podal.

„Tak, skvěle. Tohle je medaile za hrdinství, udílená králem Lapirionu ve výjimečných případech záchrany národa a takových věcí. Vytvořil ji král Kronius ve druhém století pro kameníka, který ho zachránil při koupeli. Neptej se na detaily, mám jisté představy, zahrnující nahé krále a kameníky, ale takové věci jsou příliš citlivé na výklad. Historie dokáže nahé zadky zahalit legendami o mužském přátelství a záchraně života. Nicméně,“ Alkander si dost neobřadně medaili prohlédl, „je pěkná, jsou na ní takové rytinky a slovo hrdina, což je hlavní.“

„Jsi tedy král? Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“ zamrkal překvapeně Ewan.

Alkander se zašklebil: „Vnutili mi to. korunovace byla poměrně překotná, abych neutekl, myslím. Ale souhlasili s tím, že se sídlo králů přesune na Nemetobrigu. Odmítám se stěhovat. Víš, co by to bylo přemisťovat všechen nábytek o pár stovek mil dál? Těch peněz, co by to stálo! Je jednodušší Nemetobrigu povýšit na sídelní město, taky to znamená, že se opraví mnohem rychleji a mám pár nápadů na vylepšení jejího centra.“

„Vaše výsosti,“ Ewan se pokusil o cosi jako úklonu, ale Alkander máchl rukou: „Dej s tím pokoj. Nesnáším krále tak nějak všeobecně, je to strnulá, formální funkce, zahrnující mluvu na úrovni, nedostatek smyslu pro humor a pentle. Především pentle. Viděl jsem královskou šatnu a chtělo se mi z ní zvracet. Odmítám se obléknout do něčeho, co vypadá jako výbava luxusní nevěstky. Zatím jsem v tomto bodu ve sporu s místním hofmistrem, který tvrdí, že jsou to tradiční oděvy. Mezi námi, tradiční je i medaile pro chlapa, kterého tu vyobrazili v kapli nahatého, jak svírá nahého krále v náručí. Nic neříkám, ale pochechtávám se.“

Ewan povolil rty a snažil se nesmát. Za vší tou záplavou slov tuši, že je Alkander, který připínal medaili na jeho přikrývku, velice nesvůj.

„No, to bychom měli. A teď, předtím, než tě pozvu na svatbu, která se uskuteční dřív, než bude na Marjut vidět, že rozhodně není panenská nevěsta mojí výsosti, asi bych měl zodpovědět tvé otázky. Tak, začni.“

Ležící muž si prohlédl stříbrnou medaili a trochu nejistě se zeptal: „Takže král Osulf je…“

„Zapíchnul jsi ho,“ usmál se Alkander.

„Ach, tak…“ Ewan si odkašlal a chytil se bolestně za břicho. Zjistil, že odkašlávání není v dalších dnech možné. „A jak…“

„Normálně jsi zabil většinu mužů jeho ochranky a když ti Osulf v nějakém záchvatu statečnosti vytrhnul kopí a bodnul ho do tebe, po tom ratišti ses k němu dosoukal a bodnul do něj svůj nůž. Scéna, při které se suneš jako navlečená korálek ke králi a zapichuješ ho, vejde do dějin. Možná ji nechám vymalovat na druhou stranu kaple. No, ale pak všechno vybuchlo.“ Tentokrát bylo na Alkanderovi, aby si odkašlal.

„Jaké jsou ztráty?“ Ewan ustaraně nakrčil čelo.

„Proboha, ty jsi vážně tak nesobecká nátura… trochu mě to děsí. Ale dobrá. Vybuchlo to. Stroje popadaly. Vlastně všichni popadali, ale krom těch, kteří padli v boji, jsme vlastně o moc lidí nepřišli. Všichni se oklepali, vstali a zjistili, že je to kupodivu nezabilo. Teda, ne, že by na tom kopci nebyli mrtví. Bylo jich tam dost. Hlavně kostlivců.“

„Cože?“ vykulil Ewan oči.

