Pramen Čistého - úvod

„Na počátku byla civilizace. Ta byla prvotní hybatelkou dějů, vedoucích ke spojení nejednotných panství, vedených ambiciózními lidmi, kteří se spojovat nechtěli. Lidé ve skutečnosti nemají zájem o spojování, jejich přirozenost je vede jen k ohledu na vlastní prospěch. Proto žádná velká země nevznikne jen ze snů, musí mít základ v zájmech vlivných hráčů. A ti musí věřit tomu, že spojení je v jejich zájmu. Aby se ale mohli zamyslet nad nabídkou, která znamená jisté umenšení jejich role, musí jim takovou nabídku někdo učinit. Člověk, který má jasnou vizi, plán, sílu, charisma. Hybatel.“

(Orenthes z Trigornu; Velké dějiny Ilusie; část I.)

Nikdy jsem netoužila po velkých prožitcích, dobrodružství nebo snad vlastní přítomnosti v přelomových okamžicích dějin. Jsem bezvýznamná a nemám nadsazené představy o vlastní roli ve všem, co se událo v posledních desetiletích. Na druhou stranu, jsem člověkem své doby, která přelomová je. Takže svůj text vnímám ne jako možnost, ale jako povinnost, plynoucí z mé schopnosti formulovat správně myšlenky a popisovat události bez příkras. Mez vzdělanci teď putuje Viktorasova Kronika Pramene, kterou všichni vynáší do nebes a obdivují jak její formu, tak její nápaditost a dramatičnost. Samozřejmě obdivují i zdařilé obrazy, které ji doprovází a na kterých jsem se, ó hrůzo, též našla. Autor těchto barvitých obrazů ušetřil čtenáře reality a vymaloval mě tak, že jsem zcela ohromena zírala na vlastní luzný zjev, který zcela neodpovídá reálné podobě. Viktorasově Kronice nechybí duch ani okrasnost, co jí ale vyčíst lze, je jistá ztráta opravdovosti, která je pro ženu mé výchovy, vzdělání a poslání nepřípustná. Budu se tedy snažit o popis takový, který čtenáře uvede do skutečnosti nezkreslené a nedoprovázené úchvatnými, ale lživými obrazy.

Nejprve bych se měla představit, aby čtenář věděl, s kým má tu čest a co od pisatele těchto řádků může očekávat. A když se představuji, musím to udělat řádně. Od počátku.

Na počátku byla civilizace.

To jsou první slova Knihy.

Ale tato slova mají význam pro nás, ne pro čtenáře příběhu. Proto začnu raději slovy: „Na počátku byl Áveron. Ve svém jazyce pojmenovaný Haveron nebo Chaveiron. Naše znaky se mohou číst několika způsoby. Použijme ale ilusijštinu a zůstaňme u Áverona. Narodil se v Sinbadu, ve městě, které tvořilo bránu mezi pouští Nepy a lesem Aligonie. Byl to muž, který dokázal spojovat viděné, slyšené a prožité. Dokázal spojovat souvislosti do celků a v určité chvíli si uvědomil, že jeho vědění přesahuje běžné znalosti lidí jeho kmene. Byl z toho trochu rozpačitý, protože se nechtěl vymykat ani strhávat pozornost na svou bezvýznamnou osobu. Protože ale uměl spojovat souvislosti, brzy lidé zjistili, že umí předvídat další události, z těchto souvislostí vyplývající. Prohlásili ho prorokem a začali uctívat stopy, které zanechal v písku. Áveron proto raději odešel do lesa, kde založil dům, zvaný Pustina. Přijal prvních sedm žáků, ne proto, aby uspokojil svou touhu po předávání zkušeností, ale jen proto, aby našel stejně hloubavé bytosti, které ho přerostou a rozmnoží souvislosti do většího celku. Vybíral je osobně. A oni skutečně rozmnožili jeho vědění. Zároveň rozmnožili své vědění a přerostli Áverona. Snažili se uchovat vědění, ale obávali se přirozeného lidského zapomínání, které se zvyšuje spolu s věkem. Proto vynalezli systém znaků, aby mohli souvislosti zaznamenávat. Áveron měl napsat první slova Knihy dokonalého obnovení. Jeho slova zněla: „Na počátku byla civilizace.“

Nebudu unavovat čtenáře celou historií, která vedla žáky do světa, aby zmnožili souvislosti a našli nové žáky. Byl by to nudný a nezajímavý výčet. Jisté je, že v šesté generaci už existovalo čtyři sta čtyřicet sedm žáků v mnoha oblastech světa. byli vybíráni mistry, zasvěcováni a vedeni k tomu, aby rozmnožili poznání souvislostí. Šlo o muže i ženy, jejich věk nehrál roli, ale pokud byli dětmi, snáz se vzdělávali, proto se šestá generace soustředila na nadané děti. Emer, žákyně šesté generace Áveronovy posloupnosti mě objevila u lesa, kde jsem si hrála s kameny a dřívky. Začala se mnou hovořit a já jí odpovídala, tak, jak odpovídá jakékoli běžné dítě. Něco v mých odpovědí ji ale zaujalo natolik, aby dokázala udělat vše pro získání mé nepatrnosti pod svá křídla. Své chápání souvislostí použila k předpovědi o zničení naší vesnice, které se naplnilo. Já ale unikla. Protože mí rodiče uvěřili jejímu poznání a předali mě do její laskavé péče. Stala jsem se jednou z osmi set devadesáti šesti Áveronových žáků sedmé generace.

Lidé nás nazývali maskovanými rytíři nebo Řádem Egidy. Šlo o omyl, ve skutečnosti si nás spletli s nevýznamnou sektou, která zanikla ve čtvrtém století paworského sultanátu v Nepě, ale jako krytí se rytířský řád vlastně hodil. Mistři čtvrté generace vytvořili Rituál a Statuta, stvořili všechno, od zasvěcovacích formulí, po poslední součást oblečení. V sedmé generaci už se krytí natolik zdokonalilo, že běžní žáci netušili nic o jeho původu a skutečně uvěřili, že jsme tajným rytířským řádem. Pravda se sdělovala až na nejvyšším stupni zasvěcení, kvůli utajení. I já jsem ale na počátku věřila, že jsem přijatá k rytířskému řádu. Složila jsem náročné zkoušky a stala se rytířkou. Bylo mi patnáct let, když jsem ztratila své ilusijské jméno a stala se Chryseis. Tehdy jsem obdržela i svůj životní úkol, založený na pozorování předchozích šesti generací, které si všimly jistých pravidelných jevů historie, analyzovaly je a předpověděly, kdy se jev zopakuje. Měla jsem být při tom. Měla jsem svého žáka najít na místě, které leželo pod horou Trigorn ve střední Ilusii. Na místě jménem Osgot v hrabství Gornů.

Toto není můj příběh. Protože nejsem významná a žiju ukrytá ve stínech.

Toto je příběh Pramene Čistého.