Pramen čistého - Kapitola 1.

Jelen, tak křehce vyhlížející, skoro snový chvíli hleděl do dálky. Tady se krajina zdvíhala nad ostatní terén a pomalu stoupala do výšky, obalená měkkou, poléhavou travou. Nebyla to lesnatá oblast, ale místo, přímo stvořené pro pastviny a polnosti, nesnadno obdělavatelné, protože žádná z nich neměla rovný profil. Trigorn se zdvíhal z pastvin jako velebný stařec, největší ze tří výstupků Vrchoviny, strážce věků a lidí. Strážce Gornů. Ti vyšli z místního lidu, stali se náčelníky, postupně zmnožovali svůj majetek, a nakonec zbohatli na vlně, kterou vyváželi na všechny strany. Tkali pevná, těžká plátna a nejvíc se proslavili temným, zeleným suknem, které bylo vysoce ceněné pro svou hustotu, trvanlivost, pevnost a výhřevnost. Gornové si díky zelenému suknu mohli vystavět sídlo na úpatí Trigornu a na své štíty malovat znak Trojhoří, které pokládali za svůj nezcizitelný domov. Na Trigornu vystavěli kultické místo, kde uctívali Orinna Gorna, svého rodinného patrona, snad dříve jednoho z Gornů, předka, praotce, v těch dobách už boha.

Byl to nevýbojný rod, který se soustředil na hospodářství a dokázal zajistit svým lidem slušný život. ne blahobyt, ale ne chudobu. Gornové měli zásady, které dodržovali, zákoník, nepsaný, ale všeobecně známý, pevné vazby a zvyky, se kterými byli svázaní. Jejich rituály nebyly krvavé a jejich vláda uvážlivá. Vytvořili domobranu, která chránila okolní vesnice, zavedli povinnou službu pro všechny mladíky nad šestnáct let, schraňovali přebytky tak, aby v hubených letech nezemřeli hlady, svou krev oživovali výběrem nevěst ze vzdálenějších míst, takže jejich rod zůstával zdravý. Díky svým schopnostem brzy rozšířili působnost a pohltili ostatní, bezvýznamné rody. V době, kdy se do vesnice Gornak přistěhovala nápadně samostatná dívka nejistého původu a natolik odtažitého chování, že se jí místní začali obávat, Breunonové už zase ohrožovali území Gornů z jihu. Tentokrát je vedl schopný Rufus Breunon, který obrátil pozornost k Trigornu. Zároveň se paní Ymmě z Gornu narodila dvojčata. Chlapci. Její muž jim dal jména Atalik a Godrik.

…

Seděl a sledoval, jak ženy mezi prsty mnou přízi, která se mění v tenkou nit, namotávanou na vřetena. Nevnímaly svou činnost, ta už byla natolik známá, že ji jejich ruce dělaly samy, takže hlava zůstávala volná pro řeči o nových událostech, písničky a příběhy. Jedna z nich, Tealis, vypravěčka, měla v zásobě neuvěřitelné historky, některé vtipné, jiné strašidelné, pak takové, při kterých se ženské smály jinak, potutelně, a přitom jim rudly tváře. Místností koloval džbán s kvasem, vonícím trochu nakysle a trochu chlebově. Děti sedávaly na zemi, blízko velkého krbu a hřály si záda o teplou zeď. Oranžové světlo se rozlévalo po místnosti, naplněné příběhy a v krbu praskalo tělo velkého polena, které celý večer zahřívalo všechny přítomné.

Líbilo se mu být zrovna tady v čase předení. V ruce žmoulal malý smotek vlny a občas k němu přivoněl. Ještě pořád cítil slabý odér ovčího tuku. Sledoval vznik sukna od jeho počátku, stejně fascinovaně jako při předení sedával na ohradě v době, kdy střihači zbavovali nažloutlé ovce jejich přítěže a vyprávěli si jiné historky. Přišlo mu zajímavé, že historky, které si mezi sebou vyprávěly ženy, byly vlastně mnohem peprnější a zábavnější. Muži si vystačili s náznaky a úšklebky.