„Jak bych to… mrtví z války před pětadvaceti lety se nějak probudili a došli se podívat na kopec a když to bouchlo, zbylo tam dost kostlivců. Trochu strašidelná podívaná. Leželi poskládaní do kruhu lemovali kopec jako nějaká vyšívaná bordurka a asi nám poskytli nějakou mystickou ochranu. neptej se na detaily, jsem praktický chlap a rys, ne šaman ani teolog. Moje budoucí žena komentovala to mystické zjevení mrtvých slovy: Jdi do prdele s takovýma otázkama, Alkandere, mám hlad, čekám mládě. To je všechno, co jsem se od ní dozvěděl a věř mi, nepotřebuješ vědět víc.“

„A moji muži?“ Tu otázku vlastně Ewan nechtěl zodpovědět, ale Alkader přiznal: „Šestnáct z nich přežilo. Všichni jsou tady a čekají, až se probereš, někteří se modlí. Šíří se o tobě legendy…“

„Proboha…“

„Jo,“ přikývl novopečený král, „nezávidím ti. O mně se šíří jen pomluvy, to je snesitelnější.“

„Aleksi je v pořádku?“ zeptal se Ewan a byla to jediná otázka, na kterou Alkander neodpovídal s lehkostí ani s úsměvem: „To je složitější. Vlastně nevím. Nevím. Po tom všem zůstala harfa. Nemám odpověď. Marjut je hodně tichá, co se jejího otce týče. Prostě nevíme. Ale moc se mi nechce živit další legendu o nanebevzatém Aleksim. To už by bylo moc. Zemřel. Tak to říkáme lidem. Obnovíme i jeho hrob a položíme do něj nějakou maketu Aleksiho s harfou. Stačí mi, že se šíří ty řeči o tobě…“

„Jaké řeči?“

„Neptej se. užiješ si jich až dost. Takže,“ Alkander si povzdechl, „tím se dostáváme k tomu složitějšímu. Pokud vím, dostal jsi nějaké nabídky. Asi dost dobré. Jsem na tahu a nevím, jestli mám dobrou nabídku, ale nejdřív bych ti chtěl říct, že jsem rád za to cos udělal pro moji zemi. Vážně a upřímně. Lapirion je nejstarším královstvím světa, je to matka vzdělání. Nejsme velká země, ale máme tak staré dějiny, že by ses z toho posral, kdybys je musel studovat tak, jako já. Vtípek,“ odmlčel se Alkander a pak vážně přiznal, „je to domov. Bál jsem se o něj. Ne o svoje postavení, majetek, pohodlí, ale o všechno, co znám. Jsem Lapirionec, v tom je asi všechno. Bál jsem se, že to prožijeme nanovo, že se stane něco šíleného, že budou umírat stovky lidí. Za těch pár let se naše populace ještě zdaleka nevzpamatovala, není to dobré, ale máme naději na přežití. Ano, jsme dost bohatí a žádaní, to pomáhá. Máme drahou komoditu, náš kámen je poklad. Ale další ničivá válka, ještě k tomu bratrovražedná válka, kterou rozpoutal víc Osulf než Titus… proboha, jako mohli? Kdo se rozhodně rozpoutat chaos a bolest? Nechápu to. nikdy nepochopím. Když jsi zabil Osulfa, jeho lidé pochopili, že nemají na vedení občanské války. Vzdali se. Jeho poradce jsem popravil okamžitě, žádné ceremoniály a soudy, nechtěl jsem, aby měli možnost odvolání. Pár desítek lidí skončí v Ergastulu. A ti ostatní se rádi přizpůsobí. Skončilo to. Kdybys do toho zmetka nebodnul čepel, ještě bychom byli ve válce. Asi tak.“

„Rádo se stalo,“ usmál se unaveně Ewan, ale Alkander zvedl ruku: „Ne, tohle se neřeší díkem, příteli. To se řeší nabídkou. Dám ti ji a vím, že se mi vysměješ, není tak skvělá, jako generál Alateyských vojsk nebo boháč v Ilusii nebo ta třetí, dost pikantní nabídka od severského boha podsvětí…“

„Proboha, už se to ví?“ vyděsil se Ewan.

„Milenec smrti? Jo, to se dost rozšířilo,“ přiznal Alkander a Ewan znovu bolestně zasténal.

„Ale zní to dobře, o tom žádná,“ zasmál se král.

„Radši mi řekni, co po mně chceš, abych se vrátil k přání umřít,“ poprosil Ewan.

Alkander mu ve stručnosti řekl všechno, co měl na srdci a Ewan zůstal tiše ležet. Civěl do stropu, zatímco Alkander říkal: „Mohl bych něco přihodit…“

„Ne, díky,“ zašeptal zraněný.

