Pramen čistého - Kapitola 2.

„Znovu! Tohle je špatně. Copak neumíš vyběhnout kupředu? Jsi chromý?“

Atalik se zastavil a opřel zpocené dlaně o rozbitá kolena. Oddechoval a skoro nevnímal otcův řev. Už si zvykl.

Otec zůstal doma, válku nad Breunony vyhrál a zjevně se nudil, proto náruživě cvičil svou armádu, a především své potomky. Byl přesvědčený, že je zocelí natolik, aby byli úplně nerozbitní a tvrdí jako skály. Zatím se ukazoval opak. Byli rozbitní. Godrik si natrhnul sval a zlomil nohu, takže musel nějaký čas ležet. Otcova pozornost se soustředila na Atalika, který dokázal krvácet prakticky na požádání. Neprojevoval takové nadšení z tělesných cvičení jako jeho bratr, nebyl tak rychlý, průbojný ani silný. Otec byl ale přesvědčený, že každý budoucí muž se dá zocelit, takže budil Atalika ještě za tmy, běhal s ním po pastvinách, nutil ho šplhat na stromy, cvičit, plavat a především bojovat.

„Nebudeš pastevec, ale válečník, uvědomuješ si to?“ křičíval na něj pravidelně. „Válečník. Ochránce rodu a majetku. Budeš chránit svoje lidi, proto ses narodil! Ne proto, abys kňoural. Znovu!“

Nenáviděl to. Nenáviděl každý den, do kterého se probudil. Byl vyčerpaný a příliš zraněný. Neměl velké rány, jen odřeniny, modřiny a podlitiny. Zato úplně všude. Skoro nemohl najít místo, které by ho při doteku nepálilo nebo nebolelo. Toužil po spánku, ale spát chodil v noci a budil se před ránem. Už nevěděl ani, jaká je teplá voda, koupat se musel v ledové. Vlastně mu už nevadilo ani to, že mu otec občas jednu natáhl. Rány byly milosrdnější než křik nebo výčitky.

„Takže teď doběhneme támhle k dubu a pěkně si protáhneme ruce,“ ukázal otec kamsi do dálky. Na to, jak byl starý, prokazoval neuvěřitelnou nezdolnost a houževnatost. Běhal jako srnec, skákal, plaval, vlastně neustále byl v pohybu, nesnášel sezení, spánek, cokoli poklidného. Číst neuměl, nepotřeboval čtení ani psaní. Godrik ho obdivoval. Otec byl opravdu mužný, silový a charismatický. Když zavelel, ostatní poslechli, nikdo si nedovolil odporovat. Jedl střídmě, většinou jen maso, příliš se neopíjel, opakoval, že pití ničí čistou mysl. Doslova zbožňoval zdraví, štítil se nemocných, a i k Atalikovi se doneslo, že příliš vážně zraněné na bojišti posílá jednou ranou k bohu, protože se mu hnusí mrzáci. Jeho rada hodnotila každé dítě, určené pro obranu důsledně, do posledního detailu. Neduživé děti nemusely přežít. Největší z Gornů nenáviděl mastičkáře, uznával jen ranhojiče. Když někdo ale přišel o ruku nebo o nohu, věděl, že se o něj nikdo nepostará. Pokud měl štěstí, zabili ho jeho druhové nebo Gorn sám. Pokud štěstí neměl a ranhojič ho zachránil, dožíval do konce života na okraji společnosti, bez hrdosti a uznání své oběti. Většina takových mužů volila raději sebevraždu.

„Naše spása pochází z lidských svalů, kloubů, kostí!“ křičel otec, když utíkali pastvinou k dubu. „Žijeme, protože jsme co? Odolní! Žijeme, protože máme výdrž, výkonnost. To je náš dar. Dar Orinnův! Dar boha, kterému vděčíme za… Ataliku?“

Zastavil se a s hrůzou sledoval, jak se chlapec řítí k zemi. Dětské tělo se napjalo a prohnulo. Chlapec přestal vnímat zoufalý křik otce, který k němu poklekl a třásl jím. Dítě zvrátilo hlavu a mezi rty se mu objevily zpěněné sliny. Oči se protočily hluboko do lebky a zdálo se, jako by chlapec nemohl dýchat. Otec volal jeho jméno, netušil, co má dělat a jak se zachovat. Slyšel tlukot kopyt, věděl, že se k němu řítí kůň, ale na pár okamžiků přestal dbát na svou obranu, na všechno. Viděl jen dítě, které se mu ztrácelo před očima, které zasáhla nějaká křeč, následovaná sérií záškubů. Kalhoty zvlhly chlapcovou močí a nešťastný muž dítě přitáhl do náruče.