Potom sledoval skupinu, která vlnu čistila, to byli většinou mladé ženy s bílými kotníky a sukněmi vykasanými tak, že byla vidět jejich lýtka, svalnatá, vyběhaná pobytem venku na pastvě. Místní lidé byli houževnatí a tvrdí, většinou pastevci a tkalci, nepříliš bohatí, ale celkem zajištění, pohybliví a přičinliví. Měli nadání pro obchod, handlovalo se tu s čímkoli a znakem dobrého hospodáře byla právě schopnost dobře koupit a dobře prodat. Nebo spíš dobře směnit. Kotouče měli jen ti nejbohatší, běžný člověk většinou směňoval. Byli chovateli ovcí a krav. Koně tu mělo jen panstvo, lidem ve vesnici tahali vozíky voli a ty menší kozy. Po Trigornem se žilo jednoduše, ale díky uzavřené poloze v podhůří a přítomnosti řeky i četných přítoků Siribry se tu lidem dařilo. Jejich vesnice nepostrádaly půvab, místní měli rádi hezké domky, zahrady a upravené cesty. Hospodařilo se uvážlivě, větší statky shromažďovaly přebytky, se kterými se dalo obchodovat nebo je použít v době neúrody.

Bohužel tu byli Breunoni z jihu. I oni byli hospodáři, ale dřív, než lidé od Trigornu zjistili, že není špatné expandovat, takže jižní Breunoni, nazývaní také viniční dospěli až k moři a spolkli několik jiných kmenů a severní Breunoni, zvaní lesní začali expandovat na území pastvin. Zpočátku to byly jen lokální šarvátky, ale později, když lesní rody spojil Janus Breunon, patriarcha jednoho z rodů, šarvátky se proměnily v cílené útoky.

Asi tehdy vzrostla moc Gornů. Do té doby byli i oni statkáři, ale pochopili, že svůj vliv a bohatství mohou rozmnožit jinak. Merinus Gorn stvořil první domobranu, první skutečnou armádu Trigornu a dokázal vytlačit Breunony z území, které jim nepatřilo. Statkáři zjistili, že se jim vyplatí podporovat obránce a zároveň posílat Merinově armádě vybrané chlapce, kteří se také stali obránci. Zároveň začali budovat záseky na jižní hranici a nevelké hlásky, díky kterým mohli lépe kontrolovat území. Vliv Gornů byl vystavěn na jejich krvi. Obětovali se pro ostatní, kteří je krmili, šatili a platili za prolitou krev. Sileno Gorn platil za nejsilnějšího vůdce obrany a jeho vliv byl nesporný. Zároveň jeho bohatství ohromovalo všechny, kteří se někdy dostali na jeho dvorec. Panství Trigorn bylo vystavěné už nejen ze dřeva, ale zčásti z kamene, opevněné valem a vysokou palisádou. Merinus si nechal přestavět dům na palác a ve svém už dost vysokém věku se podruhé oženil s Ymmou, šestnáctiletou dcerou statkáře z Dubiny. Už nedoufal v to, že bude mít dědice, ale ona mu dala hned dva. Dva zdravé chlapce. Merinus ve svých takřka šedesáti letech mohl konečně říct, že založil skutečný rod a vytvořit jeho znak, trojhoří na modrém pozadí, se znakem Orinna, svého boha, kterého vyznával. Stejné praporce zavlály nad jeho domem a objevily se na štítech domobrany, kterou už nenazýval žoldáky, ale strážci Štítu.

Teď byla Merinova štítová armáda ve válce a na Trigornu zbyla jen malá posádka. Zbytek osazenstva tvořili lidé, kteří bojovat nemohli nebo neuměli. Ti všichni zajišťovali chod společenství a za své obránce se modlili, i když ve skutečnosti byli rádi, že ti, které musí život, jsou daleko a nevyjídají zásoby. Vojáci v době míru nebývali vítanými hosty doma. Bylo lepší je udržovat na dálku, dodávat jim zásoby do války a doufat, že se jen tak nevrátí. Ti, kteří zbyli, na ně nahlíželi jako na obětované.