„Je to málo, chápu,“ přitakal Alkander a vstal. „Tušil jsem to, ale prostě jsem to musel zkusit. Promiň. Myslel jsem, že jsme přátelé a že by to mohlo hrát roli, i když…“

„Přijímám,“ přerušil ho Ewan a Alkander se zarazil: „Jako že…“

„Beru tvou nabídku. Pokud ještě vstanu.“

Nový král ztichnul a naklonil hlavu k rameni: „Vážně to vezmeš?“

„Jestli nevadí moje minulost a to, že nejsem Lapirionec.“

„Na to každý kašle. Máš status národního hrdiny.“

„Jo, přesně pro to jsem se narodil. Bože, dá se to nějak odstranit?“ zeptal se docela vážně Ewan.

„Tak, že zradíš, ale s tvou povahou to není snadná cesta.“

„Díky za útěchu. Nechci si zvykat na takovou roli, ale to neznamená, že ji nezvládnu.“

„Velmoži se teď předhánějí v nabídce dcer na vdávání, které předtím chtěli vnutit mně. Jsou tam dvě, tři docela pěkné,“ pokusil se Alkander Ewana utěšit.

„Na to nemám ani pomyšlení.“

„Ona je ale nedostupná.“

Ewan zavřel unaveně oči a zašeptal: „Nejsem idiot, Alkandere. Vím, že je nedostupná. Ale dej mi možnost se s tím vyrovnat. Jako s tím, že jsem přežil.“

Než Alkander odešel, ještě položil dlaň na Ewanovo rameno a řekl: „Moje vděčnost není hraná. Není to formální. Víš to?“

„Jistě. Už jdi. Nehodí se, abych brečel před králem,“ požádal Ewan a zůstal ležet se zavřenýma očima.

Vstal za pár dní a dobelhal se k oknu, ze kterého viděl druhé křídlo honosného paláce, vytvořené z tmavého a světlého kamene, tvořícího široké pásy. Dole pod palácem a městem, které ho obklopovalo, se vlnilo horské pásmo Widanovy vrchoviny, pokryté hustým lesem a v dálce se chvěl opar, naznačující přítomnost vod velkých jezer. Byla to docela jiná krajina než ta, kterou znal. Mírná, zelená a nepříliš dramatická. Vzdáleně připomínala Ilusii.

Ewan si protřel hojící se ránu na břiše. Nevěděl, jestli si splnil sny o svobodě, jestli zvládne svou novou roli a jestli je připravený na život, kterého se chtěl zbavit, aby si konečně odpočinul.

„Zvládneš. I když se cítím trochu odstrčený,“ promluvil k němu známý hlas, který do ilusijštiny vplétal tak silný severský přízvuk, až to drhlo.

„Jako milenec smrti bych se asi necítil úplně ve své kůži,“ pousmál se Ewan a Tuoni řekl: „Neměl bys kůži. Ne takovou, která by podléhala zkáze. Nabídl jsem ti nesmrtelnost. Je podivné, že jsi odmítl. Lidé přece sní o věčném životě.“

„Po boku smrti,“ odtušil Ewan.

„Ale navěky.“

Ewan potřásl hlavou: „Lidstvu stačil Svarog. Nemyslím, že by někoho oslnil věčností. Eigys taky nežije šťastně. Přišla vlastně o všechno…“

„Učinil jsem nabídku i jí. A na rozdíl od tebe přijala. V Tuonele bude moct realizovat svou věčnou existenci s pocitem, že rozumí světu kolem sebe. navíc má ráda přítomnost seveřanů a tram dole je jich dost. Teď už i ti, kteří čekali na své vysvobození tady. Mám je konečně pod ochranou a už je nikdo nezneužije.“

Ewan se obrátil na boha smrti: „A Titus?“ zeptal se ho.

Světlovlasý muž si povzdechl: „Titus… po tom všem ho Alkander nechal vyjmout z té skořápky. Byl už vlastně jen vysušeným zbytkem člověka, žijícím díky stroji. Zemřel spolu s ním. Eigys jeho ztrátu málem neunesla. Byl na ni žalostný pohled. Proto jsem ji vzal k sobě. Titus bohužel zemřel i smrti, tak bych to řekl.“ Seveřan se zamyslel: „On ztratil duši, nahradil ji Zdrojem. Už není. Jeho stín bude bloudit podsvětím. Už je jen odrazem toho, čím byl. Ale s tím nic nenadělám. Lidé si volí sami.“

„Ona bude nakonec šťastná? Byla Illovou ženou a matkou Navaran, nezaslouží si věčnou bolest.“ Ewan si uvědomoval, že žádá nemožné, ale vládce podsvětí ho obdařil smířlivým úsměvem: „Dokážeš zabít člověka se stejnou lehkostí, s jakou se nad ním umíš slitovat. Ano, vidíš tu linii, muži dávných hvězd, Astrane. Neboj se. Já jsem dost dobrý utěšitel. Ona je zase reprezentativní a nesmrtelná. Nakonec možná dopláče a přijme úděl podsvětní Tuoniovny. Jsem otevřený novým výzvám.“

„Vidím, že ano,“ připustil Ewan a podal bohu ruku na rozloučenou.