„Můj chlapec! Můj chlapec!“ zakvílel. „Co se děje mému chlapci?“

Nemohl zastavit to promodrávání obličeje a strašné slinění, mohl zabránit jen tomu, aby sebou dítě netlouklo o zem. Náhle se jeho tvrdost zlomila a zmizela. Muž, jehož životní náplní bylo zabíjení nedokázal unést myšlenku na smrt toho, do čeho vložil veškeré naděje.

„Pust! Pust ho!“ Velitelský hlas ho donutil povolit sevření. Jako ve snu sledoval, jak mladá žena obrací chlapce na bok, sundává si košili a otevírá ústa dítěte. Omotala jeho promodralý jazyk košilí, vytvořila smyčku a trhla. Namáhala se, jazyk znovu a znovu zapadával do hrdla dítěte a dusil je.

„Drž to! Drž, dokud se neuvolní,“ rozkazovala zmatenému muži, který poslouchal na slovo. Ona sama přidržela dítě tak, aby se nezranilo o zem a zanedlouho zašeptala: „Už to odeznívá. Ještě nepovoluj. Může se vrátit.“

„Co se mu stalo?“ Merinus k ní zdvihl uslzenou tvář, pokrytou krůpějemi potu.

„Je nemocný. To ti neřekli? Už takové záchvaty měl dříve. Žádný tak silný. Dobře. Pomalu povoluj pomalu. Kdybys cítil odpor, znovu zatáhni,“ radila už klidněji.

„Proboha… neřekli mi nic,“ zachrčel muž a povolil tah. Dlouze vydechl, když viděl, jak se mění barva synovy tváře a jak dítě začíná dýchat. Zdálo se, že jen spí. Křeče byly pryč. „Zabiju je,“ procedil Merinus mezi zuby, ale ona ho napomenula: „Báli se právě toho. Báli se ti přiznat, že máš nemocného syna. Nic nedokážeš tím, že je zabiješ. Mysli radši na něj. Jak jsem ti říkala, je důležitý. Důležitý pro budoucnost.“

Bylo zřejmé, že se ti dva dobře znají a v jejím hlase nebyla znát úcta k veliteli. Naopak. Mluvila autoritativně a Merinus se neohradil. Posadil se na zem k chlapci a smutně na něj hleděl. Potom si otřel její košilí obličej a řekl: „Jakou budoucnost může mému rodu přinést slabý kus? Bože, tolik jsem do něj vkládal nadějí.“

„Bereš mu šanci dřív, než ji dostal?“ zeptala se přísně.

„V tomhle světě nemají šanci ti, kteří nestačí ostatním,“ zamračil se a vstal. Bez toho, že by se jí ptal, vložil nohu do třmenu a vyhoupl se na jejího koně. Košili hodil na zem, a aniž věnoval nehybnému synovi jediný pohled, pobídl zvíře a tryskem ujížděl z místa, kde přišel o iluze.

„A jakou budoucnost přinese svému rodu slepec?“ zeptala se žena předtím, než si na sebe oblékla zmuchlanou, promočenou košili a s námahou zdvihla dítě do náruče.

…

„Nemáš na to právo! Nemáš právo na takovou krutost! Nemůžeš mi vzít syna, Merine!“ křičela žena, která se snažila zabránit svému muži, aby opustil místnost. „Nesmíš mu ublížit, rozumíš? Je to můj syn!“

„Stejně jako můj,“ zavrčel a trhnul Atalikovou rukou. Chlapec se vyděšeně obrátil na svého bratra, který stále ještě v šoku upíral modrý pohled do očí sourozence.

„Když chci po svých lidech, aby vychovávali zdravé jedince, musím chtít totéž i po nás dvou. Rozumíš?“ utrhl se Merinus na ženu.

„Je to tvůj syn, krev tvé krve!“ zaúpěla.

„Právě proto! Myslíš, že mi to nerve srdce? Že nepláču? I já se trápím. Ale zůstat tu nemůže!“

„Tak nebude voják. vládnout rodu může Godrik a Atalik bude dělat něco jiného,“ prosila.

„A co? Příst snad? Jednou bude muž a jako můj syn musí vést rod. Ne pást ovce nebo sedět při předení s babami. Musí pryč,“ rozhodl otec, „nemůže zůstat. Co bych to byl za vůdce, kdybych nedodržoval vlastní zákon?“

„To není zákon, to je šílenství. Ty jsi šílený. Nenávidím tě! Nenávidím tě, Merine!“ Ymma si strhla z krku medailon a hodila ho muž pod nohy.

Zarazil se jen na chvíli a podíval se na ni spíš lítostivě než vztekle. Potom ale odešel a vyděšeného Atalika vlekl za sebou. Vysadil ho na koně a přikázal, aby mu otevřeli bránu. Atalik se otočil. Jeho rodný dvorec se vzdaloval a kůň uháněl kupředu, dál a výš, na Trigorn, vzhůru na vrchol posvátné hory.