„No a potom krásná Ilusie naposledy obrátila líbeznou tvář ke svému muži, rozloučila se s ním dlouhým pohledem a vstoupila do jeskyně, která ji pohltila. Když odešla, její muž padl na kolena s pláčem, volal její jméno. Pokaždé, když zavolal, z jeskyně vystoupila jedna ztracená ovce, a protože Garlon volal několik dní, jeho stádo, stvořené z nářků nad ztracenou ženou, čítalo tisíce bílých ovcí.“  Vypravěčka sáhla po džbánu, zhluboka se napila a otřela rty. proti světlu bylo vidět, že má jemné chmýří nad horním rtem, takže vypadala, jako by byla vousatá.

„Chudák Garlon,“ povzdechla si jedna z dívek, ale druhá se zasmála: „No, přišel o jednu ženu, ale dostal tisíc ovcí. Chlapům je jedno, jestli to dělají se ženskou nebo s ovcí.“ Ostatní se rozesmáli a dívka, která litovala muže z příběhu, nápadně zrudla. „Jovan to s ovcemi nedělá,“ zašeptala, ale to už se smály i starší ženy. Vousatá vypravěčka halasně podotkla: „Kdo říká, že to nedělá, ten to dělá dvakrát tolik!“ Další výbuch smíchu naplnil místnost a propojil se s oranžovým světlem.

„Já toho svého načapala s beranem. Říkám si, buď špatně vidí, nebo mi asi něco uniklo,“ vyprskla starší žena v kostkovaných šatech.

„Beran, ovce, je jim to jedno. Slyšela jsem, že můj děda to dělal i se slepicí. Chlapi to strčí kamkoli,“ hihňala se stará žena s přadenem, jejíž kloubnaté prsty odvíjely zkušeně tenkou nit a jiná zahulákala: „Jen do prasat ne, protože se bojí, aby se jim nenarodila selata. Jehně z chlapa nevznikne, ale prase klidně!“

Jejich smích chlapce, opřeného o stěnu trochu děsil. Nerozuměl mu, ne úplně. Už rozhodně nebyl malý, bylo mu skoro deset, takže věděl leccos o životě, vídal pastevce a párkrát viděl to, čemu se ženy smály. Na druhou stranu ho zarazilo, že se lidé z ovcí nerodí. Existence žen pro něj byla záhadou. Byly hezké, tedy ty mladé. Potom hrozně zošklivěly a měly vousy. Většina z nich. Viděl některé děti kojit, to znal od zvířat a viděl, jak se rodí mláďata. Porod dítěte ale nikdy neviděl, takže si vypracoval teorii, že i děti se rodí z ovcí a potom se podstrčí na kojení ženám, jako jehňata, které nechce matka krmit. Když se jehňata rodí z ovcí, musí vzniknout a on už znal, jak to vypadá, když beran obskočí ovci. Protože to samé dělali občas pastevci, spojil si příčinu a následek. Pastevec obskočí ovci a jí se narodí dítě, které nechce krmit, takže se dítě podloží pod ženskou, která je vezme za své. Jednou se zeptal matky, kterou ovci otec obskočil, aby se narodil on a bratr, ale místo odpovědi dostal facku. Pochopil, že zrození lidí je tajemství. Jako existence boží, o které se taky nesmí mluvit. Teď mu ale docházelo, jak byla jeho teorie nedokonalá. Zatímco ženy se smály a podávaly si džbán z ruky do ruky, on spřádal nový předpoklad, ke kterému ale potřeboval nutně prostudovat nějakou ženu. Potřeboval vědět, jak je pod sukní ustrojená, protože jestli byla podobná ovci, pak přicházela do úvahy myšlenka, že i žena jde obskočit a pak pravděpodobně rodí děti. Svůj poznatek si uložil hned k tomu, jak si larvy chrostíků vytváří domečky a proč na dubech nemůžou růst jablka. Své otázky si ukládal hluboko do hlavy. Často se lidí ptal, ale ne vždycky mu odpověděli. Matčina facka ho varovala. Některé otázky být položeny nesměly.