Seveřan se rozesmál: „S tebou si občas připadám zase jako člověk.“

„Jako Väinö? Tak ses jmenoval, že?“ zeptal se ho Ewan a bůh přikývl: „Ano. Tak mě pojmenovali rodiče.“

„Někdy se zastav, Väinö. Víš, kde mě najít,“ řekl muž a podsvětní bůh odpověděl: „Jednou se zastavím. A dám ti tu nabídku znovu. Zatím… žij v pokoji, příteli.“

Se zaváháním přijal nabízenou pravici a když ji stiskl, zašeptal: „Nepřej si příliš brzy mě vidět. Vychutnej si každý den, který ti existence nabízí.“

Po těch slovech se jeho bledá ruka oddálila, a to bylo naposledy, kdy viděl Ewan boha smrti. Jeho další návštěvu už si nepamatoval.

…

Nevydala ani hlásku. Zatnula zuby a zavřela oči. Rychle oddechovala. Byla unavená a už nemohla, ale věděla, že musí únavu překonat. Někdo jí otřel čelo a někdo jiný ji povzbudil k poslednímu výdeji sil. Potom ta strašná bolest polevila a prostorem se rozlehl dětský pláč. Byl to první hlasitější zvuk, který zazněl v porodním pokoji Ilgornu. Královský porod musel vždycky probíhat tiše, bez křiku. I k tomu ji vychovali. Aby byla tichá.

Ale dítě tiché být nemuselo. Mohlo se ohlásit tak, že jeho pláč slyšeli i lidé, shromáždění za dveřmi, kteří slyšeli i nadšené: „Je to chlapec, vaše výsosti. Krásný, zdravý chlapec.“

Povolila si úsměv a počkala, až jí ho přinesou. Měl tmavé chmýří na malé hlavě a mračil se, jako by jí vyčítal, že nezůstal v pohodlí jejího lůna. Vztáhla k němu ruku a zlehka se dotkla té svraštělé kůže. Než ale mohla vyslovit jeho jméno, znovu se bolestně napjala a tentokrát nedokázala potlačit dlouhý sten.

„Proboha, je tam ještě jedno!“ vyděsil se lékař.

Všechno začalo nanovo. Byla příliš vyčerpaná, takže ztratila na chvíli vědomí a když se probrala, vedle ní neležel jeden, ale dva synové.

Zaražený kancléř Sileno královně velice opatrně sdělil: „Má paní… výsosti… jak se zdá a podle všech příznaků jste právě… zrodila nové vtělení boží. Narodili se vám Ill a Arx. Byla jste vyvolena…“

„Narodily se mi děti, Sileno, nedělej z nich bohy,“ vydechla unaveně a dodala: „Ill Vesperus, Syn hvězd a Arx Doros, Syn slunce. Zní to snad dostatečně epicky, aby lid jásal. Pro nás ale budou Vesperem a Dorem, nechme je vyrůst v normální muže. A teď bych se něčeho napila, jestli dovolíš. Předpokládám, že jsem potrhaná a zničená, tak mi dopřej alespoň trochu vody, než doktoři dají moje tělo dohromady. Tvoření nové epochy zanechává dost jizev.“

„Jistě, veličenstvo!“ Sileno, kterému bylo ještě troch zle, protože porod viděl na vlastní oči poprvé v životě, doběhl pro vodu a dal královně pít. Na práci lékařů se raději nedíval. Ona měla pravdu, porod dvojčat byl náročný a zanechal stopy.

„Děkuji,“ řekla, když ji znovu opatrně uložil do propocených podušek. „Ještě mi řekni, je připravený podpis smluv s Lapirionem a Alateyou?“ zeptala se.