Kůň prudce oddechoval, když se konečně dostali ke staré svatyni Gornů. Otec dovlekl zmítající se dítě ke dveřím a rozkopl je. Atalik v sobě našel sílu bránit se, ale otec ho vlekl po zemi až ke kamennému stolu uprostřed kruhového prostoru. Klečel na něm, když ho svazoval a všechny otázky pomíjel, snažil se nevnímat chlapcův křik i prosby a volání bratrova jména. Když ho svázal, Merin zvedl dítě na oltář a sáhl po noži. Po loveckém tesáku, kterým při poslední bitvě vyřízl srdce největšího z Breunonů. Při pohledu na lesklou čepel, dítě zmlklo. Jen zrychleně dýchalo a třáslo se.

„Nechci to udělat, věř mi, že nechci, ale musím,“ řekl tiše otec. „Orinn si tě vezme k sobě jako zástavu. Jako oběť za rod. Budeš nám u něj vyprošovat požehnání. U něj budeš v bezpečí. Dám mu tě, dám mu tu nejdražší oběť, jakou mám. Odpust mi, synku. Promiň…“ to byla poslední slova, jaká Atalik slyšel. Potom ucítil vlastně jen štípnutí a svět zmizel.

…

„Nemyslíš, že by ses měl jednou probudit?“ to byla první slova, která slyšel.

Otevřel opatrně víčka a jeho ruka se podvědomě dotkla ovázaného hrdla.

„Nech si to.“ Něčí jemný dotek ho víc vyděsil, než uklidnil, ale ten druhý, který ho pohladil po vlasech, zmírnil úlek. „Klid, nic se ti neděje.“

Maličko se nadzdvihl a ty pečující ruce mu pomohly posadit se tak, aby viděl do její tváře. „Zase ty,“ šeptnul. Nemohl mluvit hlasitěji, ale ona mu překryla rty a řekla: „Tiše. Hojíš se. Nenamáhej hlas. Ušetřím tě otázek. Za prvé, nezabil tě, jen zranil. Ne, že by to byla velká útěcha, ale fakt, že tě nedokázal zabít by mohl zmírnit tvou pozdější nenávist. On už jiný nebude a to, co spáchal ho bude pronásledovat do konce jeho dnů. Protože ve skutečnosti tě velice miloval od první chvíle. Ano, i takto se může projevit láska. Zraněním toho, koho milujeme. Pochopíš, až dospěješ. Za druhé, jsi v bezpečí, nikdo tě nebude pronásledovat. Otec nechal na Orinnovi rozhodnutí o tvém životě a smrti. Orinn rozhodl o tvém životě a otec musí respektovat vůli boží. To, že jsem tě našla a ošetřila já, berme také jako vůli boží. Je snazší věřit v plán než v náhodu. Za třetí, jmenuji se Chryseis a tvému otci nepodléhám. Ne tak, jak by sis myslel. Nepatřím k jeho štítovým vojákům. Patřím jinam, ale o tom později. Měla jsem za úkol tě najít a chránit. Takže jsi součástí mé práce, řekněme. Pokud budeš chtít, můžeš u mě zůstat. Nemusíš, nikdo tě k tomu nenutí. Sám si volíš své cesty. Ale domov, jaký jsi znal, se ti uzavřel. Nemáš kam jinam jít. Já jsem svolná k tomu, abys zůstal se mnou, i když mám na práci jiné věci než vychovávat nemocného kluka.“

Sklopil oči a ona dodala: „Ale pokud mi ten kluk pomůže, třeba si najdu čas i na to, abych mu vyprávěla příběhy, které má tak rád. Nebo ho učila číst. Mimochodem, za čtvrté, ne, ovce nerodí lidské bytosti. Ovce rodí jehňata. Děti se vyvíjejí uvnitř žen a ženy je rodí. To, žes ještě neviděl rodit ženu, je způsobeno tím, že ženy běžně nerodí na pastvinách ani ve stájích.“

Vykulil tmavé oči a zadíval se na ni užasle. Ale když se nadechl, řekla rychle: „Nejsem čarodějnice. Šeptal jsi ze spánku. A volal maminku. Zařídím, abyste se mohli sejít. S matkou i bratrem. Neboj se. budeš v pořádku.“

Po těch slovech se naklonila a políbila ho zlehka na čelo. Nádherně voněla. Čistotou a ještě něčím, co nedokázal rozeznat. Obtočil jí paže okolo krku, pevně ji k sobě přitiskl a rozeštkal se. Byl si jist, že ho neokřikne a nepřipomene, že muži plakat nesmí.