Bylo už k půlnoci, když smích rázem ustal. Do dveří nakoukla střapatá hlava jednoho z pasáčků a chlapec zavolal: „Vrací se! Naši se vrací!“ a jeho křik způsobil absolutní chaos. Ženy ustrašeně vstávaly a odkládaly práci. Některé ji odhazovaly a vybíhaly ven. I chlapec se zdvihl a pomalu se loudal ke dveřím. Klid byl tentam. I všechny otázky. Pokud se vrátil otec, přišel čas na krátké, stručné odpovědi. Ne na zvídavost, ale na poslušnost a přesnost.

Jestli se pastevci rodili z ovcí, pak vojáci se museli rodit z koní. Byli doslova srostlí se svými zvířaty a když vjeli do bran Trigornu, vypadali impozantně. Vysocí, štíhlí, s krátkými vlasy, které si stříhali jako znak příslušnosti ke své kastě, v praktických, tmavě zelených uniformách, které teď působily spíš našedle a nevábně. Gornova štítová armáda byla výběrová. Skutečná elita lidu Trigornu. Na pohled úžasná. Na ten druhý už tolik ne. Merinus Gorn preferoval mužnost a sílu, pěstoval u svého mužstva vlastnosti, dobré pro boj, ale ne pro běžný život v míru. Tady, za hranicí války se jeho vojáci stávali rváči, kteří vyvolávají spory, pijany a nezřízenými násilníky.

Teď je ale lidé vítali. Brali to jako povinnost, vyjádření loajality a vděčnosti. Ano, tito muži zajišťovali jejich bezpečí, takže bylo nutné jim prokazovat nutnou úctu.

„Vítězství!“ volal vysoký člověk v sedle nádherného vraníka. Breunonského vraníka. Tak tmaví koně pocházeli jedině z jihu. „Přinášíme mír!“ Kůň se vzepjal na zadních a muž zvedl ruku, zatnutou v pěst. Byl to hezký člověk, sice šedovlasý, ale mladistvě vyhlížející. Nikdo by mu nehádal přes šedesát let. Když seskočil a vydal se svižným krokem přes dvorec, chodil jako dvacetiletý. Byl výrazně hubený, ale i když nevyhlížel jako zápasník, svaly na odhalených pažích prozrazovaly, že má fyzickou sílu. ostatně, chlapce, který mu vyběhl v ústrety, zvedl jen levou rukou, jako by štíhlý blonďáček nic nevážil, políbil ho a zakřičel: „Kde máš bratra? Kde je můj druhý dědic?“ a rozhlédl se.

Druhý chlapec přidal do kroku a později se i rozběhl. Otec ho zvedl druhou rukou a políbil na tvář.

„Ataliku! Můj chlapče. Vyrostli jste, kluci!“

Jeho radost byla nehraná, otec konečně mohl vidět domov, syny a ještě někoho. Jeho tmavý, hluboký pohled, ukrytý hluboko pod rozcuchaným obočím našel bledou, štíhlou postavu, stojící přede dveřmi paláce. Byla křehce utvářená, takřka nehmotná a natolik odlišná od všech ostatních žen na dvorci, že působila jako zjevení. Mladá, krásná, vybraná pečlivě k tomu, aby reprezentovala postavení svého muže, svého jediného majitele a poloboha. Tak se k ní stavěl. Zvolil si právě ji, jedinou, natolik dokonalou, že mohla být uznaná paní rodu. Kupodivu ji skutečně hluboce miloval od první chvíle. Ona ho strpěla. Musela. Neměla jinou možnost. Ale choval se k ní hezky, zahrnoval ji dárky, šatil ji, pořizoval šperky. Nikdy ji neuhodil, naopak, líbal zem, po které chodila. Důvěřoval jí natolik, že ho nikdy nenapadlo ji podezřívat z toho, že by neopětovala jeho lásku. Neviděl mladého hofmistra, který se s až nápadnou pečlivostí na paní dvorce nikdy nepodíval. On jí přece nepořizoval drahé náramky a náhrdelníky, krásné šaty a dokonale ušité botky z teletiny, takže ho neměla proč milovat. Milovala jen jediného muže. Toho svého. Byla to milosrdná představa, ve které Merinus Gorn žil.