„Jistě, madam, ale chápu, že po porodu budete potřebovat odpočinek. Král Alkander a král Niilo se mají dostavit za šest dní, ale mohu jednání odložit. Oni pochopí, že…“

„Budu připravená. Tohle je historická chvíle, Sileno, nesmí ustoupit ženské slabosti. Lidé musí vidět silnou královnu, která zajišťuje zemi mír a prosperitu. Děkuji za přípravu, smlouvy pročtu, až se vyspím. Mimochodem, mým poradcům sděl, že budu chlapce kojit osobně. Je to má vůle.“

„To je dost nezvyklé, madam,“ namítl Sileno, ale ona ho odbyla: „Nezvyklé, ale velice potřebné. I pro historii. Píšeme dějiny. Teď bych ale ocenila, kdybych se mohla vyspat. Ať chlapce odnesou a představí je králi.“

„Rozkaz, madam,“ poklonil se Sileno, ale to už usínala.

Měla pravdu. Za šest dní byla dokonale připravená, oblečená v nákladné róbě, těsně obepínající její pas. Musela se hodně stáhnout, aby nebyly znatelné následky porodu, ale na druhou stranu, všechny jistě upoutal především velmi pěkně tvarovaný výstřih. Královna byla sice z velikosti svých prsou poněkud nesvá, ale Sileno ji ujistil, že severský král při pohledu na její poprsí podepíše i abdikaci, což ji uklidnilo.

Do trůnního sálu vcházela majestátně a nesla se mezi řadami poklekajících poddaných jako nádherná rajka, oblečená do heraldického peří. Po usednutí na trůn přijala kopí s praporcem Ilusie a zvládla tíži koruny, určené mužům natolik dobře, že zůstala vzpřímená. Tentokrát ji koruna nepřekvapila tak, jako při korunovaci. Už znala její tíži.

Oficiálně přivítala obě poselstva a po úvodní řeči předala kopí svému muži, aby mohla sejít ze schodiště.

Své hosty přivítala osobně jako sobě rovné. Rada Ilusie byla mrtvá, ale tihle tři tvořili nová spojenectví.

„Jste větší než ona,“ zašeptal Niilo, když mu podávala ruku.

Mrkla na něj a pronesla oficiální přivítací formuli. Slušelo mu to. I on byl rozhodně impozantní.

Alkander byl samozřejmě krásný. V královských šatech se ovšem rozhodně necítil, bylo patrné, že by se chtěl oficialit co nejrychleji zbavit.

„Gratuluji k sňatku,“ řekla mu a on drze pronesl: „A já gratuluji k princům. Doufám, že jsou oba celý tatínek.“

Maličko se zajíkla, ale než stačila odpovědět, Alkander ustoupil a otevřel tak průhled za sebe. „Dovolte, vaše výsosti,“ řekl, „abych vám představil mého prvního rádce, tvůrce vojenského paktu, svobodného pána z Lykaneonu, jeho jasnost Ewana Kai Keridaga, nositele titulu hrdiny Lapirionu.“

Ewan si nebyl jist, jestli jí může podat ruku, proto raději poklekl a poklonil se jí. Byla jiná, tak nezvykle vzdálená a dokonalá, skoro ji nepoznal.

Přistoupila k němu a pronesla: „Nesluší se, aby váleční hrdinové klečeli před těmi, kteří jim vděčí za mír. Povstaňte, vaše jasnosti.“

Když vstával, zadívala se mu do tváře, ale nenaznačila nic, jen podala ruku dalšímu členovi Alkanderovy družiny.

Jednání se neprotahovalo, detaily už byly dojednané a ceremoniální část byla určena především publiku a historii.

Celou dobu ji sledoval. Myslela na každý pohyb, na uměřenost, dokonalost gest, slova, která pronášela, sklon hlavy i výraz. Ale on viděl únavu i jistý neklid, který nebyl na první pohled zřetelný. Nevěnovala mu pozornost a po všech formalitách odkráčela, obklopená svými rádci. Eramund se na ně ale podíval vyčítavě, když opouštěl sál. Jistě mu měl co vyčítat, Ewan si zvolil poměrně chudou nabídku. Vévoda lapirionský, to bylo sice hezké, ale víceméně neimpozantní. I když jako léno obdržel bývalé královské město.

Doufal, že ji ještě uvidí na oficiální večeři, ale omluvila se z ní. On musel naproti tomu absolvovat několik nudných rozhovorů a potom uvedení do křídla pro hosty. Místní služebnictvo mu poskytlo veškerou péči a zavedlo ho do ložnice. Dámskou společnost odmítl.