Ctěný velitel došel ke dveřím, postavil oba chlapce na zem a strhnul k sobě svoji ženu, aby ji políbil. Voněla heřmánkem a rozmarýnem, byla jemná a úžasná, tak jako vždycky. I ona vdechla pach špíny, potu, krve a dalších tělních tekutin, které se jí hnusily. Maličko odtáhla tvář, ale stejně neunikla tomu, aby jí mezi rty vnikl jeho jazyk a aby ji naplnil páchnoucí dech. Jen doufala, že než ji zatáhne do ložnice, projde alespoň zběžně koupelnou. I když tušila, že se vykoupe spíš až po tom, co ji hodí na postel a uspokojí se s pocitem, že ona si užívá stejně jako on.

„Něco pro tebe mám, lásko. Podívej,“ sáhl do umolousané kapsy a vytáhl z ní dlouhý, zlatý řetízek, na kterém se pohupoval medailon. „Kořist,“ zaplály mu oči, „přímo z hrdla matky Breunonů. Strhnul jsem jí ho, když byl můj meč pevně zaklesnutý v jejím břiše. Pomsta za naše ztráty. A vítězství. Pro tebe. Pro naše syny, naši budoucnost… Je tvůj. Ještě je na něm její krev.“

Strnule se usmála a přijala děsivý dar. Na druhou stranu, byla ráda, že jí nepřinesl hlavu té mrtvé. Kdysi to udělal, ale sám uznal, že by neměl z hrůzy udělat zvyk. Tak olupoval své oběti a jejich šperky jí dával. Nenáviděla každý takový předmět, štítila se jich stejně, jako se štítila jeho. Ale dvanáctý rok po jeho boku ji vycvičil lépe než jeho vojáky. Dokázala rozšířit oči obdivem a vděčně zahlaholit: „Jsi tak mocný, můj pane.“

Tvrdě ji chytil za ruku a přiložil ji ke svému rozkroku: „Ano, velice mocný,“ ujistil ji a ona udělal, co očekával, pevně stiskla to vyboulené místo a podívala se mu do očí tak, že zařičel rozkoší.

Tmavovlasý chlapec naklonil hlavu ke straně. Do té doby si představoval, jak otcův meč vězí v těle nějaké ženy, ale teď ho zaujala hra pohledů a doteků jeho rodičů. Bratr do něj žďuchnul loktem a zašeptal: „Ten mu stojí, co?“ a tmavovlasý chlapec přikývl. Asi ho víc zaujalo to, jak se chová matka. Vnímal její odpor a zhnusení, odtažitost a nesouhlas. Říkal si, že to přece musí vidět i otec, ale zjevně byl jediný, kdo si všiml těch nepatrných, pracně skrývaných náznaků.

Za chvíli ale musel věnovat pozornost otci, který nadšeně zavolal: „A pro vás, kluci, taky něco mám. Podívejte!“ Zpoza opasku vytáhl dva nože a každý dal jednomu synovi. Světlovlasý chlapec vyprostil čepel z nehezkého, ohmataného pouzdra a vypískl: „Ten je paworský! Opravdová paworská zbraň!“

„Přesně tak. Ano, paworská dýka. Krásná, co? Drahá, velice drahá. Jako ty, Godriku. Tak cenný je. A co ty, Altaliku, jak se ti líbí dárek?“ naléhal otec na druhého chlapce.

Ten opatrně, jako by se bál, že ho zbraň zraní, vytáhl z pouzdra dlouhý lovecký nůž, těžší a zjevně používaný, ne tak zdobený jako zbraň bratra.