Tak ji viděl… usedl na postel a chvíli sledoval měsíc, zírající do jeho okna. Viděl ji a tím to končí. Ale Ewan tím splnil svůj poslední slib.

Položil se do postele a zkusil usnout. Nešlo to, pořád ji viděl, tak cizí, oddělenou, zasazenou do vší té nádhery a nedostupnou.

Konečně začal usínat, když mu někdo zatřásl ramenem. Ewan se s leknutím nadzdvihl, ale Sileno zašeptal: „Hlavně mlčte, jasnosti. Můžete jít se mnou? Bez otázek, prosím.“

Ewan se chtěl obléknout, ale královský kancléř mu nedovolil ani se obout. Spěšně ho vedl chodbami Ilgornu do vyššího patra po zadním schodišti a na každé podestě se vyděšeně rozhlížel. Když otevřel dveře na konci dlouhé chodby, Ewan pochopil jeho obavy.

Dveře se za ním zaklaply a on tu stál v přízračně mdlém světle olejové lampy, která ozařovala postel, na které ležela Navaran.

„Pojď sem. Omlouvám se, že tě nevítám. Doktor trval na tom, že nesmím z postele. Trochu krvácím,“ přiznala.

„Je to vážné?“ Znovu bojoval s touhou pokleknout, ale odhodlal se přijít k jejímu lůžku a zůstat stát ve vhodné vzdálenosti od ní.

„Bude to dobré. Snad. Doufám, že jsem odolná. Proč nejdeš blíž?“

„Nevím. Jsi královna,“ hlesnul.

„To jsem byla, i když jsme spolu spali, proboha.“

„Ale ne tak moc… promiň. Tohle není běžné setkání. Jsem nervózní.“

„Šlechtic nikdy nepřizná nervozitu.“

„Nejsem tak docela šlechtic,“ namítl.
„Teď už ano. Ale mrzí mě, že jsi odmítl Eramundovu nabídku,“ přiznala, „chtěla jsem tě mít blíž.“

Pokrčil rameny: „Alkander byl přesvědčivý.“

„Dejme tomu.“

„A taky jsem se bál. Přiznávám.“

„Chápu. Jsem moc velké zvíře,“ usmála se unaveně.

„Jsi krásná.“

„Políbíš mě? Třeba se mi zacelí všechny rány a probudím se ze stoletého spánku,“ navrhla.

Udělal to. Došel k ní a sklonil se. Nechal ji, aby ho objala a plačtivě zašeptala: „Tak moc jsi mi chyběl. Tak moc.“

„Ty mně taky. Už jsem nedoufal, že tě uvidím.“

Potom se zarazil. Ze tmy se ozvalo zavrnění, které nečekal. Zvedl hlavu a ona řekla: „Tak jdi. Podívej se na ně. Je to i tvé dílo. Chtěla jsem, abys je viděl.“

Donutila ho, aby je postupně vyjmul z postýlek a podržel v náruči. Nikdy neměl v rukou dítě a bál se, že je rozmačká, byli tak malí, podivuhodní malí tvorové, ze kterých se jednou měli stát muži. nemohl uvěřit tomu, že se podílel na vzniku něčeho tak křehkého a něžného. Bojoval s dojetím, zmatkem a touhou je svírat navždycky. Nakonec je ale musel znovu uložit a přikrýt.

Bylo to krátké setkání, po kterém musel odejít. Pořád ještě cítil na rtech její polibek a ujištění, že bude v pořádku.

EPILOG:

O jejím skonu se dozvěděl dvanáct dní po svém příjezdu domů. Přijal zprávu s klidem, byl si jist, že odcházela se stejnou vyrovnaností, s jakou se projevovala po celou dobu své nedlouhé vlády. Věděl, že o jeho syny bude dobře postaráno.

Držel za ní smutek dva roky, po kterých si zvolil vhodnou ženu neurozeného původu, se kterou zplodil dceru.

Přeživší vězni z Ergastula zůstali se svým velitelem do smrti jako věrná garda.

Lapirion postupně překonával následky svou konfliktů, které zemi poznamenaly. Organizace Ergastula se změnila a hrozivá věznice přestala existovat v podobě, jakou znali vězni v její minulosti.

Alkander z Nemetobrigy založil po staletích novou královskou dynastii.

V Alatey se ujala vlády Saraina dcera Ilmatar z Orlové a v Ilusii nastávala nová epocha Illa Vespera – Syna hvězd.