„To je,“ vysvětlil otec, „lovecký tesák Druase Breunona, tesák jejich největšího hrdiny. Velice ostrý, z neuvěřitelného kovu, který prý Breunoni dovážejí z ostrovů. Opravdu ostrý. Vyřízl jsem s ním Druasovo srdce. Ještě bilo, když jsem ho sevřel v dlani.“

Chlapec se zajíkl a zbraň mu vypadla z rukou. Otcova reakce přišla tak rychle, že dítě vyjeklo a ustoupilo.

„Co děláš?“ zařval mu otec do obličeje. „Zvedni to. Hned! Dělej!“

Chlapec se rychle sehnul a omluvil, stejně se ale nevyhnul ráně, dost velké ráně na to, aby ho ještě dlouho pálila na tváři. Sklonil hlavu a poděkoval za vzácný dárek. Stál před svým pánem a věděl co cítí matka velice dobře, protože cítil totéž. Neměl úniku. A zatímco bratr se mu posmíval, otec vedl matku do nitra paláce a ostatní je následovali, chlapec pořád ještě stál před vchodem a překážel.

„Ukaž,“ zavelel jiný hlas, který ho donutil zdvihnout hlavu. skrz slzy viděl tvář, mladou, pravidelnou, nepříliš zajímavou. Něčí ruka ho chytila za bradu a druhá mu přiložila k nosu plátno.

„Když budeš plakat,“ řekl tiše její hlas, „dostaneš další ránu. A další. Bude tě bít, protože věří, že tak se rodí muži. Z bolesti a urputnosti. Ovládej se. Ukaž mi ten nůž,“ přikázala, když mu setřela krev.

Udělal to. Podal jí tesák a rukávem si osušil slzy. Už ji viděl. Byla mladá, a ne moc hezká. Měla divné oči a hluboké rýhy okolo úst. Tenké rty a orlí nos. Vlasy barvy, kterou nedokázal určit, ale napadala ho jedině šedá. To vypadalo divně, protože jí mohlo být tak pětadvacet let, ne víc.

Prohlédla si nůž, dýchla na něj, cosi zašeptala a vrátila zbraň jejímu novému majiteli se slovy: „Už je to prostě jen nůž. Nemusíš se ho bát.“

Vytřeštil oči: „Tys ho začarovala?“

„Samozřejmě,“ odpověděla klidně.

„A smí se to?“

„Je tu někdo, kdo by mi to zakázal?“

Znovu si ji prohlédl a potom se zeptal: „Jsi jedna z otcových vojáků?“

Věděl, že ve štítové armádě slouží i ženy. Vlastně dívky, které se po svatbě ujímaly svého místa doma a vychovávaly děti. Otec chtěl, aby ti, kteří zůstávají doma, dokázali bránit Trigorn, takže vybrané dívky měly povinnou službu v armádě. Stávaly se ženami vojáků a vychovávaly další vojáky. takový byl cíl místního pána. Vytvořit elitní kastu, zocelenou, tvrdou a určenou jen k válce.

„Jezdím s nimi,“ odpověděla nejasně a navázala, „ty jsi který? Atalik nebo Godrik?“

„Přece Godrik je blonďák. Nejsme si podobní, i když je moje dvojče,“ namítla a ona přikývla: „Takže Atalik. Jsi… on.“

„Jsi tak pitomá, že mě máš za holku?“ zamračil se, ale ona mu oplatila úsměvem: „Vlásky máš ještě jako holčička.“

„Stříhají nás až když nastupujeme do armády,“ ohradil se. „Moje vlasy nejsou k smíchu, ženská!“

„Jsi roztomilý, když se zlobíš,“ popíchla ho a on se zamračil ještě víc. Než utekl do paláce, křikl na ní: „A ty jsi hnusná. Hnusná, nosatá a šedivá!“

Kupodivu se jen napřímila a hleděla za ním. Potom řekla sama pro sebe: „Atalik. Je to on,“ a pokývala hlavou. Neodešla za ostatními vojáky do velké síně slavit vítězství. přešla dvůr, jednoho z koní odvedla od žlabu a vyšvihla se na něj. Brzy už mířila ke vsi Gornak, kterou minula a vyjela nad pastvinu, kde stál nenápadný, nevelký domek.